Srpen 2005

Jak jsme to zpackali

Petr Anderle

(K článku Tomáše Krystlíka K zamyšlení v CS-magazínu 7/2005)

Dovolil bych si poznamenat, že nejde jen o náhodné české selhání ve vztahu k jedné komunitě. Bohužel, šlo, a jde i dnes, o pubertální chápání mezinárodní politiky a naprostou absenci demokratických prvků politiky národnostní. Jakkoli považujeme první republiku za stát demokratický („ostrov demokracie v Evropě“, jak nadneseně říkáme), tak naprosto selhala v politice národnostní. Není přece náhoda, že jsme selhali ve vztahu MY ČEŠI versus SLOVÁCI, ve vztahu MY versus NĚMCI i ve vztahu MY versus MAĎAŘI, ale konec konců i ve vztahu MY versus POLÁCI.

Benešovy dekrety týkající se národnostní otázky byly nesporně i jakousi náplastí na komplex vyplývající z poznání tohoto nezdaru, proto také obsahují formulace „potrestání Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“, když Slováci byli z tohoto takticky (částečně na přání Stalinovo) vyjmuti. Zde již se nejedná o jakousi „oprávněnost“ dekretů, nýbrž o jejich naprosto účelovou konstrukci. Dekrety nebyly ani tak návodem k tomu, co dělat po válce, nýbrž rádoby právní a veřejnou obhajobou mizerné politiky Beneše a celé politické prezentace - Masaryka, bohužel, nevyjímaje.

České zahození se s bolševismem a Benešova slabost pro Stalina byly v podstatě pokračováním oné neblahé politiky před Mnichovem. O selhání politiky evropské ve vztahu k nám v souvislosti s Mnichovskou konferencí nikdo nepochybuje, přesto chybná politika prvorepublikové politické reprezentace byla neoprávněně zúžena na tzv. mnichovskou zradu, čímž byla odvedena pozornost od skutečných příčin této středoevropské krize, aniž tím chci bagatelizovat útočnou politiku nacionálního socialismu, který vyústil v jeho nejhorší odrůdu – německou.

Mnohé z toho, co se dělo po roce 1945 bylo jen promyšleným zakrýváním minulých skutečností. Jak rafinované to bylo, lze vypozorovat z toho, že mýtus onoho zvláštního českého (rozuměj Benešova) alibismu funguje dodnes. A naprosto spolehlivě.

Vytvoření teorie čechoslovakismu (jeden jazyk, jedna národnost Čechů se Slováky) byl účelový manévr Benešův, aby při poválečných jednáních vypadalo, že si samostatný stát zasloužíme vzhledem k počtu příslušníků zakládajícího národa. Účastníci mírové konference dobře věděli, kolik je u nás menšin, především Němců a Maďarů, nebo-li občanů druhé třídy. Ale Beneš sliboval, že nové Československa bude jakýmsi Švýcarskem, pokud půjde o národnosti, jejich práva, atd. Základním motivem všeho bylo, že Francie hodlala dostat Německo nejen na kolena, nýbrž ponížit ho, zadupat do země a v tom hrála velkou roli československá karta, což Beneš buď zneužil, nebo netušil, nevěděl, nechápal, nechtěl chápat, ale v každém případě lhal, až se mu od úst prášilo. Neměl vůbec v úmyslu se s menšinami v Československu nějak bavit.

Navíc jeho orientace na Francii se nám v zahraniční politice vymstila – jednak jsme s Francií nesousedili, a navíc Beneš zásadně nedělal to základní, co má ministr zahraničí dělat - především budovat dobré vztahy se sousedy. A tak jsme je měli velmi špatné a napjaté - zejména vztahy s Poláky a Němci.

Podstatné je i to, že konec konců i Masaryk podlehl jakési národní euforii a prohlásil 23. prosince 1918: „...Němci? To jsou především kolonisté…“. Pochopitelně, že jimi již dávno, po mnohá staletí nebyli. Ke cti Masarykově je třeba přiznat, že ve slavnostním projevu k 10. výročí 28. října v roce 1928 si na tento svůj výrok vzpomněl a označil ho za chybný. Ale to bylo již pozdě.

Ono nebylo od počátku chybou to, že nebyli zástupci německé menšiny hned ve vládě Kramářově, případně Tusarově, ale že byli perzekuováni i v parlamentu, Nebyli přizváni k žádné státotvorné práci, čímž se prakticky od roku 1918 nepodíleli na budování státu.

Výsledků sčítání lidu v roce 1930 bylo později surově zneužito. Tehdy probíhalo sčítání lidu (a označování národností) v rádoby demokratickém duchu a žádná národnost nebyla perzekuována. Takže lidé se demokraticky hlásili tak, jak cítili a jak byli po staletí zvyklí. Nemohli tušit, že patnáct let (a v restitucích po roce 1989 znovu) jim toto poctivé a demokratické přihlášení se k řeči mateřské v doslovném slova smyslu, přibije na čelo cejch zrady.

Slováci udělali učinili něco mnohem horšího než sudetští Němci – vyhnali Čechy a po rozpadu Česko-Slovenska se stali spojenci Němců. Po válce jsme jim to odpustili? Nikoli, ale dokázali jsme nechat Slováky ve společném státě. Což jsme měli udělat také se sudetskými Němci. Nelze měřit každému jinak. Tvrdí někdo, že Slováci nemohli za Jozefa Tisa? To je přece totéž, jako že Němci nemohli za Hitlera.

Konec konců Češi ignorovali Pittsburskou dohodu i později - po celou dobu komunistické vlády. Federace po roce 1968 byla jen slabou náplastí na vše, co bylo logickou příčinou rozpadu Československa v letech devadesátých. Až sem zasáhl duch nepochopení otázek národnostních, to, v čem měli v Evropě dávno jasno například Kautsky, mimochodem po otci, známém českém vlastenci, Čech, Adler a jiní.

Celkové nepochopení potřeb nového, byť zmenšeného mnohonárodnostního státu československého, který byl jakousi miniaturní kopií Rakouska–Uherska, státotvorným národem bylo vlastně opakováním toho, co jsme monarchii, my, Češi, vytýkali. Úloha parlamentu byla zatěžována spory národnostními – studiem diskusí v poslanecké sněmovně (Němci versus Češi) zjistíme, že se značně promrhala potence politiků žabomyšími spory a opravdové problémy země zůstávaly mnohdy stranou. Což vyhovovalo těm, kdož měli máslo na hlavě. Hospodářská politika státu byla používána jako bič na „neposlušnou“ menšinu národnostní. To bylo zcela evidentní.

Hitler pouze chytře využil slabin československé národnostní politiky, nic víc. Jakkoli můžeme s Henleinem nesouhlasit, zachoval se v době, kdy v rozměrech Československa postavení německé menšiny pro odpor Čechů nebylo řešitelné, velice pragmaticky. Neznal dokonale poměry v říši (vždyť Hitler začal především plněním sociálních požadavků nacionálního socialismu – přídavkami na děti, atd.), nemohl vidět hrůzu koncentračních táborů a holocaust ještě nezačal. Ze své pozice to nemohl Henlein ani předpokládat. Konec konců sudetští Němci těžce doplatili na zábor území říší.

Je třeba si říci, že mnohé z oné doby přetrvává. Po útocích v londýnském metru, Václav Klaus nepřeruší své karlovarské radovánky a nemá tolik důstojnosti, aby své odsouzení útoku pronesl ze svého sídla v obleku a nikoli ve svetru poblíž tenisového hřiště. Naše zpravodajství se v dalších dnech omezí na to, jestli se přihlásí či nepřihlásí šest Čechů, které evidujeme v Londýně, a o nichž není dosud zpráv. Že zahynuli naši spoluobčané, protože jsme s nimi v Evropské unii, to si vůbec nepřipouštíme, neumíme to. Duch Benešův se dál vznáší nad Pražským hradem, navzdory tomu, že vlastní sídlo má ve Sněmovní ulici a na Valdštejnském náměstí. Jeho rafinovaná modifikace pak sídlí paradoxně ve třídě Politických vězňů.