Srpen 2005

Příběhy české justice - příběh osmnáctý. Hučín podruhé

Milan Hulík

Každá doba má své slavné procesy. Vzpomeňme Jana Husa, Janu z Arku, Girolama Savonarolu, z té pozdější Jiřího Dimitrova obžalovaného nacisty a u nás v 50. letech procesu s Rudolfem Slánským nebo Dr. Miladou Horákovou. Všechno to byly procesy politické – takové, ve kterých je kriminalizováno jiné myšlení, než které je povoleno.

Může k takovému procesu dojít i v demokratickém právním státě? Může i v něm být znásilněna spravedlnost? Ta spravedlnost, o které Ondřej Neff napsal 22. 3. 2002 v Neviditelném psu: „Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost v České republice.

Kauza bývalého kapitána Vladimíra Hučína je nejznámějším trestním případem polistopadových dějin české justice. Dlouho, vlastně 4 roky, si ukládám povinnost o něm psát. Jako obhájce musím zůstat nad věcí, zejména nad věcí neskončenou. A proto budu psát jen o té části skončené. A protože mnoho lidí si Hučínovy kauzy plete, musíme si v nich udělat jasno.

Proto Hučín podruhé – tím je z jeho velkého trestního stíhání pro sedm skutků zahájeného v r. 2001 vyčleněný trestný čin podvodu dle § 250 tr. zákona, který měl ve spolupachatelství spáchat spolu s MUDr. Janem Chmelařem vylákáním nemocenských dávek.

Ale Hučín poprvé? To je příběh statečného disidenta, protivníka komunistického režimu, který nebyl chartistou, ani nepodepisoval petice a protestní dopisy (což dělali jiní stateční protivníci režimu), ale Hučín byl nejstatečnější. A co to má dělat s dneškem? Soudní rehabilitace a rušení zbytkových trestů!

Hučín poprvé

Institut zbytkových trestů je jedna z nejostudnějších kapitol popřevratové justice. Běda např. uprchlíkům z komunistického Československa, kteří se plížili přes ostnaté dráty a minová pole a svírali v ruce pistoli. Byli po listopadu 1989 samozřejmě rehabilitováni – až na tu pistoli. Odsouzení pro trestný čin opuštění republiky bylo pochopitelně po převratu zrušeno, ale odsouzení a potrestání pro nedovolené ozbrojování zůstalo! To je tzv. zbytkový trest.

Devatenáctiletý Vladimír Hučín prostě opověděl jako středověký rytíř komunistům svatou válku. V r. 1971 v době komunistické sebeslávy v den 50. výročí založení KSČ narušil slavnostní zasedání této obskurní organizace. Tehdy byl poprvé odsouzen a v důsledku toho vyloučen ze střední školy.

V r. 1976 byl zatčen a vzat do vazby pro obvinění, že připravoval ozbrojený útok na „pokrokového“ amerického zpěváka z NDR Deana Reeda a narušení voleb do zastupitelských orgánů ČSSR pomocí zbraní a výbušnin. Nakonec zůstalo jen u nedovoleného ozbrojování, za které dostal Vladimír Hučín devět měsíců nepodmíněně. Na tomto stíhání se podílela i soudkyně JUDr. Emilie Richterová, která Vladimíra Hučína vzala do vazby a nařídila domovní prohlídku.Tato soudkyně dodnes soudí u Okresního soudu v Přerově. Vladimíru Hučínovi tehdy přitížily i doma schované dokumenty – kniha: SSSR – vláda lži a podvodu a fotografie z okupace ČSSR sovětskou armádou v r. 1968.

Pro tento trestný čin byl Vladimír Hučín rehabilitován až po úporném odporu státních zástupců. Teprve 20. 1. 2005 byl tento totalitní rozsudek zrušen Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, a jako polistopadovou kuriozitu zaznamenejme, že o povolení obnovy rozhodl soudce, který jej v r. 1976 odsoudil. Jak nevzpomenout nejvánočnějšího filmu, slavné Pyšné princezny, kde její otec král prohlásil: „Odvolávám, co jsem odvolal a zakazuji, co jsem zakázal.“

Nejstatečnější z disidentů normalizace byl opětně zatčen StB v r. 1983 a obviněn z trestného činu teroru.Ten byl překvalifikován na trestný čin obecného ohrožení a ten zase nakonec na trestný čin poškozování cizí věci. Odsouzen byl nakonec i pro další trestné činy – pobuřování, hanobení státu světové socialistické soustavy, krádež a samozřejmě i nedovolené ozbrojování. Tentokráte dostal 30 měsíců nepodmíněně a jako nenapravitelný recidivista byl zařazen do III. nápravně výchovné skupiny. V průběhu výkonu trestu mu pak byl ještě přidán trest ochranného dohledu na 2 roky. Po změně poměrů byl rehabilitován pro trestné činy pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy a zbylé trestné „kriminální“ činy mu zůstaly i se svými zbytkovými tresty. Tím polistopadová justice, zejména ve skanzenovém přerovském okrese judikovala, že proti komunismu, když už tedy je to třeba uznat, se mohlo a smělo bojovat jen perem.

Proti úplné rehabilitaci se opět postavilo státní zastupitelství. Bodejť by ne – minulost nelze přece hodnotit černobíle. Jak by to také vypadalo – hrdina Hučín na jedné straně a pro socialismus zavírající státní zástupci, tehdy socialističtí prokurátoři, na straně druhé.

Než však došlo i k odstranění těch posledních zbytkových trestů – přišlo další zatčení a vazba. Tentokráte ne Vladimíra Hučína, kriminálního recidivisty a protisocialistického živla, ale kapitána Vladimíra Hučína, důstojníka demokratické zpravodajské služby BIS. V r. 2001 byl Vladimír Hučín obviněn celkem ze sedmi skutků a stejného počtu trestných činů – nedovoleného ozbrojování, neuposlechnutí rozkazu, zneužívání pravomoci veřejného činitele, šíření poplašné zprávy, ohrožení utajované skutečnosti, neoprávněného nakládání s osobními údaji a trestného činu podvodu, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu, spáchaného společně s ošetřujícím lékařem.

Rehabilitace běžela i za nového demokratického věznění, byl zrušen výrok o trestu, výrok o vině zůstal! Dne 12. 2. 2004 mu byl za staré trestné činy (rozuměj spáchané v době komunistické totality) uložen nový trest a to „jenom“ šest měsíců na rok podmíněně. Jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl dne 28. 6. 2004 soudce JUDr. Čestmír Duda, který se, pozor, přijde perlička - podílel na Hučínově odsouzení, tehdy ovšem podle socialistické zákonnosti. Prokázal však, že má klasické vzdělání – latiníci přece znají přísloví: „spravedlnost je stálá neutuchající vůle poskytnout každému, co mu patří.“ Jak správně pan soudce v odůvodnění rozsudku poznamenal, „…Hučín si nižší trest zasloužil, neboť je nepochybné, že jeho činnost směřovala pouze k destabilizaci tehdejšího režimu a obžalovaný vycházel z tehdejších společenských poměrů.“ Zde se přímo nabízí smeč, že on také. Vždyť v původním rozsudku se mluvilo o protisocialistické a protistátní činnosti Hučína, ovšem samozřejmě na základě tehdejších společenských poměrů. Ty se jak známo mění a s nimi i soudcovské svědomí.

Proti tomuto rozhodnutí podal Vladimír Hučín podnět ke stížnosti pro porušení zákona, kterému ministr spravedlnosti vyhověl a podal stížnost Nejvyššímu soudu. Ten stížnost zamítl s tím, že pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy nemá co dělat s dalšími trestnými činy obžalovaného. Explicitně tedy definoval Hučína jako tolerovaného odpůrce komunistického režimu na jedné straně a kriminálníka na straně druhé.

Byl to jen další výraz „protimašínovské“ filozofie - komunistickému režimu se nemělo čelit aktivně, nýbrž pouze pasivně. Proč? Snad jen kádrové složení soudců Nejvyššího soudu to napoví. Tak se aspoň neaktivní odpůrci režimu a jeho loyální služebníci dostali na jednu rovinu – pasivní! Kdo si vzpomněl na poslední slova Hogo-Foga z filmu „Limonádový Joe“, vzpomněl si správně: „Ať padouch či hrdina, hlavně, že jsme jedna rodina!“ O ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo dosud rozhodnuto.

Pankrácká spojka

Ve stínu častého referování médií o Hučínových soudech se ztrácí jeho velký proces zahájený v r. 2001, kde je Vladimír Hučín obžalován z vícero trestných činů, než byl v minulém režimu. Víme-li, co tedy znamená Hučín poprvé, můžeme psát o Hučínovi podruhé.

Tím je proces vedený proti němu a MUDr. Janu Chmelařovi po vyloučení trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona – vylákání nemocenských dávek k samostatnému projednání z velkého procesu. Hučín potřetí – je velký proces, který pokračuje, ochuzený o tento jediný skutek.

Podle obžaloby se tohoto trestného činu měli oba obžalovaní dopustit tak, že „poté co byl Vladimír Hučín vzat do vazby a byla mu ukončena pracovní neschopnost, požádal prostřednictvím další osoby MUDr. Chmelaře o vystavení průkazu pracovní neschopnosti s datem 31. 3. 2001, který sám vlastnoručně podepsal, stejně jako MUDr. Chmelař, jež mu vystavil průkaz o trvání pracovní neschopnosti, ač sám objektivně ho dále neléčil a neměl jakékoliv informace o jeho zdravotním stavu.“

Takové stíhání byl ovšem nesmysl a obhajoba protestovala od začátku proti tomuto účelovému paragrafu. Absurdita spočívala v tom, že Vladimír Hučín se z vazby měl domluvit prostřednictvím „blíže nezjištěné osoby“ se svým ošetřujícím lékařem, aby mu vystavoval lístky na peníze a on tak mohl dále pobírat nemocenské dávky. Tato blíže nezjištěná osoba, onen tajemný fantom, se jako „Pankrácká spojka“ v obžalobě vyskytoval několikráte. Nikdo ji však neztotožnil – jednoduše proto, že neexistovala.

Celá „konspirace“ spočívala ve vzájemné neinformovanosti. MUDr. Chmelař se dozvěděl, že jeho pacient byl vzat do vazby, nevěděl ale, že byl okamžitě uschopněn, protože vězeňský lékař mu to nenahlásil, ač tak měl učinit. Byl uschopněn během přijímacích procedur do věznice a můžeme oprávněně předpokládat, že to nebylo ze zdravotních důvodů, ale z pouhého faktu, že byl vzat do vazby a Vladimír Hučín oprávněně namítal, že si to ani neuvědomil. Jeho výpověď se od výpovědi vězeňského lékaře lišila.

Další průkazy pracovní neschopnosti – lístky na peníze vystavil Hučínův lékař s daty 30. 4. 2001 a 31. 5. 2001. MUDr. Chmelařovi nikdo neřekl, že Hučín již není v pracovní neschopnosti, zaměstnavatel BIS věděl, že je Hučín ve vazbě a nemocenské dávky manželce V. Hučína proplácel. A Hučín měl jiné starosti – nacházel se v podmínkách tvrdé vazby, byl přemisťován spoutaný s medvědem (ruce v želízkách připoutány k opasku) a snažil se pochopit, proč se z důstojníka kontrarozvědky najednou stal nejstřeženějším vězněm českého vězeňství.

Ani obhájci, ani příslušníci vězeňské služby nebyli o Hučínově ukončené pracovní neschopnosti informováni, takže předali průkazy pracovní neschopnosti podepsané V. Hučínem jeho manželce, neboť žádný tehdejší předpis nestanovoval, že obviněný nemůže být ve vazbě na základě zneschopnění civilním lékařem. A vyhláška č.33/1991 Sb., kterou argumentovala obžaloba, sice přikazovala lékaři ukončit pracovní neschopnost, když se pacient bez vážných důvodů nedostaví k lékaři k dalšímu ošetření, ale problém byl ve slovech „bez vážných důvodů“. A vazba – ztráta svobody takovým vážným důvodem byla! Vladimír Hučín nemohl svému civilnímu lékaři podat zprávu, nemohl mu ani telefonovat a konec konců ani nevěděl, že má pracovní neschopnost ukončenou. Nejvíce jej v tom utvrzoval jeho zaměstnavatel, který bez problémů poskytoval jeho rodině nemocenské.

Soud však byl jiného názoru. Vyjádřil jej na 40 stránkách rozsudku, kterým uznal oba obviněné vinným trestným činem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 trestního zákona. V. Hučínovi uložil trest odnětí svobody na 6 měsíců podmíněně a MUDr. J. Chmelařovi peněžitý trest ve výši 10.000.- Kč.

Tím hlavním, ale nevysloveným trestem, byla pro MUDr. Chmelaře několikaletá skandalizace v médiích, která jej podle obžaloby prezentovala jako obviněného podvodníka. Co znamená taková „reklama“ pro soukromého lékaře, není těžké pochopit. Jeho spojení s osnovatelem bombových atentátů, jak V. Hučína prezentovali v médiích zase někteří vysoce postavení příslušníci policie, jeho pověst podvodníka nezlepšilo, ba naopak. „No a co“, jak konečně prohlásila již jmenovaná soudkyně, která se v komunistickém režimu podílela na Hučínově stíhání, když jí to vytkl: „každý máme přece máslo na hlavě“. Proč by je nemohl mít i nějaký lékař ?

Odvolací soud má za krajně nepravděpodobné…

Krajský soud v Ostravě s pobočkou v Olomouci splnil svoji přezkumnou povinnost. Poprvé se v tomto trestním stíhání objevil zdravý selský rozum, byť ve formě právnické terminologie. Odvolací soud správně poukázal na to, že situace obou obžalovaných byla velmi nestandardní a není na ni možno brát měřítka obvyklého posuzování znaků skutkové podstaty trestného činu. Především to podle soudu platilo o posuzování subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslu obžalovaných, tedy vlastního zavinění. Soud konstatoval, že tuto subjektivní stránku nelze prokázat, pokud obžalovaný Hučín nemohl být ve styku se svým ošetřujícím lékařem a existence prostředníka (oné blíže nezjištěné osoby) nebyla soudem zjištěna. Hypotézou nelze nahrazovat důkaz o kontaktu, stejně tak není možno z pouhého porušení předpisů o nemocenském, nebo ne zrovna obvyklého postupu při zajišťování podkladů pro jejich vyplácení, automaticky dovozovat také trestní odpovědnost.

Ani vědomí obou obžalovaných o podstatných skutečnostech, ze kterých by bylo možno prokázat jejich trestní odpovědnost, nebylo perfektní. Obžalovaný Hučín za situace a v psychickém stavu, ve kterém se nacházel, nemusel skutečně spolehlivě vědět, že byl po přijetí do pankrácké věznice uschopněn a stejně tak to nemohl vědět obžalovaný MUDr. Chmelař a pokud nezrušil jeho neschopnost jen proto, že se Hučín k němu ve stanoveném termínu nedostavil, pak i toto jednání bylo pochopitelné. Z médií věděl, že je ve vazbě a bylo mu jasné, že jej Hučín navštívit nemůže. Pak ovšem mohl setrvávat na vystavené pracovní neschopnosti s ohledem na existenci vážného důvodu, pro který se Hučín dostavit nemůže. K tomu jej samozřejmě vedl i preventivní ohled na zdraví pacienta.

Krajský soud závěrem uvedl: “…celá situace totiž budí dojem vedoucí k úvaze o komunikačních a administrativních nedostatcích a neujasněnosti postupů stran pracovní neschopnosti obžalovaného Hučína v nestandardní situaci, k níž došlo po jeho vzetí do vazby, resp. tato situace či úvahy z ní vyplývající v zásadě prospívají obhajobě obžalovaných.“

Podle odvolacího soudu „musí si po zrušení rozsudku odvolacím soudem Okresní soud v Přerově ujasnit, k jakému jednání vůbec prokazatelně došlo (a to bez jakýchkoli pochybností), na co z něj lze po právní stránce usuzovat a jaké konečné závěry je možné (nutné) učinit.

Zjednodušeně řečeno, i kdyby se dospělo k závěru, že v daném případě došlo k porušení mimotrestních právních norem, potom nutno vážit, za jakých okolností a souvislostí k tomu došlo a jaký důsledek to může mít pro pojetí skutkových a právních závěrů odvíjejících se od podané obžaloby, která v jednání obžalovaných Hučína a MUDr. Chmelaře spatřuje podvodné jednání ve smyslu ustanovení § 250 tr. zákona. – vše samozřejmě nutno podmínit procesem hodnocení provedených důkazů dle příslušných zásad.

V neposlední řadě by měl nalézací soud vzít v úvahu okolnosti případu i z jiného úhlu pohledu, a sice, že situace obžalovaného Hučína byla v daném směru úhlu pohledu transparentní, tedy nacházel se ve vazbě ve státním vězeňském zařízení, jeho zaměstnavatelem byla Bezpečnostní a informační služba, tedy složka státní správy, takže obžalovaný musel nepochybně (a důvodně) předpokládat, že jeho poměry mohou vejít ve známost i zaměstnavateli a tudíž jednání způsobem, který je mu kladen za vinu obžalobou, tedy jednání s podvodným způsobem ke škodě majetku BIS se obohatit (úmyslný trestný čin), nelze než logickou úvahou pokládat za poněkud nepravděpodobné, což platí obdobně i u MUDr. Chmelaře.“

Trochu složitě, právně i kostrbatě, ale výstižně řečeno.

Okresní soud v Přerově celou věc obžalovaných Hučína a MUDr. Chmelaře znovu projednal a vynesl osvobozující rozsudek. Spravedlnost triumfovala a uspokojení může vystřídat smutek. Musela vůbec triumfovat? Musel o ní rozhodovat soud? Musel mít MUDr. Chmelař takovou ostudu? Kdo tady všechno vlastně co musel? Odpověď znají povolaní. Ti, co vznesli obvinění a okresní státní zástupkyně JUDr. Lenka Šromová, která je tak pilně dozorovala. Nakolik byli a jsou dodnes povolaní setrvávat ve svých funkcích, je otázka pro nejpovolanější.

Hučín potřetí - jeho velká kauza, souzení pro dalších šest trestných činů pokračuje dál. Po svém skončení se stane dalším příběhem české justice.