Srpen 2005

Doktrína etnických čistek – usilování o národnostně homogenní státy.

Václav Chyský

(Předneseno při příležitosti setkání Ackermann–Gemeinde 15. – 16. listopadu 2003 v Oesede, Georgsmarienhütte u Osnabrücku - pro publikaci rozšířeno.)

Od humanity přes národnost k bestialitě (Franz Grillparzer, 1791 – 1872 )

8. květen 1945 nesmíme oddělovat od 30. ledna 1933. Kdo však před minulostí zavírá oči, stane se slepým vůči přítomnosti (Richard von Weizsäcker 8. května 1985 při příležitosti 40. výročí konce 2. světové války)

To, co humánní civilizovaný národ odlišuje od barbarského, není jeho nevina, nýbrž zacházení se stinnými stránkami a problematickými aspekty historie (Erazim Kohák, český exilový filozof)

Dámy pánové,

děkuji vám za příležitost, že se dnes mohu spolu s vámi zamyslet nad neblahou doktrínou etnických čistek. Výslovně bych rád zdůraznil, že se mezi členy Ackermann-Gemeinde cítím jako mezi krajany. Byli jsme krajany v Čechách a na Moravě, ale tato skutečnost byla vlivem nacionalistické ideologie obou stran za posledních 150 letech stále více a více potlačována. Mnozí z nás odhalují teprve se zpožděním, když již nežijeme ve společné vlasti, jaké společné kulturní kořeny nás staletým soužitím spojují.

Chtěl bych připomenout slova Franze Spiny, profesora slavistiky na pražské německé universitě a několikanásobného ministra v československých vládách o česko-německém soužití: “ Žili jsme spolu tisíc let a jsme s Čechy hospodářsky, sociálně, kulturně a dokonce rasově úzce spojeni, takže s nimi představujeme jednotu. Tvoříme rozdílné vzorky koberce. Samozřejmě je možno koberec rozstříhat, ale vetkané květy není možné od sebe oddělit.“

Vývoj šel jiným směrem. Jazyk, sloužící lidem ke komunikaci, se bohužel v českých zemích, a nejen tady, vyvinul v bojový prostředek ústící do katastrofy. Koberec byl rozstříhán včetně vetkaných květů.

V politických projevech bývají jednotlivé události transferů vytrhávány z dějinného kontextu, anebo bývá přes selhání vlastního národa přehazován závoj zapomnění, tak jak se to té či oné straně hodí. Následující text není zaměřen na úplný výčet etnických čistek a konfrontační počty obětí, nýbrž na vznik a vývoj doktríny homogenních národních států v Evropě a masové přesuny obyvatelstva z této doktríny vyplývajících. Bez analýzy vzniku moderních národů a ideologie nacionalismu to nejde.

Téma mé přednášky zní: Doktrína etnických čistek – usilování o národnostně homogenní státy.

Budeme se zabývat těmito otázkami:

1. Vznik moderních národů

2. Nacionalismus

3. Problematika etnických menšin jako příčina konfliktů

4. Transfery obyvatelstva - usilování o národnostně homogenní státy

1. VZNIK MODERNÍCH NÁRODŮ

Ve všeobecném povědomí je pojem národa spojován s atributy mateřské řeči, kultury, náboženství, společného území a kontinuity dějin. V českém případě je to představa nepřetržité linie táhnoucí se od praotce Čecha přes Přemyslovce, Karla IV., husity, Bílou horu, protireformaci, Habsburky, první republiku, protektorát, komunistický stát přes sametovou revoluci, rozdělení československého státu až po přístup České republiky do Evropské unie. Jednoduchá a proto líbivá představa kontinuity národních dějin však ponechává stranou závažné sociologické změny, hluboké přeryvy, které se udály během zmíněného tisíciletí, ovlivnivší sémantiku pojmu národa a tím i jeho dějinnou kontinuitu.

I poměrně krátké historické období může znamenat hluboký zářez do identity národa. V českých novodobých dějinách představovala nacistická okupace s následnou půlstoletou sovětizací (implantací nestředoevropských prvků kultury) přerušení kontinuity vývoje sociální struktury a tím i změnu mentality, vzorků chování, politických postojů a hodnotových systémů českého národa.

Společnost byla nivelizována, eliminována střední vrstva, zničeny rodinné firemní tradice, přerušen podnikatelský étos a kolektivizace zemědělství totálně změnila tvář vesnice. Zmizel i protipól české kultury, kultura německá (deutsch–böhmisch) a židovská, které přispívaly k typickému charakteru českých zemí.

Dnešní český národ není svým vědomím a mentalitou národem první republiky. Česká státnost 20. století byla mnohokrát přerušena a zapomenuta. Jako jeden z mnoha a mnoha možných příkladů dějinné amnézie budiž uvedena hradní stráž ve svých dnešních operetních uniformách bez jakéhokoli vztahu k tradici. Nevím, kolik lidí si vzpomene, že funkci hradní stráže zastávali za první republiky legionáři ve francouzských, ruských a italských stejnokrojích. Dnešní hollywoodské uniformy jsou sice efektní, svědčí však o dějinné amnézii a o bezmyšlenkovité proměnnosti národní identity. Nenávratně zmizely i masové národní tělocvičné jednoty, tradiční sportovní kluby, umělecké, divadelní, pěvecké spolky a další a další kulturní instituce. Tento fakt si uvědomují zejména lidé, kteří předválečné poměry ještě pamatují a kteří žijí po dlouhou dobu mimo hranice republiky a mají tak možnost srovnat kontinuitu společenských poměrů svého nového domova s diskontinuitou českou.

Národ, který podle Masaryka na konci 18. století vyšel z chalup bez kompletní sociální skladby a který se během druhé půle 19. století a prvních dekád 20. století společensky zkonsolidoval, byl dřevním (home made) českým komunismem do oněch chalup navrácen, na mnohých místech duchovně amputován. Je potřeba zdůraznit, že se na této destrukci podíleli převážně čeští lidé.

Sociologické vyhodnocení těchto přerodů asi na sebe dá ještě čekat. Chodíme raději okolo horké kaše.

Takřka laboratorní sociologický experiment proměnné národní identity a důkaz vlivu ideologie na mentalitu obyvatelstva můžeme pozorovat srovnáváním občanského vědomí obyvatelů oblastí západního Německa s vědomím občanů bývalé Německé demokratické republiky. Národy západní Evropy proměnám národní identity tak drasticky vystaveny nebyly.

Myšlení 20. a 21. století nelze anachronicky podsouvat do vzdálené minulosti. Z minulých dob jsou nám známy pouze názory tenké vzdělanecké vrstvy uložené v dokumentech, zatím co představy negramotné většiny jsou pro výzkum takřka nedosažitelné (1). I v přítomnosti konstatujeme veliký rozdíl mezi odborným diskursem a názory mas.

Ve feudální společnosti byla příslušnost k národu (natio) privilegiem urozených a svobodných. Byla šlechta vyšší, nižší, hierarchie církevní a městští patriciové. Většinu obyvatel tvořili nevolníci bez práv, kteří k národu počítáni nebyli. Josef Pekař píše ve své studii Bílá hora, její příčiny a následky: „Lid, to je selský a řemeslnický lid po vsích a poddanských městech byl politicky trpným živlem v té době po celé Evropě (snad až na Švédsko a Švýcary). Národem, to je politickým národem byla u nás jako všude jinde jen šlechta a svobodní měšťané. Mezi dvěma miliony všeho obyvatelstva v království (1618) se počítalo se sotva 20 000 politicky oprávněnými muži“ (2 ).

Hrubý výrok moravského hejtmana Ctibora z Tobišova roku 1468 dokumentuje hluboké sociální přehrady uvnitř feudální společnosti, totiž “že sedláci, t. j. nevolníci by nebyli hodni vzhledem ke své chudobě býti trpěni na světě, kdyby se nehodili jako oslové k obdělávání půdy“. O národu a jeho sounáležitosti v moderním slova smyslu lze v období feudalismu stěží mluvit.

Výrok Ctibora z Tobišova potvrzuje Pekařovu sociologickou analýzu feudální společnosti, která jen těžko zapadá do primordialistické teorie, že národní společnost představuje etnické organické kontinuum ab origine. Mezi odborníky jsou dnes zastánci primordialismu v menšině, mezi laiky však stále převládá líbivá představa věčného národa.

Fakta mluví pro teorii zastávanou konstruktivisty dokazující, že národ v dnešním pojetí je fenoménem, který se vyvinul za posledních dvě stě let. Národní uvědomění je protikladem absolutismu, tedy vládní formy, ve které monarcha jako jediný vlastní státní moc bez účasti politických korporací.

Předpokladem pro přijetí národní myšlenky byla tedy přeměna strnulé stavovské agrární společnosti založené na privilegiích v otevřenou společnost městskou a průmyslovou.

Teprve společenské strukturální změny na konci století 18. a začátkem 19., jako zrušení nevolnictví, centralizace správy, zavedení povinné školní docházky, moderní dopravní prostředky a počínající industrializace rozšířily úzký kulturní obzor tehdy převážně venkovského obyvatelstva. Sedlák již nebyl připoután k rodné hroudě.

Alfabetizace vytvořila předpoklady pro vydávání knih a tiskovin v masovém měřítku, propojila a urychlila komunikaci, zintenzivněla nacionálně buditelskou agitaci a zesílila pocit jazykové sounáležitosti. Za podmínek raně průmyslové společnosti se mohlo vyvinout novinářství, které se stalo nejdůležitějším nástrojem nacionální agitace.

Podaný, který žil v jazykově homogenní vesnici, neměl důvod přemýšlet o své národnostní příslušnosti, a proto bylo vesnické obyvatelstvo vtaženo do buditelského procesu teprve později. Národnostní problematikou se venkovan začal zabývat teprve, když opustil vesnici, aby se usadil ve městě jako průmyslový dělník, úředník nebo student, kde byl konfrontován s jinými jazyky, zejména s jazykem vládnoucí administrativy a vyšších společenských tříd. Sociální rozdíly zesilovaly národnostní nedorozumění. Jako markantní příklad pro změny raně industriální společnosti slouží proud pracovních sil z českomoravského prostoru do Vídně ve druhé polovici 19. stol. Přistěhovalecká vlna z Čech a Moravy pokračovala až do vypuknutí první světové války.

Vídeň byla považována za druhé největší české město. Z celkového počtu 1 675 000 obyvatel se na přelomu století 103 000 hlásilo k české-moravské-slovenské řeči. Tomu odpovídal ve Vídni vysoký počet nejrůznějších krajanských spolků a náklady česky psaných novin. V roce 1914 dosáhly Dělnické listy nákladu 13 700 a Vídeňský denník až 24 000 výtisků (3).

Bezprostředně po první světové válce opustilo Vídeň kolem 150 000 Čechů (tedy více, než zjištěno sčítáním lidu), aby se usadili v Československé republice.

Pro srovnání Praha měla v roce 1882, kdy se ujalo české označení starosta místo dosavadního purkmistr, 160 000 obyvatel s německým podílem 4,6 % (4).

Národ spojují symboly, dějiny skutečné i vymyšlené a jazyk. Skutečnost je však daleko přízemnější, národní masa své dějiny v podrobnostech nezná, opakuje jen klišé a k jazyku a jeho psané formě má vztah pochybný (viz čtenářské příspěvky v internetu).

Diskuse o historických událostech a jejich interpretace je odvislá od znalosti dějepisných fakt. Historik Miroslav Hroch rozdělil kvalitu znalosti dějin do třech úrovní (5, 6):

· Za nejvyšší úroveň v hierarchii kvality znalostí považuje historické vědomí, což jsou reflektované, vědecky podložené poznatky a soudy

· Historické povědomí je mlhavě ohraničená škála nejrůznějších apriorních soudů a poznatků z mimovědeckých zdrojů a vzpomínek na školní výuku, z četby historických románů , hudby, malířství a podobně

· Historická tradice je vědomě vybraná a často účelově (ideologicky) přizpůsobená linie historického vývoje, který má za účel dokázat určitou legitimitu politického hnutí, státu či národa

Ernest Renan k tomu řekl: “Historický omyl hraje při vytváření národa podstatnou roli a proto představuje pokrok v historickém studiu nebezpečí pro národ“ (7). Antický klasik dějepisectví Tacitus vystihl tendenční úpravy historických fakt pregnantní formulí fingunt, simul creduntque, což znamená, že dějepravci svým upraveným vyprávěním sami věří. Také česká historická tradice se tomuto letitému fenoménu nevyhnula. Nevyhnula se mu zejména pro často přerušovaný tok vývoje národa a vylepšovala kostrbatá údobí hrdinskými mýty, či naopak bolestínstvím.

To, co národní masu spojuje a od jiných národních komunit odděluje, je apriorní domněnka, že je zvláštní poctou se narodit do jazykové society, jejíž příslušníci jsou oprávněni k požívání určitých privilegií. Německé Casino v Praze v poslední dekádě 19. století, kdy byla čeština jazykem přibližně 95 % obyvatel města, vyhlásilo, že učit se češtině, znamená zradu na německém národě (1). Stavění iracionálních přehrad je bez výjimky vlastností každého nacionalismu.

Nejpozději od poloviny 19. století existují dva vyhraněné, nacionálně podmíněné pohledy na historii českých zemí, totiž pohled český a německý. Skutečnost, že Čechy a Morava byly po staletí dvojjazyčné, že existovaly dvě paralelní společnosti, které o sebe jevily pramalý zájem, je nutno přijmout jako fakt a nezatracovat a priori interpretace “těch druhých“ jako zlovolné.

Ve vývoji národních hnutí můžeme vysledovat dvě linie:

1. Západoevropský pojem národa, jak ho formuloval Jean Jacques Rousseau ze Ženevy (1712 – 1787) ve svém Contract social, učení o suverenitě lidu. Podle Rousseaua je stát politická organizace spočívající na společenské smlouvě jako výrazu dohody o sebeurčení. Společenská smlouva je protiklad absolutistického pojetí státu, obsaženého ve výroku Ludvíka IV: „L´ etat c´est moi“. Rousseau rozumí pod pojmem národa DEMOS, státní národ jako protivníka vládnoucí feudální třídy ve smyslu svobodných občanů, bez ohledu na jejich etnický původ. Podle německého konzervativního historika Leopolda von Ranke to byl úplný obrat principu vládnutí – “dříve to byl král z boží milosti ... nyní se vynořila idea, že vládní moc musí vycházet zespodu“. Nacionalismus byl kontrastní program k feudalismu a absolutismu.

2. Jiné pojetí národa přinesla německá filozofie. Johann Gottfried von Herder (1744 – 1803) byl objevitel ETHNOS, etnického národa jako živoucího orgánu lidstva. Jedním z nejdůležitějších znaků národa je jazyk, tedy národ jako pradávné jazykové kulturní společenství se společným etnickým původem a jedním národním charakterem. Etnické pojetí národa se prosadilo na východ od Rýna. Představa nepřetržité existence národa od archaických dob se nazývá teorií primordiální.

I my obyvatelé českých zemí - jak Němci tak Češi - jsme byli vychováváni v představě, že naše národy existují od pradávných dob, že procházely údobím slávy, ale též útlumem a spánkem, v českých dějinách známé pod pojmem temna.

Na otázku, co je národ, odpovídá nesčetné množství definic podle toho, zda jsou jejich autoři zastánci primordialistické, či konstruktivistické teorie, či zda nechávají volný prostor pro duchaplnou hru s tématem:

Národ je životní společenství lidí poznamenané společným kulturním dědictvím a dějinným osudem. Národ může být chápán bud v etnickém slova smyslu, nebo jako státní národ, nepřihlížející k etnickým rozdílům, tudíž

dva lidé patří ke stejnému národu, tehdy a jen tehdy sdílejí-li stejnou kulturu, přičemž kultura znamená soubor myšlenek a znaků a představ (mýtů a symbolů a způsobů chování a dorozumívání), ale

dva lidé patří ke stejnému národu, když a jedině když uznají jeden druhého za náležejícího ke stejnému národu (8).

Londýnský teolog W. R. Inge definoval národ jako společenskou skupinu, která sdílí iluze o svých předcích a je si zajedno ve své nenávisti proti sousedům.

Aforismus svobodného pána von Hasnera: Protože se jedinec cítí jako nicka, nadme se jedna skupina, aby nicka směla býti jeho ješitnou částicí. To je nacionalistický pocit.

V slavné řeči „Co je národ?“ na Sorbonnské univerzitě v roce 1882 odpovídá Ernest Renan, že jsoucnost národa je denní plebiscit. Národ je veliká solidární pospolitost, nesená pocitem obětí, které byly a které budou ochotně přinášeny (7).

Národ je historická kategorie , která se v dějinách proměňuje a znovu a znovu definuje. Národ je politicky mobilizovaný lid.

2.NACIONALISMUS

Nacionalismus je politická síla , která v posledních dvou stoletích poznamenala dějiny Evropy a světa silněji nežli ideje svobody, parlamentární demokracie a komunismu. Nacionalistické pojetí výkladu dějin je intelektuálně nejméně náročné. Propadají mu podle nových studií zejména tak zvané problémové skupiny s nižším vzděláním, příslušníci starší generace a levé politické orientace. Vysokoškolsky vzdělaní jsou názorově nejvyhraněnější skupinou a jsou vzhledem k minulosti méně předsudeční, jak dokazují výsledky nedávné studie (9).

Nacionalismus je ideologie, která vzhledem k svému emocionálnímu náboji mobilizuje masy. Koncem 18. a v první polovině 19. století to byly převážně vzdělanecké občanské vrstvy, které formovaly nacionalismus jako svoji kongenitální ideologii. Národnostní agitace měla v českých zemích často sociální podtón.

Jako surovinu formuje pro svůj ideologický obraz tradice a historická dědictví z přednacionalistického světa. Nemalou roli hraje kult národních mučedníků obětovavších se v boji s konkurenčním etnikem. Tyto obrazy, typické pro romantický historismus vytvářely kulturní hodnoty, skutečné i fiktivní.

V roce 1836 registroval Leopold von Ranke u etnických skupin tendenci vytvářet národní státy a to i u takových národnostních skupin, které státní tradici neměly. Vůle po vlastním státu nebyla závislá na početnosti národní skupiny a na existenci či neexistenci státní tradice a na stáří standardního kulturního jazyka.

Jako příklad tvorby moderního národa a emancipačního unifikačního procesu, zvaného risórgiménto – znovuzrození, slouží sjednocování městských a feudálních celků na Apeninském poloostrově v druhé polovině 19. století. Cílem bylo vytvoření jednotného italského národa a národního státu.

Jednotný italský národ, který se nám dnes zdá samozřejmý, tak samozřejmý v době Garibaldiho 1861 nebyl. Jen 2,5 % obyvatel Apeninského poloostrova mluvilo kultivovaným florentským dialektem, který se stal spisovnou italštinou a který byl nesrozumitelný pro lidi žijící na Sicílii, Sardinii a v jiných odlehlých italských oblastech.

I ve Francii byla spisovná franština v době francouzské revoluce 1789 dorozumívacím jazykem jen asi 10% obyvatelstva, polovina obyvatelstva v okrajových severních a jižních oblastech nemluvila francouzsky vůbec a zbytek špatně. Sjednocení severní a jižní Francie je výsledkem jednoho století vyhlazování a teroru (1).

Dnešní velké národní státy jsou de facto pohřebištěm zaniklých kultur a jazyků, ve Francii kultury Galů, Bretonců, Franků, Burgundů, Normanů a Římanů. Na příkladu Itálie a France, těchto dvou velkých kulturních národů vidíme, že vývoj k národní homogenitě a ke standardní státní řeči byl dlouhodobý dramatický proces, který se neobešel bez prolévání krve.

Unifikačními dlouhodobými procesy probíhaly i feudální a městské celky v německém kulturním prostoru vrcholící po německo - dánské (1864), německo - rakouské (1866) a německo - francouzské válce (Versailles 1871) v založení Německé říše. Od doby Lutherova překladu bible z hebrejštiny a řečtiny do němčiny, dokončeného roku 1534, se prosadila v německých zemích němčina orientující se na styl saské dvorní kanceláře. V roce 1901 byla němčina v moderní formě kodifikována 2. berlínskou ortografickou konferencí pro všechny německy mluvící země.

Opakem unifikačních nacionálních snah byly secesionistické procesy, které formovaly nacionální státy ve střední a východní Evropě odštěpením od multinacionálních říší (habsburské monarchie, Ruska, Osmanské říše). Tak vzniklo i Československo.

Startovní podmínky jazyků a tím i jednotlivých etnických skupin k získání státnosti byly pro různou bohatost jejich kulturní substance nerovné, což můžeme vidět na rozdílném vývoji Čechů a Slováků. Mnohé jazyky, mezi něž patřila čeština (pozbyvší svého středověkého politického a literárního významu), slovenština, srbochorvatština, katalánština, rumunština, irština i norština, která se zbavovala dánského vlivu, se musely modernizovat z pokleslých selských nářečí a dotvořit svoji gramatiku a slovní zásobu (10, 1, str. 60).

„Nejhůře bylo mi, když jsem česky mluviti měl, to mysl rychlá klopejtala přes slova neohebná, nepříručná, s těžkostí hledaná“, prohlásil Jungmann, když měl přednášet v češtině. Jedno ze základních děl české literatury, Palackého Dějiny národu českého, byly vydávané od roku 1836 a první tři díly Geschichte von Böhmen byly původně napsané v němčině. Rozšířené pětidílné české vydání Dějin národu českého v Čechách a na Moravě dostalo svoji definitivní podobu až na sklonku Palackého života. Není bez zajímavosti, že se doma u Palackých mluvilo německy, protože paní Palacká, rozená Měchurová, pocházela z německé rodiny.

Některým jazykům se zpětný vzestup do oblasti vysoké kultury podařil i tím, že byl nově syntetizován z prastarých slovních krystalů jako třeba ivrit, jazyk Izraele. V roce 1922 zemřelý Elieser Ben Jehuda zmodernizoval řeč Starého zákona ve spolupráci se skupinou jazykovědců. Izraelská společnost, která se na území Palestiny zformovala nově jako národ, se musela tomuto jazyku teprve naučit. Mrtvé jazyky lze oživovat, tradice vynalézat, zcela fiktivní původy lze obnovovat (8).

Obrozenci (původně obrodiči), pocházivší z tenké vrstvy vzdělanců, si v počátečních fázích své buditelské činnosti (risórgiménto ) kladli za úkol přispět k obohacení literatury a kultivaci jazyka rozšiřováním slovního pokladu novotvary, přebíráním slov z příbuzných jazyků, kodifikací gramatiky, heroizováním národních dějin, vytvářením symbolů, ale též falzy starých rukopisů, což nebyla jen česká zvláštnost. Teprve v pozdější fázi obrozenectví (integrální nacionalismus) prolínaly do národního hnutí politické cíle, které s postupným vývojem národní společnosti k nacionálnímu masovému hnutí nabývaly na agresivitě.

Od Ernesta Gellnera pochází klasický výrok: „Nejsou to snahy národů, které formují nacionalismus, spíše si nacionalismus vytváří svoje národy“ (8).

Londýnský teolog W. R. Inge vtipně definoval národ jako „společenskou skupinu, která sdílí iluze o svých předcích a je si zajedno v nenávisti vůči sousedům“.

Nacionalismus typu risórgiménta ještě nestavěl národ proti národu, ale spojoval národy in tyranos contra tyranos, utlačené proti utlačitelům. Zatímco risórgiménto zastává myšlenku rovnosti národů, pozdější integrální nacionalismus staví národy proti sobě. Charakter agresivity integrálního nacionalismu vystihují hesla jako La France d`abord, Right or wrong, my country, Recht ist, das was dem Volke dient, Du bist nichts, dein Volk ist alles, Tóth ném ember (Slovák není člověk), dobrý Němec, mrtvý Němec. V integrálním nacionalismu je nadřazenost vlastního národa konečný cíl a nahrazuje právo na sebeurčení. V nacionalistickém období národní společnosti uctívají samy sebe, směle a bez zastírání (8). Pro nacionalistu představuje národ nejvyšší hodnotu, dosahující až religiózních atributů. Záměrné šíření strachu z etnického konkurenta vyvolává agrese, které jsou v zájmu politických svůdců a vůdců.

Jistota beztrestnosti v anonymitě davu, zvětšující se přibývající početností masy, vyvolává emoce, které jedinec nemůže prožít. V mase ztrácejí hlupáci a nevzdělanci, pocit nicotnosti a bezmoci. Na jejich místo nastoupí vědomí hrubé - sice přechodné- ale nestvůrné síly (11).

K nacionalistickým ideologiím patří pangermanismus a panslavismus. Václav Černý ve svém nedokončeném eseji Vývoj a zločiny panslavismu (12 )říká hned v úvodu, že panslavismus je český výrobek z německého materiálu. Berlička panslavismu s mlhavými politickými cíly, objevivše se koncem 18. a začátkem 19. století byla jedním z elixírů posilujících sebeúctu malých slovanských národů, neorganizovaných ve vlastních státních útvarech. Češi na tom byli obzvláště špatně, Slováci ještě hůře, protože jim chyběla kompletní společenská struktura. Český element byl torzo bez vyšších společenských vrstev.

V panslavismu i pangermanismu se jedná se o rozšířené kmenové vědomí, spojující všechny lidi údajně stejného etnického původu, nezávisle na dějinách a bez ohledu na to, kde náhodou žijí. Pangermáni a Panslované měli shodnou imperialistickou vizi, že žijí-li v kontinentálních státech a jsou-li kontinentálními národy, musí hledat kolonie na kontinentu. Panslavismus, starší z pan–ismů vyjadřoval tyto geopolitické teorie o čtyřicet let dříve, než pangermanismus začal „myslet v kontinentech“ (13).

U obou pan–hnutí, panslavismu a pangermanismu se jedná jednak o územní expanzi na kontinentu ale také o zrcadlový efekt ohrožení a strachu před majorizací druhou etnickou skupinou, což se manifestuje v takřka identických verbálních projevech a plánech duchovních a politických vůdců obou národnostních skupin – Slovanů a Germánů.

Panrusismus, pozdější imperialistický produkt panslavismu, nárokoval ve jménu pravoslaví a ruského pravoslavného božího lidu, (jehož síla tkví poslušnosti), nadvládu carského impéria nad Evropou. Rusko musí bojovat s Evropou, je to zároveň jeho osud a poslání. Ivan Vasiljevič Kirejevskij (1806 - 1856), zakladatel slavjanofilství, mluví o v podstatě náboženské antitezi mezi Evropou a Ruskem. Náboženská a božská sanktifikace slovanské nadřazenosti nad ostatními národy světa je první a nejzákladnější rys slavjanofilství (12).

Propagátorem ruských imperialistických myšlenek byl také spisovatel Fjodor Michailovič Dostojevskij. „Pozemské poslání ruského božího lidu spočívá v tom, zřídit království boží na zemi, proměnit svět v jedinou církev pravého Krista, nahradit stát církví.“

Ruský panslavismus projevoval politický zájem převážně o pravoslavné slovanské národy. Čechy, Poláky a ostatní katolické Slovany pokládal za zkažené západní kulturou (12).

Panslavismus a mlhavé představy o všeslovanské konfederaci, čítající 180 milionů, nebyly cizí části politických elit první Československé republiky, která se řadila k vítězným mocnostem první světové války. V duchu vítězů (běda poraženým) vznikl spis právníka Ladislava Stěhule Československý stát v mezinárodním právu a styku, jehož text byl uveřejněn v roce 1919 před zahájením pařížských mírových jednání jako ideologické zdůvodnění pro mezinárodní uznání československých hranic a zapojení národnostních menšin do československého státu (14).

Stěhule se zabývá protikladem slovanské a německé mentality – zatímco německý národ zůstal i po první světové válce jak ve vědě ta v lidovém povědomí národem Herrenvolku, slovanský způsob vlády je prý měkký a jemný. (Systém Gulagu Stěhule ještě nemohl zaznamenat, samoděržaví však také nebylo příkladem humanity.) Pro tento rozdílný národní charakter nemůže být německý národ přijat do rodiny národů a nemůže pro sebe reklamovat právo na národní sebeurčení. Je vůbec otázka, zda může být Německo uznáno jako stát. Naopak státy sousedící s Německem musí vytvářet silnou hráz spočívající v silném Slovanstvu.

Poněmčené území musí být navráceno jazyku svých otců, neboť lidé žijící na těchto územích jsou většinou slovanského původu.

Stěhule požadoval teritoriální úpravy ve formě koridoru jdoucím mezi Polskem, Československem, rakouským Burgenlandem a Jugoslávií. Mapa připojená k tomuto spisu ukazuje ideální hranice československého státu dosahující po Dunaj k dolnorakouské Kremži a na východ až po maďarský Vác. Na severu nárokoval Stěhule části Slezska a Kladsko. Se zvýšeným počtem Němců v důsledku připojení dalších oblastí s německy mluvícím obyvatelstvem si Stěhule nedělal starosti, neboť vyšší slovanská porodnost Němce poznenáhlu demograficky zatlačí, německé území bude českým živlem rozdrobeno. „Jestli by proces ten nepokračoval dosti rychle , přikročíme k vysídlování německého elementu, pokud by ohrožoval naši bezpečnost“, píše Stěhule v roce 1919.

Byla Stěhulova velkočeskoslovenská fantasmagorie politicky relevantní? Ano byla, neboť byla v různé míře a v různých variacích přítomná ve vědomí společnosti první republiky, jak si autor tohoto textu vzpomíná.

Mnohé z panslavistických iluzí byly přeneseny v sekulárním, ateistickém a marxistickém hávu do stalinského imperialismu. Panslavistický kongres v Sofii v roce 1945, svolaný vítěznými Rusy přijal rezoluci prohlašující za internacionální politickou, ale i mravní nutnost vyhlásit ruský jazyk jazykem všeobecného dorozumění a oficiálním jazykem všech slovanských zemí. Svatý bulharský synod vyzýval ruský lid, aby pamatoval na své mesiášské poslání a prorokoval příchod jednoty slovanského lidu (13, str. 324, 325).

Panslovanské ideje ovlivňovaly i politické jednání Edvarda Beneše. Při své návštěvě v Moskvě v roce 1943 ujistil Stalina a přítomné československé komunisty, že „budoucí republika bude státem Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců. Bude státem národním a slovanským... porážka Německa bude takovou, že to skýtá jedinečnou historickou příležitost k radikálnímu očištění našeho státního území od německého živlu“. Vize českého, etnicky homogenního státu byla latentně přítomna ve vědomí značné části českého národa.

Také české nacionalistické texty byly bojovné. V xenofobních výrocích signalizovaly, že Němci, pokud by se postavili do cesty českému emancipovanému hnutí a snahám o českou státnost, by mohli být štváni a vyhnáni ze země jako vetřelci a kolonisté. Tak zvaný Grégrův plán z roku 1888 zamýšlel redukovat počet Němců v Čechách odstoupením oblastí s německy mluvícím obyvatelstvem. „Dejte Němcům pár tisíc čtverečních kilometrů a současně je donuťte, aby si vzali s sebou milion nebo milion a půl svých krajanů. Pak by se německá menšina v Čechách oslabila a byla by lehčeji asimilovatelná. Čím méně budeme mít Němců v žaludku, tím lépe je budeme moci strávit“.

Grégr uvažoval o odstoupení oblastí osídlených Němci, ležících vně sudetského horského pásu a o současném vysídlení 718 868 hlav. „Mezi Slovanstvem a Němectvem není dobrovolné dohody, není vyrovnání, leda po kruté krvavé válce. V této válce bud zvítězí Německo, anebo padnou vítězné vavříny na skráně Ruska, co obhájce a reprezentanta zájmů slovanských“ (16, str. 251 –255). Grégrův plán se opět objevil v kritických dnech mnichovské konference na politické scéně. Prezident Beneš poslal ministra Jaromíra Nečase s podobným návrhem za Léonem Blumem.

Všeněmecké hnutí Georga rytíře von Schönerera, Paula Antona de Lagarde a Rudolfa Martina (pseudonym Richard von Tannenberg) se zaměřovalo na germanizaci střední a jižní Evropy. Linecký program z roku 1882 se stal základem všeněmeckého nacionálního hnutí a svým rasismem a antisemitismem i Hitlerova světonázoru (15).

Otto Richard Tannenberg vypracoval v roce 1911 v duchu imperialistické politiky vilémovské říše pangermánský plán v dokumentu Groß–Deutschland. Die Arbeit des 20. Jahrhunderts, ve kterém je podrobně popsán postup pro osídlení českých zemí jednotlivými německými etniemi – Bavory, Šváby, Durynky, Franky, Sasy a Němci z východní Evropy. Plán předpokládal připojení německy mluvících zemí, včetně zemí Svatováclavské koruny k Německé říši a tudíž rozbití Rakouska–Uherska. Český majetek měl být odkoupen a Češi vysídleni do Ruska na dolní Volhu. Kdo neprodá svůj majetek dobrovolně, ztratí nárok na odškodnění.

Pangermánská ideologie hrála roli i u říšských politických představitelů. Německý říšský kancléř Bethmamm–Hollweg se těsně před první světovou válkou vyjádřil o očekávaném střetnutí jako o válce mezi Slovanstvem a Germánstvem. Tuto tezi přijal náčelník rakouského štábu Conrad von Hötzendorf, jakkoli byla s rakouskou státní ideou neslučitelná.

Tyto a podobné texty byly oblíbenou četbou Adolfa Hitlera, který je vtělil do své programatické knihy Mein Kampf a do svých vizí o velkogermánské říši. Plány na germanizaci Čech nebyly jen fantasmagorií 19. století, ale realita protektorátního období, jak uvidíme dále v souvislosti s projevem Reinharda Heydricha.

Objevují se nové pojmy jako Herrenvolk, Lebensraum, minderwertige Rasse, biologicky zdůvodněný antisemitismus a jiné a jiné abstrusní smyšlenky, přežívající dodnes. V nacionálním socialismu se zvrhly původní humanistické myšlenky Johanna Gottfrieda Herdera v barbarství.

K jazykovým konfliktům přistupovaly navíc jedovaté rasistické a antisemitské směsi francouzského diplomata Josepha Artura Gobineaua a Houstona Stewarta Chamberlaina, které se ve střední Evropě rychle rozšířily. A byly také součásti jak českého, tak německého nacionalismu Mezi mlýnskými kameny česko–německého konfliktu seděli Židé a mnohý Čech by se podivoval nad antisemitským pamfletem Jana Nerudy Pro strach židovský, či nad protižidovskými tirádami pozdějšího pražského primátora JUDr. Karla Baxy a vydavatele časopisu Vyšehrad Jana Klecandy v době protižidovských bouří v Praze 1897.

Nacionalistická ideologie se vyvíjela a nabývala na masovosti a agresivitě. Z původně mírumilovného nacionalismu typu risórgiménta se s postupující masovostí národního uvědomění vyvinul integrální nacionalismus, zdůrazňující fiktivní biologickou kmenovou pospolitost a mající za konečný cíl národnostně homogenní stát. Integrální nacionalismus sledoval a sleduje u všech evropských národů cílenou machiavellistickou politiku sacro egoismo. Národní myšlení je myšlení kolektivní, které zatlačuje jedince a jeho individuální odpovědnost: „Ty nejsi nic, tvůj národ je vše“. V klimatu chybící individuální odpovědnosti a v opojení kolektivní hysterie se daří nejtěžším zločinům.

3. ETNICKÉ MENŠINY JAKO PŘÍČINA KONFLIKTŮ. TRANSFERY OBYVATELSTVA - USILOVÁNÍ O NÁRODNOSTNĚ HOMOGENNÍ STÁT

Vyhánění označuje násilné vysídlení skupin obyvatelstva z jejich sídelních území mocensko- politickým nebo válečným nátlakem. Existuje několik variant transferů etnických skupin:

1. Mírnější varianta transplantace je výměna obyvatelstva v rámci bilaterálních nebo mezinárodních smluv

2. Modifikací je dobrovolná volba - ve skutečnosti přesídlení jazykových minorit pod politickým nátlakem do jazykově mateřské země (heim ins Reich, dobrovolný odchod vídeňských Čechů do republiky)

3. Po druhé světové válce měly být německé národnostní skupiny násilně přesídleny do Německa, ale pod kontrolou

4. Brutální variantou jsou divoká vyhnání, při kterých propuká spontánní národnostní nenávist – často cíleně řízena shora – a která vedou k nelidským excesům

5. Nejbrutálnější metoda je genocida, vyhubení, šoa, holocaust

Cílem této kapitoly není podat úplný výčet jednotlivých transferů a s nimi spojených zločinů proti lidskosti, nýbrž

· poukázat na přímý vztah mezi doktrínou etnických čistek a nacionalistickou a rasovou ideologií, národnostní intolerancí a snahou vytvořit etnicky homogenní státy,

· zasadit odsuny, přesuny a etnické čistky do politického evropského rámce

Dynastické říše střední a východní Evropy, habsburská monarchie, Rusko a Osmanská říše v Přední Asii byly státy mnohonárodní. Národní ideje byly panovníkům a vysoké šlechtě cizí, panovali z boží milosti. Nacionalismus byl pro feudální pány zcela novou výzvou. Deportace v dobách antických a ve středověku měly zcela jiné pozadí

Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 uprchlo minimálně 30 tisíc lidí z Čech do protestantské ciziny – Češi a Němci, kteří nechtěli konvertovat ke katolicismu. Katoličtí Habsburkové vládli zemím ve své monarchii podle zásady cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství). Podobně se chovala protestantská knížata.

O sto let později, v roce 1734, vyvinulo Rakousko systém tzv. transmigrace. Staré habsburské země se tak očistily od kacířů jejich vynuceným přesídlením do Uher nebo do jejich evangelické části - Sedmihradska. Tak se zbavily protestantů a jejich hospodářská výkonnost zůstala přece státu zachována. To píše Peter Glotz ve své knize Die Vetreibung, Böhmen als Lehrstück (17).

K paradigmatům budování národních států patří řecká proklamace nezávislosti na Osmanské říši v roce 1822, jejímž následkem byl masakr a výměna tureckého a řeckého obyvatelstva. Od té doby sužují Evropu a přilehlá území etnické čistky. První vyhnání ve velkém uskutečnili Mladoturci v roce 1915 ve stínu 1. světové války s křesťanskými Armény. Pokusili se je vyhnat do Mezopotámie, při čemž odhadem zahynulo asi milion lidí. Na masakrech se podíleli též turečtí Kurdové, podnícení k těmto excesům istanbulskou vládou, která si od vyhnání křesťanských Arménů slibovala, že oslabí vliv ortodoxního Ruska na severní Anatolii hraničící s Ruskem.

Také balkánské války 1912 – 1913 byly spojeny s výměnou tureckého a bulharského obyvatelstva.

Nejen na východních okrajích Evropy, ale i z jedné z nejstarších evropských kulturních krajin - z Tridentska (Trentino) - bylo deportováno v roce 1915 po vstupu Itálie do první světové války po boku Dohody 130 000 Italů z frontové linie do různých krajů Rakouska-Uherska. Rakousko-uherská vojenská administrativa zdůvodnila deportaci tím, že se jedná o potencionální nepřátele (18). Po válce se většina Italů vrátila do svého domova.

Prevence masakrů se hledala v separaci a přesídlení národnostních skupin do jiných oblastí s cílem vytvořit národnostně homogenní celky. Idea výměny obyvatelstva byla poprvé formulována bavorským úředníkem Siegfriedem Lichtenstädterem v roce 1898. Lichtenstädterova publikace Die Zukunft der Türkei, uveřejněná pod pseudonymem Dr. Mehemed Emin Efendi, byla inspirována masakry, spojenými s řecko–tureckou válkou 1896 – 97, jakož i bouřemi vypuknuvšími v Rakousku–Uhersku v souvislosti s Badeniho jazykovými nařízeními. Lichtenstädter chtěl navrženými opatřeními zabránit ukrutnostem, které podle jeho názoru jednoho dne nastanou a ke kterým musí s přírodní zákonností dojít. Je tragickou ironií osudu Siegfrieda Lichtenstädtera, že předvídal nevědomky svůj vlastní konec, protože byv židovského původu, zemřel v roce 1942 v terezínském ghettu (16).

V roce 1923 byla dohodnuta na mezinárodní konferenci v Lausanne výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Po řecké agresi v roce 1920 proti Turecku bylo z východního pobřeží Egejského moře vyhnáno řecké obyvatelstvo usídlené zde po 3 000 let. Ze Smyrny se stal Izmir a celá krajina ztratila až na antické památky svůj řecký charakter.

Diplomaté, ovlivnění teorií švýcarského lékaře, antropologa a etnologa George Montandona dospěli k názoru, že jediným řešením pro zachování míru v etnicky smíšených oblastech je oddělení etnických skupin – transplantace. Etnické minority bývají státonosným národem většinou vnímány jako cizí těleso, jsou příčinou konfliktů a tím destabilizací statu quo.

Řešení problému se tedy hledalo ve vytvoření národních států v přirozených sídelních hranicích bez menšin. Montandon formuloval teorii transplantace roku 1916 ve spisu Frontieres nationales jako metodu tvorby moderních nacionálních států a zaručení jejich stability. Za druhé světové války byl Montandon antisemitským ideologem francouzského režimu ve Vichy (18). Montandonova teorie separace etnických skupin formovala etnickou mapu Evropy první půlce 20. století.

Angažovaným protivníkem transferů a etnických čistek byl filolog a právník Raphael Lemkin, narozený 1901 v židovské rodině ve východním Polsku. Byl odpůrcem doktríny vyhánění a etnických čistek spáchaných Turky na Arménech během první světové války a masové vraždy křesťanů v roce 1933 v Iráku. Jako internacionálně uznávaný právník hledal metody, jak jim zabránit. V roce 1933 navrhl zákonodárnému shromáždění Společnosti národů v Madridu postavit tyto barbarské akce mimo zákon. Návrh neprošel. Po napadení Polska nacisty byl Lemkin v boji zraněn a šest měsíců se skrýval v lesích, než se mu podařilo uprchnout přes Litvu a Baltické moře do Švédska. Ve švédském exilu přednášel a publikoval o nacistických rasových dekretech a vyhlazovacích metodách jako lektor na stockholmské univerzitě. Během norimberských procesů 1945 - 1946 byl poradcem amerického soudce Roberta Jacksona. Od Raphaela Lemkina pochází pojem genocida, který byl definován jako zločin proti lidskosti a zařazen do mezinárodního práva Organizace spojených národů 21. ledna 1951. Lemkin zemřel veřejností zapomenut na následek srdeční mrtvice 1959. Náhrobní kámen na hřbitově v Queens v New Yorku nese nápis „Otec dohody o genocidě“ (The Father of the Genocide Convention).

Po první světové válce se na základě Versailleské smlouvy stalo 60 milionů lidí občany nově vzniklých „národních států“, ustavených na základě národního sebeurčení, podle kterého každý národ má právo na vlastní stát. Vzhledem k pestrému etnickému promíšení střední a východní Evropy byl etnicky homogenní stát v této části kontinentu jen zbožným přáním. 25 milionů lidí z oněch 60 milionů tvořilo národnostní menšiny.

Profesor východoevropských dějin na universitě v Marburgu Hans Lemberg sleduje ve svém pojednání Menšiny – příčina konfliktů vývoj sémantiky slova menšina (v němčině Minderheit). Cituje práci Miroslava Hrocha Menšiny jako problém národnostního výzkumu. Jak pomalu se měnil a formoval pojem menšina, ukazuje pohled do dobových odborných slovníků. Až do konce 19. století znamenala menšina označení opaku většiny při parlamentním hlasování. Teprve po první světové válce dostává oklikou přes „menšinové statistiky“ národnostní charakter. V řeči Společnosti národů se oficiálně mluvilo o minorités de langue, de race et de religion. Pojem menšina v sobě nesl atribut politického neklidu a destabilizace (19).

Za řešení problematiky národnostních menšin ve střední a východní Evropě byla odpovědná Společnost národů v Ženevě, jíž však chyběly mocenské prostředky dodržování smluv o menšinách si vynutit. Národnostní menšiny se pokoušely o vlastní internacionální organizaci v rámci Evropského národnostního kongresu, dominovaného konzervativci výmarské republiky, jejichž cílem bylo uznáni minorit za subjekty mezinárodního práva a zvýšení jejich vlivu na evropskou národnostní politiku. Členy této organizace byli též sudetští Němci, kteří koordinovali svoji činnost s maďarskou menšinou a s autonomistickými Slováky, aby oslabili československý stát.

Určitě nepřispělo k politické stabilitě Československa, že se prohlásilo národním státem Čechů a Slováků. Tato pošetilá politická krátkozrakost podkopala nebo dokonce pohřbila u ostatních národností ČSR (34,8 %) jejich identifikaci se státem, což vedlo k tomu, že 1 279 045 německých voličů zvolilo v roce 1935 Sudetendeutsche Partei (SdP) Konrada Henleina a bohužel přehlédlo, že se tím přiznali k „německému světovému názoru“.

Otec panevropské myšlenky Richard Coudenhove-Kalergi upozorňoval již v roce 1921 na otrávenou národnostní atmosféru mezi českými a německými spoluobčany: „Němcům je zatěžko vpravit se do role menšiny, Čechům pak dělit svoji moc s druhým národem. Němci nemohou zapomenout, že byli kdysi panským národem v této zemi, Češi utrpěná pronásledování a utlačování. Němci provádějí politiku tvrdohlavosti, Češi politiku utrpěných křivd; Němcům chybí pochopení, Čechům velkorysost, oběma pak takt a smířlivost. Oba národy trpí malichernou nevraživostí a úzkým obzorem někdejší rakouské provincie“.

Sudetská župa se stala vzornou říšskou župou s percentuálně nejvyšším členstvím v NSDAP (20). Sudetští Němci za to zaplatili krvavou daň, padlo jich odhadem 175 000 – 197 000.

Agresivní politika týkající se německých menšin ve střední a východní Evropě měla svoje kořeny již v době německého císařství. Německé národnostní skupiny v habsburské říši byly považovány - k nelibosti Habsburků - za potencionální předmostí pro rozšíření říšskoněmeckého politického a hospodářského vlivu. Ideologický nositel této politiky byl Spolek pro němectví (Verein für das Deutschtum, VDA). Po 1. světové válce byl tento koncept podpory německých menšin ve střední a východní Evropě rozvinut s cílem anulovat Versailleskou smlouvu. Po převzetí moci 1933 se stal agenturou pro prosazování nacistické zahraniční politiky (18).

Zabrání pohraničí Wehrmachtem postihlo v souvislosti s Mnichovskou smlouvou asi 160 000 – 170 000, Čechů, Židů a německých demokratů, kteří prchli do českého vnitrozemí jen s nejnutnějším majetkem. Celkem žilo v pohraničí před Mnichovskou konferencí asi 600 000 – 700 000 Čechů.

Pro přesvědčené Čechoslováky bylo bolestné vyhnání 130 000 Čechů ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, což bylo dokladem toho, že se oficiální státní idea československého národa nekryla s politickou realitou (21). Znovu se to potvrdilo v roce 1993 rozpadem federace.

Balkán byl vždy ohniskem etnických nepokojů. Není divu, že zde našel Adolf Hitler své obdivovatele. 1937 předložil člen jihoslovanské akademie věd a politický poradce královské vlády profesor Vasa Čubrilovič dokument nazvaný Vyhnání Albánců, ve kterém je detailně popsán postup pro vyhnání Albánců z Kosova, které se stalo 1912 součástí Srbského království. Albánci měli být podle Čubrilovičových představ přesídleni do Turecka, které disponuje prostornými neobydlenými oblastmi. Přesídlení měl předcházet smluvní akt s tureckou vládou.

Experssis verbis stojí v dokumentu: „Jediná možnost a jediný prostředek“ (jak se zbavit Albánců) „je brutální násilí organizovaného státu, v kterémžto ohledu jsme byli vždy v převaze“. Jako vzor pro transfer Albánců sloužily akce nacistického Německa a Sovětského svazu. „Jestliže Německo mohlo vyhnat desetitisíce Židů a Rusko přesunout miliony lidí z jedné části kontinentu k druhému, pak vyhnání několika set tisíc Albánců také nepovede k vypuknutí světové války... jako první podmínka pro masové vyhnání je vytvoření vhodné psychózy (strachu)“ (22).

Brutální sny velkosrbského šovinismu přežily desetiletí. Jejich agresivita se vybila v hornickém městečku Srebrenica, kde srbsko-bosenské jednotky zavraždily ve dnech 11. - 16. července 1995 7 800 neozbrojených Muslimů.

Dvě evropské totalitární velmoci – SSSR a nacionálněsocialistické Německo – vtělily politiku transferů a etnických čistek do státní ideologie a praxe, čímž vtiskly svoji pečeť dějinám Evropy 20. století.

S praxí nucených migrací přišel ve dvacátých a třicátých letech stalinský sovětský režim, který navázal na carské rusifikační snahy. Přesídleny byly do střední Asie národnostní skupiny považované za státně nespolehlivé - němečtí kolonisté z Bukoviny, z Podněstří a z oblastí Černého moře pod záminkou dobrovolného osídlování a kultivovování sibiřských celin. Podobný osud potkal Poláky, Ukrajince, Estonce, Litevce, Lotyše, Židy, baltské a kavkazské národy, krymské Tatary, Čečence, Inguše, Armény, Bulhary a Řeky, poamurské Korejce, kteří byli vystěhováni do střední Asie a na Dálný východ. U přesídlovaných národů byly v některých případech předem stanoveny likvidační kvóty mužské části populace ať již masovými popravami, nebo nelidskými podmínkami v pracovních táborech. 500 000 Finů uprchlo po finské zimní válce z území Sovětského svazu. V Katynu zlikvidoval Stalin polskou inteligenci.

Sovětský svaz se tak dokonale izoloval od ostatního světa, jeho prostory byly tak nezměrné, že o krutostech přesunů a masových likvidací bylo jen málo známo. Levicoví evropští intelektuálové pokud před 2. světovou válkou o stalinských zločinech věděli, z ideologických důvodů je popírali. V poválečných komunistických satelitních státech se o tomto barbarském úseku komunistických dějin, který zde mohl být jen načrtnut, nikdy nemluvilo. Počet obětí stalinského teroru vysoko převyšuje 20 milionů, přesný počet není zjistitelný.

Přestože ideologické pozadí německého nacionálního socialismu pro etnické čistky bylo odlišné, neodlišovala se jejich praxe, až na unikátní perverzitu a technologii šoa, od komunistických metod.

Pangermánské teorie nacionálních socialistů si dávaly za úkol sjednotit všechny Němce i ty žijící mimo hranice německého státu a přesídlit je do říše – heim ins Reich. V roce 1939 bylo mezi Stalinem a Hitlerem dohodnuto vysídlení 350 000 Němců z území Sovětského svazu. Přesídleno bylo 45 tisíc Němců z Estonska a Lotyšska. Vysídlenci byli usazeni v polských oblastech, určených pro germanizaci do takzvaného Generalgouvernementu, odkud bylo před tím vyhnáno milion Poláků. Z Chorvatska bylo roku 1942 smluvně dohodnuto přesídlení 30 000 Němců. Sto tisíc Francouzů muselo opustit Alsasko-Lotrinsko směrem vichistická Francie.

Během války, kdy stále více a více oblastí východní Evropy spadalo pod německou správu, nabývaly přesuny německého obyvatelstva do říše (Altreich) nebo na území Generalgouvernementu charakter vnitroněmeckých akcí. Celkem se jednalo o 910 000 Volksdeutsche. I na území protektorátu byly „národním hostům“ přidělovány statky, z nichž byly vyhnáni čeští sedláci. Dietrich Eichholz ve své práci Generalplan Ost zur Versklavung osteuropäischer Völker (23) uvádí, že podle Himmlerova statistického štábu bylo v roce 1942 na českých statcích v protektorátě usídleno 6 000 přesídlenců z jihovýchodní Evropy a 600 z Luserna a Fersentalu v jižních Tyrolích.

Hitler sjednal v roce 1939 s Musollinim dohodu o přesídlení 200 000 Jihotyrolanů do říše. Přesídlovací akce měla být skončena do prosince 1942. 75 000 lidí opustilo svoji alpskou domovinu, než bylo přesídlování v důsledku válečných událostí v roce 1943 přerušeno. Hitler neměl nejmenší vztah k tradiční kultuře německých zahraničních menšin, jež považoval pouze za šachové figurky své megalomanské velkogermánské politiky.

Henry D. Picker zaznamenal v Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier Hitlerův výrok k potencionálnímu přesídlení Jihotyrolanů na Krym, který má charakter cynické politické anekdoty: “On“ (Hitler) „se domnívá, že Krym je z klimatického a krajinného hlediska pro Jihotyrolany velice vhodný. Přesídlení Jihotyrolanů na Krym s sebou nepřináší ani fyzické ani psychické zvláštní těžkosti. Potřebují se pouze splavit po německém veletoku Dunaji a již jsou tam“ (24).

Všechny zde - byť neúplně líčené - nacistické přesídlovací akce byly součástí tak zvaného Generalplan Ost, vypracovaného profesorem zemědělské politiky berlínské university Konradem Mayerem, předloženého 15. července 1941. Plán obsahoval rasově ideologické a ekonomické představy o přeorganizování, vykořistění a germanizaci obsazených východních oblastí Evropy. Počítal s přesídlením 30 milionů Rusů, Čechů, Poláků a Ukrajinců na Sibiř, aby se přesunula na východ německá národnostní hranice.

Jak na předchozích příkladech demonstrováno, patřila doktrína vyhánění i smluvních přesunů obyvatelstva v době mezi světovými válkami takřka ke standardní výbavě evropského politického myšlení a praxe. Nebyla cizí ani politikům demokratického smýšlení. Národnostní menšiny a jejich vůdcové byli považováni za věčné trouble makers, kterých je potřeba se technokratickými procesy, to jest přesuny obyvatelstva, jednou pro vždy zbavit. Charakter trestu získávaly transfery mezi demokratickými politiky až ke konci války, poté co se staly známy nacionálně socialistické zločiny.

V takzvaném pátém plánu řešení sudetoněmecké krize předložil ministr Jaromír Nečas v tajné misi francouzskému premiérovi Leonu Blumovi půl století starou ideu Julia Grégra z roku 1888 na snížení počtu Němců v českých zemích. Beneš navrhoval odstoupení pohraničního území, ležícího před linií opevnění a s ním i 800 000- 900 000 sudetských Němců. Německo se mělo smluvně zavázat, že přijme další milion německých občanů. Grégrovo: „Čím méně máme Němců v žaludku, tím lépe je můžeme strávit“, nabylo tehdy nové aktuality.

V londýnském exilu se uvažovalo o dalších alternativách poválečné národnostní organizace Československa, podle nichž měly být vytvořeny tři německé župy, do kterých by bylo přestěhováno veškeré německé obyvatelstvo. Vnitrostátní separace českého a německého etnika, spojeného s nucenými transfery a nemalými majetkovými problémy byla přijatelná i německé sociální demokracii a jejímu představiteli Wenzelu Jakschovi. Známý je výrok ministr zahraničí Edena z května 1944: “My own policy would be such (........) there should be no national minorities in Europe“ (Moje vlastní politika by byla (.........) v Evropě by neměly být žádné národnostní menšiny).

Pro německé nacionální socialisty patřila rasová politika, která vyústila ve vyhánění a likvidaci nežádoucích národů ke státnímu programu. Hitlerovou chimérou bylo vytvoření velkogermánské říše, která by se táhla až po Ural. To byla ovšem jiná morální kategorie.

Zvláštní místo v barbarizaci nacistického režimu zaujímá tzv. Wannsee-Konferenz - porada s následnou snídaní, k níž Reinhard Heydrich 20. ledna 1942 pozval 15 vysokých NS-funkcionářů. Téma bylo: konečné řešení židovské otázky. Protokol vedl Adolf Eichmann, odpovědný za ústřední organizaci deportací. Hlavní cíl schůzky bylo plánování a uskutečnění genocidy židovského obyvatelstva. Do ledna 1942 bylo v Polsku a Sovětském svazu usmrceno 500 000 Židů. Nyní, počínaje schůzkou na jezeru Wannsee, měla být genocida Židů organizována a systemizována v celé Evropě.

Také pro Čechy měl Heydrich zvláštní ošetření – Spezialbehandlung - odložené až na dobu po vítězné válce, neboť do té doby měli Češi vyrábět pro vítězící Wehrmacht. „Rasově vhodné asimilovat a poněmčit, dobře“ (pronacisticky) „smýšlející a rasově méněcenné sterilizovat, špatně smýšlející a rasově dobré postavit ke zdi. Čech musí vědět, že v tomto prostoru nemá co hledat a že Němec je pán od hlavy až k patě!“ Když selžou pokusy si Čechy podřídit, bude nutno je „s konečnou platností postavit ke zdi, neboť vysídlit je nemohu, protože by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu zaměřenou proti nám.“ Čeští dělníci však měli ještě dostat nějaké žrádlo, aby mohli vykonávat svoji práci.

To byl program pro likvidaci českého národa a autentická slova Reinharda Heydricha z 2. října 1941 o budoucnosti Čechů. Tuto řeč pronesl Heydrich na Pražském hradě k NS-funkcionářům. Heydrich podlehl následkům atentátu spáchaného 27. května 1942, po nichž následovaly Lidice a popravy zastřelením (podle K. H. Franka bylo zastřeleno 1 700 lidí).

Válečná karta se obrátila. Nebyl to Heydrich, který rozhodl o konečném řešení pro český národ, naopak to byl Edvard Beneš, který rozhodl o osudu Němců v českých zemích podle motta vae victis, běda poraženým.

Beneš prohlásil po svém návratu z exilu 12. května 1945 v Brně: „Tento německý lid... přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jako jedna veliká lidská nestvůra... Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat“. I toto jsou autentická slova, přisuzující kolektivní vinu, po kterých následovalo nejen vyhnání, ale též nelidské činy, tentokrát z české strany.

Na československém území vzniklo 1 215 internačních táborů, 846 pracovních a kárných středisek a 215 věznic, jimiž podle německých údajů prošlo asi 350 000 osob. K internaci docházelo často živelně.

Přispělo by k intelektuální úrovni a politické korektnosti projevů sudetoněmeckých politiků, nebo politiků, kteří se z vnitropolitických zájmů k sudetoněmecké problematice vyjadřují, jmenovitě Edmunda Stoibera, kdyby pro vyváženost a věrohodnost svých projevů problematiku a ideologii transferů prezentovali v celé její komplexnosti.

Podobné platí i pro české politiky - nezavírat oči před stinnými stránkami doktríny etnických čistek. Jak doloženo citáty Julia Grégra, Ladislava Stěhule a Edvarda Beneše byla vize českého slovanského státu předávána z jedné české politické generace na druhou. Výčet citátů a jejich autorů by se dal podstatně rozšířit. Je to téma, které by si zasloužilo speciální studii. Václav Klaus ve svém článku Už je třeba říci rozhodné NE v Mladé frontě Dnes tvrdí, že vytvoření etnicky čistého českého slovanského státu na našem území nebylo cílem nikoho, jehož názory by bylo třeba bráti vážně. Považuje Václav Klaus ony tři citované politiky za politické nuly, které není třeba brát vážně? Klausův text budí dojem, že byl napsán od boku bez solidní literární rešerše.

Opravdu není třeba vést polemiku (oblíbené slovo Václava Klause), ale fundovanou diskusi. Polemos je řecky válka a polemika je verbální boj, který do vědecké argumentace nepatří. Si tacuisses, philosophus mansisses, Václave Klausi (kdybys byl mlčel, byl bys zůstal filozofem).

Válka skončila v chaosu, jehož jedním hlavním znakem byl demografický přesun obyvatelstva astronomických rozměrů, tvořený různorodými proudy uprchlíků, vyhnanců, zajatců, osvobozených vězňů koncentračních táborů, vybombardovaných, dětí poslaných na venkov před nálety, displaced persons bez domova a dělníků nucených prací. Na pochodu, zaplavujícím křížem krážem Evropu, byl kaleidoskop nejrůznějších národností a to vše pro intolerantní rasovou ideologii, neuskutečnitelnou vizi homogenních národních států a megalomanských velmocenských představ.

Z pohraničí zbaveného německého obyvatelstva, po roce 1945 komunistickou stranou takticky plánovaného jako zárodek struktur socialistické společnosti, se nestala kvetoucí socialistická oblast. Všechno bylo jinak. V pohraničí zaniklo po roce 1945 na 3 000 obcí, některé cíleně rozstřílené střelbou Československé lidové armády. V roce 1991 žilo v pohraničí o 25 – 30 % lidí méně než v roce 1930. Byla rozrušena sociální struktura, která se vytvářela po staletí, vytratil se cit k půdě, necitlivou industrializací se změnila krajina v měsíční krátery, zarůstaly cesty na jejichž okrajích chátrala boží muka a kříže, travou a hložím prorůstaly kapličky a z klášterů byly na vojenská nákladní vozidla vidlemi nakládány prastaré rukopisy a nenahraditelné tisky, které zmizely ve sběru a na kompostech. Cíl byl splněn, země se stala národnostně homogenní, o což se postaraly rukou nerozdílnou oba národy (25).

Sledovali jsme řetěz událostí spojených s tvorbou moderních národů – nejen národa českého - od romantického kulturně zaměřeného risórgiménta prvních obrodičů přes politiku národnostního popichování (Politik der Nadelstiche), které již ztrácelo svoji nevinnost a skončili jsme u integrálního nacionalismu, jemuž v českých zemích propadly oba národy. Nacionálně socialistická rasová ideologie byl extrém extrému. Když dva dělají totéž, není to totéž, ale praxe nelidskosti, ať už ji spáchá kterýkoliv režim pod rouškou jakékoliv ideologie, může být v jednotlivostech velice, velice podobná, zvláště když je výchova o vztazích národních společenství chápána jako věčný souboj znepřátelených dvojčat.

Ryszard Kapuszinsky napsal:

Světu hrozí tři druhy moru , tři nákazy:

za prvé - nákaza nacionalismu

za druhé – nákaza rasismu

za třetí – nákaza náboženského fundamentalismu

Tyto nákazy mají společný příznak: agresivní, vše ovládající totální iracionalitu. Je nemožné vniknout do myšlení člověka, který je touto nákazou postižen. V jeho hlavě hoří svatá hranice, která neustále čeká na oběti.

ZÁVĚR

Text se zabývá genezí moderních národů a nacionalismem jako jejich nosnou ideologií. Koncem 19. století a v první polovině 20. století se stal integrální nacionalismus nejen ideologií mas, ale i pracovní metodou politických elit jak demokratických, tak autoritativních států. V mnohých evropských oblastech je virulentní dodnes.

Charakteristickou složkou integrálního nacionalismu je národnostní intolerance, vedoucí přes ideu národnostně homogenního státu k separaci etnií, transferům a etnickým čistkám.

Text se snaží prezentovat doktrínu etnických čistek v kontinuitě evropského dějinného rámce. Vzhledem ke komplexitě materie nemohly být jednotlivé události zpracovány do podrobností a mnohé byly pominuty. Článek poukazuje na skutečnost, že někteří, jak bavorští, tak čeští politici nepovažují za nutné zobrazovat události druhé světové války v jejich historické realitě a vytrhávají fakta z dějinné kontinuity.

Původně ušlechtilá iluze Johanna Gottfrieda Herdera, že každý národ má nárok na vlastní státnost a myšlenka Woodrowa Wilsona o sebeurčení národů v etnických hranicích - ve střední a východní Evropě bez etnických čistek těžko uskutečnitelný záměr - ústila do bestiality, jak předpověděno Franzem Grillparzerem.

Koberec s vetkanými českými a německými květy, o kterém hovořil Franz Spina, byl oběma národy rozstříhán na kusy (26).

Literatura :

1. Hobsbawm E. J.: Národy a nacionalismus od roku 1780. s. 52, Centrum pro studium demokracie a kultury , 2000, ISBN 80 85959 55-0

2. Pekař J.: O smyslu českých dějin, Rozmluvy, s. 171 –172, ISBN 0 946352704

3. Glettler M.: Böhmisches Wien, Herold Verlag, 1985;s. 14, ISBN 3 –7008-0307-9

4. Dějiny města Prahy v datech, Mladá fronta, 1999, ISBN 80-204-0789-8

5. Hroch M.: Na prahu národní existence, Mladá fronta,1999, ISBN 80-204-0809-6

6. Rak J.: Bývali Čechové, Nakladatelství H&H, 1994, ISBN 80-85787-73-3

7. Renan E.: Was ist eine Nation ? Vortrag in der Sorbonne am 11. März 1882,

( německý překlad z francouzštiny)

8. Gellner E.: Národy, s. 18,Hříbal, 1993 ISBN 80-901381-1-X

9. Stehlíková E.: Aktuální kontexty obrazu Němců a Německa v české společnosti, Karolinum 1998, ISBN 80-85336-09-X

10. Alter P.: Nationalismus, Edition Suhrkamp 1985, Band 250, s. 10,

11. Le Bon: Psychologie der Massen, Kröner Verlag 1982,s. 31, ISBN 3- 520-09915-2

12. Černý V.: Vývoj a zločiny panslavismu, Institut pro středoevropskou kulturu,Praha 1995, ISBN 80- 85241-89-7

13. Arendt H,.: Původ totalitarismu, Oikumené 1996, ISBN 80-86005-13-5

14. Stěhule L. Československý stát v mezinárodním právu a styku, Nakladatel Jan Leichter, Praha 1919

15. Hitler A.: Mein Kampf, Zentralverlag der NSDAP, 1939

16. HoffmannJ.R., Haraske. A.: Odsun – Die Vertreibung,s.251- 255 Sudetendeutsches Archiv, München, 2001, ISBN 3-550-07574 -X

17. Glotz P.: Die Vertreibung, Ullstein 2003, ISBN 3- 550-07574 –X

18. Rozumět dějinám, Gallery 2002, s. 183, ISBN – 80-86010-55-4

19. Hans Lemberg : Menšiny - příčina konfliktů ? Dějiny a současnost, 3/ 2004

20. Volker Zimmermann: Sudetští Němci v nacistickém státě, Argo, Prostor, ISBN – 80-7260-055-9

21. Dějiny obyvatelstva českých zemí, Mladá fronta, 1996ISBN – 80 – 204-028

22. Vasa Čubrilovic: Die Vertreibung der Albaner, Dokument vorgelegt am 7. März 1937 in Belgrad, Archiv der ehemaligen jugoslawischen Armee, Vertraulich unter dem Verweis Nr. 2, Ordner 4, Kiste 69

23. D. Eichholz: Generalplan Ost zur Versklavung osteuropäischer Völker, Utopie kreativ , September 2004, S: 800 –808

24. Picker: Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier, Prophyläen 2003, s. 581-582, ISBN 3-549 07185X

25. Zmizelé Sudety – Das verschwundene Sudetenland, www. zmizelesudety.cz, Občanské sdružení Antikomplex

26. Niklas Perzi: Die Beneš – Dekrete, Eine europäische Tragödie, Niederösterreichisches Pressehaus, NP Buchverlag 2003, ISBN – 385326-099-3

Zpátky