Srpen 2005

Paroubek se stává fenoménem na politické scéně

Erik Tabery

Vypadá to, jako by byl všude kolem. Nevyhýbá se téměř žádnému tématu a nebojí se říci svůj názor, byť by byl často voličsky riskantní či provokativní. Přitom to většinou nedoprovází urážením svých oponentů, což má za následek chuť s ním normálně a bez emocí diskutovat. Všechna ta slova míří k Jiřímu Paroubkovi, který za pouhých několik týdnů ve funkci premiéra doslova mění zdejší politickou scénu. Nikdo totiž neví, co si s ním vlastně počít.

Zdálo se, že Paroubkova mise nemůže být úspěšná. Nastoupil do čela vlády, jejíž členové se předtím rozhádali do krve. Jeho vlastní strana se už dva roky zmítala v agónii, média otevřeně volala po pravicové vládě a z muže, který před revolucí pracoval v podniku Restaurace a jídelny, si dělala legraci. Upocený špalíček ve špatně padnoucím obleku, který se podrážděně ošíval nad jakoukoli kritikou, skutečně charismatem zrovna neoslňoval.

Jenže Paroubek se ze dne na den zklidnil, začal naslouchat kritickým slovům s chladnou hlavou (i když jsou samozřejmě i výjimky). S řadou jeho výroků a činů není možné souhlasit – například s jeho ochotou spolupracovat v budoucnu s totalitářskými komunisty či s papouškováním řečí o „nezbytné vstřícnosti“ k Číně, jejíž vládce při nedávném pokusu o pracovní návštěvu raději ani neobtěžoval debatou o lidských právech. Směrem domů překvapil nedávno také výrokem, že země nepotřebuje důchodovou reformu, protože roste ekonomika a na penze bude dostatek peněz. Nepříjemné rysy lehkomyslného rozhazovače má i jeho nápad, že za současného růstu HDP není třeba příliš šetřit, neboť na kritéria nutná ke vstupu do eurozóny si prostě bez úspor „vyděláme“. Problém je v tom, že ekonomika roste téměř výhradně díky našemu vstupu do EU a ne díky vládní strategii. Navíc období ekonomické hojnosti by se mělo využít k reformám, na které většinou nejsou peníze.

Ale Paroubek to vše neříká způsobem povýšence, který chce oponenty utlouci významem svého majestátu. Politiku tak posouvá tam, kde má být – tedy do normální debaty, kde své politiky nemusíte milovat či nenávidět, ale chcete s nimi diskutovat. Paroubek navíc své chyby vyvažuje z druhé strany pozitivy. Během krátké doby ve funkci navštívil sousední státy, upevnil vztahy, které byly dobré, a trochu zahřál ty, které pomalu zamrzaly. Podpořil byť zatím mírnou deregulaci nájmů, což předtím jeho strana vzhledem k blížícím se volbám odmítala. Taky překvapil tím, jak dovede kráčet proti proudu většiny, což zatím nejviditelněji demonstroval svým angažmá v odsunu vepřína z míst bývalého koncentráku pro Romy v Letech u Písku. Odmítl prezidentova slova, že se Romům v letském táboře vlastně moc nedělo – jen tam při čekání na Osvětim prostě mřeli na tyfus. „Nechci pana prezidenta z ničeho vinit, ale v době, kdy takhle vystoupil, vyšel průzkum, podle nějž 93 % obyvatel vyjádřilo své silné výhrady proti Romům. Myslím, že prezident i premiér by se (…) tu a tam měli postavit proti mínění svých spoluobčanů a vzdělávat je.“ Podobnou odvahu projevil Paroubek i tím, že navrhl odškodnění těch sudetských Němců, kteří bojovali proti nacismu. Ve zdejší protiněmecké hysterii je to nečekaná zpráva.

Největší starosti s příchodem Jiřího Paroubka do Strakovy akademie mají občanští demokraté, kteří jen tiše seděli a odškrtávali si rekordy v preferencích. Jenže jak je tento úspěch umělý, se ukázalo právě s příchodem nového premiéra. Ten ihned v žebříčcích popularity přeskočil šéfa ODS Mirka Topolánka a začal vracet preference i celé ČSSD.

Topolánek není tím „silným lídrem“, za kterého čas od času sám sebe prohlašuje. Mnohem víc připomíná emotivní časovanou bombu, která si nevšimla, že její okatě vystavovaná „lidovost“ už začíná být mimo. Rostoucí nervozita ze silného soupeře ovšem neměla za následek lepší argumentační přípravu, nýbrž jen smršť stále silnějších výroků, až to nakonec skončilo tím proslulým: „Neočekávejte ode mne nic jiného, než noc dlouhých nožů. Ta prostě přijde.“ Tímto slibem, vztahujícím se v historii k nočnímu vraždění jedněch nacistických hrdlořezů druhými nacistickými hrdlořezy, politik Topolánek krátce nastínil státním byrokratům, co se stane, až ODS nastoupí k moci.

Před třemi lety na tomto místě stálo: „Neschopnost sestavit program přivedla ODS k překvapivé, zatím ale také úspěšné strategii. A tou je vytváření obrazu nepřítele.“ Začalo to bojem proti „sarajevským zrádcům“ žádajícím demisi Klause kvůli podezření na černá konta strany. Pak ODS „mobilizovala“ proti smrtelně nebezpečné levici, se kterou se po volbách spojila. Chtěla změnou zákona vymazat malé strany, pak se stala nepřítelem „občanská společnost“, následně Evropská unie, která „chce rozpustit“ český národní stát, sudetští Němci, ekologové, křesťanské církve.

Jenže tato strategie se ukázala jako jen dočasně účinná. Když přišly parlamentní volby, ODS počítající na jisto s vítězstvím šla do opozice. Vypadalo to s ní špatně, což vyvolalo ozdravný proces: odešel Klaus a strana se ve svých výrocích na nějaký čas zklidnila. Ještě před dvěma lety Mirek Topolánek na stranickém sjezdu prohlásil: „Vyvarujme se, prosím, urážlivé personifikace. Škodí nám to právě u lidí, které chceme získat, u intelektuálních, mediálních a manažerských elit.“

Jenže se všechno pomalu vrátilo do „postsarajevských“ kolejí: samotný Topolánek vynikl srovnáním sociálního programu ČSSD s „velkou osvětimskou lží“, pak překřtil českou policii na Grosstapo (podle německého syntaxu správněji Grossstapo, poznámka red. CS-magazínu) a nakonec vytáhl již zmíněnou noc dlouhých nožů. Ale nejde jen o Topolánka. Jeho straničtí kolegové označují oponenty z řad ČSSD za Staliny, Beriji nebo celé uskupení za obdobu NSDAP. Vstup země do EU pak přirovnávají k tragické Jaltě či Mnichovu.

Jako by strana pod současným vedením neuměla dělat politiku coby vizi, program a umění možného, ale stačila jen na to stmelovat své stoupence neustálým očerňováním nenáviděného – a vším zlem vinného – nepřítele. Což mimochodem historici a sociologové označují za základní charakteristiku strany, z jejíž terminologie si Topolánek tak rád půjčuje svá přirovnání.

Nejde o to, že by se snad předseda ODS chtěl chovat jako nacisté. On jenom zřejmě nevědomky vsadil na podobnou strategii, s níž kdysi uspěl u voličů Hitler: vyprázdnit politiku a zahltit veřejný prostor propagandou a silnými výkřiky. Strategii silných slov a méně srozumitelných argumentů a protinávrhů si strana určila už těsně po volbách v roce 2002, kdy si udělala naprosto mylnou analýzu své prohry. „Podstatným problémem volebního programu ODS byla jeho přílišná otevřenost v nepopulárních otázkách, např. důchodová reforma, čímž jsme se stali ‚nositelem špatných zpráv‘,“ stojí v analýze. Proto dnes občanští demokraté odmítají konkretizovat dopady svých chystaných reforem, zejména pak zavedení rovné daně. Proč jít s kůží na trh? Mnohem lepší je spustit další mobilizační kampaň, což už Topolánek oznámil v Lidových novinách: „Vždy je proti čemu mobilizovat. Něco vymyslíme.“

V tuto chvíli se zdá, že to nebude nic nového – boj s rudým (sociálně demokratickým) nebezpečím a ochrana „národních zájmů“. Potvrdil to již zmiňovaný Paroubkův návrh na odškodnění sudetských Němců, kteří bojovali proti nacismu, a riskovali tudíž život i za naši, „českou“ svobodu. ODS dokázala nemožné: zvedla hlas protestu i proti úctě vůči antinacistickým hrdinům jen proto, že jejich rodnou řečí je němčina.

Tento návrat nacionalismu a populismu do řad občanských demokratů je vážné zklamání. I tento list několikrát avizoval, že země už potřebuje reformní změnu a odchod sociální demokracie do opozičních lavic. Většina kladů případné vlády v režii ODS ale pomalu a jistě mizí. Topolánkova strana sice navrhuje snižování daní a deregulace, to samé, byť v menší míře, ale prosazují i sociální demokraté. Navíc, ačkoli se na to stále častěji zapomíná, život neurčují jen ekonomové. V zahraniční politice pak proti sociálnědemokratické podpoře větší integrace Evropy nabízejí izolacionismus a vysoce hořlavé hrátky s neurčitými „národními zájmy“. Ve výčtu by se dalo pokračovat. To i velké stoupence vládní změny vede k zamyšlení, jestli by přece jenom zemi i ODS neprospěly další čtyři roky mimo moc. Protože i když vládu občanské pravice potřebujeme jako sůl, zase přece jen ne tolik, aby bylo kvůli tomu nutné volit její nacionální imitaci.

(Respekt, www.respekt.cz)