Zaří 2005

Ind, který proměnil Česko

Eliška Bártová

V teplém letním večeru postává na ulici ostravské čtvrti Kunčičky skupinka diskutujících lidí. Z hloučku letí do vzduchu něčí ruka, Kumar Vishwanathan (42) mává novinářům na uvítanou. „Snažíme se zjistit, kde bydlí muž, který se pře s jiným mužem o jednu ženu,“ vysvětluje proslulý sociální pracovník s úsměvem. „Trvá to už několik let a těm mužům už kvůli neustálým bitkám hrozí vězení. Matka jednoho z nich nás požádala, abychom jí pomohli je usmířit.“ I takhle tráví svůj čas muž, jehož soucitná energie bez nadsázky ovlivnila a pomáhá proměnit celou zdejší společnost.

Střela a luk

„Nemám žádnou koncepci, vysoký cíl, za kterým bych šel,“ říká Kumar. „Padám do toho vždycky s konkrétním případem.“ První pád tohoto učitele fyziky z olomouckého gymnázia do sociální práce je už známý – po povodních v roce 1997 se přestěhoval do provizorních příbytků v Ostravě a pomáhal Romům, kteří se ocitli v zoufalé situaci. Podařilo se mu vybudovat pro ně nové domy a vznikla Vesnička soužití. Tou dobou už byl Kumar, hinduista pocházející z jihoindického státu Kérala, ženatý s učitelkou výtvarné výchovy Ladislavou. Seznámili se na studiích v Moskvě, kam Kumar z Indie odešel, protože – jak říká – ho „vždy přitahovaly tajemné slovanské země“.

Když se narodil syn Natan, jeho otec už naplno pomáhal v Ostravě, kam za ním rodina nakonec odešla. Dnes žijí v malém domku v převážně romské čtvrti Hrušov. Natanovi je sedm let a má za sebou první rok waldorfské školy, své volno často tráví v kanceláři sdružení Vzájemné soužití, které jeho tatínek založil a kde dnes v pěti pobočkách pracuje 38 lidí. „Natan moji práci hodně prožívá. Tak moc, že se o něj někdy až bojím. Každý večer máme rituál, kdy probíráme jeho pocity či trápení, aby to v něm nezůstávalo.“ Výchovu nemá Natan nijak specificky „indickou“ a nehrozí mu ani tlak, aby kopíroval stezku svého otce. „Můj oblíbený autor Chalíl Džibrán napsal, že dítě je střela vystřelená z luku, která má svůj život. Dobrý a pevný luk mu dá energii doletět ke svému světu a najít svůj cíl,“ říká Kumar.

Přestože to může znít pateticky, o stejnou metodu komunikace a lásky se Kumar opírá i ve své sociální práci. Ke klientům přistupuje rovnocenně jako k přátelům, dává jim prostor pro vlastní myšlenky a dává jim svou energii. „Nejsem žádný světlonoš,“ říká Kumar. „Často sám předem neznám řešení problému. To se rodí až během živého rozhovoru. I kdybych ale měl nějaký nápad, tak bez diskuse s lidmi, kterých se týká, bez toho, aby oni sami našli v sobě energii a chuť do toho jít, to vyřešit nelze.“

Často je možné Kumara vidět, jak na ulicích, chodbách domů nebo v kanceláři neúnavně dlouhé hodiny debatuje se svými klienty, jejich rodinami nebo přáteli. Některé případy ale řeší jeho tým. Sám se pouští do těch, u nichž cítí, že by mohly být zásadní.

Jedním z nich je i kauza z počátku letošního roku. Tehdy sociálka v Karviné odebrala romské matce čtyři dny starou dceru Evičku. „Když jsem za nimi přišel, matka plakala, třásla se a strašně se mě bála. Myslela si, že nějak souvisím se sociálkou,“ vzpomíná Kumar. „Podařilo se mi ji uklidnit a řekla mi svůj příběh. Bylo to pro mě tak silné, že když jsem si vzpomněl na statistiky o počtu odebíraných dětí u nás, tak jsem si řekl, že musím nějak těm dětem a rodinám pomoci.“ Malou Evičku odebrala sociálka jen čtyři dny poté, co dítě s pompou vítali politici kraje jako první miminko narozené v tomto roce. Pak vyrazila sociálka na kontrolu bytu, do kterého se měla oslavená maminka vrátit. Nenašli tam postýlku ani oblečení pro dítě, takže šli rovnou do porodnice a tam doslova od prsu sebrali mamince novorozeně. „Přitom Evička se narodila o 14 dní dřív, než doktoři předpokládali, oblečení proto rodiče měli ještě u švagrové a postýlku Romové většinou nepoužívají, spí s dětmi společně,“ vysvětluje Kumar. „Ale sociálka jim ani nedala šanci. To je otřesný způsob práce, jako by spíš než o pomoc šlo o sociální policii. A to je zásadní problém v Česku.“ Díky Kumarovi se rozběhl soud, kde lékař, ke kterému rodina s potomky chodí, potvrdil, že o děti bylo vždy dobře postaráno; soud proto po půl roce Evičku pustil domů.

„Po tomto případu se prostě něco musí změnit,“ říká Kumar. Už si zažádal o grant na projekt, který by umožnil – zatím pouze v Karviné, Ostravě a Bohumíně – najmout místního člověka do funkce jakéhosi mostu mezi sociálkou a rodinou. „Sociálka by upozornila, že uvažují o odebrání, a náš pracovník by této rodině pomáhal, komunikoval s úřady a pomáhal hledat řešení,“ popisuje Kumar své plány. „Také bychom chtěli pomáhat rodinám, aby získaly odebrané děti zpět.“

Dala mi smysl

Se stejnou vervou se Kumar pouštěl už i do jiných případů. Jeho zdánlivě drobné kauzy kdesi z Ostravy často odhalily zásadní problém. Je to i případ známý jako „kauza zvláštních škol“. Po svém příchodu do Ostravy si Kumar všiml, že ačkoli jsou romské děti kolem něj schopné a bystré, chodí vesměs do zvláštních škol, kde je šance na budoucí uplatnění mimo nejnižší manuální profese téměř nulová. Doporučil proto rodičům, aby zažádali o nové psychologické posudky – mimo své bydliště. Ukázalo se, že děti nemají ve zvláštní škole co dělat, a byly zařazeny do běžných škol. Ostravský případ strhl další rodiny a společně podaly na Česko žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten sice ještě jednání nezahájil, česká vláda však nedávno navrhla žalujícím rodinám mimosoudní vyrovnání. Zda rodiče nefinanční kompenzaci v podobě doučování a podpory dalšího vzdělávání přijmou, se rozhodne na konci srpna.

Stejně tak dala další Kumarova aktivita impuls k řešení problému nedobrovolné sterilizace romských žen nebo problému lichvy. Pod vlivem těchto případů se Kumar pustil do revolučního projektu, kdy romské ženy pomáhají ostravské policii pochopit romskou mentalitu a Romům zase vymanit se ze spárů lichvářů. Policie se přestala bát chodit do romských čtvrtí, někteří se s komunitou, proti které dříve brojili, spřátelili, začali s dětmi jezdit na letní tábory a Romové začali tamní policii důvěřovat. „A co považuji za největší úspěch? Já to takhle nehodnotím,“ říká s nemizejícím úsměvem Kumar. „Ta práce mi dala smysl. Získal jsem důvěru lidí a od toho se vše odvíjí.“

(Respekt, www.respekt.cz)