Zaří 2005

Kdysi se tu žilo blaze

Eliška Bártová

Bývalo to prý jedno z nejkrásnějších míst, chlouba Slezska, centrum významných teologů. Teď je to ponurý a chudý zapadákov, ztracený kdesi u hranic s Polskem. Najít ránu, která Osoblahu kdysi srazila, není těžké. Ale jak to, že to zranění pořád nejde vyléčit?

Začíná se rozjasňovat a mraky propichují odpolední paprsky slunce. Cesta do tisícihlavé Osoblahy, vzdálené třicet kilometrů od Krnova, je v něčem zvláštní. Teprve po chvíli to člověku dojde. Přestože je všední den a auto se řítí po silnici směřující k hraničnímu přechodu s Polskem, nemíjíme skoro žádné jiné vozidlo. A nad cestou lemovanou lesy a loukami, ošperkované sem tam kamennými kříži, se rozprostírá nezvyklý klid. Měšťákovi začíná plesat srdce, pustá krajina vyvolává romantické představy. Za cedulí s nápisem Osoblaha ale berou všechny představy zasvé.

Ještě před šedesáti lety tu stály barokní domy z poloviny osmnáctého století, radnice, dva kostely, biskupský dům a synagoga obklopená jednou z nejzachovalejších židovských čtvrtí vůbec. Část tehdejších pamětníků zahynula v komorách nacistického holocaustu, zbytek byl po válce „odsunut“ do Německa. Nikdo z nich by dnes svůj tehdejší domov nepoznal. Osoblaha sice byla prvním místem v Československu, které sovětská vojska osvobodila. Během pětidenních bojů mezi ustupujícími Němci a Rudou armádou na konci války ale byla jako jediná obec totálně zničena. Sutiny se prý uklízely až hluboko do padesátých let. A na troskách městečka vzniklo nové betonové království.

Komunističtí vůdci měli s Osoblahou velké plány. Chtěli z obce udělat „centrum kvetoucí zahrady ostravského kraje“. Začaly se zde stavět první činžáčky „socialistického realismu“, ve kterých měli žít lidé zásobující Ostravu zemědělskými produkty. Nakonec se ale z kvetoucí zahrady vyklubalo jedno obyčejné JZD a vedle cihlové sorely vyrostly našedlé paneláky. Ty dnes stojí skoro všude – i na místě bývalého biskupského domu v čele náměstí. Žije v nich zhruba tisícovka lidí, potomci poválečných příchozích z řad volyňských Čechů, vojáků a lidí, kteří se jinde neuchytili. Klid této socialisticky kvetoucí zahrady dnes místo někdejší tvrze stráží vyřazené armádní dělo u pomníku s rudou hvězdou.

„No, není to skvěle ujetý?“ říká s úsměvem Milan Volejník, učitel chemie na gymnáziu v Pardubicích, když se usazuje s knihou a hrnkem kafe pod osoblažské dělo. „Každý rok jezdíme s manželkou na dovolenou na kolech. Letos vybrala tohle místo a já jsem nadšený. Tohle člověk nikde jinde nevidí. Je to unikátní skanzen socialismu.“

Při procházce Osoblahou si člověk opravdu připadá jako v kulisách pro film z nedávné minulosti. Na náměstí pod bytovkami jsou k vidění prázdné výlohy obchodu se zašlým nápisem Průmyslové zboží, v dalším je skrz špinavé sklo vidět pár vařeček, struhadlo a další domácí potřeby rozložené na podivných stojanech. Dveře jsou už ale teď ve čtyři odpoledne zavřené – stejně jako pošta a krámek s potravinami. V celé obci není jediná hospoda s jídlem, otevřená je jen pivnice na rohu. Opodál postává parta znuděných mladých kluků a holek se psem. „Co se tady dá dělat? Nic, akorát spát a večer jít sem,“ říká jedna ze slečen. „A občas vyrazit na nákupy do Polska, protože je to tam levnější.“

Kromě lelkující mládeže není v obci vidět skoro živáčka. „Většina dospělých se během dopoledne opije, odpoledne odpadnou, zalezou domů a spí u televize. Takže lidi uvidíte zase až zítra,“ vysvětluje Lenka (25), mladá maminka dozírající před jedním z paneláků na své děti, které si hrají u popelnic na zrezivělém stojanu na vyklepávání koberců. „Nikde jinde si hrát nemohou, není tu pro ně žádné hřiště, vlastně tu není nic – ani práce, ani zábava, ani obchody. Manžel jezdí za výdělkem po celých Čechách a vrací se jen na víkendy. Většina lidí ale na práci kašle a je raději doma.“ O tom svědčí i statistiky – na Osoblažsku se nezaměstnanost pohybuje kolem 30 %, v zimě někdy vystoupá až k 50 %.

Osoblažsko je tak regionem s nejvyšší nezaměstnaností v celém Česku. Největším zaměstnavatelem jsou zde domovy důchodců a ústav sociální péče. V regionu nesídlí žádná velká firma. V Osoblaze je pouze malá pekárna. „Nemáme peníze na to podporovat soukromé podnikatele a jinak sem do toho zapadlého kraje nikoho nenalákáme,“ říká starosta obce Jiří Franc (Sdružení nezávislých). „Většinu rozpočtu nám spolkne výplata sociálních dávek a s tím dvoumilionovým zbytkem nic nezmůžeme. Stát nás tady nechal na holičkách.“

Druhý den prozrazuje, že Lenka měla pravdu: před polednem je na náměstí čilý ruch. Co ale návštěvníka znovu zarazí, je nepřítomnost aut, která už jinak neodmyslitelně patří ke koloritu všech měst. „Auta? No, tady na ně nikdo nemá, proto tu nejsou,“ vysvětluje jeden ze skupinky mužů posedávajících s lahví piva u kašny. „Každý den se tady scházíme a popíjíme. Jsme bez práce už spoustu let,“ říká a s nataženou rukou žádá peníze za to, že ho novináři vyfotili. „Já mám částečný invalidní důchod a pracovat už nechci. Jenom když je hezky, tak třeba pomáhám kamarádům na zahradě.“ Podobně volný vztah k práci má i skupinka žen sedících opodál na schodech dávno zavřeného kina. Několik lidí sleduje dění na náměstí z otevřených oken přilehlých bytovek. „Nemáš šest korun?“ houkne na novináře mladík vykloněný z okna, ze kterého se rozléhá hlasité disko. Přestože svižná muzika udává rytmus celému náměstí, tempo místních zůstává dál jako ve zpomaleném filmu. Lidé se jen tak trousí, nikdo nikam nespěchá, i když všichni pomalu směřují k jednomu jedinému cíli: poště.

„Dnes se vyplácejí sociální dávky,“ vysvětluje přítomnost postávajících skupinek sedmadvacetiletá svobodná matka. „Bez práce jsem už sedm let. Je to zoufalé, nikdo mě nechce přijmout. Žiji u rodičů, máme zahrádku, na které pěstujeme, co se dá. Ale jinak nezbývá než jen čekat, až přijdou peníze.“

Měsíčně na Osoblažsku rozšíří řadu nezaměstnaných kolem třiceti lidí. „Často jsou to ženy po mateřské, které většinou nikdo nechce zaměstnat. Ale spíš je problém v tom, že většina místních má jen základní vzdělání, byli zvyklí dělat v JZD nebo na státním statku. Ty ale po roce 89 zanikly a ti lidé jsou dnes jen těžko uplatnitelní. Když už se pro ně najde práce, tak jim zaměstnavatel dá minimální plat, a to se lidem nevyplatí. V tomhle kraji není tak draho jako jinde, tak se tu dá se sociálními dávkami a různými příspěvky vyžít,“ říká Věra Paryačová z úřadu práce, který sídlí jen pár metrů od osoblažského náměstí. „Sama jsem to zažila. Byla jsem zemědělský inženýr a přišla o práci. Když jsem pak měla dělat v třísměnném provozu za minimální plat a dojíždět, tak jsem s tím praštila a šla na úřad práce. Ale udělala jsem si rekvalifikace a dostala místo na druhé straně barikády.“

Novým trendem na Osoblažsku je, že rodiče berou své děti z učilišť. Pak jejich ratolesti mohou brát dávky a rodinný rozpočet se rázem zvýší. „Nevím, jak to změnit. Připravili jsme tady před osmi lety podnikatelskou zónu, ale žádný investor nepřišel – jsme asi daleko od velkého města, jsou tu špatné silnice,“ říká starosta Franc. „Příští rok asi nebudu ani kandidovat, protože nevím, jak z tohoto stavu ven. Rozvoj turistiky? To kraji nepomůže. Spíše bychom potřebovali víc peněz od státu, pak bychom třeba byli schopni něco s tím udělat.“

Podobně skepticky vidí budoucnost i starosta nedaleké Třemešné. Přestože obě tyto obce spojuje unikátní úzkorozchodná železnice, která je v Česku k vidění pouze u Jindřichova Hradce, nesází ani jeden z nich na turistický ruch a setrvávají v nostalgii po dobách minulých. „Dříve tady všichni měli práci na statcích. Dnes nevíme, co dělat. Doufali jsme, že někoho nalákáme na průmyslovou zónu, ale nikdo sem dodnes nepřišel,“ říká starosta Jindřich Galda (Česká strana národně socialistická), na stole vystavenou fotku romské rodiny s nápisem: Tvoje daně, jejich budoucnost! „Co s tímhle krajem, opravdu nevím. V turistiku nevěřím. Proč? Nevím, přijde mi, že sem by stejně žádní lidé jezdit nechtěli. Tak nám nezbývá než čekat, až přijde nějaký investor. Nic jiného se nedá.“

Jen o pár kilometrů od Třemešné a Osoblahy lze ale najít důkaz, že tento kraj není tak ztracený, jak by se mohlo zdát. Starosta pětisethlavého Bohušova si nihilismus svých kolegů nepřipouští. Robert Schaffartzik (39) se sem přistěhoval z Hlučínska před dvaceti lety. „Měl jsem rád klid, který tu byl, a to, jak tady čas plynul jinak, než jsem byl zvyklý. Tak jsem tu zůstal a oženil se,“ říká starosta, který kandidoval za KDU-ČSL. „Potenciál tohoto kraje je v tom, že tu není žádný průmysl. Proto nechci budovat průmyslové zóny, ale vsadil jsem na turismus. Ze začátku se mi lidé jenom smáli.“ Když se starosta vrátil z cest po zahraničí – Německu, Francii, Holandsku a dalších –, kde nasával zkušenosti, začal provozovat na svém statku agroturistiku. Dnes se k němu každé léto vrací stálá klientela z Holandska a Německa. Z chatek, které po povodních v roce 1997 sloužily jako provizorní bydlení, vybudoval obecní rekreační zařízení, spolu s ním založil tři rybníky, hřiště a penzion.

„Myslím, že samospráva a starosta by měli jít příkladem a ostatní motivovat. Tak jsem se rozhodl to rozpohybovat,“ říká pan Schaffartzik, který rok po povodních založil společnost na provozování úzkokolejky. „Nyní jednáme s Českými drahami, že bychom od nich odkoupili železniční zastávky po celé 20kilometrové trase a vybudovali v nich malé hotýlky a hospůdky,“ říká bohušovský starosta. „Tenhle kraj má devizu v tom, že je tady minimální světelné i hlukové znečištění a že tu není rušno. Turistika může regionu pomoci tak z dvaceti procent, dalším řešením je kombinace turistiky s výrobou něčeho, co je typické jen pro toto místo.“ Starosta má už zažádáno o peníze z evropských fondů na obnovu místního pivovaru na kvasnicové pivo, hospody, malé manufaktury na ruční výrobu mýdla, svíček a sýrů. V plánu má také obnovu původních mokřadů, aby se do regionu vrátili ptáci a zvířata, která zde kdysi bývala. „Na všem se budou moci podílet místní lidé, což by mělo pomoci snížit nezaměstnanost. Ti lidé ale musí sami chtít pracovat a učit se něco nového,“ říká starosta. „Je příjemný pocit, že tady můžu rozvíjet své plány, a tím pomáhat tomuto kraji. Takovou možnost bych jinde neměl. Proto tady zůstávám a snažím se tu oblast stavět na vlastní nohy.“

Informace o tomto regionu najdete na www.osoblazsko.com nebo www.osoblazsko.cz.

(Respekt, www.respekt.cz)