Zaří 2005

V Brně míří na Alzheimera

Eliška Bártová

V letním odpoledni se areál Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně zdá liduprázdný, ale není: za okny pavilonu, jehož osazenstvo si nedávno připsalo na své konto mezinárodní úspěch, se zarputile pracuje. V malé laboratoři něco kouzlí postavy v bílých pláštích, jiní zase napjatě hledí do počítačů. Právě tady si nedávno čeští vědci připsali úspěch mezinárodního významu – objevili způsob, jak zlikvidovat nebezpečnou bojovou látku yperit. Pohled do jejich kuchyně bourá všechny představy o vrásčitých nevrlých vědcích. Pokořit yperit i mnohé další nebezpečné látky se totiž podařilo týmu mladých vstřícných žen a mužů, jejichž věk nepřesahuje 35 let.

Za pět minut je konec

„Byla to pro nás výzva,“ vzpomíná vedoucí výzkumné skupiny Jiří Damborský (35) na e-mail, kterým pracovník Vojenského technického ústavu ochrany spolupracující s NATO požádala jeho tým, aby se pokusil najít způsob šetrné a bezpečné likvidace yperitu. Látky ničené v zemích NATO zatím jenom nevyhovující chemickou cestou – draze, nebezpečně a zdlouhavě. Právě experti Aliance přišli předloni s myšlenkou, že by se yperitu mohlo ujmout Brno. Damborského tým se totiž už několik let zabývá moderní metodou odbourávání škodlivých látek z životního prostředí pomocí enzymů získaných z bakterií – a jeho členové už pár účinných „bojovníků“ našli.

„Vzorec yperitu mi hned připomněl jednu látku, kterou se nám podařilo již dříve rozložit,“ říká pan Damborský, který je při svém mládí docentem. „Takže jsme se do toho dali, a měli jsme úspěch.“ Z enzymů schopných zasáhnout molekuly yperitu na tom správném místě se jako nejperspektivnější ukázaly dva – enzym získaný z půdní bakterie a z bakterie tuberkulózy. Důležitým úkolem pak bylo nasimulovat v počítači, jak bude enzym ve skutečnosti na yperit působit. K monitoru usedl tehdy dvaadvacetiletý student druhého ročníku biochemie fakulty přírodovědy Petr Jeřábek. Byl to jeho první úkol mezi výzkumníky a zvládl ho na jedničku. Jeho propočty přesně odpovídaly tomu, jak se enzym při praktickém experimentu skutečně choval. „Bylo pro mě zajímavé vyzkoušet si, zda si s takovou prací poradím,“ říká nesměle vyhlížející, ale usměvavý mládenec, který je dodnes nedílnou součástí sedmnáctičlenného výzkumného týmu. „Trávím tady s kolegy v laboratoři většinu času, i teď o prázdninách sem chodím na celé odpoledne, často odcházíme až pozdě v noci,“ říká Petr Jeřábek. „Tak se občas musím bránit, abych běžný svět neviděl jenom skrze atomy a molekuly. Někdy se mi třeba stává, že když mluvím s nějakou slečnou, tak si představuji její myšlenky a to, jak jí v hlavě pracují neurony,“ dodává s úsměvem a s očima hypnoticky upřenýma na hlavu tázající se novinářky.

Také biochemik a Jeřábkův „yperitový“ kolega Zbyněk Prokop tráví v laboratoři 90?% veškerého času. „U nás neexistují žádné prázdniny, jsme tu 12 hodin denně, většinou i víkendy,“ říká pan Prokop (31), který byl dvakrát na stáži v zahraničí, přesto se ale rozhodl ponechat svůj mozek v Česku. „To, co tady děláme, mě hodně baví a jsme tady dobrá parta. Občas společně vyjedeme na výlet, kde zrekapitulujeme, co se nám povedlo, a pak to oslavíme.“

Na oslavu se Damborského skupina může chystat i teď – po úspěchu s yperitem. Podařilo se jim nezvratně dokázat, že jejich enzymové dítě dá válečnému plynu na frak a během 2 až 5 minut ho zlikviduje. Tím, že z něj odštěpí chlor, který ho dělá nebezpečným. Enzymy, které v Brně otestovali, to navíc udělají, aniž by poškodily zasažený objekt – tedy oblečení, lidskou kůži a techniku. Díky tomu si vysloužil brněnský tým pochvalu od mezinárodního týmu specialistů NATO, který se před měsícem sešel v Německu. Jiří Damborský však tou dobou místo přijímání gratulací pomáhal manželce přivést na svět druhého potomka a pochvalu za něj vyslechl jeho kolega, biochemik Zbyněk Prokop.

Vyléčit nevyléčitelné

Yperit spustil kolem brněnských vědců velký mediální poprask, některé jejich předchozí objevy už ale v praxi dávno pomáhají a určitě stojí za pozornost.

Tým pana Damborského je specifický tím, že dokáže skloubit teoretický výzkum s experimentálním. Jeho členové si také sami vytvořili počítačový program na modelování reakcí enzymů. Vědci na celém světě zatím „vyrábějí“ enzymy jen ze zhruba dvou tisíc bakteriálních druhů, což je ovšem pouhý zlomek všech existujících bakterií. Brněnská skupina se však může pochlubit tím, že ve zkoumaných enzymech našla místo, které určuje, co bude schopný rozkládat. Díky tomu tak například na brněnské přírodovědě objevili enzym rozkládající nebezpečný insekticid proti komárům lindan, který je používán v rozvojových zemích (u nás je zakázán). Ve Švýcarsku používají „brněnské“ enzymy v čističce podzemních vod, kde čistí vodu kontaminovanou některými ředidly. Ve Francii v současné době začali testovat tyto enzymy k využití při čištění vzduchu znečištěného ředidly a podobnými látkami.

V USA používají jeden z „brněnských“ enzymů při hledání nebezpečných látek v ovzduší. Nejpyšnější jsou však brněnští vědci na objev enzymu z bakterie, která žije na kořenech rostliny sóji. Ve spolupráci s Japonci a Holanďany dokázali, že ho lze účinně použít k výrobě léku na Alzheimerovu chorobu. Před půlrokem podali brněnští vědci žádost o jeho patentování. Některé nadnárodní firmy si vyžádaly od brněnských vědců vzorky „zázračných“ enzymů a v současné době testují, jak z nich mohou vyrobit chemikálii, která pak bude použitelná v léku na tuto zatím nevyléčitelnou nemoc.

I díky těmto úspěchům se tak může brněnský tým další tři roky podílet na několikamilionovém grantu od ministerstva obrany určeném na výzkum enzymů pro obranné účely.

(Respekt, www.respekt.cz)