Zaří 2005

Z ciziny Nobelovka, z domova vězení

Eliška Bártová

Věra Vohlídalová z Liberce může letos dostat Nobelovu cenu míru, na kterou byla nominována, ale může také sedět ve vězení. A obojí za jednu a tutéž věc.

S Berthou v zádech

Nobelovu cenu si Věra Vohlídalová může odnést společně s 999 ženami celého světa, které navrhlo švýcarské sdružení 1000 Women for the Nobel Peace Prize 2005. Jeho členové by tak rádi sto let od chvíle, kdy mírovou „nobelovku“ získala první žena (rakouská pacifistka a pražská rodačka Bertha von Suttner), upozornili, že stále existuje spousta těch, které si zaslouží uznání. A jediná česká zástupkyně se v pelotonu ocitla proto, že „vědomosti, lidská práva a smíření jsou rozhodujícími silami v jejím životě“. Symbolem, ve kterém se toto vše u paní Vohlídalové dává dohromady, je stavba smíření – Liberecká vědecká knihovna s novou synagogou, jejichž vznik paní Vohlídalová iniciovala a dotáhla do konce. „Je to fantastické. Ten pocit bych přála každému,“ říká, zatímco se uvelebuje v kavárně „své“ knihovny. „Nepřijde mi, že bych toho tolik udělala, ale je pravda, že prosadit u nás něco symbolického není tak jednoduché.“ O tom svědčí i fakt, že spolu s verdiktem Nobelova výboru čeká paní Vohlídalová i na předvolání k soudu. Ale vezměme to popořádku.

Činem napravit

Většinu života sice paní Vohlídalová, za svobodna Tomášková, strávila v severočeské metropoli, první roky ale prožila s rodiči ve Velké Británii, kam rodina německé sekretářky a znojemského zámečníka, rozhodných antifašistů, po Mnichovu emigrovala. „Bydleli jsme tam v komunitě emigrantů různých národností, mě například rodila černoška. Bylo tam také hodně Židů,“ vzpomíná paní Vohlídalová. „Doma jsme mezi sebou mluvili německy, protože rodiče měli německé školy, a venku anglicky.“

Když se paní Vohlídalová ohlíží zpět, uvědomuje si, že právě v tomto období nejspíš leží základy její touhy spojovat různé kultury, náboženství, národy. „Tehdy jsem zřejmě začala mít i sklony pomáhat,“ říká s nostalgickým úsměvem. „Vzpomínám si, že když jsme jeli koncem roku 1945 zpět do Československa, dostala jsem na hraní domeček-pokladničku. Vlakem procházely řádové sestry a vybíraly na nějakou sbírku, hned jsem se k nim přidala, procházela s nimi celý vlak a pomohla vybírat peníze do toho svého domečku.“

Na svoji velkou sbírku si ale čtyřletá holčička musela ještě pár desítek let počkat. Po návratu z Anglie žila s rodiči v malém bytě, kde se od sousedky ze smíšeného manželství teprve naučila česky. „Na sebe jsme ale stále mluvili německy, což se tehdy nesmělo. Jednou nás proto začal honit policista. Strachy jsme se obě počuraly a od té doby jsem se zarazila a mnoho let nepromluvila ani na maminku německy,“ říká paní Vohlídalová. Další potíže zažívala její rodina až do roku 1989. Často si psali s lidmi z celého světa, se kterými se v Anglii přátelili, otce zadrželi v 50. letech kvůli „sabotáži“ pětiletky. Jako studentka ale vstoupila do KSČ. Po okupaci v roce 1968 byla pro své názory a veřejná vystoupení proti vstupu vojsk ze strany vyloučena a dostala výpověď z práce na vysoké škole. „Byla jsem naivní, pak jsem se to snažila svými činy napravit,“ říká paní Vohlídalová. „Tajně se u nás jednou tiskly na chalupě ,Lidovky´ a scházeli se tam přátelé z disentu. Tatínek podepsal Chartu 77 a trávil většinu času na chalupě, kde poslouchal zahraniční rozhlas,“ vzpomíná paní Vohlídalová, která tou dobou pracovala v knihovně liberecké vysoké školy a poté v knihovně tamní nemocnice. Mezitím se jí narodily dvě děti, sedmnáctiletá dcera ale v roce 1988 umírá. „Hledala jsem motivaci, proč a jak žít dál. Snažila jsem se najít něco smysluplného,“ vzpomíná na těžké období, ze kterého jí pomohli přátelé a jeden z nich, který vedl krajskou knihovnu, ji oslovil s tím, zda by mu nechtěla pomoci zlepšit podmínky knihovny. Paní Vohlídalová nabídku přijala. Tím se roztočil kolotoč, na jehož konci stojí v Liberci nejmodernější knihovna střední Evropy a hned vedle novodobá synagoga.

Vzhůru na fórum

„Právě koncem 80. a počátkem 90. let mě poprvé napadla myšlenka návratu k evropanství. Vždyť v Liberci vedle sebe vždy žili Češi, Němci a Židé pohromadě. Tehdy to ale vypadalo, jako by tady byli jen Češi,“ vzpomíná paní Vohlídalová na jednu z prvních myšlenek, když převzala vedení knihovny a začala ze skladů vynášet na světlo tzv. sudetika – historický německý fond, který byl dlouhá léta nepřístupný. Na to, aby se do knihovny vešly i znovuobjevené knihy, byl ale tehdejší objekt malý. Tou dobou přátelé ze židovské obce začali hovořit o tom, že by rádi na místě bývalé synagogy, kterou vypálili nacisté, postavili pomník. „V tu chvíli jsem si řekla, proč neukázat, že tady židovská obec stále existuje, že uzrála doba a je načase zviditelnit v Liberci tuto komunitu nejen mementem pomníku,“ připomíná paní Vohlídalová dobu, kdy vznikla idea spojit výstavbu knihovny s výstavbou nové synagogy. K nápadu se připojil i přednosta okresního úřadu, primátor města i židovská obec. Podpořil jej tehdejší prezident Václav Havel a společně s německým protějškem Romanem Herzogem přijali nad tímto projektem smíření záštitu.

Nakonec se podařilo sehnat i potřebnou půlmiliardu korun. Část poskytla česká vláda, část evropské fondy. Stavbu synagogy zaplatili zahraniční sponzoři z Německa, Česko-německý fond budoucnosti a švýcarský kanton St. Gallen. „Říkali mi, že jsem blázen, když se pouštím do něčeho tak velkolepého. Ale jsem na to hrdá. Nejdůležitější je, aby stavba měla i svoje symboly. U nás je to spojitost se synagogou, symbol smíření tří kultur – české, židovské a německé,“ vysvětluje paní Vohlídalová, která za svůj počin dostala v roce 2002 Kříž za zásluhy Spolkové republiky Německo. „Každý, kdo teď přijde do naší knihovny, si může uvědomit, že existuje i jiná víra, ale že lidé jsou to stejní jako my.“

Před třemi lety přestala vést knihovnu, odešla do penze a věnuje se předsednictví Česko-německého fóra žen. To sídlí v Liberci a v Berlíně, ale vzniklo v roce 1996 jako výsledek konference Helsinského občanského shromáždění v Bonnu na téma „České a německé ženy v procesu smíření“. Cílem fóra je podpora a prohlubování vzájemných vztahů mezi oběma zeměmi, především z perspektivy žen v politických, ekonomických, sociálních a kulturních souvislostech.

Fórum podporuje obnovu městských lázní v Liberci, které by měly sloužit například i bezdomovcům pro každodenní hygienu; usiluje také o zavedení železničního spojení z Německa do Liberce. Organizuje vzájemná setkávání, realizuje projekty nebo semináře na ožehavá témata. „Například téma obchodu se ženami, šikana na školách nebo třeba spotřebitelské právo, ale také oživení minulosti, která nás spojuje,“ říká paní Vohlídalová.

O žalobě za špatné hospodaření s penězi určenými na stavbu knihovny nechce kandidátka na Nobelovu cenu příliš hovořit. Faktem je, že byla obžalována z toho, že společně se stavebně-technickým dozorem zvýšila nad rámec nutnosti některé bezpečnostní prvky, a tím se zvýšila cena stavby a ministerstvu kultury byla způsobena škoda zhruba za 15 milionů korun. Pracovnice tohoto resortu, která měla případ na starosti, je dlouhodobě nemocná a nikdo jiný nebyl schopen podat k případu více informací. Jedenáctiletý kolotoč kolem výstavby knihovny už pátým rokem nahrazuje kolotoč vysvětlování na policii a státním zastupitelství.

„Jsem z toho unavená. Trestní oznámení na mne podalo ministerstvo kultury, pan Dostál. Policie už dvakrát navrhla zastavení stíhání, protože finanční úřad, NKÚ i ministerstvo financí se za mě postavili a konstatovali, že chyba je na straně ministerstva,“ říká. „Vůbec nechápu, proč je to opět na přetřesu. Přála bych si už trochu klidu, abych si mohla užít vnoučata, dokud jsou ve věku, kdy mě ještě mohou potřebovat a kdy mohu být užitečná.“

(Respekt, www.respekt.cz)