Zaří 2005

Historická loajalita ke státu je zrádná věc

Tereza Brdečková

Evropský projekt je podle některých v krizi, podle jiných na rozcestí. Ale jak to vypadá, lidé v Evropě se potřebují na chvíli zastavit a ujasnit si, jestli je pro ně evropanství hodnotou. Ještě před padesáti lety vnímali totiž Evropané své národní identity jako něco neměnného. Francouzi, Angličané, Italové i ostatní měli jasnou představu o tom, čím jsou typičtí, a přizpůsobovali svým vlastnostem a tužbám správu své země a zahraniční politiku. Jenže Evropa se vyvíjí a s ní i pocit národní příslušnosti. Už není daný jednou provždy. Globalizace zásadně proměnila přístup k dějinám a ty přestaly být majetkem vítězů. Na to, že ovládali velkou část chudého světa a vnucovali tamním obyvatelům svůj systém hodnot, se dnes velké národy dívají jinak – a tedy i samy na sebe. A také v Česku se na sebe díváme jinak než třeba před dvaceti či padesáti lety. Diskuse o tom, jaký je vlastně vztah mezi národní identitou a evropanstvím, konečně dorazila i k nám.

Staré dobré hodnoty

Jedním z mála českých debatérů na toto téma je Václav Klaus, který tvrdí, že evropská identita v minulosti neexistovala a nemá ani smysl ji hledat či vytvářet. Základem pocitu příslušnosti je podle něj vztah k národu. Prezident soudí, že eurofilové jsou v zajetí „své postnacionální utopické vize“ a snaží se evropskou identitu nepřirozeně vydupat ze země. Z jeho textů i slov plyne, že považuje sjednocení nejen za nežádoucí, ale i za nebezpečné. „Podržme si staré, dobré identity a loajality, nevytvářejme nové mýty,“ píše prezident.

Co tím ale přesně myslí? Václav Klaus necítí potřebu naše staré dobré identity a loajality upřesnit nebo po nich pátrat. Možná soudí, že jsou každému jasné a nehybné. Pod tím pojmem si ale každý může představit, co se mu právě hodí. Pocit národní příslušnosti je jednak sdílený vztah ke krajině, jazyku a kultuře, sdílený způsob života, což jsou v podstatě intimní témata. Ale také společná historie, tradice a budování státu.

A to nic intimního není, jelikož dějiny a státy nepociťujeme, ale tvoříme. Zkusme si představit, že tu za pět nebo deset let budeme mít přesně tu spojenou Evropu, které se Václav Klaus obává: Evropu s ústavou, prezidentem a společným ministrem zahraničí. Čím bude konkrétně ohrožovat naši českou identitu?

Generace intelektuálů se pokoušely češství formulovat, zatímco takzvaně obyčejní lidé ho prostě žili, většinou v mnohonárodním státě. Jazyk jsme resuscitovali uměle, naše kultura se utvářela jako zbraň proti Němcům, ale pro dnešní občany Česka to už není podstatné. Jsme prostě sami sebou ve své vlastní zemi. Jenže bohužel, nejsme Britové a nemáme za sebou devět století parlamentní demokracie a ustálených hodnot, u nichž se vyplatí setrvávat. Ať už jde třeba o školský zákon nebo o rodinné problémy, nikomu z nás nevyvstane v hlavě ten jedině správný model češství: tak to má být, protože se to v minulosti osvědčilo.

Historicky vzato jsme sice občas patřili mezi vítěze, ale málokdy to bylo skutečně jednoznačně naše vítězství a naše jasná zásluha. Například ostudný přístup k západním letcům či politickým vězňům z padesátých let svědčí mimo jiné o tom, že ne všichni Češi je pokládají za bezpříkladné hrdiny, a že jsme se tedy, pokud jde o novodobé dějiny, zatím neshodli ani na základních věcech. S naším dějinným odkazem a tradicemi bychom tedy měli zacházet opatrně, protože se na nich neshodujeme.

A náš stát? Určitě se s ním většina z nás identifikuje a jsme k němu loajální, jak nakonec ukazují naše daňová přiznání. Tahle loajalita je jistě dobrá, ale stará není. Ke kterému z minulých států bychom podle prezidentova mínění ještě měli být loajální? Ke komunistickému Československu? Václav Havel definoval Českou republiku jako stát navazující na masarykovskou tradici. Jenže masarykovské Československo mělo v základech fatální omyl, který vedl k Mnichovu: zavedlo umělý pojem československý národ. Historická loajalita ke státu je prostě v případě národů zmítaných dějinami zrádná věc. Pocit příslušnosti ke státu a k národu nejsou totéž, a kdo tvrdí opak, ten je přímo na cestě do pekel nacionalistických konfliktů. Lidé prostě nemají na žádné území výhradní právo jen proto, že jsou Češi, Srbové, Arabové či Němci. A tady jsme u jádra věci. Z žádných evropských smluv, institucí či událostí kolem nich neplyne, že by se EU dnes nebo v budoucnosti někomu chystala uloupit jeho národní příslušnost nebo území k životu – naopak. Kulturní diverzita a jazyková či občanská práva velkých i malých národů jsou v EU prvořadou hodnotou a nikdy v dějinách nebyly pod takovou ochranou.

S námi se počítá

Tradice češství jsou sice dosti mlhavé, zato česká přítomnost je jasně čitelná a celkem optimistická – a v pohybu. Za patnáct let jsme udělali obrovský skok jako společnost a většinou i jako jednotlivci. Jsme v podstatě bohatí a svobodní. O svou krajinu a jazyk a volný životní styl se můžeme připravit jedině sami, ať už bude Evropa spojená nebo nebude. Pokud se komukoli zdá, že je to jinak, měl by konkrétně říci, jaké nebezpečí pro nás z Evropy plyne.

Kritici dnešní Unie říkají, že další integrace Evropy může nastat jen tehdy, když bude vyrůstat odzdola, tedy z vůle lidí. Jenže to bohužel není možné. Ani nejpřesvědčenější eurofil neví, jak může jako jedinec přispět k vytouženému cíli – totiž k jednotné obranyschopné Evropě, založené na rozmanitosti, míru, prosperitě a vážnosti. Tohle není v rukou jednotlivců, je to práce pro politiky. Pro běžného občana není Evropa prioritou, protože je prostě samozřejmostí. To je zrádné pro obě strany – pro evropské nadšence i pro skeptiky. Evropské instituce mohou fungovat sebelépe, ale pokud lidé přestanou chodit k volbám, bude to pohroma. Jedním z důsledků nezájmu občanů o Evropu pak může být přesně to, čeho se euroskeptikové obávají: vznik kliky, která projekt zneužije.

Ale tak špatně na tom zatím nejsme, jen si nemůžeme dovolit na takovou možnost zapomínat. V tuto chvíli brání cestě k evropské integraci spousta věcí. Stará Evropa chce sociální model, nové členské země potřebují liberalizaci. Potřeby zahraniční politiky jednotlivých zemí se rozcházejí, a to je vážná věc. Jenže to je přetahování o moc a peníze, které nemá s pocitem národní či evropské příslušnosti vůbec nic společného. My Češi bychom ale neměli zapomínat, že v Evropě se s námi po dlouhé době počítá a že na tom neproděláváme. Otázka tedy nezní jen, co od Unie čekáme a jakou ji za každou cenu chceme mít, ale také co do ní přinést. A to může být právě naše národní identita – od intimního vztahu ke krajině a jazyku až po dosti tvrdou historickou zkušenost.

(Respekt, www.respekt.cz)