Zaří 2005

Rozjetý vlak do stanice Budoucnost

Silvie Blechová

Ústecký most Edvarda Beneše vypadá v nesrpnově tmavém a deštivém odpoledni ponuře. Mnohem hůř ale musel vypadat 31. července 1945, kdy z něj za jasného slunného dne shazoval rozvášněný dav místní občany německé národnosti. Během jediné krvavé hodiny tady rukou českých poválečných mstitelů zahynulo podle střízlivého odhadu zhruba padesát lidí. Ústecká radnice vedená primátorem Petrem Gandalovičem (ODS) letos pořádá sérii oslav výročí konce druhé světové války. Mezi pamětní desku obětem amerických náletů a pomník ústeckým Židům, které pohltil holocaust, zařadili i připomínku tohoto masakru. Protože vzpomínat na oběti násilí patří podle primátora Gandaloviče k „civilizovanému způsobu života“.

Jeho stranický kolega, stínový šéf diplomacie Jan Zahradil si to ale nemyslí a desku s prostým nápisem – Památce obětí násilí 31. července 1945 – podrobil zásadní kritice. „Odhalení by nikdo neměl spojovat s oficiální politikou ODS,“ prohlásil Zahradil. Podle něj jde o zbytečný čin, který „může ohrozit zemi“: dáváme tím prý totiž naději nátlakovým skupinám k dalšímu boji o majetek ztracený odsunem. „Naše politika proto zní – nikdy se nevracet do minulosti,“ říká Zahradil.

Zajímavé je, že při kontrolních dotazech napříč širokým spektrem spolustraníků je Zahradilův nacionální patos osamocen. Od předsedy ODS Mirka Topolánka přes pražského radního Rudolfa Blažka až k šéfovi senátního klubu Tomáši Julínkovi nebo člence zahraničního výboru sněmovny Heleně Mallotové se všichni kloní spíš na stranu Gandaloviče než stínového ministra. „Není to tak špatný nápad,“ říká k desce Topolánek. „Udála se tam křivda, tak bychom se neměli tvářit, že se nic nestalo,“ říká Blažek.

Kde se tedy vzal Zahradilův názor? A mluví za celou ODS? „Ani deska ani stanovisko Jana Zahradila nebylo probíráno na grémiu či nejvyšší radě,“ říká Julínek. Sám stínový ministr vysvětluje váhu svého názoru tím, že se v něm drží Modré šance, závazné partajní linie, která prošla diskusemi na nejvyšších stranických úrovních. „Vzájemné vztahy s Německem se musí důsledně orientovat pouze na budoucnost, problémy společné minulosti jsou pro nás definitivně uzavřeny česko-německou deklarací a deklarací Poslanecké sněmovny z r. 2002,“ píše se v zahraničněpolitickém oddílu Modré šance.

Hájit, ale potichu

Česko-německé vztahy a hlavně jejich základní problém skrývající se v nutnosti nějak vyřešit stále otevřenou ránu poválečného vyhnání byly pro ODS vždy kamenem úrazu. A to i za poměrně idylických časů, kdy zahraniční politiku strany celkem realisticky formuloval Josef Zieleniec. Ten sice také vyzýval k „pohledu vpřed“, v dubnu 1993 ale jako ministr zahraničí navrhl vládě, aby nabídla německé straně odškodnění alespoň pro ty sudetské Němce, kteří byli odsunuti neprávem. Návrh neprošel. A od té doby bylo jasné, že se odsun, lépe řečeno neochota české reprezentace ho otevřeně odsoudit bez různých „ale“ a jednat s oběťmi o satisfakci, stane kardinálním zádrhelem. Zieleniec sice potom vyjednal česko-německou deklaraci, od níž zdejší elita sama sebe vytrvale přesvědčuje, že vyhnání je „uzavřenou kapitolou minulosti“, ale řada více či méně důležitých sil na německé straně si zřetelně myslí opak.

Poté co umírněného Zieleniece vystřídal ve straně Zahradil, nabrala „německá politika“ ODS ostrý kurs. Směr spolu se Zahradilem nastavil i člen mozkového trustu ODS filozof Miloslav Bednář. Ten v roce 2002 prohlásil na výročním zasedání Česko-německého diskusního fóra v Berlíně, že podobně jako je v Asii osa zla tvořená Pchjongjangem, Bagdádem a Teheránem, ve střední Evropě to je Budapešť, Vídeň a Berlín – sídla vlád, jež nutí Česko zříci se Benešových dekretů, což jsou přitom zákony tvořící základ mírového uspořádání v Evropě. Dalším proslaveným Bednářovým výrokem byl jeho dotaz na ústavního experta Václava Pavlíčka, zda by nemělo být trestné „šířit lži a říkat, že ,odsun‘ byl bezprávím“.

Hned od Zahradilova nástupu v roce 1998 se „obrana českých zájmů“ stala významnou součástí předvolebních kampaní ODS. Vrchol zřejmě znamenají poslední volby 2002, kdy se obrana Čechů („Čelíme tlaku na změnu poválečného uspořádání v Evropě a to na účet naší země!“) stala hlavním tématem předvolebního klání Klausovy strany. Předehrou k volbám se pak stala Poslaneckou sněmovnou jednomyslně přijatá deklarace o „věčné platnosti“ Benešových vyháněcích dekretů, již společně navrhli Václav Klaus a předseda komunistů Miroslav Grebeníček.

Voliči to ale v běhu let vidí opačně. Zatímco v roce 1993 považovalo ve výzkumu IVVM odsun Němců za spravedlivý téměř osmdesát procent dotazovaných, letos stejný názor vyznává už jen těsná většina (54 procent). Změny nálad ve společnosti zřejmě zachytil i předseda Topolánek. „Budeme dál hájit české národní zájmy,“ řekl nedávno MF Dnes, „ale nebude to určitě naše hlavní volební téma.“

(Respekt, www.respekt.cz)