Zaří 2005

Karel Hašler ve spárech politiky

Karel Černý

Thomas Hasler svého otce, písničkáře Karla Hašlera, nikdy na vlastní oči nespatřil. Vztah si k němu našel až před dvanácti lety. A ten vztah je nyní velmi intenzivní - Američan Thomas Hasler připravuje o českém písničkáři celovečerní hraný film.

Svého otce, proslulého prvorepublikového písničkáře, herce a režiséra Karla Hašlera, jste osobně nikdy nepotkal. Roku 1941 umrzl v koncentračním táboře Mauthausen. Bylo to nedlouho po vašem narození. Co pro vás otcova osobnost vůbec znamená?

Díky nedávným koncertům v Praze a prostřednictvím svého historického výzkumu se dovídám stále více o rozličných aspektech jeho života. Méně a méně mě zajímá sentimentální rovina jeho tvorby, více naopak jeho politická angažovanost. Hašlerovy politické písně, dnes téměř neznámé, ukazují, že se vyslovoval proti nejrůznějším formám útlaku. Jsem přesvědčen, že tahle tvorba zasluhuje větší pozornost. Otec nebyl spokojen s českými politiky a já se i kvůli tomu zaobírám fungováním prvorepublikové česko-německo-židovské společnosti. Například matka byla protestantka, ale většina jejích přátel Židé. Naučil jsem se být hrdý na svého otce. Snažím se žít podle jeho příkladu.

Se svým otcem jste se musel znovu, jak sám říkáte, postupně "spojit". Mohl byste popsat, jak tento "vztah" vznikal?

Poprvé jsem viděl otce na plátně roku 1990 v newyorském kině - a neprožíval jsem žádné emocionální splynutí. Připadal mi jako cizinec. Avšak v roce 1993 jsem zhlédl film Písničkář, v němž zpívá své nejznámější písně. Ačkoliv jsem nerozuměl ani slovo, zasáhlo mě to přímo u srdce - a poprvé jsem se s otcem emočně "spojil". Od té doby se s ním "spojuji" stále častěji. Nyní se kupříkladu snažím zjistit více o okolnostech jeho smrti v Mauthausenu.

Jakou roli v navazování vztahu k otci hraje hypnóza, kterou jste absolvoval? Co si od ní slibujete?

Hypnózu jsem podstoupil roku 1994, aby mi pomohla dozvědět se více o svém dětství v Čechách. Letos bych ji chtěl podstoupit znovu v souvislosti se studiem češtiny v průběhu natáčení filmu o Karlu Hašlerovi.

Po roce 1948 vaše matka emigrovala do Nizozemska a poté do Austrálie. Proč jste se snažil zapomenout na české kořeny a chtěl se maximálně asimilovat?

Měl jsem pocit, že můj český původ je stará historie. Asi jsem byl silně ovlivněn matčiným znechucením z toho, jak s ní v Čechách zacházeli nacisté a poté komunisté.

Proč a jak byla matka po válce pronásledována?

Po únorovém převratu v roce 1948 vyvřely veliké předsudky vůči komukoliv se středostavovským původem. Navíc v době, kdy matka pracovala jako tiskový atašé na nizozemském velvyslanectví, označil komunistický režim jejího nadřízeného za špiona a ona tou aférou utrpěla. Poslední kapkou byl soud, jenž zkonfiskoval matčin podíl na dědictví Karla Hašlera proto, že byla Němka. Přičemž před několika lety jsem zjistil, že matka již roku 1947 získala zpět české občanství, takže ve skutečnosti Němka ani nebyla. Jeden vzdálený příbuzný však zjistil, že měla v pase razítko označující "nepřátele státu".

Souvisí tázání se po vlastních kořenech s věkem? Nebo s možností po roce 1989 znovu cestovat do "staré vlasti"?

Věk a tázání se po identitě nejspíš hrají určitou roli. Zejména však pád komunismu. Nicméně určitý skrytý zájem ve mně asi vždy dřímal, i když řadu let můj jediný kontakt s češstvím představovala každoroční večeře v české restauraci v New Yorku.

Vaší matce bylo devětadvacet, když si vzala šedesátiletého Karla Hašlera. Vyprávěla vám o něm?

Seznámili se spolu na oslavě otcových šedesátin. On tam otevřeně zpíval protinacistické písně a pak s matkou celý večer tančil. Od seznámení jí psal každý den dopisy. Velmi na ni zapůsobily. Poznala, že je to inteligentní a vynalézavý člověk. V té době se otec rozváděl se svou první ženou. Matka se mi snažila leccos vyprávět, když jsem vyrůstal v Austrálii, jenže já si říkal: To je příliš stará historie... Později, když jsem se o otce začal zajímat sám, matka o něm už nechtěla mluvit. Namítala, že je to pro ni příliš bolestivé.

V souvislosti s přípravami k natáčení hraného filmu o Karlu Hašlerovi pátráte v českých i německých archivech. Není to pro vás tak trochu detektivka?

Zejména jsem si chtěl ověřit to, co vím od matky. Velkou část událostí zapsala ve svém deníku, který představuje důležitý zdroj informací o Hašlerově životě. Často to byly neuvěřitelné příběhy. Ano, práce v archivech připomíná detektivní práci a je namáhavá - zejména pokud jde o archivy gestapa. Z Německa jsem dostal oficiální odpověď, že kromě krátkého záznamu o okolnostech zatčení otce nic dalšího nemají. Moje neoficiální zdroje však říkají, že lze, tady v Praze, nějaké další informace nalézt.

Bude ve filmu zachyceno Hašlerovo působení v odboji?

Výrazně. Moje matka tuto epizodu pouze zmínila. Také jsme se rozhodli do filmu přidat příběh založený na skutečné události pojednávající o německém vojenském kaplanovi, který pašoval postižené děti z Německa.

U některých klíčových životních momentů Karla Hašlera existuje více verzí událostí. Například okolnosti zatčení gestapem. Jaký výklad událostí použijete a proč?

Pokud jde o zatčení otce, jedna z verzí říká, že příčinou byla otevřená kritika nacistů a veřejné zpívání kritické písničky. Druhá verze tvrdí, že byl udán jedním ze žárlivých konkurentů z českého kulturního života. Pro film samozřejmě zvolíme vždy jednu verzi, nicméně budeme se snažit nedávat úplně jasné odpovědi.

Chcete filmem oslovit americké, nebo české publikum?

Cítím, že ten příběh má obecně lidský rozměr, proto jsem se rozhodl ho natočit v angličtině. Očekávám stejně silný zájem jak v Evropě, tak v USA. České publikum je pro mě samozřejmě důležité, jenže je nepočetné. Jsem si jistý, že Hašler může dnešním Čechům sloužit jako inspirace. Nejen svou láskou k Praze. Mohl by být příkladem, i pokud jde o toleranci k jinému a odlišnému a dále také svým důrazem na mezinárodní rozhled a vysoký standard, který vyžadoval u politiků. Obávám se, že by současné české politiky shledal vesměs tak slabými jako ty prvorepublikové a neváhal by je zahrnout ostrou a vtipnou kritikou.

Bude se film natáčet v Čechách?

Samozřejmě! Jde přece o příběh Prahy a České republiky. Nutno také přiznat, že zdejší natáčení přijde levněji.

V písni Spi, Havlíčku...! Hašler vyjádřil značné zklamání nad společenskou situací v nově vzniklém Československu. Co mu nejvíce vadilo?

To by mě také zajímalo! Odpověď zatím neznám.

Troufnete si odhadnout, jak by otec hodnotil polistopadový vývoj u nás? Složil by třeba píseň "Tunelářská"?

Domnívám se, že morální úroveň Čechů se zhoršila, protože přišli o většinu své židovské a německé populace. To mělo nedozírný dopad. Začalo se nedostávat elit, ztratil se kosmopolitní, otevřený charakter společnosti. Náprava jde pomalu.

Hašler byl kritický vůči revolučním ideologiím. Jak si však vysvětlit jeho všeobecnou popularitu? Složil třeba píseň nezaměstnaným dělníkům v době hospodářské krize třicátých let nebo něco podobného?

Asi nic podobného nesložil, nicméně jeho písně skutečně ovlivňovaly všechny společenské vrstvy a třídy včetně těch nejchudších. Má se dokonce za to, že byl hned po Masarykovi druhou nejpopulárnější osobností první republiky.

Jaký postoj zaujímal k mnichovskému diktátu?

Matka mi poslala dopis, v němž tvrdí, že Beneš po podpisu v Mnichově předvolal mého otce a požádal ho, aby jim svou autoritou pomohl uklidnit davy lidí, kteří proti mnichovskému diktátu protestovali. V připravovaném filmu máme scénu z těchto událostí.

Studoval jste politické vědy a žurnalistiku, aktivně se angažujete v občanské společnosti a v politickém dění. Máte s otcem něco charakterově společného?

Jsem politikou zneklidněn. Asi podobně, jako býval otec. Například jsem silně rozčarován průběhem a výsledkem posledních amerických prezidentských voleb.

Co vám vadí na Bushově politice?

Na základě své zkušenosti s nedemokratickými totalitními režimy jsem velice svědomitý volič. Proto detailně sleduji místní, regionální, národní i mezinárodní politiku. Ačkoliv v USA většinou podporuji demokraty, volím občas i republikány. U Reagana, Bushe staršího, Nixona i Eisenhowera jsem našel body, s nimiž jsem mohl souhlasit, které dávaly smysl. Bush mladší je první republikánský prezident, u kterého jsem nenašel nic, s čím bych se ztotožnil. Proto jsem při posledních volbách přispěl finančně, abych podpořil alternativu k Bushovi.

Působil jste v důležité organizaci The American Friends of Czech Republic. Proč?

Byl jsem jedním že zakládajících členů. Měl jsem zájem o aktuální politické problémy postsocialistického Československa. Velkým cílem bylo lobbovat za vstup vaší země do NATO. Později jsem radu spolku opustil. V současnosti je jeho hlavním cílem zrušení vízové povinnosti pro české občany přijíždějící do USA. Spolek je aktivní také v kulturní a obchodní oblasti. Momentálně jsem prezidentem organizace pomáhající lidem, kteří přežili nacistickou perzekuci. Jmenuje se Support for Survivors of Nazi Persecution International a sdružuje a reprezentuje jak židovské, tak nežidovské oběti. Dnes se hlavně snažíme pomoci lidem, kteří pracovali v ghettech, podat si žádost o penzi k německé vládě. Také lobbujeme u německé vlády za další práva obětí nacismu.

Vztah současných českých krajanů v USA ke své "staré vlasti" je povětšinou založen na nostalgickém dodržování zvyků a tradic, na zpívání českých písní, případně na konzumaci české kuchyně a piva. Nebo přece jen nikoli? Mají přehled a zájem o současné společenské dění u nás?

Obávám se, že většina z nich se skutečně zajímá jen o nostalgické a genealogické aktivity a nedotýká se jich dění v současné české společnosti a její nešvary. Lze to vysvětlit částečně tím, že většina krajanů přišla do USA v 19. a začátkem 20. století z venkovského prostředí, zatímco já z Prahy. Zajímám se proto daleko více o městskou kulturu, s čímž se pojí i větší zájem o politiku.

(MFDNES)