Zaří 2005

Praobyvatelé

Luděk Frýbort

Poprvé jsem o tvoru jménem bigfoot slyšel před lety v kanadském národním parku Yoho. Má to být cosi mezi velkou, vzpřímenou opicí a člověkem, celé porostlé černými chlupy, a zanechává prý po sobě stopy také dost lidské, ale nad všechnu obuvnickou míru veliké, jak ostatně svědčí sám název. Nevěnoval jsem těm zvěstem velkou pozornost. Pohádky o záhadných, lidem podobných bytostech, žijících v nepřístupných místech lesů a skal, má každý horský národ, indiánské kmeny Rocky Mountains nejsou se svým bigfootem žádná výjimka. Že ho tu a tam někdo spatřil… lidé dovedou spatřit ledaco a věřit také ledačemu.

Postupně se mi ale dostávalo určitějších zpráv. Vyskytly se dosti ostré fotografie a nakonec i filmové záběry, na nichž se bigfoot jen tak nemihl jako neurčitý stín, jak je obecnou vlastností všech lochnesských a jiných potvor, nýbrž ho bylo vidět pěkně zblízka a dostatečně dlouho, aby byl znát každý detail pohybu, ne zcela lidského, ale rozhodně ani zvířecího. Až vše završila odborná expedice, jejíž závěry už se nedaly odbýt ani poukazem na indiánskou pohádku, ani na čísi prostoduchý švindl. Zřejmě bigfoot existuje, dokonce ne pouze v jediné osamělé lokalitě Yoho, nýbrž na mnoha místech Kanady a Spojených států, od Aljašky po Nové Mexiko. Je ovšem záhadou, jak se dokáže tak dokonale skrývat, že dosud není k dispozici více než několik filmových záběrů. Ani jak se v malých, sotva několik jedinců čítajících populacích po tisíciletí ubránil degeneraci a zániku, ani proč zatím nebyly nalezeny stopy jeho činnosti nebo kosterní zbytky; a nejpodivnější ze všeho je, jak dokáže přežít v zimách, v nichž sníh dosahuje mnohametrových vrstev a mráz přestupuje čtyřicet i více stupňů pod nulou.

Rozhodl jsem se přenechat starosti o to vědě a vyplout sám na vlnách fantazie. Pokusit se o představu… ne jak a jestli vůbec ten chlupatý poločlověk ve svých horských zákoutích žije, a žije-li, čím se tam živí, ale jak by nevyhnutelně muselo dopadnout jeho setkání s vyspělou civilizací. Vezmeme-li v potaz dnešní politické, právní a jiné obyčeje, bylo by to asi povedené divadlo.

Šerif okresu Prescott, pan Homer McGarry, se zvedl a začal si oblékat kazajku. Zůstal však stát s jednou rukou v rukávu, protože v touž chvíli zadrnčel telefon. Pan McGarry z dlouhé zkušenosti pochopil, že má po plánech na neděli. Chystal se jít na pstruhy, a místo toho nejspíš… jeho okres ležel na okraji rozlehlého národního parku a dalo se čekat, že se zase ztratil nějaký turista, zabloudil v horách, spadl do rokliny nebo zůstal viset ve skalní stěně. Že si ti lidé nenechají takové špásy třeba na čtvrtek, a v sobotu odpoledne mu nedají pokoj! Rozmrzele sáhl po sluchátku.

„Kancelář šerifa?“ zněl silně vzrušený hlas. „Tady Newcomb, správa parku. Pane McGarry, u Dirty Fork… musíte okamžitě…“

Pokračování věty bylo značně zmatené, ale pan McGarry už věděl svoje. Dirty Fork, skalnatá soutěska při vyústění dvou horských bystřin do malého jezera. Odlehlá, špatně přístupná končina, kam se nedostane terénním autem, ještě tak na koni, a to s obtížemi.

„Dobře. Řekněte tomu bláznovi, ať neleze ani nahoru, ani dolů, ráno že pro něj pošleme záchrannou partu. Do té doby to bude muset vydržet, a vy taky. Chápete, že dneska už se do té zatracené díry nedostanu. K čemu u toho vůbec musím být?“

„Ale ne, tentokrát to není žádnej střelenej horolezec, pane McGarry, to bychom si vyřídili sami. Potřebujeme asistenci úřední osoby. U Dirty Fork…“ ranger Newcomb se dramaticky a téměř slavnostně odmlčel, „mají bigfoota. Posíláme pro vás vrtulník, za chvíli by tam měl být.“

„Bigfoot,“ udrolil pan McGarry opovržlivě do telefonu. „Pane, sedím na týhle židli už pětadvacet let a není sezóna, aby mi aspoň třikrát někdo celej divokej nehlásil, že viděl v kopcích bigfoota. Všechno je to humbuk. Jestli…“ Nedokončil větu, protože zdáli zaznělo rachocení vrtulníku a rychle se blížilo. Trochu ulehčeně konstatoval, že přece jen nebude muset do těch horoucích pekel na koni. Snad se všechno vyřídí ještě dnes a zítra bude moci jít na pstruhy. Byl mužský už v letech a neměl takovéhle poplachy rád.

Vrtulník přistál na malé, svažité loučce u jezera. Do všech stran se zvedaly strmé stráně, pokryté lesem štíhlých, svícovitých smrků s téměř neproniknutelným podrostem, severní obzor rámoval hřeben skalnatých štítů a špinavá běl ledovcového splazu. Kraj lesa byl vzdálen ne víc než sto yardů. Opodál bylo zřít skupinu tří lidí, sklánějících se nad čímsi tmavým. Pan McGarry počkal, až rotor dosviští a pozorně vystoupil. Jeden z té trojice popoběhl a horlivě mu kynul. Jak se dalo čekat, byl to předák rangerů, pan Newcomb.

„Pánové, pan McGarry, šerif. Pan profesor Kaminski, pan docent Sung z Denverské univerzity, prosím, seznamte se. Už věříte, že existuje bigfoot, šerife?“

„Nojo,“ podvolil se pan McGarry neochotně, dotknuv se špičkou boty srstnaté hromady. „Co teď s ním?“

„Zatím provádíme antropologická měření,“ děl odborně profesor Kaminski, napřímiv se. „Je to úspěch, pánové. Výsledek dlouholetého sledování. Vědecká senzace století. Až ty záběry uvolníme k zveřejnění… doufám, příteli, že jste si dal záležet, aby zase nebyly nějaké řeči,“ oslovil muže, ověšeného kamerami.

„Koukněte, on ještě dejchá,“ ustoupil o krok pan McGarry. „Čím jste ho ulovili? Touhle flintou?“

„Ale prosím vás,“ ohradil se vědec, „ulovili. Ne, jenom jsme ho dočasně uspali, velice ohleduplně a bezbolestně. Teď ale… musíme si pospíšit, dávka brzy přestane působit. Podívejte… už je to tady. Hýbe se. Pánové, vzdalte se, rychle. Ne že by byl bigfoot agresivní, ale nevíme, jaký šok mu může způsobit setkání s člověkem.“

Zpoza vrtulníku pozorovali, jak se černý tvor narovnává, ohledává si údy, ještě napůl v omámení, poté zatřásl hlavou a rozběhl se. Běžel ne ohnutý a s rukama svěšenýma k zemi jako lidoop, ale velmi po lidsku a vzpřímeně, jen nohy vytáčel podivně v kolenou, jako by přeskakoval pařezy. U kraje lesa se zastavil a vydal táhlý, pronikavý jek. Z různých směrů a vzdáleností mu odpověděly tytéž zvuky a ještě chvíli doznívaly nad divočinou.

„Svolávají se, poslouchejte,“ pravil pan Newcomb uctivým šeptem. „Páni, těch tady ale musí být. Jenže jsou to potvory plachý, nedají se vidět. Co tady sloužím, ještě jsem… Pojďte, poletíme.“

Pan McGarry položil nohu na stupátko vrtulníku, ale zůstal v té poloze stát, protože mu něco intenzivně vrtalo hlavou. „Je to opice nebo člověk, profesore?“

„To se takhle honem nedá určit,“ odtušil přísně učenec. „Zatím jsme teprve odebrali vzorky tkáně. Ukáže se, až dostaneme výsledky rozborů. Já bych z čistě antropologického hlediska…“

„Modlete se, aby to byla opice,“ přerušil ho šerif podivně zadrhnutým hlasem, a nedav se pohnout k bližšímu objasnění, dokončil nástup. Rotory se rozsvištěly, na jezero usedaly stíny, mlha a večerní chlad. Odkudsi z horského úbočí dolehlo volání, ne zcela lidské, ale také ne zvířecí.

„Pojďte dál, Georgi,“ řekl profesor Kaminski rozechvěle, nevzhlédnuv od stolu, pokrytém po celé ploše záznamy a diagramy. „Podívejte se na ty hodnoty. Třeba hned tadyhle kostní dřeň, vidíte to? Mineralizace krevní plazmy… to by všechno ještě… ale prohlédněte si tu genetickou stavbu, nebo si ani nic neprohlížejte, já jsem nad tím seděl dva dny, jestli najdu odchylku, a… „

„A našel?“

„Ani v nejmenším. Žádný pithecus, George. Do puntíku homo. Člověk. Tušíte, doufám, co to znamená?“ Zíral chvíli ustrnule, než se probral z vytržení a našel pro nastalou situaci malý úsměv. „Samozřejmě žádný homo sapiens, spíš nějaká vedlejší větev, která se někdy dávno odštěpila od vývojového kmene a kdovíjak přetrvala v těch horách… ale tím spíš. Homo sapiens je na zemi zastoupen poměrně hojně. Tohle je… nový lidský druh. Neznámý bratranec.“ Profesor Kaminski slavnostně povstal, upravil si vázanku a sám si odpověděl na otázku, co ten objev znamená: možná že největší úspěch vědy od… od… těžko říci odkdy. A on stojí u jeho zrodu, je jeho autor. Zmocnil se ho až mrákotný pocit.

„Ano,“ děl uctivě docent Sung. „Jak to předložíme tisku?“

Profesor Kaminski se vyprostil ze zasnění. Je jisté, že ukvapené zveřejnění převratného objevu může způsobit nepředstavitelné potíže a škody. Stejně tak je jisté, že žurnalisté nakonec všechno vyšťourají a ještě překroutí po svém, protože to jsou diletanti, kteří vědí ode všeho kousek a dohromady nic. Bude asi opravdu třeba bigfoota nějak představit veřejnosti, protože jinak by si mohlo pospíšit jiné odborné pracoviště a Denveru ten objev vyfouknout před nosem. Bylo tam u Dirty Fork až moc lidí, fotograf například… nebo ten ranger, jak on se … a hlavně šerif McGarry. Profesor nevěděl přesně proč, ale ten chlap se mu nelíbil; co on má co mudrovat, je-li bigfoot člověk nebo opice? Nedalo se čekat, že by žádný z nich nepustil do světa postranní informaci, laici dovedou být stejně ješitní jako vědci.

„Vypracujte tiskové komuniké, pane kolego. Ale diskrétně a opatrně, rozumíte, lidé nemusí hned vědět úplně všechno.“ Netušil, že vydal pokyn k opatření, předem odsouzenému k neúspěchu.

Profesor Kaminski držel v rukou sobotní výtisk Denver Post a zíral do něj s pocitem člověka, jemuž se pod nohama rozjela lavina. „Indiánská legenda obživla!“ hlásal třípalcový titulek. Pod ním stálo o něco menšími literami: „Překvapení od Dirty Fork: člověk neandertálský nevyhynul!“ Obrátil stránku a k své vrcholné nelibosti zjistil, že hledí na velmi ostré, profesionální fotografie bigfoota ležícího v trávě se zřetelným pozadím jezera a hor, dále bigfoota procitajícího z omámení, bigfoota spěchajícího podivným, napůl lidským, napůl zvířecím krokem ke kraji lesa. Zbytek snímků představoval skupinu šťastných objevitelů, šerifa McGarryho, detailní záběr uspávací šipky a použité zbraně, jakož i jeho samého, vylézajícího z helikoptéry. K tomuhle jsem tedy příkaz nedal, vystřídal mu rozladěný pocit předešlé zadostiučinění. Mizera fotograf si nejspíš udělal pokoutní kopie a prodal je za dobré peníze novinám. No počkej. Ono ti to přijde draho, dělat si ze zadání pro univerzitu soukromý kšeft. Zatím ale nevěděl, jak by provinilci mohl tu nevěru osladit, krom toho se nevyznal v právních otázkách a netušil, je-li takové jednání vůbec trestné. Nemělo ostatně trvat příliš dlouho a hněv mu vyprchal, překryt dalšími událostmi.

Několik dnů byl ještě svět v pořádku. V novinách převládalo uspokojení i jistá vlastenecká pýcha nad objevem, jenž doplnil chybějící články ve vývojové řadě lidského rodu, a to nikoli na základě nějakých vetchých kostiček jako obvykle. Amerika měla být nač hrdá, tak zněl obecný souzvuk oněch chvil. Až všechno obrátil naruby pan Leibowitz.

Pan Leibowitz byl obávaný televizní moderátor mrštného jazyka, jemuž činilo potěšení usvědčovat prominentní osoby z omylů a dokazovat, že pravda a paradox se navzájem nevylučují. Zkušeně si prohlédnuv oba účastníky diskuze usoudil, že má tentokrát před sebou snadnou kořist.

„Abychom došli k nějakému závěru,“ přerušil oba zdlouhavě debatující pány. „Bytost, zvaná bigfoot, je člověk, ne zvíře. Souhlasí?“

„Podle všeho ano,“ huhlal v rozpacích profesor Kaminski. „Celá genetická stavba…“

„Takže člověk,“ uťal moderátor, nejsa zvědav na rozvleklé vědátorské výklady. „Nepochybně?“

„Nepochybně,“ připustil profesor, tuše už, k čemu se schyluje. Že mi to pozvání do televize byl čert dlužen, pomyslel si.

„Výborně, to bychom tedy měli. Člověk, narozený na půdě USA, zde žijící, s tuzemskými rodiči. Podle zákona americký občan. Je to tak, pane Hillby?“

Pan Hillby byl soudce z Tucsonu v jižní Arizoně, vzhledem k blízkosti mexické hranice v záležitostech státního občanství dosti zkušený. Přesto zaváhal s odpovědí. „V principu ano. Ovšem…“

„Ale, pánové. Vy jste samá vytáčka, a přitom je všechno tak prosté. Zákon této země nezná v téhle věci žádné v principu nebo ne v principu. Kdo splňuje stanovené podmínky – a nevím o žádné, kterou by bigfoot nesplňoval - je americký občan. Zákon nestanoví, že občan nesmí být chlupatý nebo žít v horách a živit se hlemýždi. Že, pane Hillby?“

Oslovený setrval v mlčel, zato se ozval profesor Kaminsky. „Možná,“ pokusil se o odpor. „Ledaže bigfoot nemůže být v žádném ohledu považován za příslušníka rodu homo sapiens, pane Leibowitzi. Když uvážíme věc z této stránky…“

„Nono,“ udělal moderátor, vztýčiv káravě ukazovák, „z jaképak této stránky. Homo sapiens… znovu upozorňuji, že i tento pojem je v tomto případě naprosto irelevantní. Všichni lidé jsou si před zákonem rovni. Být na vašem místě, profesore, ani bych nemluvil dál. Víte, doufám, jak se dnes pohlíží na rasismus.“ Neshledav odporu, pokračoval s profesionální břitkostí. „Pojem občanství byl stanoven proto, aby vymezil jeho uživateli jistá nezadatelná práva. Nikdo z nich není vyloučen, tedy ani bigfoot. Je tady například hned právo volební. Jakže se jmenuje ten šerif ? McGarry, tuším? Při nejbližší příležitosti se musí postarat, aby byly bigfootům v jeho okrsku doručeny volební lístky.“

„Ano. V tomto pojetí se bigfoot může stát i presidentem Spojených Států,“ přisolil si soudce Hillby, shledav, že se všechno zvrhá v šaškárnu, kdoví jestli ne záměrnou. Pohlédl zšikma na moderátora, jestli mu něco neškube koutkem úst, ale neškubalo. .

„Bezpochyby, bezpochyby. Mimoto má bigfoot právo svědčit před soudem, sloužit v armádě… jsou ovšem i jisté občanské povinnosti, například odvádět daně. Ale jistě, to mi nemusíte říkat, že bigfoot nemá žádný zdanitelný příjem, prosím, ale v tom případě mu náleží přiměřená sociální podpora.“

„Jelikož by si s penězi pravděpodobně nedokázal nic počít,“ upřesnil iniciativně soudce Hillby, „mohla by mu být vyplácena v mrkvi a jablkách.“ Notně bláznivé konce, k nimž diskuse dospěla, ho začaly bavit

„Snad jen, že bychom neměli pořád mluvit o bigfootovi,“ vložil se do debaty profesor Kaminski, pochopiv konečně, že se stal hercem absurdního divadla. „Navozuje to dojem, ééé… jakési zvířeckosti, že ano, což ovšem je zcela v rozporu se všemi zásadami civilizované společnosti. Navrhoval bych název Americký praobyvatel. Je to lidsky i antropologicky korektní.“

„Znamenitě,“ zajásal pan Leibowitz. „Ledaže je to trochu dlouhé, stačilo by říkat Praobyvatel. Těší mě, že jsme se domluvili. Myslím, že jsme dnes posluchačstvu vyslali výrazný signál v správném smyslu: lidská důstojnost je nedělitelná a z lidských práv není výjimky. Děkuji vám, pánové.“

Povstali ve vší vážnosti. Moderátor potřásl oběma pánům pravicí, pohlédnuv jim pevně do očí, v nichž se nezračil ani stín cynického veselí. Přesto si byl jist, že pochopili jeho záměr, k němž celou debatu od počátku nasměroval: předvést televiznímu publiku, do jakých hlubin nesmyslu vede do důsledků dovedená zásada politické korektnosti. Veřejnost nemůže být tak pošetilá, aby to nepochopila.

Mýlil se. Veřejnost možná ne, ale její vůdčí, správný způsob myšlení určující duchové jistě.

„I neandertálec je lidská bytost!“ ozval se hned příštího rána list Miami Adviser, přiřadiv poněkud předčasně praobyvatele z okresu Prescott k této vymřelé rase

„Jak by bylo profesoru Kaminskému, kdyby se do něj praobyvatel strefoval omamnými šipkami?“ „Lidská důstojnost pošlapána u Dirty Fork!“ přidávaly se čím dál osměleněji další noviny. „Platí zákony o pokusech na člověku, jen když se to hodí?“ přisolil si časopis Eco, oblíbený zejména mezi mladou, radikální generací. Takovým a podobným tónem se nesla valná většina komentářů, nešetříc výrazů jako diskriminace, rasismus, arogance tzv. západní kultury, též praobyvatelova lidská práva bojovně zaujala mnohého analytika. Vysvětlující články univerzitních kapacit na tom mnoho nezměnily, jelikož čtenářstvo nebývá na nudně odborné traktáty zvědavé a žádá si ráznosti. Jako vždy v takových případech, vyhověla tomu požadavku s nevšední ochotou řada renomovaných vědců, dovozujících s užitím všech pravidel logiky, že podrobovat člověka, byť i chlupatého a lidské řeči zřejmě neschopného, bez jeho svolení jakýmsi experimentům, je vrcholně neetické a mělo by být zakázáno zákonem. Bylo se nač těšit.

Nejdřív byl zjištěn jakýsi neklid v internetu. Poté se v obchodním centru města Denveru shromáždilo asi dvě stě demonstrantů, táhli ulicemi za zlobného povykování, aby nakonec obklopili jídelnu firmy MacDonald a vytloukli ji bez bližšího vysvětlení, jakou spojitost spatřují mezi karbanátky a pračlověkem od Dirty Fork. Podstatně umírněněji si počínalo asi stejné množství metodistů pod vedením reverenda dr. Williamse, oblečených do bílých říz a nesoucích transparenty s vyobrazením truchlivě zírajícího opičáka a nápisem: “Všichni jsme dítka Boží!“ Tu a tam zazněly i zdrženlivější hlasy, nebylo však mnoho chuti je poslouchat. Jistý vysloužilý a světa znalý diplomat se odvážil podotknout, že snad není nutno zahrnovat všemi právy a civilizačními vymoženostmi tvora, který je pravděpodobně nedokáže pochopit a nejspíš o ně ani nestojí; netřeba dodávat, že vyjádření tak zpozdilé vyvolalo bouři kategoricky odmítavých reakcí, obsahujících slůvko rasismus. Naopak, ozvalo se jedním hlasem z univerzitních kabinetů, pokrokových redakcí i kazatelen. Praobyvatel je velmi dobře schopen stát o svá občanská práva, ale nedostalo se mu příslušného vzdělání, aby se o ně mohl přihlásit. Na tomto místě část diskuse opustila téma, javši se s velkou chutí probírat fenomén vzdělání; z úvah a rozborů se zdálo vyplývat, že správně vedenou školní výukou může stanout v předních řadách lidstva i makak javánský. Ráznější kritici z toho odvodili další důkaz bezohlednosti západní civilizace: nejdřív ukradla praobyvatelům jejich zem, pak je zahnala do neplodných horských zákoutí, a nyní jim upírá i právo na vzdělání. Pozornosti zasluhoval úkaz, jak nekompromisních vyhlášení přibývalo úměrně vzdálenosti od Dirty Fork.

To ovšem muselo vzbudit a také vzbudilo nevůli indiánských předáků, majících do té chvíle na ukradenou zemi monopol. Bigfootům, volali z tribun kmenových pow-wow, nikdo žádnou zem vzít nemohl, protože od samého počátku náležela Indiánům; jen oni že smějí být nazýváni původními obyvateli se všemi z toho vyplývajícími právními nároky. Existence jakéhosi tvora, přežívajícího v ústraní hor, není ovšem nic nového; indiánské ženy jím odjakživa strašívají svá robata. Ten však nepotřebuje žádných zvláštních práv, nýbrž by mu postačilo vymezit vhodné rezervace, kde by dál nerušeně žil svým tradičním způsobem. Někteří skeptici měli zato, že zmínka o rezervacích a tradičním způsobu života zní z indiánských úst zvlášť dobře. Než se však mohl rozpoutat příslušný rozruch, vyjádřily se v podobném duchu černošské organizace, mající náhle starost, aby se černý lid nakonec ještě nemusel dělit s praobyvateli o výhody a privilegia, vyplývající z postavení utištěných a ponížených. Ta obava dostala určitou podobu, když senátor Q. M. Fantini, stonásobný milionář z Massachussets, odpůrce globalizace a rozhodný zastánce chudých této planety, vyzval presidenta USA, aby se praobyvatelům veřejně omluvil a zasadil se o vyplacení odškodného ve výši 200 miliard US$. Poukázal zároveň na pouze symbolický význam takového aktu, neboť skutečnou hodnotu zcizené země nelze penězi vyčíslit.

Projev senátora Fantiniho byl po nějakých diskusích zapomenut, ne tak prohlášení černošských svazů. Jimi bigfootova aféra opustila území Severní Ameriky a stala se světovou záležitostí. Neboť dá rozum, že nový důkaz rasové nerovnoprávnosti v USA nemohl zůstat bez odezvy. O důkladné přešetření životních podmínek Afroameričanů, indiánů a praobyvatel požádala Amnesty International, Greenpeace zorganizoval blokádu newyorského přístavu za účelem nátlaku na konzervativce v kongresu. Několik aktivistů se vydalo do samého Dirty Fork, kdež se přikovali řetězy ke skále; jelikož však jejich protestu nikdo nepřihlížel, zase se po nějaké chvíli odkovali. Úspěšnější byla řada menších, útočně radikálních organizací, vyzvavších po internetu své přívržence, aby mohutnou protestní akcí překazili zasedání Světového měnového fondu v Oslo. V ulicích, kudy průvod táhl, došlo k vypálení zaparkovaných aut, k rozkopání chodníků za účelem získání dlažebních kostek a k rozbití několika stovek výkladních skříní, to vše vinou policejní brutality.

Dalo se čekat, že se nyní celý problém přemístí na půdu OSN, a také se přemístil. Zástupci Sýrie, Barmy a Pobřeží slonoviny předložili Valnému shromáždění rezoluci, odsuzující americkou vládu pro bezpříkladné porušování lidských práv a svobod. Rezoluce byla přijata naprostou většinou hlasů s výjimkou Izraele a USA, několik evropských delegátů se zdrželo hlasování. Vzápětí poté Rada bezpečnosti schválila hlasy Číny, Francie a Ruska požadavek odchodu amerických jednotek z životního prostoru praobyvatel. Na námitku, že za takovou jednotku může být pokládán leda šerif McGarry se svou bouchačkou, nebyl brán ohled. Imám Omarovy mešity v Jeruzalémě vyzval k nenásilnému odporu proti křižákům a sionistům, den nato pak vyletělo do povětří sedm vagonů pařížského metra. K činu se přiznala Islámská fronta pro osvobození amerických praobyvatel a pohrozila popravou zajatého bangladéšského vyslance. Čína uspořádala námořní manévry v blízkosti tchaj-wanských břehů. Filozof Kohák označil za příčinu násilností chudobu a zoufalství třetího světa, Na indicko-pákistánském pomezí vypukly dělostřelecké přestřelky. Jednání u kulatého stolu skončila neúspěšně a severokorejské vedení ohlásilo pokus s atomovou bombou v atmosféře. Bylo jen otázkou času, kdy ono nebo jiný blázen použije jaderné zbraně naostro.

Tu pochopil profesor Kaminski, co mínil šerif McGarry větou „modlete se, aby to byla opice“. Na modlitbu však bylo pozdě, spíš se ukazovala nutnost nějak zabránit výletníkům, čumilům i nadšencům nejrůznějšího druhu v přístupu do Dirty Fork. Táhli tam v celých houfech, a vybaveni vysoce výkonnými zesilovači se pokoušeli napodobením svolávacího jeku přilákat bigfooty. Někteří je hodlali informovat o jejich právech jakožto občanů USA, jiní je mínili poučit o slovu Páně v pojetí té či oné církve, nechybělo ani snah jednak o alfabetizaci, jednak o probuzení třídního hněvu. Zatím praobyvatelé za ty signály nereagovali, ale zvěstovatelé nepozbývali víry; inteligentní lidská bytost, jakou praobyvatel nad všechnu pochybnost je, musí přece jednou projevit zájem o svůj lepší zítřek.

Šerif McGarry pozoroval ten rej se vzrůstajícím rozmrzením. Sahal už několikrát po brokovnici, aby tu bandu rozehnal, ale zase ji odložil uvědomiv si, že by si neposloužil. Místo toho se spojil s rangerem Newcombem, a společným úsilím se jim povedlo přimět příslušné státní orgány k vyhlášení lokality Dirty Fork za přísnou přírodní rezervaci, do níž je pod hrozbou těžkých pokut zapovězen vstup komukoliv s výjimkou vědeckých výprav.

Výsledek opatření na sebe nenechal dlouho čekat. Zvědavců a výletníků skutečně ubylo, zato s vědeckými výpravami se nevídaně roztrhl pytel. Badatelé se dostavovali ze všech koutů USA i nejvzdálenějšího zámoří, a brzy počtem i účinky překonali někdejší čumily. Byli vybaveni doporučeními, vysvědčeními a potvrzeními vědeckých ústavů a fakult, až to v pochybovačné mysli šerifa McGarryho vyvolalo podezření, existuje-li vůbec tolik chrámů učenosti na povrchu zemském. V patách jim následovali ekologové z povolání i amatérští, argumentující dotčeně, že ekologie je také věda. Stalo se, že ve strži před vyústěním potoků do jezera na sebe narazili ekologové se zástupci klasické vědy a namleli si nosy, na vznešenost svého poslání nepomyslivše. Všichni bez rozdílu dopravovali namáhavě bezcestím složité aparatury, sloužící těm či oněm účelům, především však vyluzování pekelného randálu. Osázeli stany a boudami nejdřív loučku nad jezerem, a když loučka nestačila, zahryzávali se hloub a hloub do lesnatých svahů V hejnech a rojích pronikali dál a výš až pod samý zasněžený hřeben, pátrali, měřili a zkoumali, zatloukali kolíky, vzájemně si překáželi a přeli se o to, kdo tady byl k čertu první. V usilovném pídění po praobyvatelích nebo aspoň stopách jejich činnosti prorazili napříč divočinou síť širokých stezek, až mohlo být s podivem, kde se mezi tou spouští může bigfoot ještě ukrývat. Pánové McGarry a Newcomb, nemohouce tomu dopuštění zabránit, se snažili aspoň prosadit nějaké pořadníky, ale vědci všech národů a ras se proti nim semkli, hovoříce zlostně o potlačování badatelské svobody v USA. Bylo stále zjevnější, že k obnovení pořádku a k záchraně vzácné lokality by bylo nutno povolat jeden nebo dva oddíly národní gardy. K tomu už však nedošlo, protože v rozdupaném a rozježděném tratolišti, zvaném někdy Dirty Fork, už beztak nebylo co zachraňovat.

V první fázi těch událostí opravdu někdo tu a tam bigfoota zahlédl. S postupujícím časem se to stávalo stále řidčeji, až si pan Newcomb jako první povšiml, že už jaksi dlouho neslyšel svolávací jek praobyvatel. Svěřil se svým pozorováním šerifovi McGarrymu; i přicházeli k Dirty Fork za soumraku, vystoupili na skálu nad jezerem, setrvali na ní dlouho přes půlnoc, kdy veškeří vědci i ekologové spali, pozorně naslouchali, ale nic. Jen hvězdy svítily nad horizontem a v jejich studeném chvění jako by se zračila prázdnota. Po dvou týdnech nemohlo být pochyb: praobyvatelé už v kraji nejsou. Buď že se nepozorovaně vytratili přes horský hřeben a usadili se v jiném, badatelskou činností nesužovaném údolí, nebo odtáhli až někam do severních kanadských teritorií. Tam se pro nějaký čas mohou nadít pokoje, nechápajíce hodnotu své lidské důstojnosti a nestojíce o svá občanská práva. Čímž by dokázali, že jsou opravdu myslící bytosti, ovšem v jiném smyslu, než jim přisuzovali ochránci chudých a zastánci rovnosti veškerého lidstva.

Vědecké výpravy ještě nějaký čas pročesávaly opuštěné sídliště praobyvatel, až vyčerpaly své granty a nechaly toho. Tisk a vůbec zájem veřejnosti se chytil čerstvějších skandálů, netrvalo dlouho a slovo praobyvatel vymizelo z obecného povědomí. Jen indiánští předáci s potěšením zaregistrovali, že ten titul spolu s nároky na velkorysé odškodnění za ukradenou zem opět náleží jim a ne nějakým opicím. Popíjejíce pivo značky Budweiser se shodovali na tom, jak nejapný je bílý muž, ve svém rozumářství neschopný rozlišit mezi skutečností a mýty snového času. Na indicko-pakistánském pomezí se to i nadále bojovalo.