Zaří 2005

Svět bez růžových brýlí (Část 3)

Luděk Frýbort

aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Poslední ráj aneb Ostrovy Aita Pea Pea

Někdy v letech šedesátých přišel do českých kin italský film, nazvaný prvním částí shora zmíněného titulku. Za nemnoho roků by jeho uvedení už zase nebylo možné, jelikož jakýkoliv ráj se pochopitelně směl nacházet pouze v prostoru mezi Donbasem a Čukotkou, avšak ospalá blahovůle partajní moci za vlády Toníka Letňanského nad takovými věcmi dovedla přimhouřit očko. Je možné, že kdyby se jí dovolilo tiše hnít a rozpadat se dál, mohl konec komunistického systému v zemích českých nastat už o dvacet let dříve, ale já vlastně teď nechci psát politické memoáry. Řečený film byl krásný, s přesně odváženou porcí líbezně roztoužené romantiky, aby ještě nespadl za hranici kýče; a podrážky mých bot z toulavého telete se při jeho shlédnutí rozpálily do červena. Trvalo pak ještě čtvrt století, než věci pokročily tak daleko, že jsem si mohl svou touhu splnit a říci ano, film si nevymýšlel, ráje dosud na světě existují a mohou dokonce být i poslední.

Než ale přistoupím k vyprávění, cítím se povinen předeslat toto: náhoda mi přinesla na ostrovech Francouzské Polynésie setkání tak zvláštní a dala mi užít pohostinství tak překypujícího, že jsem na rozpacích, mám-li o tom vůbec psát. Poměry se od těch dob změnily i v tom, že přes českou hranici, tehdy nepropustnou, vyjíždí každým rokem větší zástup našinců vedených cestovatelskou touhou. Někteří z nich už jsou obdařeni slušným příjmem, takže si mohou dovolit let na druhý konec světa a pobyt v nikterak laciné končině jižního Pacifiku. Což je krásné a jsem rád, že to tak přišlo. Ale jsou mezi námi i dolezové a vyžírkové. Nerad bych zavdal podnět k tomu, že by mé tahitské přátele každoročně přepadali a vynucovali si pohostinství. Proto prosím o pochopení, budu-li v následujícím líčení uvádět smyšlená jména osob i míst. Své podivuhodné náhody, koření pravého cestovatelství, si musí na pouti světem každý posbírat sám.

Druhého dne stvořil Bůh moře i zemi; a tu je nutno zdůraznit, že na Tahiti si dal obzvlášť záležet. Snad při tom měl na mysli ráj, jejž mu pak jiní z nedomyšlenosti přemístili kamsi do nudných pustin Blízkého východu. Postupoval při tom takto: nejprve nechal vyvřít z oceánského dna masy tmavých sopečných hornin a nařídil jim, aby se jenom tak nerozlily, nýbrž se vzepjaly do strmých, nádherných, divoce rozeklaných hor, vyčnívajících z modravé hladiny. Pak počkal další tři dny, načež rozkázal takto: Vydej země duši živou, jednu každou podlé pokolení jejího, hovada a zeměplazy! V případě Tahiti mínil těmi zeměplazy maličké červíky, jež usadil na ostrovních lemech, a nakázal jim, aby si stavěli vápenné schránky tak dlouho, až dosáhnou samé hladiny v podobě korálových útesů. Tím se stalo, že každý z tahitských ostrovů, velký i malý, je obkroužen přerušovaným prstencem písečného atolu, jemuž se však v domácím jazyce říká motu. Oddělena od temného, bouřícího oceánu se mezi motu a hornatým ostrovem prostírá tichá, líbezná, světlounce zelená laguna, snad nejhezčí z vodstev, co se jich Hospodinu povedlo stvořit.

Pak už mu zbývalo jen osázet motu i podhorské roviny kokosovými palmami a nádherou tropických květin; a nakonec, dne šestého, do toho všeho usídlil Polynésany, nárůdek veselý a bezstarostný, jejž zatím nikdo nepřišel vyhnat z ráje mečem plamenným. Ale pravda, co není, může ještě být.

A třebaže znám i jiné ráje, z nichž bych zejména vyzvedl ten Český, víte, kolem Turnova a Trosek, musím říci, že v Tahiti se Hospodinu povedlo něco mimořádného, neboť mu dal nejen podobu, nýbrž i duši ráje. To je cosi, co nelze pochopit očima ani rozumem, nýbrž jen citem; a i ten se dostavuje až po čase, když poutník už ráj opustil a vyvstává mu ve vzpomínce.

Zprvu ... nu, začnu třeba tím, kterak jsem seděl v písku na kraji laguny obkružující ostrov Taha'a a skuhral bolestí ... pravda, moc rajsky jsem si při tom nepřipadal. Přihodilo se mi totiž, že jsem se dal okouzlit pohledem na pestrý život korálového bludiště, takže jsem nezpozoroval, jak mě uchopil neznatelný proud a nesl mě pozpátku rovnou na velkého, pěkně vypaseného, ostnatého mořského ježka. Nevím, co si Hospodin u toho myslel, když tu potvoru tvořil, ale musím říci, že to bolí přímo ďábelsky. Ježčí ostny obsahují jakýsi jed a přitom jsou křehké a lámavé; zkoušel jsem si je vydloubávat z paty, ale nevedlo se mi to, až jsem zpozoroval, že na mě padá stín jakéhosi mužského. Byl takový tmavý, kudrnatý, polonahý, dosti dobře odpovídající představě tichomořského kanibala, jen tancovat kolem nějakého kotle s misionářem. »Ty ostny nevytahujte,« povídá mi francouzsky, »to není nic platné. To se musí počurat.«Učinil jsem tak a skutečně, bolest zmizela téměř v tom okamžení a černé ďubky ostnů jako by se rozpustily, řeknu vám, je to hotový zázrak. Kdybyste také někdy šlápli na mořského ježka, ono jich je i v Jadranu jak naseto, víte už, co máte dělat.

Stáli jsme pak ulehčeně ve stínu kokosových palem, rozprávěli s divochem, a jak jsem dovedl, překládal jsem rodině jeho výklad do češtiny. Nejsem sice v jazyce francouzském žádný obzvláštní mistr, ale něco už jsem dal dohromady. Najednou jsem zjistil, že se tmavý muž odmlčel a nějak divně kouká.»Vous parlez tchécoslovaque,« vyhrkl náhle.

Řeknu vám, zůstal jsem civět jako jelen. »Jak jste to poznal?« ptám se. »Ale,« vece na to on, »to já poznám, můj dědeček skoro jinak nemluvil.« A hned se taky představil, Žaromir Reznicek jméno mé, k službám.

Musel jsem se jít mezi palmy vychechtat. Člověku se takhle na toulkách přihodí ledacos, ale že se mu kudrnatý chlap, který by mohl od té minuty hrát náčelníka lidožroutů ve filmu o kapitánu Cookovi, představí jako Žaromir Reznicek, to se opravdu nestává každý den. Ukázalo se, že milý Žaromir je vnukem romantického českého chlapce, který si přečetl román o krásném Tahiti a tak se jím dal očarovat, až si řekl, že to taky vyzkouší. Někdy začátkem dvacátých let si odpracoval cestu na parníku, jak to tehdy bylo zvykem chudých chasníků, přistál v Papeete a hned se odebral do lesnatého vnitrozemí, že tam bude žít přírodním životem. Jenomže přírodní život nebývá taková legrace, jak si až podnes ledakdo představuje, nýbrž celé klubko svízelí a nebezpečí; ze samého přírodního života dědeček Jaromír onemocněl a měl už na kahánku, když ho v tom stavu našli domorodci, odnesli ho do své osady a tam ho vyléčili. Už u nich zůstal, oženil se s domorodou dívkou, a aby darmo neujídal banánů, nechal se zaměstnat u francouzské koloniální správy jako budovatel silnic a mostů. Tak prý Francouze svými výkony uchvátil, že ho požádali, aby jim obstaral víc takových pracantů; napsal tedy kamarádům do Čech a ti opravdu přijeli a na Tahiti se usídlili. Dodnes je telefonní seznam města Papeete plný českých jmen.

Tak mě napadá ... jestlipak to není škoda, že si ti mládenci s sebou nepřivezli i české holky, mohla dnes možná být čeština na Tahiti úřední řečí. Jiná z pověstí rodiny Reznickových ale praví, že dědečka Francouzi nakonec propustili, protože prý svou pracovitostí kazil tahitskou morálku. Jo, to ještě byly časy, kdy Češi bývali tak pilní, že to s nimi nebylo k vydržení.Nakonec nám Žaromir sdělil, že je učitelem v jedné osadě na hlavním ostrově Tahiti Nui a je tady na Taha'a s rodinou na prázdninách; ale prázdniny že už pomalu končí, a jestli nemáme jiné plány, že nás zve na pár dní k sobě na návštěvu. Plány jsem sice nějaké ukul, ale za takovýchto okolností se daly pochopitelně změnit, takže když ten čas nadešel, zaklepali jsme u Reznicků na dveře. Ale do té doby ještě scházely dva nebo tři týdny, jichž bylo možno využít k poznání tahitského ostrovního ráje z více stran.

I jinak byly všelijak pěkné a poučné dny na ostrově Taha'a; a když skončily, provázel nás majitel našeho penzionu s celou rodinou a ostatními hosty včetně smečky psů, a rozloučení to bylo takové, za jaké by se nemusela hanbit ani ta nejstátnější návštěva. Tahiťané se totiž děsně rádi vítají i zase loučí a vůbec podnikají cokoliv, při čem se dá trochu si zaoslavovat. Slaví náruživě církevní svátky svého kostela i všech sousedních, ba říká se, že ledakdo by vlastně ani nechodil pracovat, kdyby nepotřeboval peníze na neustálé oslavy a výrobu ozdob.

A když nadejde čtrnáctý červenec, to je prý teprve nějakého jásotu, tancování a jiné slávy, ačkoliv jinak mají Tahiťané o Bastile, o jejím dobytí a vůbec o dějích té vzdálené končiny na druhém konci světa ponětí spíš nevalné. Dokonce, jak jsem brzy zjistil, ji ani zvlášť nemilují, nýbrž na Francouze nadávají, kudy chodí. Ale o zvláštnostech a okolnostech toho vztahu si ještě povíme.

I obdržel jsem na hlavu ohromný věnec z nádherných květin, umně spletený - čtenář musí vědět, že věnec je na Tahiti tradiční pokrývka hlavy, někdy slavnostní, ale většinou jen tak, proti slunci. Utrhne se prostě kus popínavé rostliny, namotá se kolem hlavy a je to. Stíní to a je to i pěkné, zdůrazňující rajskou náladu té země. V parádnějším věnci nesmějí chybět ibišky a jiná barevná krása, ale hlavně květina jménem tiare: malá, bílá, ale tak voňavá, že by se veškeré drahé parfémy vedle ní musely vypařit závistí. Nevýhodou parádního věnce je, že ho není kam dát. Buď se musí nosit na hlavě, nebo zahodit; a nikdy jsem ještě nezahazoval nic tak krásného a s takovou lítostí. Ale běhat v jednom kuse s věncem na hlavě se také nedalo.

Poté parník zahoukal a za velikého mávání dole na molu nás odvážel k ostrovu Raiatea, tvořícímu s Taha'a ostrovní dvojče, obepnuté týmž prstenem korálového atolu. Přemýšlel jsem mezitím, kam se vydat dál. Výběr se zdál být jasný; kdo má na Tahiti ruce a nohy, směřuje obvykle k ostrovu Bora Bora, prý absolutně nejkrásnějšímu z celé Polynésie, a kdo ví, snad z celého světa. Čemuž ochotně věřím, neboť jsem jej viděl se zdálky vypínat z oceánu k obloze a vypadal věru impozantně. Ale také je prý na Bora Bora hlava na hlavě, smetánka z Francie i z celé zeměkoule, a vůbec prý už tam došlo k přelomu, který je asi v určité fázi vývoje nevyhnutelný a dělá z ojediněle krásných míst světa turistická tržiště, zpravidla ještě ke všemu hříšně drahá.

Uváživ to, řekl jsem si, že Bora Bora pro nás nebude přesně to pravé. Ale na samém nejzápadnějším konci ostrovního řetězu Sous le vent se z oceánu osaměle tyčí ostrov Maupiti, který má být také velmi krásný a přitom ne tak hanebně proslulý. Nezklamal nás.

Je to zvláštní pocit, jejž jsem si předtím nedovedl tak zcela představit: být omezen v pohybu na maličkém kousíčku země uprostřed nesmírných ploch oceánu. Jinak lze též říci, že touž svobodu pohybu umožňuje každý větší kriminál. Několik dnů se na Maupiti dá velmi příjemně strávit, ale pomyslím-li si, že domorodci zde tráví celý život, je mi z toho divně. Asi, být v jejich kůži, bych trpěl výrazným pocitem uzavření a vůbec uvěznění. Pěší procházkou se Maupiti obejde za malou chvíli, hodinka chůze a člověk je zase tam, odkud vyšel. Zato je to procházka překrásná, palmovými háji a rozkvetlými zahradami, za nových a stále jiných pohledů na oceán, prstenec motu za lagunou a v modravé dáli Bora Bora. »Ia ora na,« volají na pozdrav přívětiví lidé a většinou ani nelze dojít na konec cesty, protože za chvíli zastaví auto a řidič se zeptá, chceme-li se svézt. Je to při těch vzdálenostech zbytečné a skoro škoda; ale nemám srdce odmítnout tu přátelskou nabídku.

Na odvráceném konci ostrova jsem objevil mělké místo, kudy lze předbrodit na motu, aniž si kvůli tomu musím zjednávat motorový člun. I to je velice zvláštní a krásné, vody je po kolena a nejvýš po pás, ale nekonečná šíře hladiny kolem budí skoro závrať a ze světlemodrého nezřetelna přicházejí rejnoci a žraloci nás okukovat. Ale ukázalo se, že stačí plácnout do vody a zvolat - »huš, potvoro!« - a žralok mrskne ocasem a zmizí; je to totiž žralok malý, lagunový, jemuž údajně lidé nechutnají. Teprve za hučícím a bouřícím lemem korálového útesu žijí ti velcí a nebezpeční, ale kdo by tam lezl.

To hlavní však přišlo večer: koukám, že mezi domky malé osady nastává jakési hemžení a dokonce jsou k zahlédnutí i polynéské kroje, jejichž hlavní součást tvoří sukénky z trávy a pestré věnce. Dámský kroj ještě doplňuje podprsenka z hnědé látky, na níž je znát, že ke kroji původně nepatřívala a neladí s ním, to jen dosáhli svého cudní misionáři. Napáchali i dost jiné neplechy, ale pro poctivost je nutno zdůraznit, že naučili domorodce úctě k cizímu majetku - původně prý kradli jako straky.

Ve všedním dni už Tahiťané svůj kroj nenosívají, dávajíce přednost otahanému tričku a šortkám, takže se patrně opět chystá něco slavnostního. A opravdu: po nějakém strkání a smíchu vystoupí ze zástupu muž důstojného vzhledu a pronese řeč, z níž opět rozumím uvítání: »Ia ora na!« A už se prve nesouvislý hluk mění v zpěv, a bohové, v jaký to zpěv! Nic krásnějšího nelze zaslechnout na žádné z rovnoběžek, ke všemu dnes, kdy nekonečná rozmanitost lidové písně ustupuje jakémusi k smrti nudnému bouchání, na všech koncích světa stejnému.

Neříkejte mi nic, estéti a umělcové; radostný, líbezně roztoužený zpěv z Maupiti mi ještě zní v uších a už vím, že zemřu a nepoznám nic krásnějšího. Jděte se mi vycpat s vaším kultem šerednosti a schválnosti, o němž tvrdíte, že je moderní a že to tak musí být, aby se divák či posluchač z kdovíčeho vyburcoval. Nevím přesně, čemu se pod nebem má říkat umění a čemu kýč, ale jestli je kýč tohle, radost, krása a harmonie, tedy jsem všemi deseti pro kýč. Nudy a ošklivosti je na světě i bez vašeho umění dost. Nepotřebuji také, abych byl z něčeho burcován, a vůbec už nepotřebuji, abych byl považován za takového tupce, jenž teprve vaším burcováním má být přiveden k správnému pochopení světa. Upřímně vám kašlu na vaše výboje, nové směry a cesty, na vaše avantgardy a jiné druhy rozežvaněnosti; krása je to, co čekám od umění, krása a soulad a obdivuhodná dovednost. Všechno ostatní si dovedu vyrobit sám, jistě i tu šerednost a šedivou nudu, kdybych měl pocit, že ji potřebuji. Ale nevím k čemu.

Zachytávám z písní polynéská slova, fenua a moana se opakují nejčastěji, země a moře, je to námořní lid, tihle Tahiťané, který se svého času dovedl plavit k nejvzdálenějším koutům Pacifiku na otevřených člunech, jen pomocí mapy z proutků a mušliček. I to jim ale misionáři zatrhli, bůhví proč. Mohl zde být drsný život ještě před příchodem bílého člověka s jeho existenci usnadňujícími vynálezy - a neříkejte mi zase, že byste se bez nich obešli; dědeček Řezníček to zkoušel a jen tak tak ho zachránili. Přesto z něj vyplynul tenhle zázrak harmonie. Chvílemi zpěv ustává a rozvíří se dřevěný tlukot bubínků, což někomu může znít, jako když se míchá kvedlačkami, ale cosi pohansky předvěkého je v tom zvuku, až trochu chlad jezdí po hřbetě, oni byli předkové těchhle zpěváčků taky pěkně nebezpeční válečníci a kanibalové.

Všechno se dává do tance, přičemž mužští tancují ... nu, snad bych to svedl také, to poklepávání koleny v mírném podřepu, i když mám na tanec proslule olšové nohy. Zato dívky v řasnatých sukýnkách tančí velmi půvabně, kroužíce při tom rychle zadečkem jako vrtulí, jako by v něm měly zabudovaný nějaký obrtlík. A nejskvěleji tancuje místní ... jak bych to měl říci, abych nenarazil, ono dneska ... ale dovolte mi, prosím, pro jednou ten staročeský výraz teplouš; však jím nemyslím nic zlého. Také že v polynéské společnosti není předmětem pohrdání ani posměchu, nýbrž je to vážená osoba, bez níž se neobejde žádné taneční představení; tancuje v ženském kroji, ale s úžasnou, elegantní razancí a přitom ještě stačí důraznými posunky celý ten rej řídit.

Je k půlnoci, když doznívá závěrečná píseň, nejkrásnější ze všech, až cosi stoupá do hrudi, snad že největší krása a smutek sídlí v duši nedaleko sebe. Jdu domů a vím, že jsem právě prožil jeden z vrcholů své tahitské cesty. Přitom to nebylo žádné představení pro turisty, to jen na Maupiti přijeli lidé z ostrova Moorea trochu si společně zazpívat a zatancovat. Nic se za to nevybíralo, kdo chtěl, mohl přijít a poslouchat. Maururu roa, děkuju pěkně, sluší se aspoň říci.

To by tedy bylo; a protože zbývá ještě nějaký den času, rád bych poznal zase jiný typ tichomořského ostrova. Severovýchodně od Tahiti se prostírá rozlehlé souostroví Tuamotu, z velké části dosud nesnadno přístupné, pokud člověk nechce čekat týdny na obchodní člun, který jednou za čas odlehlé ostrovy objíždí. Ale na některé už létá i letadlo tahitských aerolinií, například na ostrov Rangiroa. Jako všechny ostrovy v Tuamotu je to velikánský prstenec korálového štěrku, uzavírající v sobě lagunu tak obrovskou, že jejího protějšího konce nelze dohlédnout; však prý je Rangiroa druhý největší atol na světě. Centrální sopečný ostrov, tak příznačný pro vlastní Tahiti, tuamotským atolům chybí. Nejkrásnější pohled je ze vzduchu: světle zlatavý kroužek, porostlý kokosovými palmami, a uvnitř něj laguna, svítící všemi odstíny modři a zeleni, od sytě modrých hlubin až k lehounce zelenkavé barvě tam, kde dno z korálového písku leží jen mělce pod hladinou. Po přistání už to tak náramně nevypadá; co se zdálo být zářivě bílé jako na reklamním prospektu, projeví se při bližším ohledání jako šedivý štěrk, nikoli nepodobný úlomkům cementu po nějaké bouračce. Kokosové palmy nepozbývají sice svého romantického půvabu, ale pod nimi už neroste nic, jenom nějaká řídká žoužel.

Celý atol od oceánského útesu až k bílé pláži laguny je široký nějakých dvě stě, tři sta metrů, prostředkem se táhne silnice, tam, kde je atol přerušen průplavem do laguny, stojí kostelík a pár krámků. To je všechno, víc toho na Tuamotu nikde není. Ale ovšem - pozor! Až právě na lagunu a v ní úžasné, nesmírně barevné korálové plošiny, zahrady a útesy. Pro ně sem jezdí potápěči z celého světa a jsou ochotni si tu legraci něco nechat stát, takže může být obtížné najít nějakou trochu finančně únosnější střechu nad hlavou.

Naštěstí zná Francouzská Polynésie i typ ubytování, zvaný chez habitant - v rodině. Kdo má trochu větší baráček, nadělá v něm komůrek, venku nastaví chatiček, pro hosty i vaří, a za to všechno účtuje snad o něco málo méně, než kdyby člověk byl na letním bytě u nějakého bavorského sedláka. Zjistil jsem, že jedno takové zařízení na Rangiroa také je a nese jméno Chez Nanua; po zatelefonování se dozvídám, že pokoj ani chata sice volné nejsou, ale že si mohu za domem postavit stan. Taky dobře, naštěstí mám ten předmět pro jistotu s sebou. Ukáže se, že monsieur Nanua je velice, převelice tlustý monsieur, umístěný trvale na kanapi, jelikož má pro svou objemnost potíže s chůzí.

To vám je strašlivé, jak ukrutně tlustí dovedou být tihle Tahiťáci. Našinec má hned na jazyku přirovnání, jako ... avšak nikoliv, žádné prase světa nedokáže být tak hrozně tlusté, jediný srovnatelný živočich je hroch. Kromě Tahiti už je jen jedna končina, kde se lze setkat s takovými rozteklými hroudami sádla, totiž USA. Obojí země jsou si podobné i v tom, že buď se v nich vyskytují lidé zdravě štíhlí a sportovní, nebo zase rozložití hroši, žádný mezistupeň v podobě mírného českého panděra není k vidění. V USA bývají takhle vypasení spíš prostší, chudší lidé, kteří neudělají krok pěšky a nalévají se hektolitry cukernatých limonád; na Tahiti to prý má na svědomí chlebovník neboli uru. Také Žaromirův dědeček se prý mohl po uru utlouci, patrně proto, že po oloupání a upečení v troubě dost připomíná český knedlík. Ale na Rangiroa žádný chlebovník neroste, tak nevím, z čeho se ten Nanua tak vypásl.

Penzion sestává z velké stodoly bez čelních stěn, s dlouhými prkennými stoly, na nichž se servírují pokrmy. Nejsou příliš rozmanité, jak lze za zdejších podmínek očekávat; laguna poskytuje ryby, souš kokosové ořechy, a to je tak všechno. V krámku u místního Číňana je sice k dostání i pivo, ale s tím k Nanuovi nikdo nesmí do baráku, jelikož jest mormon a mormonský Pámbu má k plechovce piva podobný vztah jako mohamedánský Alláh.

Univerzální pokrm se nazývá poisson cru, což přeloženo z francouzštiny značí syrovou rybu. Ta informace může u našince vyvolat povážlivé pohyby v dutině břišní, ale ono to není tak zlé, ba dokonce je poisson cru veliká dobrota. Připravuje se tak, že se vezme pěkná ryba, nejlépe tuňák, a z ní se vyřízne nejkrásnější kousek filé. Co zbude, hodí se do laguny, večer přijdou žraloci a sežerou to. Šetřit netřeba, o ryby tady není žádná nouze. Filé se přes noc naloží do směsi kokosového mléka a citrónové šťávy, čímž zvláční, a jí se pak s bagetou a zapíjí kafem. Pokrmu se dá přijít na chuť, jenom chyba, že je na stole každý den. A kafe taky nestojí za moc, za což může tuamotská voda; korálový štěrk je propustný a oceán nebo laguna nikdy daleko, takže je vždy trochu slaná.

Všudy pobíhají a obsluhují Nanuovy dcery, z nichž jedna je moc hezká. Když už jsem u toho, povím vám, jak je tomu s krásnými Tahiťankami, o nichž se za mého mládí zpívalo u trampských táboráků až v dalekých Čechách - lká ukulele tmou ... ach, jo. Po pravdě je to ... nu, jako všude. Nejdřív našinec na Tahiťankách nic extra krásného neshledává, postupně si zvykne a časem se mu některá i líbí; aby je bylo možno s něčím srovnat, lze říci, že lid nejpodobnější polynéskému typu lze najít tak nejspíš někde v Středomoří. Ale není to tak přesné. Věda zjistila, že Polynésané mají pocházet odněkud z malajského prostoru, ale tomu se mi nechce věřit, protože těm malým, hubeným, hnědým pumprlíkům někde z Jávy se tihle urostlí chlapíci věru nepodobají. Že by ale polynéská rasa přivandrovala na vorech z Jižní Ameriky, jak tvrdí Thor Heyerdahl, to se mi taky nezdá; na indiánský původ jsou Tahiťáci zase moc veselí a rozezpívaní.

Ale zpátky k Tahiťankám: že by co do tělesných půvabů přes ně nebylo, to zase ne. Tu pověst jim udělali velrybáři minulých století, kteří občas u Tahiti zakotvili, aby nabrali pitné vody. Místní veselé holky nikdy neměly ve zvyku se příliš upejpat, a tak si námořníci přišli na své; nu, a když takový velrybář po třech letech na širém moři zase poprvé spatří ženskou bytost, je ochoten vyhlásit za největší krásku světa i samici od orangutana.

Zvláštní ovšem je, co těch holek dokázal ten tlustý Nanua zplodit; avšak ukáže se, že je až na jednu nezplodil, nýbrž adoptoval. V Papeete už se rozšířil bělošský obyčej, ale tady to chodí ještě postaru. Holky se neupejpají a s miminkem se mohou dostavit domů poměrně v útlém věku, což ale není pokládáno za rodinnou katastrofu, nýbrž za příležitost k veselí. Miminko se strčí do náruče třeba starší sestře a děvenka si jde vesele užívat dál. U sestry miminko také nemusí dlouho zůstat, dokonce ani vlastní; to třeba jde kolem sousedka a řekne: »Jejej, ty máš hezké děťátko!« A maminka na to: »Inu, když se ti líbí, tak si je vem.« Tak pobíhá po ostrovech spousta dětí, u kterých nikdy není jisto, jsou-li v rodině, k níž se hlásí, také zrozena, ale to nevadí. Tahiťané mají děti rádi a kdo chce, může je sbírat jako známky. Což se nám může zdát podivné, ano i hříšné, ale takové je Tahiti: veselé a hlavy si ničím moc nelámající. Když se to tak vezme, může to být docela záviděníhodný život, jakého si naposledy užívali Adam s Evou.

A v neděli se všechno slavnostně oblékne, kdo celý týden běhal v trenýrkách a bos, obuje si k té příležitosti těsné lakýrky, na hlavu posadí ozdobný klobouk a pajdá takto vystrojen do kostela. Stojí za to se tam vypravit s ním. Jakživ jsem nezažil tak radostnou bohoslužbu. Žádné uvzdychané kajícnictví, žádné ponuré šero s blikajícími světélky, připomínající člověku, že prach jest a v prach se obrátí, nýbrž překrásný, rozjásaný zpěv od začátku do konce; a že i na Rangiroa lidé dovedou zpívat. Tohle ... ano, tohle je skutečné díkůvzdání za dar života, teprve tihle nedávno na víru obrácení pohané objevili tu prostou pravdu, že Bůh stvořil svět dobře, že v něm není nad čím vzdychat a že si zaslouží trochu nekomplikované, radostné vděčnosti. Ale snad to ani není tím obrácením, jako že spíš polynéská duše byla taková už dávno před ním.

Už chápu, proč se dědečkovi Řezníčkovi na Tahiti tak zalíbilo, a to nejen krásnou krajinou, teplým počasím a veselými holkami. Sám bych nebyl dalek pokušení ho napodobit, až se jednou odeberu na odpočinek, ale ono se to dnes dovoluje jen Francouzům, Evropská unie sem, Evropská unie tam. I to lze pochopit; ráj jménem Tahiti není tak zvlášť rozlehlý a brzy by možná musela francouzská správa poslat nějakého anděla s tím klikatým mečem, aby z něj všechny přebytečné Adamy vyhnal.

Najdeme prý ho snadno, pravil Žaromir, máme se prý jenom dát vysadit z autobusu v osadě Tahuotira a zeptat se třeba u benzinové pumpy, každý že ho tady zná. Což, pokud hledaný nesídlí zrovna v dost rozlezlém Papeete, nebývá nesnadné ho najít; na Tahiti existuje jen jedna silnice kolem dokola ostrova a po ní se dřív nebo později přijde na správné místo. Podrobné adresy také není třeba, ta je udána například takto: monsieur Faaroa, kilometr devětadvacet a půl. Jenže se ukázalo, že v Tahuotira skoro nikdo jiný než samí Řezníčkové nebydlí, takže je s tím trochu potíží. Takový vousatý, říkáte? Á, Žaromir, ten přijde někdy odpoledne, počkejte tady, hned zavolám jeho ženu. Paní Reznicková je jmenuje Maeva, protože je to Tahiťanka, ale paní pumpařka je Žarmila Reznicek, místní policajt Vladimir Reznicek, Žaromirův vlastní bratr a soused zase Yarda Reznicek, a tak to jde pořád, je těžké se vyptávat, kde bydlí Řezníčkovic. Hovor, nutno připojit, se vede po francouzsku, míchaje v to slova anglická. Všichni Řezníčkové se velice pyšně prohlašují za Čechy, ale až na sem tam nějaké slůvko už česky neumějí.

Byl z toho pak delší pobyt, než jsem předpokládal, a byl nejen velice krásný, ale i poučný. Tahitská povaha je sice přátelská, ale nevtíravá; nikdo za pocestným neběhá a své přátelství mu nevnucuje, jak je tomu zvykem mnohde jinde. Ostatně se z takových přátelství zpravidla vyklube loudění o peníze, což Tahiťané jednak ve své hrdosti neznají, jednak jim toho není zapotřebí.

Teprve pobytem u Řezníčků jsem do tahitské povahy opravdu pronikl. Lze ji vyjádřit široce užívaným rčením, jež by si Tahiti mohlo vyšít do státního znaku, kdyby nějaký mělo: Aita pea pea. Jen si nedělat žádné starosti, dalo by se přibližně přeložit. Starosti jsou evropská věc, spjatá s budoucností; našinec si láme hlavu, co si počne zítra a co pozejtří a jak má všechno zařídit, aby nedošlo k nějaké potíži. Tahiťan si hlavu neláme a zítřek pro něj existuje jen ve velmi mlhavé podobě. To mu ovšem nebrání v spřádání smělých plánů.

»Vy bydlíte v Německu?« táže se mezi řečí Žaromir. »Jaké to tam ... ale co. Příští rok koupím nějakého mercedesa, pošlu ho lodí do Marseille a přijedeme s rodinou k vám,« rozhoduje se.

Jelikož jsem už tím časem měl s tahitským plánováním své zkušenosti, nečekal jsem příliš, že by Řezníčkovi u nás opravdu někdy stanuli na rohožce. Ony i méně složité plány málokdy docházejí naplnění. Řekne-li váš tahitský hostitel třeba - zítra spolu půjdeme do laguny lovit ryby harpunou, znamená to nanejvýš, že bude-li se mu zítra chtít, najde-li tu harpunu a pokud si vůbec na svůj plán vzpomene, mohlo by se třeba, možná, jít k té laguně. A když ne hned zítra, tak někdy jindy, neboť také slovo zítra může označovat rozsáhlý časový vějíř, rozprostírající se mezi zítřkem a věčností.

Mnoho dní se Žaromir rozhodoval, že bychom jako vzali jedno z jeho aut a jeli se podívat na jezero Vaihiria vysoko v horách, kde žije zoologická zvláštnost, ušatí úhoři, kteří nemají spojení s mořem. Nakonec jsem se s rodinou vydal k jezeru Vaihiria sám a ukázalo se, že je nejen vysoko a daleko, ale také že je k němu příjezd auty nemožný, což Žaromir sice věděl, ale ve svém plánování nezohlednil.

Jindy ale se v tahitském oku zableskne svit náhlého rozhodnutí, Žaromir popadne harpunu a řekne: »Jde se do laguny na ryby. Jede se do hor, brácha Yarda tam má ananasovou plantáž.« Když si na to člověk zvykne a nic jiného neočekává, může být pobyt vyplněn velmi krásnými a zajímavými zážitky. Své plány ale musí uskutečnit nejraději sám.Trochu jsem se podivil, když jsem slyšel Žaromira jako nic vyřkout - koupím nějakého mercedesa a pošlu ho do Evropy. Řekl to tak mimochodem, jako by oznamoval, že si jde koupit dva rohlíky. I pomyslel jsem si, že má nejspíš k penězům podobný vztah jako k budoucnosti, ale mýlil jsem se.

V biblickém ráji, podobně jako v komunismu, prý peněz nebylo, ale v tom bodu se Tahiti od obojího přece jen liší. Platí se polynéskými franky, jichž bylo kolem dvaceti do franku francouzského. Ledaže nehrají tak velkou roli jako u nás; Tahiťan není nucen v potu tváře vydělávat na svůj vezdejší chléb, protože může celkem útulně žít i bez toho. Podle prastarého polynéského zákona vlastní každý svůj kus pozemku, o nějž nemůže přijít, dokonce ani kdyby chtěl; tam mu bez velkého přičinění rostou mnohostranně zužitkovatelné kokosy, k tomu ještě banány, papáje, taro, sladké brambory i jiné plodiny. Zachce-li se mu proteinové stravy, popadne řečenou harpunu a za chvíli již se vrací domů, obtížen krásnými rybami a langustami. Za oděv mu postačí polorozpadlé šortky a v neděli navlékne kolikrát i tričko, jen k pochůzkám ve městě si navíc může obout sandály, ale nemusí to být. Za topení nic neutratí a na rozdíl od národů mnohých rozvojových zemí si Tahiťané nepotrpí na předvádění prestižních symbolů, což je mi na nich velice sympatické. Nad to, co mu poskytuje půda a moře, potřebuje už jen cukr, rýži, kafe a bagetu, neboť tento francouzský obyčej byl již všeobecně převzat; a tu mu postačí sklidit něco plodin ze svého pozemku, prodat je na trhu a peníze jsou v kapse.

Ostatně v kapse obvykle děravé, nikde na světě jsem neposbíral tolik poztrácených mincí jako na Tahiti. Kdo chce víc, například auto nebo jiný luxus, může se nechat někde zaměstnat; v tom případě pobírá francouzský plat, ale nezdaněný - pařížská vrchnost si hledí udržovat své zámořské poddané při dobré náladě. Při celkové nenákladnosti tahitského živobytí pak není divu, že pan učitel může mít peněz jako želez a spřádat mercedesové plány. Ale hlavní je, že může žít i bez nich, jako ten Adam s Evou.

Nicméně je pozoruhodné, jak málo lásky francouzská metropole za svou ohleduplnost sklízí. Ba, abych pravdu děl, nadávají na ni všichni jako špačci. Vzal mě takhle autostopem jistý pan Touaitahuata (pěkné jméno), úspěšný to majitel supermarketu, což je dost výjimka, protože rodilí Tahiťané se obvykle podnikáním nezatěžují, přenechávajíce je čilejším Číňanům. Po celou dobu jízdy se mu huba nezavřela, kolik toho věděl o francouzských špatnostech. Přitom Tahiti není francouzská kolonie, ó nikoliv, to sice bejvávalo, avšak nyní jest rovnoprávným zámořským územím s vlastním parlamentem a dokonce vysílá dva poslance do parlamentu francouzského, aby tam mohli spolurozhodovat o tom, mají-li či nemají nosit pařížští psi náhubek. Přesto bývá vztah rovnoprávného zámořského občana k francouzské vlasti typicky koloniální, poddanský, což se vyjadřuje nevlídným žbrbláním.

»Francouzi se o Tahiti vůbec nestarají,« vztekal se Žaromir, »takové rybnaté moře kolem, ale loví v něm Japonci a Korejci a my nemáme ani jednu kloudnou rybářskou loď...« Ale že prý se to změní, oznamoval. Chce kandidovat za opoziční stranu na tahitského prezidenta, a až se jím stane, nebudou Francouzi stačit koukat.

Nechal jsem si pro sebe úvahu o tom, mají-li Francouzi za Tahiťáky chytat i ryby a není-li Žaromirova kandidatura téhož rázu jako plány na cestu do Evropy. Místo toho jsem vznesl otázku: »A co takhle ... na celém světě se z kolonií staly samostatné státy, jen Polynésie a pár dalších území ještě zůstává pod Francií. Co takhle vyhlásit samostatnost, když to ti Francouzi tak špatně vedou?«Kandidát na prezidentství viditelně znejistěl. »To by se...« huhlal nepřesvědčivě, »to až podle toho...« Ve srovnání s předchozí přímo revoluční rozhodností to byl rozdíl tak zjevný, že jsem se příští den na tu věc vyptal mladého francouzského důstojníka, s nímž jsem se setkal na pláži. »Jo, samostatnost,« zachechtal se ten muž ďábelsky. »Francie si nechává tyhle ostrovy stát kolem tří miliard franků ročně. Při 160.000 obyvatelích to dělá kolem čtyř tisíc dolarů na hlavu; to už je pěkný dárek k Mikuláši, a domorodci o tom moc dobře vědí. Kdyby vyhlásili samostatnost, nejen že by o něj přišli, ale museli by financovat celou státní správu, policajty, vyslance, možná i nějaký batalion vojska ... hned by měli po svém aita pea pea.«

A tak si nemyslím, že se jednou dočtu v novinách o prezidentu nezávislé a svobodné Polynésie, jímž se stal jistý monsieur Reznicek. Ne že by jím od té hodiny nemohl být; prezidentský frak už oblékly jiné postavy, zvlášť v třetím světě. Ale dalo by to nějakého starání, snad nejen o zítřek, ale i na pozejtří by bylo nutno myslet. To se spíš od Francie odštěpí Normandie s Provencí, ale Tahiti zůstane, jaké je, nadávající a ani chlup dobrý na Paříži neshledávající, avšak věrné svému ideálu nepřetrhnout se, starost si nepřipustit. Ostatně bych řekl, že kteří utlačení národové již svůj prapor nezávislosti pozdvihli, mají jej, jakáž pomoc, pozdvižený, ale ti dosud zbývající už po nich tu hloupost neudělají. Ukázaloť se dostatečně, že pozdvihování nezávislých praporů je počínání sice slavné, ale spíše ztrátové a málokdy k něčemu kloudnému vedoucí. Mnohem výhodnější bývá nechat se nezdaněně utlačovat.

Přál bych ze srdce Řezníčkům a všem ostatním Tahiťanům, aby jim jejich bezstarostné aita pea pea ještě dlouho vydrželo. Jsou s ním na tom božím světě možná už poslední. Všude jinde už dohnaly starosti dříve šťastné národy Jihu a mnohde je i předehnaly. Tahiti je živým dokladem moudrosti rčení, že všechno zlé je k něčemu dobré; po lásce žíznící námořníci minulých věků totiž zavlekli na ostrovy různé evropské nemoci, proti nimž nemělo v šíři oceánu izolované obyvatelstvo obranné látky, takže z velké části vymřelo. Dosud jsou v tahitském vnitrozemí vidět zbytky teras, na nichž kdysi stávaly chýše předků, ale dnes jsou údolí liduprázdná, a třebaže obyvatelstva přibývá, má se kam šířit. Zatím. Ale hlavní město Papeete už vysunuje chapadla až do vysokých hor a stále se roztahuje, už stojí domečky i ve vyústěních údolí a vůčihledně jich přibývá.

Jak dlouho může trvat, než se mezera po vymřevších obyvatelích zaplní a Tahiti stihne osud všech jiných národů teplého zeměpásu, by se možná dalo už spočítat. Leda by Tahiťané zanechali svého aita pea pea. Leda by pomysleli na to, jak a kde budou žít a čím se uživí jejich vnuci a vnuci jejich vnuků. Leda by kromě baget a triček převzali z Evropy i onu podivuhodnou vyrovnanost porodnosti a životních zdrojů. Ale nedoufám v to.

Neboť jakkoli už téměř celý svět přejal vnější, spotřební znaky západní civilizace, ukazuje se, že její hlubší hodnoty jsou nepřenosné a nenaučitelné. Nevylíhly se náhodou, nýbrž jsou pevně zakódovaným genetickým znakem, vyvinuvším se za mnoho tisíc let z životního způsobu zemědělce v chladném klimatickém pásu, který se buď postaral o úrodu zítřka, nebo zahynul. Stejně zakódovaný je i způsob opačný. Stačil už se projevit přelidněním mnoha zemí a v jeho důsledku devastací krajiny, zpustošením přírody, destrukcí půdy a vodních i jiných zdrojů. K změně bezstarostného postoje to ale stále ještě nestačí, na to uplynul ještě příliš krátký čas a genetické změny vyžadují celých tisíciletí. Nelze popřít, že dokud žily nezápadní kultury po svém, neovlivněny způsobem starostlivého Evropana, všechno na sice velmi bídné úrovni, ale přece jen fungovalo. Katastrofa nastala, když se svět předvídavé organizace a svět aita pea pea střetly.

Západ obdařil neevropské kultury zdravotní péčí, podstatně nižší úmrtností, dopravními a komunikačními strukturami, odstraněním domácích krutovlád (nemalujme si předkoloniální historii nijak jásavě), funkčním právním systémem a jinými vymoženostmi, ale to všechno nedokázalo vyvážit důsledky střetu civilizačních způsobů. Můžeme si my, lidé Západu, sypat popel viny za rozdílný vývoj v obojí části světa na svou úspěšnou hlavu, je to velmi módní a člověk si při tom připadá tak ušlechtile. Ale platné to není nic. A sotva už bude. Propast mezi nerozvinutými a rozvinutými částmi světa se bude pravděpodobně i nadále rozevírat, až do ní jednou spadne i Tahiti. Ale dokud jsem pod jeho teplým sluncem, dokud se nade mnou kývají koruny palem a na obzoru se ježí obrys hory Orohena, nechce se mi na takové věci myslet. Ty člověka napadají až doma, až když čerstvou zkušenost srovnal se svým dosavadním poznáním.

Nakonec nadešel den rozloučení, ovšemže rozloučení velmi parádního a dojemného, s mušličkovými náhrdelníky kolem krku a s mnoha slavnostními proslovy. Slíbil jsem svatosvatě Reznickům, že jim pošlu kalendář s českými svatými, protože za nic nechtějí křtít své děti po francouzsku a jen tak, po paměti, se jim vkrádají všelijaké chyby; Žaromir například pojmenoval jednoho svého synka Damir, mysle, že je to česky. Toho druhého nazval Valenský, což sice česky je, ale zase ne křestní jméno. Jen aby se kvůli tomu českému kalendáři někdo na Tahiti nejmenoval třeba Den znárodnění, obával jsem se, neboť do listopadových dnů chyběly tím časem ještě tři měsíce. Jak to pak s udílením jmen dál bylo, už jsem se nedozvěděl. Dostal jsem z Tahiti dva dopisy, a to už byl vrchol vypětí, dál tahitská vytrvalost nesahá. Přesto vím, že kdybych se znovu zjevil v osadě Tahuotira, byl bych uvítán s touž srdečností, jako bych odtud nikdy neodešel, protože v jiných koncích světa plyne čas, kdežto v ráji vládne věčný dnešek.

Beztak se mnou už nějaký čas šili čerti; bylo mi celé Tahiti takové jaksi neměnné. Co teď? Kam dál z ráje? Ale v ráji není žádné dál. Je v něm jen přítomnost, již nelze zlepšit. Tady lež, člověče, koupej se v laguně, koukej na tu krásu kolem, jez ovoce, ani Adam s Evou se tak neměli, jaké dál bys ještě chtěl? Není už co chtít, když je všeho dosaženo.Jenže my nejsme děláni na to, abychom žili v ráji, my lidé Západu. Aspoň to jsem se na Tahiti naučil. Řekl bych dokonce, že je ta věc s rájem nedomyšlená, i s tím biblickým, i s těmi, co je lidem z pejchy a pitomosti slibují všelijací věrozvěsti. Člověk nepotřebuje ráj, nýbrž nedokonalost, aby ji mohl zlepšovat, aby se měl po čem pachtit a co chtít. Tři čtyři týdny v ráji úplně stačí. Být v něm věčně a ještě aby mi k tomu někdo v jednom kuse vrzal na harfu halelujah, to by muselo být k pominutí. Při tahitské muzice bych to možná vydržel déle, ale taky ne o moc.

Jestli se ještě někdy vrátím na Tahiti, za Řezníčkovými, to zatím nevím. Snad až jednou, až mě zase popadne touha po vůni květiny tiare, po snu jižních moří. Teď příště se ale pustím někam, kde je chladněji, kde fičí vítr a pocit uspokojení je vykoupen přemáháním překážek. Z takového dřeva jsme totiž vyřezaní, my Seveřané, to je naše přirozené prostředí, všude jinde můžeme být jen hosty.

(leden 1990)

A přesto. Beru do rukou poznámky, jež jsem si po návratu napsal, zadoluji po pocitech duše a zjišťuji, jak hluboko a jak nezapomenutelně se mi do ní zarylo Tahiti. Něco v tom je, nějaká omamná lehkost, již lze skutečně označit slovem kouzlo, a je to věc konkrétní a trvalá, jenže se nedá chytit a popsat, jen tušit a cítit. Jak jsem řekl, kdoví, zamířím-li ještě někdy na ty šťastné ostrovy. Jsou dost daleko a zbývá mi ještě mnoho jiných končin, jež bych také rád poznal. Ale asi už napořád budu po Tahiti toužit. Dostat zase do duše porci toho míru, krásy, harmonie a čert ví čeho ještě. Aita pea pea.

(květen 2002)

(pokračování)