Zaří 2005

Příběhy české justice - příběh devatenáctý. Ten nejsmutnější

Milan Hulík

Každá nespravedlnost je smutná. Je ale pravda, že tak jako jsou malé a velké křivdy, jsou křivdy smutné a smutnější. Smutné je i to, že po návratu demokracie a svobody do vlasti a poté, co se v preambuli české ústavy objevila slova, že Česká republika je právním státem, musel o spravedlnosti v ČR Ondřej Neff napsat 22.3.2002 ve svém Neviditelném psu: „Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost´ v České republice.

VLASTENCI A HRDINOVÉ

Někteří ještě žijí mezi námi. Staří páni, které vídáme v televizi a v novinách v uniformách plných řádů a vyznamenání. Veteráni druhé světové války, protož ti z té první již vymřeli. I z té druhé je jich již jen hrstka. Generálové a plukovníci, které vděčná vlast vyznamenává vždy ve státní svátek 28.10. a kterým s dalším vyznamenáním pan prezident podává ruku a děkuje. Vděčná vlast? Slovo vděčnost hořkne v ústech, když jejich osudy (a osudy jejich majetků) promítneme do české legislativy a justice a jejích rozhodnutí.

Ne všichni žijí v ČR – někteří ve Francii, Anglii, v USA, Kanadě nebo v Austrálii a jinde. Vyhnala je tam válka a mnohé i později komunistický režim. Žijí tam i jejich potomci, kteří také nemají české občanství, stejně tak jako po r. 1989 neměli československé. Jsou mezi nimi např. ještě i piloti, kteří ve svých letadlech bojovali v Bitvě o Anglii. Ti, kteří na rozdíl od svých kamarádů neuhořeli ve svých letadlech, neutopili se se svými letadly v moři nebo nezemřeli v zajateckých táborech. Bojovali, aby přežili a aby jejich vlast přežila nacistickou okupaci a zachránili tak její čest, když byla svými spojenci donucena kapitulovat. Bojovali tak i za čest svých staronových spojenců.

Jejich životní osudy jsou dramatické a napínavé; z pohledu dnešní doby plné tunelování, kriminality, zkorumpované politiky, policie a zbytečku armády, jsou vlastně neuvěřitelné. Riskovat život za vlast, když z toho neměli žádný finanční profit? Za nějaké plíšky na hruď v budoucnu, o kterém nevěděli, zda se ho dožijí? Byli vůbec normální? Protože píšeme příběh české justice, nemůžeme popisovat válečné osudy všech a jejich neméně dramatické osudy poválečné, prožité mnohdy v komunistických kriminálech. Budeme vyprávět jen osudy dvou hrdinů, kteří nám zastoupí i v kontextu české justice, ty ostatní.

VÍM, KDO JSTE, GENERÁLE,

a vím, co jste udělal, řekl dne 11. 11. 1967 generál de Gaulle při podání ruky generálu Vilému Stanovskému při tradiční přehlídce u Vítězného oblouku. Byl jediným, před kterým se de Gaulle zastavil.

Zastavme se i my u tohoto vojáka a při vzpomínce na něj můžeme myslet i na jeho druhy – československé vojáky a důstojníky, kteří bojovali v první i druhé světové válce.Tito muži popírají tak častou výčitku, že česká armáda bojovala naposledy v bitvě na Bílé hoře.

Kdo byl generál Vilém Stanovský?

Vyučený truhlář Vilém Stanovský odešel do Paříže na zkušenou začátkem r. 1914. Jako člen české komunity se scházel se svými krajany v restauracích Senna v Palais Royal a Américan na bulváru Capucines, nebo v ševcovské dílně pana Zahrádky na dvoře domu v Rue Buffault. Zachovala se fotografie, na které je Vilém Stanovský v čele průvodu při manifestaci Čechů proti rakouské monarchii po vypuknutí války dne 26. července 1914. Bylo to jen týden předtím, než po překročení hranic zabili Němci první francouzské vojáky. Z francouzských novin, které o této demonstraci referovali, se nejen Francouzi, ale i svět dozvěděli, že v Rakousku-Uhersku žije národ, který tuto monarchii nepovažuje za svoji vlast. V postranní chodbě Palais Royal je dodnes pamětní deska s česko-francouzským textem hlásajícím, že tito manifestanti odjeli potom jako dobrovolníci do Bayonne, kde vytvořili v 1. pluku Cizinecké legie rotu prvního novodobého českého vojska, zvanou NAZDAR. S ní bojoval při ofenzívě v Champagni, v zákopech u Arrasu, na Sommě, na Aisně a u Verdunu. Tehdy byl také poprvé raněn. Bylo to u vesnice Neuville St. Vaast, kde je dnes jediný samostatný čsl. vojenský hřbitov ve Francii, kde jsou pohřbeni i Stanovského druzi z roty Nazdar. Na uvedených bojištích prošel krutými boji a přežil jako jeden z mála z roty Nazdar, která byla celá zničena.

V r. 1915 se na frontě setkal s generálem M. R. Štefánikem, který hledal dobrovolníky, ze kterých chtěl mít letce, kteří by bojovali v české eskadře pod jeho velením. Ta sice nikdy nevznikla, první čeští vojenští piloti se však vyškolili. V srpnu 1917 nastoupil Vilém Stanovský do letecké školy v Dijonu. Později prošel pilotní školou i v Miramas, vysokou leteckou školou v Pau, školou pro vzdušnou střelbu v Casau a školou pro bitevní letce v Perthesu. Pak bojoval již jako stihač a létal nad bojišti ve Flandrech. Tam byl také sestřelen, dokázal však ještě nouzově přistát. O padesát čtyři let později však na následky zranění z této nehody, zemřel.

V r. 1919 dostal hodnost poručíka, o rok později byl již kapitánem a velel pilotní škole a letišti v Praze a v r. 1922 se stal velitelem leteckého učiliště v Chebu. V r. 1923 vedl letecký doprovod prezidenta T.G.M. při jeho návštěvě Francie. V r. 1925 velel skupinovému letu Praha – Berlín – Kodaň – Praha. Přihlásil se do dalšího leteckého kursu pro důstojníky ve Versailles. Začal dohánět i své nedostatečné vzdělání, vždyť měl jako truhlář jen dvě třídy měšťanské školy. Začal číst i velkou francouzskou literaturu, byl zván na čaje na Hrad a v r. 1926 uskutečnil v letadle Aero 11 náš největší meziválečný let třemi světadíly – Evropou, Asií a Afrikou, kterým se proslavil i mimo svou zemi a napsal o něm knížku Na českém letadle ve světě. Uletěl celkem 15 tisíc kilometrů. Při mezipřistání v Maroku se setkal s francouzskými důstojníky - svými spolubojovníky z Cizinecké legie. Udělal tím reklamu i prvnímu letadlu z továrny Aero a na letišti ve Kbelích ho čekalo triumfiální přivítání. Jen příjezd slavných amerických herců Douglase Fairbankse a Mary Pickfordové do Prahy, jej vytlačil z předních stránek novin.

Po příletu z dálkového letu se také Vilém Stanovský oženil, vzal si dceru publicistky Marie Čelakovské, Ludmilu Čelakovskou, pravnučku básníka F. L. Čelakovského, akademickou malířku. Pak jako major působil ve Vojnarech, Nitře a v Piešťanech jako velitel leteckých útvarů a od r. 1929 učil na velitelské škole v Praze. Od listopadu 1930 v hodnosti podplukovníka velel v Praze letecké brigádě a v r. 1937 se stal plukovníkem. Po nacistické okupaci se stal účastníkem odboje ve skupině Obrana národa. Těsně před svým plánovaným útěkem do Francie byl zatčen Gestapem při pokusu o únik zahradou své vily na Barrandově a postupně vězněn na Pankráci, na Špilberku a konce války se dočkal v koncentračním táboře v Dachau.

Již na konci první světové války se stal rytířem řádu Čestné legie a v r. 1946 mu maršál de Lattre de Tassigni předal stuhu komandéra Čestné legie a válečný kříž s palmovou ratolestí za pomoc francouzským vězňům. V říjnu 1945 je Vilém Stanovský brigádním generálem a o rok později přednostou leteckého odboru ministerstva dopravy. Zůstává ve funkci ještě po únoru 1948, ale vyžaduje si oslovení „vážení soudruzi a pane generále“. Jeho osud je tedy zpečetěn, zejména když odmítá nabídku o jeho vylepšení vstupem do KSČ. Proto je v r. 1951 propuštěn z armády a začíná jej sledovat StB.

Opět se připravuje na útěk, ale jeden ze spolupracovníků jej zradí StB. Je obviněn ze špionáže ve prospěch Francie a první výslech ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni trvá 84 hodin! Je odsouzen k trestu odnětí svobody na 17 let. Tráví je v nejhorších vězeních na Mírově a v Leopoldově. Po svém propuštění na amnestii v r. 1960 konstatoval, že „…komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.“ Musel se vyrovnat s tím, že podruhé jej místo odvěkých nepřátel, Němců, věznili Češi, za které bojoval v zákopech a na palubách letadel první světové války, když ještě vůbec nebylo jisté, zda čeština jako jazyk přežije a zda někdy budeme mít vlastní stát.

Když Francie v r. 1965 vzpomínala 50. výročí bitvy u Arrasu, tak se těchto oslav nemohl jako pozvaný host zúčastnit, protože mu komunisté nedali pas s odůvodněním, že jeho případ nejvyšší soud ještě nepřešetřil. (Ten jej však vůbec tehdy nešetřil). Teprve v r. 1972, měsíc před svojí smrtí byl generál Vilém Stanovský rehabilitován.

Dodejme, že stačil na francouzském velvyslanectví přijmout medaili Vieilles tiges – vyznamenání pro první piloty francouzských letadel a také medaili města Paříže, která je nejvyšším uznáním přátelství a věrnosti Francii a jeho hlavnímu městu. Teprve v r. 1967 dostal pas a mohl odletět do Francie. Přiletěl caravellou, jejíž šéfpilot jej přivítal na palubě, podal mu hlášení a požádal jej, aby spolu s ním letadlo řídil. Při přeletu francouzské hranice se k nim připojila letka francouzských stíhaček, což je pocta prokazovaná letcům, kteří mají řád komandéra Čestné legie.

„VDĚČNÁ“ VLAST

Proč komunisté zavírali a pronásledovali čsl. vojáky a důstojníky, kteří bojovali v první a druhé světové válce, se vysvětluje všelijak. Bojovali na Západě, ze kterého si KSČ udělala nepřítele, odmítali vstoupit do strany, byli oddáni demokracii, atd. To všechno hrálo roli, největší asi bylo zvrácené komunistické vědomí a poslušnost Moskvě, kde vládl chorobně podezřívavý arcivrah. Proč však demokratičtí politici po r. 1989 vtělili do restitučních zákonů podmínku čsl. (českého) státního občanství, je již nevysvětlitelné. Aspoň dodnes takové vysvětlení nikdo nepodal.

Jedno jsem slyšel. Z úst reformního komunisty, pak disidenta a dokonce člena ústavněprávního výboru poslanecké sněmovny. Bylo prosté: „emigranti mají majetku již dost“. Z tohoto výroku je patrné, že ani pozdější pronásledování, disidentsví a navrátivší se demokracie, nevymazaly nic z komunistické závisti, která je vedle víry v ideologii tím nejdůležitějším prvkem v komunistickém myšlení. O čsl. občanství přišli vojáci nejrůznějším způsobem. Záleželo na zemích, kde po válce zůstali. Někteří se do ČSR nevrátili, protože tam uzavřeli manželské svazky, někteří znovu odešli po únoru 1948 a jiní, byť byli v cizině legálně, o občanství přišli v důsledku sňatků, rozvodů a pod. Restituční zákony kladly důraz na existenci občanství v době běhu restitučních lhůt; pokud exulant občanství získal den po skončení jejich platnosti, měl smůlu. Vůbec nezáleželo na tom, jaké občanství měl majitel v době krádeže svého majetku a již vůbec ne, zda-li za republiku nasazoval život, byl raněn nebo zmrzačen.

Majetek Viléma Stanovského propadl dvakráte. Poprvé jej zabavilo Gestapo, podruhé komunisti při jeho odsouzení. Ti odsuzovali jak do hrdel, tak do statků. Část nemovitosti se udržela ve vlastnictví jiných rodinných příslušníků, a když dcera generála Viléma Stanovského, Eva Jonášová jako podílová spoluvlastnice odešla po r. 1968 do USA, koupil její otec díl nemovitosti od dalšího rodinného spoluvlastníka, aby mohl v nemovitosti bydlet a držet aspoň díl rodinné vily na Barrandově pro dceru a její děti, kteří v USA díky naturalizačnímu zákonu z r. 1929 získáním amerického občanství ztratili československé.

Dcera Eva byla však v r. 1974 odsouzena pro trestný čin opuštění republiky a její podíl zvýšený o část podílu otce zemřelého o dva roky dříve, ve výši 7/16 nemovitosti propadl státu. Zbývající podíl prodali spoluvlastníci z rodiny cizím osobám a vila generála Stanovského se tak ocitla mimo rodinu. Žaloba Evy Jonášové na vydání nemovitosti ukradené komunistickým režimem, byla zamítnuta. Tak skončil majetek muže, jemuž vlast byla více než jeho život. Ta však projevila méně vděku, než on odvahy.

HRDINA KRÁLEM

Osudy generála Viléma Stanovského jsme vylíčili podrobněji, protože je méně znám než další generál čsl. armády – Josef Mašín. Jeho jméno září v trojhvězdí Tří králů – Balabán, Mašín, Morávek - důstojníků čsl. předválečné armády. Líčit jejich osudy je zbytečné. Byli to králové odboje a všichni tři v boji proti nacistům padli. Odvaha Josefa Mašína byla příslovečná. Ještě před obsazením ruzyňských kasáren odvezl nákladní auto plné zbraní do úkrytu a dokázal za bílého dne odcizit z vojenského vozidla za zády řidiče stojícího na křižovatce jeho samopal. Jeho zpravodajská skupina zásobovala Londýn informacemi nejvyšší důležitosti, které jim předával známý německý agent A – 54 René. Když jej s několika průstřely v těle přinesli do pankrácké věznice, dokázal ještě z nosítek plivnout německému veliteli do obličeje. Několikráte jej vezli do Kobylis na popravu, aby jej nakonec opravdu zastřelili. Ještě před smrtí napsal dopis svým dětem, který byl po válce nalezen při rekonstrukci ostění cel. Nabádal je, aby v budoucnu, bude-li vlast zase ohrožena, se zachovali stejně jako on.

Jeho synové Josef a Ctirad jeho odkaz vyplnili. Poté, co zemi zotročil komunistický totalitní režim, založili odbojovou skupinu a začali proti tomuto novému zločinnému režimu bojovat se zbraní v ruce. Mimo jiné i proto, že byli svědky toho, jak se tento režim zachoval k památce jejich otce, jeho druhů a jak se choval k dalším vojákům a důstojníkům předválečné armády a bojovníkům ze západní, i východní fronty.

I plukovník Josef Mašín měl majetek. Rodinný statek v Lošanech u Kolína. Zdědili jej jeho děti. I ten zabavili komunisti, přesto, že Josef a Ctirad Mašínové nikdy nebyli odsouzeni. Jak se to mohlo stát?. Jednoduše! Usnesením nejvyššího soudu čj. 4 Nt 52/54 ze dne 28. 12. 1956, kterým Nejvyšší soud v Praze rozhodl tak, že: „Majetek Ctirada Mašína, nar. 11. 8. 1930 v Olomouci, posledně bytem Činěves č. 88 a Josefa Mašína, nar. 8. 3. 1932 v Praze, posledně bytem Činěves č. 88, zajištěný dle § 283, odst. 1 tr. ř. usnesením generálního prokurátora z 25. 11. 1955, sp.zn. SGPt 44/54, připadá podle § 287a tr. ř. státu.“

Jejich žádost o vrácení rodinného majetku zamítl Okresní pozemkový úřad v Kolíně podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. dne 20. 5. 2002 s odůvodněním – nemají české státní občanství. Jen jejich sestře Zdeně Mašínové byly vráceny 2/8 předmětného majetku – podíl na statku a na pozemkových parcelách v kat. území Radovesnice. Že opět demokratický stát odcizuje majetek předtím zabavený Gestapem jednomu z největších hrdinů odboje a mučedníků českého národa? Ale děti hrdiny a mučedníka nemají české občanství jen proto, že jej ztratili naturalizací v nové vlasti, která jim poskytla ochranu a nevydala je komunistické moci k odsouzení a popravě. A tak statek chátrá a čeká jej možná osud vedlejšího statku Václava Švédy, jejich popraveného druha, který se již proměnil v rozvaliny.

A tak se občanství stalo alfou i omegou restitucí. Podmínkou, bez níž ne. Že českými občany byli? Že občanství ztratili třeba jen proto, že nechtěli ztratit život a proto odešli do exilu? Že jsou nadále Čechy srdcem i duchem? Prosím Vás, mají přece dost!

Co však zaráží nejvíc? Že žádný z politiků s výjimkou několika senátorů či poslanců, proti této nespravedlnosti nezvedl hlas. Ani jeden z popřevratových prezidentů, premiérů, předsedů sněmoven nebo senátu! Zdá se, že oni toho mají také dost. Těch věčných výčitek, rekriminací, protestů, stížností a žalob. Někteří politici dokonce kritizují, že tito „kverulanti“ se proti své vlasti spojují s cizími politiky, nebo ji žalují u cizáckých soudů. Pěkní vlastenci! Kolotoč nespravedlnosti se točí a točí. Zatočí s ním jednou i ty pověstné Boží mlýny?