Zaří 2005

Probuzení z útěšných snů

Karel Hvížďala

Žádné české národní zájmy neexistují. Ve světě platí, že existují pouze zájmy českého státu. Obrození, kterému jsme také říkali "probuzení", není u konce. Respektive další "probuzení" nás - Čechy, Moravany a Slezany -v dohledné době nevyhnutelně čeká.

V umění, ve vědě či ve sportu jsme dosáhli některých špičkových výkonů. Máme vlastní stát. Jenže ten je jaksi jen zbytkový. Idea Československé republiky neobstála a pro Česko novou ideu nemáme - a ani ji nehledáme. Nezaměstnáváme se otázkami: Odkud přicházíme? Kdo jsme? A kam směřujeme?

Zatím stále vidíme Evropu jako něco, co začíná "za humny", ale přitom se cítíme v jejím "srdci". Na tento rozpor "českého snu" poukazují někteří intelektuálové již dlouho. Současná zvýšená frekvence starých klišé, mezi něž patří i "národní zájmy", potvrzuje, že jsme se ze starého obrozeneckého snu neprobudili. Nežije tu aktivní homo politicus, nýbrž homo sentimentalis vášnivě milující závoj snu, pod kterým každá realita nenávratně mizí. Jsme uhranuti kolektivním lyrickým deliriem (Kundera). Přeloží-li tlumočník naše "výkřiky ze spánku" do angličtiny, nikdo nám neporozumí.

Jednou jsme rabiáti, podruhé holoubci

Základní nedorozumění tedy spočívá v tom, že národ chápeme ve starém německém (respektive středoevropském) smyslu jako pospolitost, kterou vytvářelo sousloví Blut und Boden, krev a země. Západ, před nímž nacistické Německo chtělo vystavět "hráz", je tvořen občanskou společností, neboť tam existovaly státy dříve než národy a stály na pevnějších pojmech než Německo, kde místo občana se hovořilo o lidu, místo o státě o vlasti a místo o společnosti o pospolitosti.

Pojem národnost v tom smyslu, jak je chápán u nás, Západ vlastně nezná. Národnost je tam totožná s občanstvím a občanem se stane ten, kdo se zaváže, že bude dodržovat jeho zákony. Státní zájmy určují státní smlouvy a ty jsou všem srozumitelné. A základní smlouvou je ústava. Platí to, co je psáno, a nikoli "svaté zájmy" - tedy to, po čem toužíme, čím si pomalujeme závoj. Žijeme tak zde hned ve dvojnásobném snu: jsme centrem něčeho, co leží mimo nás, a zároveň jsme spojeni "krví a zemí".

Základní otázka pak zní: Jaké zájmy může mít notorický snílek? Odpověď: Neskutečné! Jeho výstupy jsou produktem čiré ideologie. Díváme se na Němce a Rakušany začasté jako na nepřátele a sebe vidíme někdy jako husity, před kterými se Evropa třásla. Jindy sami sebe pro změnu nahlížíme jako příslušníky malého národa v ohrožení; máme holubičí povahu. Jak kdesi připomenul historik Dušan Třeštík: kapitán Cook viděl v obyvatelích Havaje divochy, zatímco místní náčelník viděl za vším, co činí, příkaz "boha" - ačkoliv ani jedno neexistovalo. I když od 17. února 1779, kdy Cook u Havajských ostrovů přistál, uteklo 226 let, jsme na tom podobně: naše národní zájmy nám v noci našeptává nějaký "bůh" (proto jsou svaté), a to nás od Západu, který rozumí jen státním zájmům, odděluje. Národní zájmy jsou jen nástroje k udržení mýtů, slovní rituální tance náčelníků-politiků, které nás mají uspat v "pelíšku".

Hlásí se periferie

Chceme-li se "probudit", musíme nejspíš začít vést boj o "rukopisy" jako před jeden a čtvrt stoletím Tomáš Garrigue Masaryk. Tento boj bude o to těžší, neboť "texty" nejsou ještě napsané. Přepsat budeme muset především mýty o husitech a o době temna; tedy vyjít ze snu historického. Následně budeme muset opustit sen místopisný o tom, že je možné být ve středu něčeho, co začíná mimo nás. Jinými slovy: musíme se přestat bát být tím, čím jsme: periferií západní Evropy, která je dána hranicemi říše Karla Velikého.

Další úkol je nasměrován do budoucnosti: Jsme schopni přistoupit na občansky, nikoliv etnicky založenou definici národa? Nebo ještě šířeji: Jsme schopni přijmout hlubokou proměnu Západu, k níž došlo v sedmdesátých letech, po ropné krizi, kdy se na vrchol žebříčku hodnot dostala výkonnost namísto svobody? Svoboda byla ještě svázána se státem a s jeho právní tradicí, všude se vykládala trochu jinak. Je-li na vrcholu hodnot výkonnost, je to měřítko mnohem univerzálnější, překračuje i hranice Evropské unie: měřit výkonnost a ustavovat žebříčky už je možné globálně a neexistuje rozdíl mezi Číňany, Němci, Čechy či Mexičany.

Schauerovy bdělé otázky

Výše naznačené otázky poprvé na našem území provokativně artikuloval Hubert Gordon Schauer, rodák z Litomyšle, 20. prosince 1866 v časopise Čas (jehož vydání podpořil T. G. Masaryk), v článku Naše dvě otázky. Připomeňme si některé Schauerovy formulace, v prvé řadě pak ony "dvě otázky". První: "...národ, jakkoliv reálně žije jenom v přítomnosti, hleděti musí neodvratně a stále do budoucnosti, každý jeho krok musí býti ve shodě s cílem budoucím. Co jest úkolem našeho národa? Máme-li pak určitý cíl a můžeme-li ho dosíci?" A druhá stěžejní otázka: "Jaká je naše národní existence? Jsme ve svém národním bytu skutečně tak zabezpečeni, jak by se zdálo na pohled?" Schauer Čechům vytkl: "Naše politika nesahá dále než od případu k případu, nanejvýše, že tu onde v nějakém úvodním článku si vzpomene na svoje kardinální potřeby..." A také: "Žijeme den ze dne."

A pak začal uvažovat takto: "Představme si nerovný boj Čechů s Germánstvem, boj na nůž! Při nejmenším by uchování pouhé, holé národnosti vyžadovalo nesmírně mnoho úsilí a sebeodříkání nejšlechtěnější domácí intelligence, obětovnosti, která by časem ochabovala." O několik řádek dál Schauer formuloval: "...je náš národní fond takový, aby bojovníkům v onom krajním případě poskytoval dostatečné mravní posily, aby jim vnukal úplně přesvědčení, že zachovají-li lid vlastnímu jeho jazyku, že jej tím zachovají i vlastnímu světu myšlénkovému, že by odcizení jazyku bylo skutečnou ethickou škodou, že tím zachovají typus, který v pantheonu člověčenstva zaujímá místo pevné, platné a samobytné?"

Ačkoliv šlo o otázky teoretické a legitimní a Schauer volal po věcnosti, našinci se báli, že by přišli o sen. Na autora nejvíc křičely Národní listy Julia Grégra; otiskly mimo jiné článek Ferdinanda Schulze, který napsal: "Jdi k čertu, ohavný zrádče (...) přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš, zapomeň, že jsi se narodil z české matky. (...) Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila."

Naše šance

Schauer byl překřičen. I redakce Času se zachovala nepěkně: od článku se předem distancovala v dovětku k němu. A redaktor Jan Herben později napsal: "Jeden ze spisovatelů měl mnoho korektur ve škole, jiného bolely zuby (...) úvodního článku nebylo, vzali jsme zavděk Schauerovým, ač jsme s ním nikdo plně nesouhlasili." Lajdáctví, malá píle a zbabělost redaktorů měly za následek, že se do prvního čísla Času dostal článek Huberta Gordona Schauera, o němž se mluví a píší dizertace dodnes.

Nietzsche či Stendhal formulovali mnohem ostřejší názory než Schauer, avšak Němci ani Francouzi si nemysleli, že jejich filozof či spisovatel by měl zapomenout, z jaké matky se narodil. Ovšem to, že Němci nespílali Nietzschovi za to, kdo jej vůbec porodil, neznamená, že byli vůči nejapným snům imunní. Ze svého snu "o hrázi proti Západu" se probudili prostřednictvím druhé světové války. Proto projekt Evropské unie cítí jako svůj a snadněji se s ním vyrovnávají; navíc v něm vidí pojistku proti vlastním ďáblům.

Přičteme-li k současnému babylonskému míchání národů ztrátu důležitosti masové národní produkce, která byla nahrazena masovou výrobou internacionálních informací, a ztrátu významu velkých armád, jež jsou nahrazovány pružnými útvary profesionálů, vidíme jasně, že základní pilíře starého státu jako "šéfa všech šéfů" se hroutí.

My máme šanci se o totéž pokusit bez velké katastrofy. V nastalém měření sil prostřednictvím výkonnosti společnosti můžeme spatřovat užitečnou pojistku proti životu ve snu. Jestli na to máme, to se teprve ukáže.

(MFDNES)