Zaří 2005

Filozof nejmocnějšího vládce

Jan Jandourek

Mocní vládnoucí v někdejším SSSR se ho báli, a tak ho nejdříve zavřeli a pak vyhnali ze země. Prezident Bush čte jeho knihy, pozval si ho na návštěvu a jeho myšlenky použil ve své inaugurační řeči. Natan Ščaranský, bývalý sovětský disident a velmi viditelný konzervativní izraelský politik, se totiž celý život drží jednoho tématu: svoboda a lidská práva. Kdo poslouchal v dobách totality Hlas Ameriky, často slyšel o muži jménem Anatolij Ščaranský. Nositel tohoto jména nezmizel, pouze dnes používá své židovské jméno Natan. Ještě jako Anatolij se Ščaranský narodil v roce 1948 na Ukrajině v doněckém regionu. Studoval matematiku v Moskvě a tam se také seznámil s vědcem a disidentem Andrejem Sacharovem, kterému později dělal tlumočníka.

Ve spárech KGB

V době vlády Leonida Brežněva vystupoval Ščaranský jako obránce práv sovětských Židů, čímž pochopitelně upoutal pozornost KGB. Svůj židovský původ si uvědomil za zvláštních okolností. Když cestoval s přítelem po Kavkazu, došlo mezi nimi k jakési roztržce a přítel ho nazval Židem. Ščaranský si poprvé uvědomil, že tady nebude jeho místo.

V roce 1973 chtěl odejít legálně do Izraele, ale bylo mu to z „bezpečnostních důvodů“ znemožněno. Podle úřadů věděl příliš mnoho o vojenských záležitostech. Stal se z něho „refusnik“, jak se říkalo těm sovětským občanům, kterým režim nedovolil SSSR opustit. Ščaranský se pak věnoval židovským aktivitám až do roku 1977, kdy byl uvězněn. Atmosféru této doby přibližuje začátek jeho pamětí nazvaných Fear No Evil (to je část 23. biblického žalmu: „nezaleknu se zla, Hospodin je můj pastýř“). Kniha začíná okamžikem, kdy byl disident zadržen agenty KGB.

„,Nakonec to udělali.‘ Ta slova bušila do mého mozku a ozývala se znova a znova, jako záznam z nějaké pokažené nahrávky. Seděl jsem vzadu ve světle šedé volze. Vedle mě seděl agent KGB a držel mou ruku na svém koleně. Vpředu, vedle řidiče, podával další agent vysílačkou zprávu o tom, že akce byla úspěšně provedena... 4. března 1977 celostránkový článek v Izvestijích obvinil mě a několik dalších židovských aktivistů z práce pro CIA a ze špionáže proti Sovětskému svazu. Když článek vyšel, navštívili mě zahraniční dopisovatelé kvůli posledním rozhovorům a zastavilo se několik známých, aby nabídli svou podporu. Každý ale věděl, že skutečným smyslem těchto návštěv bylo se rozloučit. Cítil jsem se jako člověk s nevyléčitelnou nemocí. Jeho rodina a přátelé se pokoušejí ho přesvědčit, že všechno bude v pořádku, a pokoušejí se tomu věřit. ,To nikdy neudělají, Toljo, to by byl proces století.‘ Toto ujištění jsem slyšel jen několik hodin předtím a zoufale jsem toužil mu věřit. Ještě zde, v autě, jsem se té naděje držel. A teď: ,Nakonec to udělali.‘“

V roce 1978 byl odsouzen na třináct let kvůli údajné zradě a špionáži pro Spojené státy. Ve známé moskevské věznici Lefortovo pobyl 16 měsíců. Samovazby i fyzického utrpení si tam užil dost. Nakonec byl převezen na Sibiř do vězeňského tábora. Ščaranský vzpomíná, jak se během svého uvěznění snažil zůstat emočně nezávislý. Říká, že dokud byl obyčejným Rusem, žil jako otrok, ale když objevil své židovské kořeny a byl kvůli nim šikanován, stal se svobodným člověkem.

Opět do politiky

Během jeho uvěznění se Ščaranského jméno stalo symbolem boje za lidská práva. Spojencem mu byla i jeho žena Avital, která hned po jejich svatbě emigrovala do Izraele a doufala, že se tam se svým mužem za pár měsíců setká. Roky pak bojovala za jeho propuštění. To se povedlo až v roce 1986, kdy byl v rámci výměny špionů vyměněn za českého vyzvědače Karla Köchera. Na hranici mezi dvěma německými státy ho tehdy přivítal sám izraelský velvyslanec, který mu předal izraelský pas s novým jménem Natan. Ve Frankfurtu se pak konečně setkal se svou ženou. Po příletu do Izraele mu přišel naproti sám premiér Šimon Peres a zástupy ho vítaly jako hrdinu.

V Izraeli se Ščaranský opět vrhl do politiky. Když se v roce 1987 konal summit Ronalda Reagana a Michaila Gorbačova ve Washingtonu, pořádal velkou mírovou demonstraci. V roce 1988 se stal prezidentem Sionistického fóra, což byla organizace zastřešující bývalé sovětské aktivisty. V roce 1995 pak založil vlastní politickou stranu Yisrael b’Aliyah. Usiloval, aby se imigrantům dostalo plné profesionální, ekonomické a kulturní asimilace. Hned následujícího roku získala jeho strana v izraelském parlamentu sedm křesel.

Několikrát byl také ministrem izraelské vlády. Nejdříve se stal ministrem průmyslu a obchodu (1996 - 1999), pak působil rok jako ministr vnitra, v letech 2001 - 2003 byl ministrem pro bytovou výstavbu a náměstkem předsedy vlády. V únoru 2003 byl jmenován ministrem pro záležitosti Jeruzaléma a záležitosti diaspory. Letos v květnu z funkce odešel kvůli nesouhlasu s politikou premiéra Ariela Šarona.

Ščaranského kritici říkají, že zatímco v SSSR bojoval za lidská práva, nyní bojuje proti nim. Mají hlavně na mysli to, co považují za zlehčování údělu Palestinců. Obviňují ho z toho, že jeho vidění světa je ovlivněno zkušeností studené války a silovým pojetím mezinárodní politiky. Ščaranský sám přitom považuje své názory za realistické a neovlivněné naivitou a ustupováním zlu.

Inspirací pro Bushe

Dopad Ščaranského názorů se neomezuje pouze na Izrael nebo na bývalý východní blok. Zaujaly i amerického prezidenta George Bushe. Když loni krátce po prezidentské volbě Ščaranský cestoval po USA, dostal náhle telefonát z Bílého domu se vzkazem, že by se s ním prezident rád sešel, protože na něj poslední Ščaranského kniha o demokracii udělala velký dojem.

Už když se Natan setkal s Condoleezzou Riceovou, která byla tehdy ještě Bushovou poradkyní pro otázky národní bezpečnosti, mohl v její ruce vidět jeden výtisk The Case For Democracy: The Power of Freedom to Overcome Tyranny and Terror (Obhajoba demokracie: Jak přemoci tyranii a terorismus silou svobody). Riceová mu řekla, že to čte, protože to čte prezident a ona musí vědět, co si prezident myslí. Co si Bush junior myslí, to se sám Ščaranský dozvěděl během následného hodinového rozhovoru.

„Bush mi vysvětlil svou základní myšlenku, že svoboda není americký vynález, ale je to spíše Boží dar pro všechny lidi. Řekl mi, že to, co jsem napsal, podstatně podpořilo jeho vlastní ideje a že to všechno bylo ještě posíleno mým životním příběhem a mou bolestnou zkušeností z gulagu,“ vzpomínal letos na jaře Ščaranský v rozhovoru pro časopis Der Spiegel.

Ščaranský je stejně jako Bush optimista: „V arabském světě vidíme nyní tytéž síly, které vedly ke zhroucení totalitního režimu v Sovětském svazu, aniž byla vystřelena jediná rána. Neměli bychom váhat, pokud jde o tlak na provedení hlubokých reforem. Koneckonců ti, kdo varovali před tím, aby se na Gorbačova příliš tlačilo, se mýlili.“ Podle Ščaranského nebude ve světě bezpečno, dokud tu budou nedemokratické režimy. Porazit tyranie není jen morální závazek, ale je to i strategická nutnost a zájem Západu.

Když porovnáme postoje obou mužů, je jasné, že ti dva prostě museli najít společnou řeč. Vládce si našel svého filozofa. Zda si našel dobře, rozhodne až historie.

(MFDNES)