Zaří 2005

Adolf Opálka nechce atentát na Heydricha

Pavel Kosatík

Občas se u nás oživuje zvláštní spor o to, jaký odboj proti totalitě byl nejúčinnější. Často na příkladu bratří Mašínů, ale někdy také v souvislosti s atentátem na Heydricha se vyslovuje požadavek jakési "ekonomie hrdinství".

Nárok na úctu má mít jen takový odbojový čin, kde škoda způsobená moci zůstala v relaci s mírou odvety. Jinými slovy: ten, kdo odbojovým činem zavdal podnět k represi, která byla větší než způsobená škoda, si nezasluhuje uznání, nýbrž odsudek.

Podobné myšlení ovšem ruší hrdinství jako takové. Hrdina nemyslí ekonomicky, nekalkuluje, co jeho čin vynese. Vzbuzuje-li hrdinství úctu, pak také svou iracionalitou, schopností jednat v rozporu s vlastními zájmy. Heydrichiáda, v níž proti smrti jednoho tyrana byla postavena vražda tisíců lidí, nebyla kvůli takovému nepoměru fiaskem. "Zisk" Heydrichových katů přece roste ještě dnes: rozmnožuje se o každého nového člověka, kterého étos atentátu a heydrichiády oslovuje. Tak se to alespoň jeví dodatečně, s více než šedesátiletým odstupem. Je ale tak zvláštní, že aktéři událostí, které dnes vnímáme jako jednoznačné, prožívali všechno složitěji?

Skoky do neznáma

Do myšlení výsadkářů, kteří přiletěli zabít zastupujícího protektora, se dnes nevciťuje snadno. Dobrovolně šli do situace, z níž se v roce 1942 nenabízelo jiné pravděpodobné východisko nežli smrt. Ti, kdo se nakonec podíleli na atentátu, pocházeli ze tří výsadkářských skupin: Anthropoid, Silver A, Silver B. Celkem sedm mužů bylo vysazeno na území protektorátu v závěru roku 1941.

Od začátku je provázely potíže: každý seskočil jinde, než bylo naplánováno, někteří se při tom zranili. Kontaktní adresy, jež obdrželi, byly často k ničemu; ta, již dostali třeba Jan Zemek a Vladimír Škacha ze skupiny Silver B, je zavedla na místo, odkud se "kontakt" odstěhoval dva roky předtím. Vysílačka, kterou přivezli, nefungovala.

Historici zabývající se výsadky z Londýna v roce 1942 se v podstatě shodují, že jejich členové nebyli na poměry v protektorátu připraveni. Zarážející bylo, že jen málokdo z nich dodržoval přísná pravidla konspirace. Když po seskoku zjistili, že naděje na pomoc je minimální, vyhledali mnozí rodiny, navštěvovali dívky, bydleli u matek: prostě se vrátili do prostředí, kde je v míru každý znal. Ani Jozef Gabčík a Jan Kubiš, dva muži pověření zabitím Heydricha, si nedávali vždycky pozor na to, co kde říkají, takže v den atentátu o tom, co se chystá, vědělo v Praze s velkou přesností několik desítek lidí.

Nadporučík Adolf Opálka patřil do druhé vlny vysazené v protektorátu v březnu roku 1942. Ani tento výsadek neprovázelo štěstí: sám Opálka se hned při seskoku zranil, druhý člen Ivan Kolařík ztratil na místě doklady, čímž na sebe přilákal gestapo; unikal tři dny, poté spáchal sebevraždu. O tom, jakou roli nakonec sehraje třetí člen výsadku Out Distance Karel Čurda, ještě nevěděl ani on sám. Opálku však nepovzbudilo, když viděl, jak laxně Čurda po seskoku plní rozkazy a na mnoho dní mizí ke známým, kde se skrývá.

Tak se Opálka stal od začátku jediným členem Out Distance, který v protektorátu začal vyvíjet činnost, kvůli níž byl vyslán. Sedmadvacetiletý muž se od kolegů nelišil tím, že byl vynikající voják (to platilo pro všechny), nýbrž schopností unést mimořádnou odpovědnost, což se o ostatních vždycky říci nedalo, a vlastně se to od nich ani neočekávalo. Za pouhých pět let služby ve vojsku toho stihl dost: na vojně, před Mnichovem, se stal vojákem z povolání; po odchodu ze země v červnu roku 1939 sloužil ve francouzské cizinecké legii a pak se zařadil do vznikajícího československého sboru, s nímž byl evakuován do Anglie, kde absolvoval výcvik pro příslušníky oddílů zvláštního určení.

Úkolem po seskoku bylo navázat spojení se skupinami Silver A i Anthropoid a pomoci jim ve všem, co budou potřebovat. V prvních týdnech, během dubna roku 1942, šlo především o diverzní akce. Hlavní měl být nálet britských letadel na plzeňskou Škodovku; Opálka a další vysazení měli zařídit, aby letadla v noci shodila náklad na potřebném místě. Vzhledem k vysoké oblačnosti však nálet skončil fiaskem, na místě shořely jen dvě stodoly, které zapálili sami Opálkovi lidé.

Odhodlání, pochyby

O tom, co je cílem výsadku Anthropoid, věděli původně jenom jeho členové Gabčík s Kubišem. Postupně zvažovali tři verze atentátu. Podle první měl být Heydrich zabit za jízdy v salonním vlaku; bombu měl odpálit český železničář-sebevrah, popřípadě měl být vlak zlikvidován pancéřovou pěstí. Bylo dokonce vybráno vhodné místo na trati buštěhradské dráhy v blízkosti Královské obory. Plán nepostrádal romantické rysy: Heydrichův vlak sice existoval, nebylo však nic známo o tom, že by v něm protektor též jezdil.

Druhá verze počítala se zabitím Heydricha přímo v blízkosti zámku v Panenských Břežanech, kde bydlel. V dubnu a květnu Gabčík s Kubišem na bicyklech několikrát absolvovali trasu z Prahy do Břežan a zpět; podle legendy se při cestě dokonce setkali s Heydrichem jedoucím v otevřeném voze a ironicky ho zdravili úklonou hlavy. Nakonec však také tato varianta atentátu padla: Heydrich byl v Břežanech obklopen početnou stráží a naděje na úspěch nebyla velká.

Útok na jeho vůz přímo v Praze, varian ta číslo tři, sliboval největší naděje. Gabčík a Kubiš se pro plán rozhodli na přelomu dubna a května 1942. Zhruba v téže době se však o tom, co zamýšlejí, dovtípilo také okolí. Nebylo to asi moc těžké: jejich otázky se nejčastěji týkaly lidí a situace v Heydrichově okolí, a kdo si pravdu nedal dohromady z řeči, tomu napověděly zmíněné Gabčíkovy a Kubišovy cyklistické výlety.

Členové sokolského odboje hned na počátku května zkoncipovali text varovné depeše, kterou výsadkář Alfréd Bartoš dvanáctého května odeslal do Londýna. "Tento atentát by asi ničím nepřispěl Spojencům a pro náš národ by měl nedozírné důsledky," stálo v něm. Pokud prý je třeba vykonat manifestační akci, bylo by mnohem lepší zabít symbol české kolaborace Emanuela Moravce.

Z dostupných zdrojů je známo, že zpráva byla v Londýně zachycena. Podle svědectví Prokopa Drtiny se třeba prezident Beneš klonil k závěru, že názor odbojářů se má respektovat. Z Londýna potom dokonce do Prahy odešla zpráva, v níž se uvádělo, že "ani pro nás akce proti oficiálním německým osobám nepřicházejí v této souvislosti v úvahu". Pokyn k atentátu tedy nepřišel, což se zdá na první pohled podporovat tezi o nepříliš kontrolovaném průběhu akce. Je však otázka, k čemu by pokyn byl, když jím bylo už samo vyslání skupiny Anthropoid do protektorátu.

Přesto ani mezi výsadkáři nebyla jednota v názoru na vhodnost zamýšlené operace. Na stranu pochybovačů se postavil také Opálka. Neznal obsah zamítavé londýnské depeše; před atentátem se s ním neseznámil žádný z vysazených. Zdá se však, že v protektorátu Opálka začal posuzovat situaci jinak než předtím v Británii.

Byl to podle všeho on, kdo kolem 20. dubna 1942, na kdy byl naplánován atentát v Panenských Břežanech, odtamtud odvedl Gabčíka s Kubišem za cenu slibu, že nejde o odvolání akce, nýbrž jen o odklad. Na rozhraní dubna a května pak měl se členy Anthropoidu několik rozhovorů, během nichž se proti akci otevřeně postavil. Zbylí dva výsadkáři ji však chtěli provést za každou cenu.

Gabčík a Kubiš se rozhodli: teď, nebo nikdy. 27. května zaujali postavení v zatáčce pod libeňskou Vychovatelnou. Třetí přítomný, Josef Valčík, dal zrcátkem signál, že Heydrich jede. Zbytek je historie.

Malé a velké dějiny

Radost z úspěšného atentátu trvala jen krátce. Hned druhý den vydala ČTK první seznam lidí zastřelených na základě rozsudku stanného soudu. Některé popravené výsadkáři znali. Málo útěšný pocit, že dochází na jeho slova, mohl mít Opálka také v kryptě kostela v Resslově ulici, kam po atentátu odvedl své muže do úkrytu. Chyběl totiž Čurda, po němž se slehla zem a který později skupinu zradil; až na místě, v kostele, si Opálka také uvědomil, kolik lidí o úkrytu ví, a sdílí s nimi tedy smrtelné nebezpečí. Jako muž s nejvyšší hodností potom převzal velení nad celou skupinou. V noci ze sedmnáctého na osmnáctého června, kdy kostel obklíčili Němci, měl strážní službu. Postavil se nepříteli jako první a bojoval až do konce.

Jeho dilema z května roku 1942 je třeba chápat jako vnitřní dilema vojáka: byl zvyklý plnit rozkazy a nebylo pro něho myslitelné, aby se zachoval třeba jako zrádce Čurda. V Praze se však ocitl v situaci, v níž voják bývá jen zřídka: důsledky jeho konání nedopadaly pouze na něho a spolubojovníky, nýbrž také na stovky a tisíce nevinných lidí, civilistů.

Malé osobní dějiny se dostaly do rozporu s velkými. Nebylo pochyb o tom, že atentát se vším, co následovalo, prospěl československé věci více než jakákoli jiná událost od doby Mnichova: Anglie a Francie se pod dojmem atentátu distancovaly od podepsání mnichovské dohody a všechny významné vlády uznaly kontinuitu československého státu, což ovšem nepomáhalo řešit Opálkův problém. Vlastně jej sotva něco mohlo vyřešit. Hrdinství se skládá z iracionality i ekonomie.

(Týden)