Zaří 2005

Albrecht z Valdštejna zakládá nové hlavní město

Pavel Kosatík

Je to jedna z nejčastěji kladených otázek vztahujících se k dávnější české minulosti: byl Albrecht z Valdštejna zrádce, nebo mírotvorce? Pouhý kariérista, který na cestě za mocí a majetkem odhodil poslední skrupule, takže se nakonec rozhodl smést svého dobrodince, habsburského císaře Ferdinanda II.? Anebo to byl na konci života, kdy cítil, že už se dost naválčil, člověk šlechetný a nemyslel na nic jiného než na to, jak ukončit třicetiletou válku a vyhnat jednou provždy Turky z Evropy?

Každý z protichůdných názorů je podepřen ctihodnými hlasy: tezi o Valdštejnově bezcharakternosti hájili třeba Josef Pekař nebo Josef Janáček, v obrat ke šlechetnosti zadoufali například Josef Polišenský nebo v novější době Josef Kollmann.

Pro žádný z extrémních názorů však ve skutečnosti není dostatek důkazů. Víme, že Valdštejnovi byla v posledních měsících před smrtí zástupcem českých protestantských exulantů nabídnuta česká koruna (za předpokladu, že si ji sám vybojuje), není však známo nic o tom, že se frýdlantský vévoda takovou myšlenkou skutečně vážně zabýval. Antropolog Emanuel Vlček svědčil, že v roce 1634, kdy byl Valdštejn v Chebu zavražděn, byl vlivem nemoci (třicet let trpěl syfilidou) úplným tělesným i duševním ztroskotancem, který beztak umíral prudkým samospádem. Kde by v takovém člověku ještě zbývalo místo na velikost?

Jeho činy po roce 1620 se zdá spojovat hlavně velikášství. Z pobělohorských konfiskátů zbohatl tak rychle, že se z toho do smrti nevzpamatoval; jeho styl určovalo naprosté pohrdání lidmi. Raději věřil hvězdám, ze kterých mu astronom Kepler, autor horoskopu, vyčetl vynikající budoucnost, ač jen do zmíněného roku 1634. Žil v době, která přitahovala i formovala dobrodruhy jako na běžícím pásu a Valdštejn neklidné vábení osudu přijal. Pokud nás dodnes na jeho činech něco přitahuje, pak je to asi ze všeho nejvíc právě Valdštejnova troufalost: věděl, že si dovoluje až příliš, ale nepřestával; provokoval osud, jako by chtěl zjistit, kam až může dojít. Musel vědět, že pointou bývá trest. Byl to vzorový hrdina barokní doby.

Vévoda a jeho město

Nejbohatším příslušníkem české katolické šlechty se stal během několika let. Jako vzdálený příbuzný se přihlásil o konfiskovaný majetek rodu Smiřických na severovýchodě Čech a začal k němu přikupovat další panství. Když skončil, bylo jich přes šedesát a tvořila jeden správní celek sahající na severu k Horní Lužici, Slezsku a Vrchlabí, na jihu k Nymburku a Mladé Boleslavi, na západě k Mělníku a České Lípě a na východě ke Dvoru Králové. Na území, jež začínalo mít parametry státu, ležela města Frýdlant, Liberec a Mnichovo Hradiště, centrem se nakonec stal Jičín.

Císař o území rozhodl 13. června 1625, kdy jmenoval Valdštejna vévodou. Jičín se tak jedním škrtem pera stal z regionálního střediska možnou metropolí. Došlo k tomu jen čtyři roky poté, kdy se tam Valdštejn prvně zastavil, v roce 1621. Zrovna tehdy jel na nedaleký hrad Pecku zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který brzy potom skončil mezi českými pány na staroměstském popravišti, kdežto ve Valdštejnově životě začala nová éra.

Zaujala ho hlavně poloha města obklopeného malebnou krajinou. Nebylo to obyčejné sídlo, jakých byly po českém venkově desítky. Zněl tudy tichý hlas genia loci, Valdštejn jej zaslechl a rozhodl se, že reprezentační paláce, odkud bude demonstrovat pozici nejmocnějšího muže českého království, vybuduje tam.

Začal budovat stát ve státě, vnitřně jednotný a nezávislý na zemských soudech a úřadech. Měl právo razit vlastní mince, směl povyšovat do šlechtického stavu, jeho dvorská, stavební a vojenská kancelář byly vytvářeny podle obdobných úřadů v Praze. Jičín měl být hlavní perlou: Valdštejn tam chtěl zřídit biskupství, plánoval otevřít univerzitu, chtěl do města přivést bohaté šlechtice i významné mnišské řády. Všude okolo zuřila válka, ale jeho území bylo osvobozeno od vojenských břemen, takže stavbě nemohlo nic bránit. Vévodství obdrželo přezdívku terra felix, šťastná země: jinde lidé umírali a trpěli hladem, ale v Jičíně začínali stavět město generalissima císařské armády.

Už se patrně nikdy nezjistí, zda Valdštejna hnala do jičínského podnikání "jen" ambiciózní povaha nebo nemoc. V každém případě byl vzhled města i v letech, kdy se zaměstnával válečnými taženími, jeho prioritou. "Čím smělejší si kladl cíle, tím více mu na přestavbě města záleželo," napsal historik Josef Janáček. Válka jednou skončí a postavení, jež si z ní Valdštejn odnese, bude třeba vyjádřit odpovídající pompou; tak patrně uvažoval.

Smrt smyslem všeho?

Plány na přestavbu města se zabýval od roku 1623 až do smrti. Původně počítal s tím, že vybuduje dvě stě nových domů, čímž se město rozroste na dvojnásobek. Předpokládal, že strhne větší část už existujících staveb, dřevěných a s doškovými střechami, takže de facto vybuduje město znovu od základu. Nově měly vzniknout světské i církevní budovy v čele s novým vévodským zámkem a biskupskou katedrálou svatého Jakuba. Jako jeden z prvních českých pobělohorských šlechticů pozval Valdštejn do Jičína jezuity a rozhodl o vybudování konviktu, v němž mělo studovat sto nejlepších žáků z panství. Dal postavit jezuitské gymnázium, položil základní kámen jezuitské koleje, špitálu a proboštství, nechal budovat kartouzu v nedalekých Valdicích. V městě měly stavět kláštery a kostely další mnišské řády. Valdštejn pamatoval i na světské stavby: míčovnu, jízdárnu, lodžii, zahradu s oborou... Počítal s tím, že šlechtici, kteří pochopí, že je lépe být mu nablízku, vybudují ve městě podobně honosné paláce, jaké mají v Praze.

Někteří historici Valdštejnovi vyčítali nekoncepčnost stavebních zásahů, v nichž se podle jejich názoru projevily hlavně negativní rysy zbohatlictví, pocit, že si za peníze smí všechno dovolit. Valdštejn chtěl budovat pomník svému bohatství, jenž měl zastínit veškeré přirozené dominanty kraje. Takový však byl duch manýristické architektury, kterou uplatňovali jím pozvaní stavitelé z Itálie. Daleko spíše než přízemní svévole vedla vévodu ke krajinným zásahům touha změnit podstatu aspoň v kus apozemského světa a duchovně jej pozdvihnout k nebesům.

Dobře je to dodnes vidět například na monumentálním stromořadí, čtyřech řadách lip s cestou uprostřed a dvěma chodníky po stranách: 1 700 metrů dlouhá valdštejnská alej opticky spojila stavbu biskupské katedrály s kartuziánským klášterem ve Valdicích. Valdštejn po cestě jezdíval do zahrad, bažantnice a obory. Hlavní účel však byl jiný, nadzemský: po této předpokládané trase měl jednou kráčet vévodův pohřební průvod; byla to tedy duchovní, funerální architektura, která mohutným účinkem vzdáleně připomínala záhrobní architekturu starého Egypta.

Stavba utopie

Slavný pohřeb, smysl všeho, se ovšem nikdy nekonal, zavražděný Valdštejn byl ve Valdicích pochován chvatně a bez poct, ani potom jeho tělo nemělo klid. Když však do aleje tři století po Valdštejnovi vstoupil spisovatel Jaroslav Durych, měl stále pocit, že kmeny stromů na kraji aleje se uklánějí směrem do jejího středu, jako by prý lípy chtěly vidět ze všech nejdříve, "zda už přijíždí, zda už ho vezou". V cestopisné knize Valdštejnův kraj Durych napsal, že je to "největší a nejslavnější hřbitovní alej, triumfální alej smrti", alej nekonečná, plná klamu a nebezpečí, past, v níž člověka nakonec zalehne jeho vlastní neštěstí.

Za Valdštejnova života to tak asi nevypadalo. Rodilo se utopické město. Vedle zámku, který dostal podobu městského paláce a byl postaven přímo na náměstí, rostla koncem roku 1630 stavba katedrály, jezuitskou kolej zbývalo jen zastřešit, přibývaly zdi valdického kláštera. Na stavbách nepřetržitě pracovalo pět set dělníků, kteří se snažili uspokojovat stupňující se vévodovy nároky. Jeho tlak na co nejrychlejší dokončení aspoň hlavních staveb hraničil v posledních letech života s posedlostí.

Pro město platily nejpřísnější architektonické požadavky, všechny domy byly z kamene a cihel, ulice se dláždily. Podle posledního, nejambicióznějšího plánu rozvoje města z konce roku 1633 se počítalo s rozšířením obvodu města, novými cihlovými hradbami, trojicí nových bran a velkou zámeckou a jezuitskou zahradou uvnitř. Za řekou Cidlinou se začala stavět nová řemeslnická čtvrť, takzvané Nové Město. Valdštejn vyjednával příchod nových kvalifikovaných profesí: prospektoři hledali okolo města naleziště drahých kovů potřebných pro mincovnu, zemědělští experti dumali, jak splnit vévodovo přání, aby se na Jičínsku dala pěstovat bavlna. Nakonec uvnitř hradeb zůstali jen početní příslušníci dvora, měšťané byli přestěhováni na předměstí.

Vznikala zde jakási Praha v malém, město, které bylo něčím víc než jenom běžným šlechtickým sídlem. Rodilo se opravdové centrum, zdaleka ne jen regionálního významu. V sídelních městech jiných českých šlechticů té doby byla úplně jiná atmosféra. Valdštejn byl osobou evropského věhlasu; nebylo možné pochybovat o tom, že zde vzniká protiváha panovnických rezidencí v Evropě: zatím bez panovníka.

Během deseti let Valdštejn v hlavních rysech stačil město přebudovat. Paradoxně byl hotov právě ve chvíli, kdy jeho celoevropská sláva pohasla. Sám se stal "protiváhou" úplně všech. Snad vlivem nemoci, která ho popouzela k hyperaktivitě a oslabovala zdravý rozum, si proti sobě dokázal popudit doslova celý svět včetně císaře, jemuž donedávna jako budovatel vojska sloužil.

Každý život, každé lidské dílo je vlastně torzem a životy veřejně známých lidí to jen ukazují trochu lépe než cesty těch, kteří žili v skrytu. Nebylo by proto asi správné pojímat Valdštejnův život jen jako "tragédii" megalomana. Nebyl to tedy spíše člověk, který naplňoval své velice specifické vnitřní možnosti? Mnoho jeho zdánlivě nesmyslných plánů, například na prokopání průplavu ze Severního do Baltského moře, se splnilo s odstupem stovek let. Je to tragédie?

(Týden)