Zaří 2005

Hrabě Badeni vydává jazyková nařízení (5. 4. 1897)

Pavel Kosatík

Původně to měl být chvályhodný čin, jehož prostřednictvím by se německé a české obyvatelstvo koruny české sblížilo na cestě ke vzniku rakouského státního národa. Počestný záměr místo toho vzedmul vášně, které vyděsily celou střední Evropu. Jak bylo možné, že Češi a Němci, kteří předtím dokázali žít tak dlouho vedle sebe, proti sobě najednou vystoupili s tak strašnou nesmiřitelností? Odpověď, která se nabízí s odstupem času, praví: zaplatili daň době přesvědčené, že příslušnost k pospolitosti je vším, individualita ničím.

V říjnu 1895, kdy Badeni přebíral moc, se podmínky pro zlepšení postavení Čechů v předlitavské části Rakouska-Uherska jevily příznivě. O tom, že obyvatelstvo západní poloviny říše by bylo dobré politicky sjednotit, podobně jako se to povedlo v Uhrách, pochyboval málokdo. Existovaly však dva protikladné názory, jak se to má stát. Někteří věřili, že duch Rakouska roste z dobrovolné spolupráce národů, a snažili se aspoň nejpočetnější z nich, Čechy, rakouské Němce a haličské Poláky, nadchnout společným programem.

Polák chce smír

Mezi Němci z českého pohraničí však sílily hlasy, že každé podobné spojení je vzdálí Němcům v říši, k jejichž hospodářským a kulturním úspěchům vzhlíželi s obdivem. Na české touhy obnovit dávná práva Koruny české v původních hranicích odpovídali vůdci Všeněmců, že historické hranice patří do historie; jediná reálná čára oddělující Čechy a Němce už dávno spojuje města Opavu, Trutnov, Liberec, Litoměřice a Cheb. Český požadavek, aby se čeština opět stala druhým, rovnocenným jazykem na celém území, neměl jen prestižní, ale také velmi praktické důsledky: rozhodnutí o tom, v jakém jazyce se bude v zemi úřadovat, odpovídalo na otázku, zůstanou-li české země jedním celkem, nebo zda se postupně vytvoří dva správní systémy, každý s jiným režimem. Že by taková cesta nejspíš vedla k odtržení českého pohraničí a jeho připojení k Německu, byla jedna z mála věcí, na kterých se Češi s Němci shodovali.

Kazimir Badeni byl zastáncem názoru, že jazykový kompromis Čechů a Němců je možný. Ve Vídni se mu přezdívalo "ten Polák"; do vlády přišel z úřadu haličského místodržitele a netajil se odhodláním zavést v celém Předlitavsku poměry, jaké se mu v Haliči osvědčily: polština se tam ve vnitřní správě stala partnerem němčiny. Pro splnění úkolu v Čechách se mu dostávalo jak odhodlání, tak idealismu. Horší to však bylo s jeho orientací v nové situaci. Dokonce i čeští politici byli názoru, že by bylo lépe, kdyby Badeni znalost poměrů aspoň předstíral. Staročeský předák Albín Bráf dával k lepšímu slova, jimiž prý premiér přivítal deputaci varnsdorfských Němců: "Varnsdorf? Co to je?" Podobně mu však čeští představitelé Matice školské museli vysvětlovat, kde leží Hodonín, město, v němž Češi měli gymnázium.

Ať už se podobné historky zakládaly na pravdě či ne, Badeni následnými kroky prokázal, že si řešení národnostních poměrů v Čechách představuje poměrně snadno. V podstatě spoléhal na to, že obě strany uznají rozumnost jeho návrhů, podřídí se jim a začnou žít v mírumilovné shodě. Špatná prognóza se však na jeho návrzích fatálně podepsala, a nejenom na nich.

S návrhem na jazykové uspořádání mezi Čechy a Němci vstoupil do situace, kdy už jistá pravidla "styku" existovala. Základ tvořila dokonce rakouská ústava z roku 1867, kde se mluvilo o rovnosti "všech v zemi obvyklých jazyků ve škole, v úřadě a v životě veřejném". Na to však Všeněmci namítali, že jde o pouhý ústavní princip, jenž musí být v praxi konkretizován. Praxe se časem upravila tak, že soudy a některými dalšími úřady (nikoli například v armádě nebo finanční správě) se přijímala podání v jazyce národa, jenž byl v daném místě v převaze. Jednací řečí však většinou zůstávala němčina.

Čechy Čechům

Češi, ale i Němci však chtěli mnohem více. Do veřejného života vstupovaly tisíce lidí, kterým byla donedávna účast odepřena. Všeobecné volební právo do říšského sněmu bylo sice zavedeno až v roce 1907, už za Badeniho však směl volit každý, kdo platil roční daň aspoň čtyři zlaté. Mnoho lidí, jejichž občanství bylo teprve v plenkách, uvěřilo, že k tomu, aby se veřejně angažovali, stačí hlasitě prosazovat radikální program. Slovo "odpovědnost" se v této době moc nenosilo; spíš platila zásada, že se má popřát sluchu komukoli, kdo přichází s novou myšlenkou. Čím více na sebe bude někdo upozorňovat, tím větší má šanci, že druhé strhne. Do veřejného života v českých zemích nastoupili dravci.

Pokud tedy Badeni očekával, že lidem, jejichž postavení chce upravit, vládne stejně jako jemu rozum, hluboce se zmýlil. Češi i Němci od radikálních vůdců už dávno žádali především to, aby jim říkali, co chtějí slyšet. U Čechů zabírala věta: To, že na svém historickém území nemůžete vést jednání ve vlastní řeči, je národní hanba. Všeněmci zase tvrdili: Ustoupíte-li Čechům v jazykových požadavcích, už nikdy se nebudete mít tak dobře jako Němci v říši; na jedné palubě s Čechy utonete ve zmatku a barbarství. Neřešilo se tedy, jaký systém zavést, aby co nejúčelněji fungoval, ale vyráběly se křivdy, záminky k novému a novému rozčilení. Pokud na začátku existoval prostor k dohodě, předáci radikálních stran na české i německé straně to lidem zatajili.

Pravda je, že vydání jazykových nařízení 5. dubna 1897 bylo na české straně přijato nejdřív jako satisfakce. Proti minulosti totiž Badeni zaváděl důležitou změnu: napříště měly úřady kdekoli v Čechách a na Moravě, tedy v německém a smíšeném území, vést jednání nejen německy, ale také česky. Státním úředníkům se ukládala čtyřletá lhůta, během které se měli druhý jazyk doučit. Protože čeští byrokraté už německy uměli, bylo jasné, na koho se nařízení vztahuje: a Všeněmci je obratem vyložili jako diskriminační. Z vládnoucího národa se staneme menšinou, tvrdili, a Češi nás budou cvičit, jestli ve slově "pytel" píšeme správné "y".

Na české straně byl Badeniho krok většinou chválen; české noviny účinek nařízení vykládaly tak, že národní jazyk se opět vrátí do míst, odkud byl v uplynulých staletích vytlačen. S odstupem času však toto jazykové nařízení vzbuzuje pochybnosti. Uložit chebskému nebo libereckému soudci, aby se učil českou gramatiku, nemělo v dané době více logiky, než kdyby to zákon přikázal například soudcům ve Vídni. Naopak v hlavním městě, kde žila česká menšina, mělo takové rozhodnutí mnohem větší smysl. Ne tak v souvislém pásu německého osídlení na severu a západě Čech, kde se každý ústupek vnímal z hlediska nacionální prestiže. Vzhledem k poměrům, které panovaly, se Badeniho rozhodnutí jevilo spíše jako neobratné, povzbuzující emoce na obou stranách: u Čechů triumfální, u Němců stále zuřivější.

Odsun místo spolupráce

Možná že Češi Badeniho nařízením získali více chuti pracovat pro Rakousko, podstata jejich odhodlání však dále zůstala konfrontační: na prvním místě nešlo o nalezení nejlepšího způsobu, jak řídit stát, ale o odstranění Němců z pozic v historických zemích. Je to jenom první kapka, psaly mladočeské noviny. Němci si dění vyložili jednoznačně: jde nám o všechno. Heslo "svůj k svému", už předtím bohužel známé na obou stranách, se stalo denním programem. Češi neměli kupovat německé zboží ani zaměstnávat dělníky druhé národnosti. "Žádný Němec nesmí již pod jednou střechou bydlet se svým úhlavním nepřítelem," radily pro změnu letáky šířené ve starém českém městě Žatci. Lze mluvit o jednom státě, když v něm vedle sebe existují dvě ekonomiky? Hospodářský spor se přenášel do ulic: brzy poté, co německý filozof Mommsen poradil bít Čechy po hlavách, Češi v Praze začali napadat německé studenty.

Hloubka krize se ukázala na podzimním zasedání říšského sněmu v roce 1897. První, co na něm Badeni uslyšel, hned když si sedl do lavice, bylo, že je "polský padouch", a pak už události následovaly ráz naráz. Rvačky před řečnickou tribunou se táhly několik dní; jeden poslanec vytáhl nůž, druhý sliboval, že příštího dne přijde s revolverem, třetí s píšťalkou přímo před tribunou znemožňoval veškeré jednání.

V den, kdy český poslanec Karel Kramář přivolal policii, už Vídní pochodovaly davy, které nežádaly nic menšího nežli Badeniho smrt. Premiér odstoupil, to už se však bouře přelily do českých a moravských měst. Jen v Praze byly stovky zatčených, takže muselo být vyhlášeno stanné právo. Situaci zčásti uklidnil až Badeniho nástupce baron Gautsch, který na jaře 1898 rozdělil české země z jazykového hlediska na tři území: české, německé a smíšené. Jen na smíšeném území, kde byla alespoň čtvrtina obyvatel jiné národnosti než většina, se mělo jednat před úřady v obou jazycích.

Češi nesli jako hanbu, že za smíšené území byla vedle řady okresů v Čechách (a také hlavního města Prahy) prohlášena celá Morava; až do té doby si byli jisti, že alespoň na části jejího území jde o výlučně český jazykový prostor.

Události vyvolané Badeniho nařízením z roku 1897 prohloubily deziluzi těch, kdo chtěli doufat v perspektivu česko-německého soužití. Mnoho lidí si z pouličních srážek odneslo poznání, že přes všechny řeči o pokroku a demokracii je řešení vzájemného vztahu obou národů v nedohlednu. Skeptický čas dává nový prostor radikálům, a tak zřejmě nikoli náhodou se právě v polovině devadesátých let zatím na německé straně prvně objevil názor, zda by nebylo lepší "ty pitomé Čechy" někam odsunout, například do tepla k jejich balkánským bratrům. Místo trvalého soužití tak Badeniho jazyková nařízení poprvé naplno ukázala hloubku česko-německých nacionálních předsudků, které potom s nepatrnými přestávkami určovaly poměry ve střední Evropě následující půlstoletí.

(Týden)