Zaří 2005

Ivan Diviš a Teorie spolehlivosti

Pavel Kosatík

Člověk sedne a začne psát knížku: jak snadno představitelná a v podstatě banální se tato situace zdá. Nic, co bychom neznali třeba z televize a nedovedli si představit. Na začátku je asi, myslí divák, potřeba něco sdělit a představa o tom, jak má sdělení ve výsledku vypadat. Psaní, jež začalo jednoho květnového dne v zahradním domku na pražské periferii, v hloubětínské ulici Na Hutích, však celých dalších více než třicet let vypadalo úplně jinak.

Malebný kverulant

Na počátku šedesátých let Diviš ještě zdaleka nebyl známý ani slavný básník. To první přišlo právě v šedesátých letech, kdy během devíti let donedávna zakazovaný autor vypálil salvu dvanácti básnických knih. Na to druhé musel čekat dokonce až do polistopadového návratu z exilu. Také potom však pro mnohé zůstal leda zuřivou figurkou, která umí tak krásně spílat českému národu, že to jde kromě koukání občas i poslouchat. Dnes, kdy už Diviš nežije, mizí z paměti malebné vlastnosti jeho temperamentu a působí "jen" dílo, jež má ale zvláštní povahu: v jeho středu, mezi mnoha sbírkami básní, ční jako balvan objemná kniha složená ze stovek příležitostných, krátkých textů vzniklých tlakem situace, vzpomínky a asociace z ní vyvozené. Jako každé velké dílo rovněž Teorie spolehlivosti, jak ji Diviš nazval, podkopala sobě i autorovi půdu pod nohama: položila totiž odlišně než dosud otázku, co uměleckým dílem v dnešní době má nebo může být.

Tradiční představa obyčejně praví, že dílo se tvoří odpovědně, krok za krokem, podle předem daného a cílevědomého autorova záměru; spisovatel vznik programuje, organizuje a kontroluje pevnou vůlí. V novější době, zejména ve dvacátém století, se připojilo etické kritérium: autor by měl za dílo ručit charakterem; krásné knihy vyrobené zločincem nebo oportunistou krásné nejsou a jako umělecké dílo je nemá smysl číst.

Takové psaní je potom ale často výsledkem jakéhosi paktu stability. Například v rozšířeném a oblíbeném žánru románu se utvořila pravidla, kde obě strany, autor i čtenář, hrají předem domluvenou hru. Čtenář žádá příběh, a spisovatel jej proto dodá. Čtenář se bude chtít dovědět, jak příběh dopadne, a tak se to doví.

Převrat na verandě

V minulém století velkou část této elementární vypravěčské potřeby začala uspokojovat televize, takže dnes už by sotva šlo začít knihu tak rozšafně a počestně jako za dob Balzaka nebo Gogola: "Jednoho sychravého podvečera v městě B. v n-ském újezdu zastavil kočár." Ale stále, i dnes, romanopisec často komponuje podle nepsané dohody: dodá se a přijme příběh, který zobrazí, jak daná doba mění lidské povahy a charaktery. To, co Diviš onoho květnového dne v roce 1960 na hloubětínské verandě, daleko od města, obklopen sady a skládkami, začal psát, však bylo všechno jiné, jenom ne kniha takového tradičního a předvídatelného typu. Na začátku to bylo až prostinké: zaznamenal dvě nepříliš významné věty, které řekl vězeň, jenž toho dne přišel na návštěvu. Pak se k rukopisu jednou vrátil na podzim stejného roku; vlastní soustavné psaní se dokonce rozběhlo až o dva roky později. Jako kdyby Diviš váhal a tápal, z jakého úhlu má k neviditelnému kontinentu, jehož kontury snad už začínal tušit, přistoupit. Vydává-li se cestovatel do krajiny rozlehlé jako Asie, musí být obezřetný.

Jak psát v nové době

Během dalších let psal, kdykoli ho něco napadlo: nesoustavné a navzájem nepropojené texty. Nenavazovaly na sebe v čase a neodkazovaly k sobě; nebyl to deník. Jejich cílem nebylo zachytit názorový vývoj či jiné proměny autora. Diviš se ostentativně postaral o to, aby každý úryvek mohl a zároveň i musel fungovat samostatně. Pohrdání umnou kompozicí dal najevo například tím, že "ztratil", přesněji řečeno kamsi na řadu let založil, igelitový pytel s velkou částí textů. Kdyby to udělal Tolstoj se sto stranami, na nichž popisuje bitvu u Borodina, mohl by dát zbytek své Vojny a míru do sběru, stavba díla by se zhroutila. Divišova Teorie spolehlivosti však byla podivuhodným dílem, kde na každé jednotlivé části záleželo i nezáleželo.

V prvním českém vydání v Praze v roce 1994 ztracená část chyběla a nikdo ji nepostrádal, dokonce ani sám autor. V druhém vydání, o osm let mladším, chybějící pasáže zařazeny byly, ale jakousi podivuhodnou shodou okolností to i pro nejpozornějšího čtenáře stále byla táž kniha. Princip dominoval nad kompozicí a provedením jednotlivých částí. Přirovnání k vesmíru, které se po vydání knihy objevilo, nebylo tak třeskutě odvážné, jak se mohlo zdát.

Diviš, stvořitel principu, svůj nevelký zájem o nuance dal najevo také tím, že přípravu knihy, sestavení z hromad papírů navršených za léta bez ladu a skladu, svěřil přátelům. Do práce jim nemluvil, vlastně se o ni ani nezajímal. Ani bůh se poté, co stvořil svět, nepotuluje ustaraně nablízku a nevychytává závady, které se při provozu objevily. Kdo zná Slovo, ten nebude dumat nad fasádou.

Tím, že Diviš rezignoval na kompozici a nechal dílo plynout, aniž je toužil někam dovést, vstoupil do polemiky s literárními žánry, jež byly na umné kompozici postaveny. Román byl nejbližším cílem. V autorském spřádání prozaických příběhů viděl Diviš manipulaci a lest: v životě není katarze, takže dílo skloubené jen proto, aby jí dosáhlo, vlastně čtenářům lže. Nezáleží na tom, že čtenáři obelháváni být chtějí. Každý únik před skutečností, vzdálení se životní realitě, je podle maximalisticky uvažujícího Diviše nemravný. Tvůrce se prý nemá snažit čtenáře "dostat" a vlastně se o něho ani nemá příliš starat. Všechny síly má napřít k jedinému: co nejpřesnějšímu vyjádření sebe samého, lhostejno jakými kompozičními prostředky. Život je věčný proces, veletok, všechny milníky v něm jsou pouhá fikce. Psaní je od toho, aby zachytilo život v neustálém a neklidném, předem nenalajnovaném pohybu. Divišův čtenář neměl nad knihou usednout k hotové a naaranžované tabuli, spisovatel mu uchystal úplně jiný osud: projít spolu kompletním martyriem kuchyňské přípravy.

Možná že Diviš původně ani nepředpokládal, že by z Teorie spolehlivosti jednou mohla být kniha. Snad mělo jít jen o jakýsi další z mnoha jeho příručních rezervoárů poznámek, nálad, asociací a aforismů, zásobník se surovinou budoucí básnické tvorby, jež si vytvářel celý život. V sedmdesátých letech tak třeba v mnichovském exilu se spisovatelem Josefem Jedličkou podnikl na dálku faktografický "průzkum" staropražských reálií. Způsob, jímž smísil objektivní informace s osobními zážitky, připomněl postup použitý také v Teorii: "zaevidoval" si, jak v Praze prožil 15. březen 1939, 9. květen 1945, 25. únor 1948 a jiné důležité dny. Recenzoval pro sebe zajímavé pražské lokály se zážitky, které ho tam potkaly. K faktům vždy doplnil asociace, spojil je vzájemnými vztahy. Snad tak měla vzniknout vzpomínková kniha, ale daleko spíše to byl zásobník, kam bylo možné sáhnout, kdykoli se to hodilo.

Panoramatický obraz

V případě Teorie se však stalo, že "zásobník" začal Divišovi kynout pod rukama. Zatímco původně měl sloužit vnějšímu účelu, stal se sám účelem. Cokoli do něj Diviš vložil, text, výkřik či vzpomínku jakéhokoli druhu, vše se uvnitř proměnilo, stalo se částí panoramatického obrazu, jejž Teorie spolehlivosti přinášela. Dílo nepřibývalo v čase jediným směrem, nerozrůstalo se od začátku do konce, nýbrž bobtnalo vpřed i vzad, do všech světových stran a dále do prostoru.

Vznikla tak alternativa k románové kompozici, která ukázala netušené možnosti: dovolila například zatížit text takovou dávkou mravního patosu, jakou by asi žádný román neunesl. Diviš se prohlásil za člověka, který na sebe dobrovolně bere celou tíhu národní, a snad dokonce veškeré lidské existence. Editor Teorie spolehlivosti Jiří Horák jednou výsledek autorovy práce přirovnal k bibli. Ani Starý nebo Nový zákon nejde chápat jenom jako příběh, a vůbec ne příběh ucelený, psaný s předem daným kompozičním záměrem. Rovněž Divišovu Teorii lze, tak jako bibli, otevřít na kterémkoli místě s jistotou, že nalezené místo bude stejně důležité jako kterékoli jiné. Katarze v Teorii není obsažena jen ve finále, čtenář na ni nemusí čekat až do konce, nýbrž ji zažívá v podstatě stále, skoro v každé větě. Přestane-li se dílo usilovně komponovat, může dosáhnout stavu, kdy působí permanentně.

Někdy se cituje Divišův záznam z roku 1967, který tvoří motto knihy: "Považuji za nežádoucí zkrat, dokonce za svého druhu příkoří, aby po umělci zbylo jen a jen dílo a současně nebyl vydán počet i o jeho soukromém utrpení, kterým je nejen vykupoval, ale bez něhož by prostě nebyl ničím, ani občanem, ani otcem, plným člověkem prostě." Diviš věřil, že správně to má být obráceně: jako hlavní dílo má být "ve veliké knize" publikována zpráva o autorově životě a až úplně na konci, někde ve smutném koutku mezi rejstříkem a poznámkami, se má krčit komponovaná literatura. Podle Diviše se vzadu, na mrazu, měly ocitnout třeba všechny jeho básně. Pokud to zní jako záměr posedlého a sebestředného dokumentaristy, pak právě četba Divišovy Teorie spolehlivosti ukazuje, v čem bylo opravdové kouzlo jeho "evidence". Přesvědčen, že "pravdivé a skutečné je jen to, co jsme skryli a zamlčeli", došel k názoru, že kompozice je umění, jak skrývat a mlčet. Podle toho se zachoval.

(Týden)