Zaří 2005

Naši v katyňském lese

Pavel Kosatík

V ponurých polsko-ruských dějinách, které ostatně světlými okamžiky příliš neoplývají, patří Katyň k mimořádně temným momentům. Dnes už jsou základní fakta o případu známa: na jaře roku 1940 v katyňském lese poblíž Smolenska sovětská policie postřílela 4 400 polských vojáků a důstojníků, zajatých po obsazení Polska v září 1939. O tři roky později byly katyňské hroby objeveny nacisty, kteří oblast okupovali. Jejich zprávě, že vraždu má na svědomí sovětská strana, v oné době i v letech po válce skoro nikdo nevěřil. Pokud Němci dokázali na východní frontě spáchat tolik jiných, ještě horších zločinů, proč by právě katyňský byl výjimkou? Přece to tak bylo; sovětská strana se však k popravě bezbranných zajatců přihlásila až v dubnu roku 1990.

Dodatečně se také ukázalo, že celkový počet pobitých Poláků činil skoro 26 tisíc. Byli pohřbeni na různých místech; některé masové hroby se nenašly dodnes.

Kožík a partyzáni

Incident, který fatálně poznamenal polsko-ruské vztahy, ovlivnil životy dvou Čechů, a to právě v roce 1943, kdy nacisté maximálně nedůvěryhodnou zprávu o objevu katyňských hrobů vyslali do světa.

První informace se v protektorátním tisku objevily počátkem dubna; mezi českou veřejností měly minimální ohlas jako veškerá tvrzení nacistů o tom, že násilných činů se vedle nich dopustil ještě někdo jiný. Češi měli v dobré paměti, jak je předmnichovská goebbelsovská propaganda obviňovala z násilí vůči sudetským Němcům. Důkazy o tom, že se nacisté nezastaví před ničím, přinášel téměř každý protektorátní den. Obvinění Sovětského svazu z odpovědnosti za katyňský masakr se jevilo jenom jako další lež z mnoha.

Protože obdobné ohlasy se objevily také v dalších okupovaných zemích, rozhodli se nacisté k činu a zorganizovali do Katyně expedici, jejímiž účastníky se měli stát lékařští experti a zároveň důvěryhodní propagandisté: nevěříte-li nám, pak snad uvěříte svým lidem, jako kdyby říkali organizátoři.

Zdaleka to nebylo poprvé, kdy Goebbelsovi lidé k spanilé jízdě přistoupili. Čechům se vryla do paměti zvlášť expedice českých novinářů po bojištích na západní frontě na jaře 1940 a výprava kulturních pracovníků (Jaroslava Durycha, Bedřicha Fučíka, Josefa Knapa, Václava Talicha a dalších) do Německa a Nizozemska na podzim stejného roku. Obě cesty tehdy byly hojně "medializovány", někteří účastníci o nich napsali knihy, téměř všichni se svěřili s dojmy v tisku, na přednáškách a podobně.

V roce 1943 už byl starý nacistický trik s angažováním důvěryhodných národních "cestovatelů" znám, a tak měli oslovení k výpravě ještě méně chuti než předchůdci. Bylo veřejné tajemství, že se od nich očekává všechno možné, jen ne samostatný úsudek. Účastí (a zprávami o ní v dobových médiích) prokazoval svědek loajalitu k říši a zároveň říkal čtenářům a posluchačům: Buďte jako já.

Oba čeští účastníci výpravy z konce dubna 1943 o ní později vydali svědectví. První, spisovatel František Kožík, tak učinil v pamětech, kde Katyni věnoval celou kapitolu. Neuvedl, proč si nacisté podle jeho mínění vybrali právě jeho. Bylo však evidentní, že volili obdobně jako u starších propagačních cest. Kožík byl celkem mladý (34 let), nadějný a důvěryhodný český autor; celonárodní oblibu si získal v roce 1939 románem Největší z pierotů, ale byl oblíbený též jako autor četných rozhlasových her.

Ve zmíněných memoárech Kožík naznačil, že účast v zájezdu byla dílem jiného mladého a perspektivního českého autora Jana Drdy, který se svalením odpovědnosti na kolegu cestě vyhnul. Cestu samu Kožík líčil jako čiré utrpení. "Bylo mi, jako bych byl nucen k sebevraždě," tvrdil. Prý si přál, aby partyzáni jejich nízko letící letadlo sestřelili "a abych měl ode všeho navždy pokoj".

Leč partyzáni měli zrovna jiné věci na práci, a tak se cesta vydařila. Přes Berlín a Varšavu cestovali s Kožíkem zástupci dalších okupovaných zemí: Nizozemci, Ital, Španěl, Polák, Rus a další. V Katyni každý dostal balík fotografií, pořízených v místech, kde byly otevřeny hroby, získal možnost pohovořit s vesničany a pak už se mohl pohybovat v terénu, kde pracovali němečtí patologové. Ve svědectví po návratu byl Kožík skoupý na slovo: napsal do protektorátních novin vyžádaný článek, ale v dalších týdnech a měsících prý spotřeboval většinu energie na to, aby na morbidní "výlet" zapomněl.

Patolog v akci

Případ Kožíkova spolujezdce, soudního lékaře Františka Hájka, byl složitější. Zatímco Kožíkův úkol spočíval pouze v tom, aby katyňské mrtvoly popsal mistrným perem, Hájek coby uznávaná lékařská kapacita měl nacistům vystavit dobrozdání a vahou autority podpořit tvrzení o tom, kdo vraždil. Cestou se tedy zařadil do týmu patologů a soudních lékařů z celé Evropy (kromě něho jelo ještě třináct dalších odborníků). Na místě mohl Hájek sledovat pitvu prováděnou německým lékařem a potom mohl sám podle libosti pitvat další těla. Učinil tak podle svých slov celkem dvakrát; obě těla, jež zkoumal, měla v týlu střelnou ránu, jeden mrtvý měl mimo to v kapse ruské noviny z 22. dubna 1940. O tento časový údaj, tedy kdy byli polští vojáci zastřeleni a pohřbeni, nacistické propagandě zejména šlo. Podle protokolu, který Hájek a ostatní na místě podepsali, byly mrtvoly staré přibližně tři roky. Pocházely tedy z jara 1940, kdy bylo zdejší území pod kontrolou sovětské armády; ergo vraždila Stalinova armáda.

V tomto duchu také Hájek po návratu do Prahy mluvil s protektorátními novináři, kteří pak jeho slova přetlumočili v tisku. Na žádost tiskového šéfa protektorátu Wolframa von Wolmar Hájek o cestě pobesedoval ještě v novinářském klubu a promluvil v rozhlase; napsal také článek do protektorátní Přítomnosti.

Pak se nějakou dobu nedělo nic. V září roku 1943 Katyň dobyla zpět Rudá armáda, vyslala na místo tým vlastních kapacit a výsledek na sebe nedal dlouho čekat: stříleli Němci a těla byla zahrabána v září až prosinci 1941, tedy v době, kdy už okolí Smolenska bylo pod německou kontrolou. Události se však daly plně do pohybu, až když Sověti v roce 1945 osvobodili Prahu. Profesor Hájek byl zatčen a vyslýchán. Hlavní tři otázky, které mu vyšetřovatel kladl, zněly: proč do Katyně jel, jaké veřejné projevy o cestě učinil a proč nakonec podepsal katyňský protokol. Hájek se omlouval: kdyby prý nepodepsal, jistě by neodletěl zpátky domů. Vlastně se prý tehdy před nacisty přetvařoval, ale vzhledem k tomu, že teď už nemusí, může říci z plných plic pravdu: těla nalezená v Katyni byla v takovém stupni rozkladu, že se vůbec nedalo určit, jak dlouho se v hrobech nacházejí. To však jako vysvětlení nestačilo.

V zemi obsazené Sověty si Hájek mohl zachovat svobodu a možná také život pouze tím, že katyňský podpis z roku 1943 popře. Hájek tak učinil v přednášce proslovené ve schůzi Spolku českých lékařů 9. července 1945; vydal ji též jako samostatnou brožuru. Popsal v ní podrobně místo, kde byly hroby nalezeny. Vylíčil, jak se mu jevil jejich obsah. Tvrdil, že mrtví Poláci byli zabiti projektily německé výroby. Nedodal však už, že je v dané době nakupoval celý svět, tedy také Sověti.

Hájkův obrat v určení odpovědnosti za Katyň vzbudil pozornost u lékařů v západní Evropě. Upozorňovali na to, že pokud někdo z účastníků cesty do Katyně dodatečně odvolal původní závěr, byli to vždy lékaři ze zemí za železnou oponou (vedle Hájka například patolog František Šubík, který se účastnil coby expert takzvaného slovenského štátu).

Na jaře 1952 se vraždy v katyňském lese dostaly na pořad jednání zvlášť pro ten účel ustaveného výboru amerického Kongresu. Před výborem vystoupil dánský patolog Helge Tramsen, účastník cesty z roku 1943, a vypověděl, že Hájek a Šubík tehdy tvrdili něco jiného než dnes a původní výpověď podepsali dobrovolně; Tramsen výslovně řekl, že oba lékaři si v roce 1943 byli jisti, že Poláky zavraždili Sověti. Dánský lékař byl důvěryhodný muž, ve vlasti člen hnutí odporu; když před Kongresem vypověděl, že v Katyni měl možnost pitvat, jak chtěl, a vždy došel k témuž výsledku (těla byla pohřbena na jaře roku 1940), američtí zákonodárci mu uvěřili.

Pro Hájka ovšem znamenala Tramsenova výpověď medvědí službu: platnost jeho brožury z roku 1945 se znovu zpochybnila, takže musel dokazovat, že je schopen potvrdit všechno, co po něm Sovětský svaz chce. Nové vyjádření otiskl v deníku Lidová demokracie. Zopakoval tvrzení z roku 1945, že těla v době jeho návštěvy neležela v zemi déle než rok a půl, připojil však také nové informace: v roce 1943 prý neuměl kloudně německy, takže vlastně netušil, jaký konečný protokol podepisuje. (Pak se naskýtala otázka, proč tedy vážil cestu; Hájek však dobře věděl, že sedm let po válce mu tuto otázku nikdo nepoloží.) Zbytek článku lékař proměnil v propagandistický pamflet; čím méně důkazů předložil na podporu tvrzení, tím divočejší rétoriku užil: "Volám... učence a vědce světa, aby pozvedli a spojili svůj hlas proti této americké akci s ,katyňským případem', namířené proti lidstvu a míru světa."

Poté co v Lidové demokracii otiskli Hájkovo vyjádření, přihlásil se o slovo také Kožík. "Rád se chápu pera," tvrdil, "abych popsal pravdivě zákulisí takzvaného katyňského případu." Místo popisu se však uchýlil k populistické rétorice: Američané se prostřednictvím Katyně snaží očernit SSSR, jenže to se jim v žádném případě nepodaří.

Další život profesora

Ačkoli si čeští účastníci cestu do Katyně nevymysleli, a kdyby mohli, určitě by se jí vzdali, událost na nich ulpěla. Projevilo se to hlavně u profesora Hájka: zvláštní shodou okolností právě jeho po únoru 1948 volali k problematickým úmrtím, jimž měla pitevní zpráva dodat věrohodnost. V březnu 1948 Hájek pitval tělo ministra zahraničí Jana Masaryka (se závěrem: jasná sebevražda) nebo o rok později tělo plukovníka Karla Lukase, hrdiny západního odboje, kterého na jaře 1949 estébáci ubili při výslechu (jako příčinu smrti uvedl Hájek edém plic). Litoval někdy chvíle, kdy kývl Němcům na to, že do Katyně pojede? Odmítnout organizovaný výlet takového typu bylo riskantní; na druhé straně není znám jediný případ, kdy by Čech, jenž odmítl, musel platit svobodou nebo životem. 29.03.2005 - 13/05 - Pavel Kosatík - str. 74

(Týden)