Zaří 2005

Přemysl Pitter zahajuje "akci zámky"

Pavel Kosatík

Dobro je nefotogenické, nepodrobitelné sloganu. Křehké a subtilní, ohroženo z jedné strany zlem a z druhé kýčem. Je třeba být dobrý, ale zároveň je obtížné tento stav reflektovat: každé prodlévání u něj a spekulování o něm jako by zpochybňovalo jeho autenticitu. Dobro se neplánuje, prostě se koná. Ze všech těchto důvodů k němu často přistupujeme s ostychem, který nás neopouští ani tam, kde jsou jeho projevy nesporné.

Jedním z nich je "případ" pedagoga Přemysla Pittra. Událost, jíž se v létě roku 1945 zapsal do dějin, je známá: bezprostředně po skončení války podnikl ojedinělý idealistický experiment, když soustředil a začal společně vychovávat několik stovek židovských, českých a německých dětí. Svým plánem a hlavně způsobem, jakým jej naplnil, se dokonale vymkl většinovému názoru doby. V čase, kdy byl snad celý svět přesvědčen, že budoucí mírumilovné soužití se odkládá o stovky let a do té doby bude lepší pro jistotu vyhloubit mezi státy několik příkopů, předstoupil Pitter s antitezí: koexistence je možná vždy, opírá-li se o dost pevné mravní principy a lásku především.

Přední český vychovatel, který ve svém pražském Milíčově domě pečoval o opuštěné děti už od roku 1933, vstoupil do polemiky s rasově a nacionálně rozkastovaným světem za druhé světové války, kdy sháněl jídlo židovským dětem a desítky jich ukryl v zotavovně v Mýtě u Rokycan. Úkol, který na něho čekal po osvobození, byl ještě těžší, protože se při jeho plnění zpočátku nemohl opřít o nikoho, jen sám o sebe. Nerozlišoval mezi tím, jestli zachraňuje českého odbojáře, židovské dítě nebo vojáka wehrmachtu. Bylo mu to jedno.

Podle svého přesvědčení, že "všichni lidé jsou bratry", počítal zjara 1945 nejprve s tím, že se postará o židovské děti z Terezína, zachváceného tyfovou epidemií. Využil pro tento plán zmatků revoluční doby, hlavně skutečnosti, že mnozí Němci byli vyháněni ze svých majetků. Například německý podnikatel Hanuš Ringhoffer: před válkou jeden z kapitánů československého průmyslu, generální ředitel koncernu Ringhoffer Tatra, majitel pivovaru ve Velkých Popovicích a dalších výnosných podniků. V květnu 1945 pykal za to, že po okupaci vstoupil mezi prvními do NSDAP a působil ve vlivné funkci pověřence pro automobilový průmysl. Ihned poté, co sovětská armáda obsadila jeho malé pozemkové a zámecké impérium jihovýchodně od Prahy, zámky Štiřín, Kamenice, Olešovice a Lojovice, byl odsunut do tábora pro německé průmyslové experty v sovětské okupační zóně, kde v roce 1946 zemřel.

Plná bahna

Zabavený majetek byl rychle vydrancován, zčásti sovětskými vojáky, zčásti českými lidmi. Pitter jako člen sociální komise České národní rady měl o zámeckém dění informace z první ruky. Sestavil text memoranda, které ho opravňovalo správu zámků převzít, a nechal si je od kteréhosi činovníka ČNR podepsat; to za revoluce stačilo. "Žádný národní výbor neměl proti našemu záboru námitek," vzpomínal Pittrův spolupracovník Zdeněk Teichman. "Vnesli jsme určitý pořádek, nechali nás, abychom se s ruskými vojáky srovnali sami."

Pitter musel být skutečně mimořádnou osobností, když s jedním orazítkovaným papírem v ruce vystrnadil vojáky ze všech čtyř budov. Ale povedlo se mu to - ačkoli v té době nikdo, dokonce ani on sám, nemohl tušit, k jakému účelu budou zámky sloužit. Nad židovskými dětmi dovezenými z Terezína totiž početně brzy převážily děti z německých rodin, Pittrem vyreklamované z českých sběrných táborů.

Akce byla oficiálně zahájena 26. července 1945 v Lojovicích. Start však neodpovídal očekávání. Pohled na děti, které přijely po dvou a půl měsících pobytu v českém táboře, jejich zachránce šokoval: lékaři, Židovi, který za války prošel Osvětimí a Mauthausenem, se prý chtělo plakat a Pitter sám příštího dne při svém prvním veřejném projevu po osvobození přiznal, že se mu při pohledu na "živé mrtvolky" nechtělo dál žít. Potom se raději vyjadřoval v metaforách: "Vody opadly, ale země je dosud zavalena bahnem a po obloze se honí kupy mračen."

Vysvětlit Pittrovu vnitřní sílu, která způsobila, že nepropadl nenávisti jako tolik jiných, nelze bez zmínky o jeho náboženském přesvědčení. Byl mužem silné protestantské víry. Myšlenky na nacionální odvetu si nemusel zakazovat, protože ho zřejmě vůbec nenapadaly. "Učedník Ježíšův stojí vždycky na té straně, na které stál jeho Mistr, na straně slabých a utiskovaných, na straně trpících. Za nacistické vlády to byli Židé a Češi. Proto jste slýchali z mých úst slova povzbuzení a útěchy trpícím a proroctví pádu násilníků. Dnes znovu mnoho nevinných lidí trpí."

Byla to jiná dikce, než s jakou se bylo možné setkat u tehdejších veřejných představitelů, od prezidenta přes členy vlády až po spisovatele a umělce. Ti všichni tvrdili: zločiny je třeba pomstít, křivdy odčinit a v budoucnu stát se zbraní v ruce navždy na stráži, aby se zlo nikdy neopakovalo. Pod "mírovou" rétorikou vlastně válka pokračovala dál. V takových poměrech Pitter se svými slovy o tom, že záleží zejména na odpuštění, působil jako apoštol, kterého do roku 1945 zavál nějaký zlomyslný dějinný vír. Dnes je to ale on a několik dalších, kteří umožňují myslet si o době po osvobození i něco lepšího než jenom to, že barbarství prostě převléklo kabát.

Pittra netěšilo soudit jiné lidi; byl názoru, že úkolem každého je hlavně hledat v sobě dostatečnou sílu k tomu, aby uměl odpouštět. To je přirozeně těžké; pittrovská maxima "milujte své nepřátele" sotva někdy bude přesvědčením většiny. Důležité pro každou dobu je, aby z ní tento hlas úplně nezmizel a princip "oko za oko" se neujal výlučné vlády.

Potíže koexistence

Když Pitter po prvním roce "akce zámky" bilancoval, spočítal, že jeho domovy přijaly 673 dětí: z nich 252 přijelo z nacistických koncentračních táborů a 318 z táborů českých. Devět jich zemřelo (jedno české, osm německých); mnohem méně, než Pitter v květnu roku 1945 očekával.

Bylo by však chybou představovat si, že soužití "jeho" dětí mělo idylickou podobu. Židovské děti se sice s potomky nacistů setkávaly v učebnách, při jídle a na vycházkách, ani Pitter však nenašel dost odvahy k tomu, aby je nechal třeba spát ve společných ložnicích. Jedna z "jeho" židovských dívek později na život s Němci vzpomínala: "Chovali jsme se k nim korektně, neubližovali jsme jim, ale mluvit jsme s nimi nedokázali. Oškliví jsme na ně nebyli, víc však asi nebylo v našich silách."

Pittrova nejbližší spolupracovnice Olga Fierzová v memoárech napsala, že židovské děti byly ochotny pomáhat dětem německým - od nich se však žádné zvláštní pomoci nedočkaly. "Německé děti byly nejen dětmi nepřátel, ale ony samy byly zasaženy nepřátelstvím vůči všemu a všem. Po léta vychovávané v pocitu nadřazenosti vůči druhým a nenávisti vůči všem se ve chvíli, kdy se samy dostaly do neštěstí, ztratily rodiče, sourozence, domov, zatvrdily." Také kamenická vychovatelka Dobruška Štěpánková v roce 1946 potvrzovala: "Jen pomalu se otevírala jejich srdce. Jak v nich bylo pusto!"

Soužití bylo obtížné pro všechny, i pro dospělé lidi z Pittrova okolí. Že německé děti dostávaly nižší příděly potravin, bylo důsledkem rozhodnutí učiněného v Praze. Když však místní lidé odmítli pomoci odvézt rakev s mrtvým německým dítětem na hřbitov, byla to jejich vlastní vůle (rakev tam nakonec pěšky, ve dvou, odnesly ošetřovatelky). Mnozí místní obyvatelé se pohoršovali i nad tím, že část "Pittrových" dětí chodí oblečena ve zbytcích uniforem organizace Hitlerjugend (jiné šaty neměly). Kontroly úředníků z národního výboru, návštěvy příslušníků SNB a vojenských hlídek byly na denním pořádku. Když si skupina chlapců chtěla v lese tajně zakouřit a zapálila kus trávy, došlo ke vzbouření na vsi a učitelkám dalo hodně práce přesvědčit přivolané policisty, že stačí, když chlapce potrestá Pitter.

České veřejné mínění zaujalo k Pittrovu úsilí obojaký postoj: za péči o české děti ho noviny chválily, za starost o německé ho vinily z plýtvání českými penězi. V květnu 1946 na něho zaútočilo Rudé právo: v lojovickém zámku se válí šedesát malých Němců, kdo zjedná pořádek? Jeho práci sledovalo také pražské ministerstvo vnitra: "Činnost Přemysla Pittera je podle došlých zpráv závadná z hlediska státní bezpečnosti," objevilo se 12. června 1946 v jednom hlášení.

Pokus pro 810 dětí

V situaci, v níž by asi téměř každý člověk rezignoval, se Pitter dal do práce; v tom byl podivuhodný půvab jeho postavení. Zaměstnal českou Němku, která dětem začala přednášet o německých dějinách, literatuře a kultuře. Podle dobových svědectví se mezi českými a německými dětmi postupně začala probouzet solidarita, která se projevila třeba při vyšetřování zmíněného ohně: české děti ty německé neudaly, i když mohly.

Protože pokus fungoval bez větších excesů, mohlo se v zámcích do roku 1947 postupně vystřídat 810 dětí. Mnohé z nich brzy potom odešly z republiky: německé byly odsunuty, židovské zamířily do Izraele. Také Přemysl Pitter, z hlediska poúnorového režimu člověk stále méně populární, zvolil v roce 1951 odchod do exilu a pokračování práce v Německu a Švýcarsku. V dalších letech zde hodně chyběl.

(Týden)