Zaří 2005

Prusové v Praze

Pavel Kosatík

Sotva by to byla marná kniha, kdyby někdo napsal historii okupací Prahy: v pohnutých dějinách města na křižovatce evropských zájmů se zážitku setkání s cizí armádou vyhnula jen málokterá generace. Také většina dnes žijících lidí má v paměti minimálně jednu (21. srpen 1968), ne-li rovnou dvě (15. březen 1939) takové příhody. Bylo by proto jistě zajímavé srovnat stopu, jakou v různých generacích různé okupační zážitky zanechaly. Projevily se nějakým vlivem v charakterové paměti národa? Nebo to byly jen epizody, které časem zavály události jiné a lepší? Jednou z nejlépe pramenně doložených okupací Prahy byl příchod Prusů v červenci 1866, několik dní poté, co v bitvě u Sadové zlomili odpor rakouského vojska a rozhodli o tom, kdo bude v dalších desetiletích vládcem střední Evropy.

Očekávání je fádní

Bitevní katastrofu i vývoj, který měl přijít poté, začali obyvatelé hlavního města tušit vlastně už několik dní před rozhodným 3. červencem 1866, kdy se ve východních Čechách pruská Moltkeho a rakouská Benedekova vojska srazila. Noviny sice byly plné optimistických předpovědí, sami Pražané si však zdaleka nebyli tolik jisti.

Už týden dopředu se do Prahy trousily zprávy o tom, že kdesi byla svedena blíže nedefinovaná, v každém případě velmi krvavá bitva. Když se 26. června v Praze objevil první železniční transport se sto padesáti raněnými ze srážky u Turnova, lidé to vnímali jako předzvěst mnohem horších obětí, jež teprve přijdou.

Z bojišť v severovýchodních Čechách přicházely do hlavního města protichůdné zprávy. Zvláštní bulletiny sice uváděly, že všechny dosavadní střety skončily odražením pruských vojsk, pozornému čtenáři však nemohlo uniknout, že jejich dějiště se posunují stále hlouběji do nitra země. Skutečnost, že rakouská armáda vlastně od začátku ustupovala, si však lidé podle dobových svědectví uvědomili až dodatečně. "Že se případné neúspěchy omlouvati, zastírati a zmenšovati budou, bezpečně jsme očekávali, ježto se nemrav ten pro všechny již války dávno stal pravidlem," vzpomínal novinář Servác Heller. "Avšak že by strana docela poražená vítězství hlásala, nám ani na mysl nepřipadalo. Něco takového pokládalo se za nemožné, a proto věřili jsme všichni, že naši vítězí."

S oficiálním optimismem předcházejícím rozhodné střetnutí kontrastoval chvat, s jakým c. a k. úřady opouštěly město. Před očima Pražanů se evakuovaly nejen státní pokladny a archivy, ale také erární zásoby potravin a tabáku. Když 29. června dorazili první uprchlíci z východních Čech, nálada se ještě zhoršila. O půlnoci ze 3. na 4. července zasáhla Prahu prudká bouře, což mnozí považovali za zlé znamení. Druhého dne ráno se ukázalo, že se nemýlili. Každá další zpráva o tom, co se stalo u Sadové, byla horší než předchozí; nebylo sporu o tom, že bitva skončila katastrofou. Během dne tak město opustili další lidé, i když už jich zdaleka nebylo tolik jako 1. července. Ti, kdo zbyli, se začali připravovat na příjezd vítězné armády.

Pruský generální štáb oznámil, že 8. července do města vstoupí 8 000 vojáků a dvě stovky důstojníků. Čas do jejich příjezdu si někteří Pražané krátili vyvěšováním bílých praporů, jiní sundáváním císařských symbolů. Státní úředníci a sluhové dostali předem dvouměsíční gáži. Staroměstské babky prorokovaly, že se naplňuje proroctví slepého mládence, podle něhož má Praha zhynout. Nikdo netušil, jak se Prusové v městě zachovají. V úvahu připadalo i to, že zůstanou. Pokud by se rozhodli přičlenit české království ke své říši, kdo by jim v tom mohl zabránit? Mezi čekajícími se rozšířila nálada, jakou mívají ti, kdo už nemají co ztratit. "Pražané byli tehdy opravdu rodinou, byli všichni rovnoprávní, všichni stejní, ,bez rozdílu stavu a vyznání'," vzpomínal Jan Neruda. "Měli jsme se skoro rádi, bylo to ale fádní."

Lehké ženy a zaječí

Bylo to vlastně už podruhé, kdy Prusové do Prahy vstupovali. Poprvé se tak stalo 12. září 1744, kdy během takzvané druhé slezské války město po dvouměsíčním obléhání dobyli a vydrancovali. Nyní se Praha vzdávala bez boje. Onoho 8. července vyšli Pražané do ulic brzy ráno, slavnostně vážní, a očekávali s napětím, co se bude dít.

První vjeli do města Poříčskou branou pruští husaři, stovka mužů v rudých kabátcích a s nataženými kohoutky u karabin. Nerudovi se jevili těžkopádní: "Jakž mohli ti naši svižní, sršiví husaříci jen těmto ustoupit!" Vojáci obsadili Staroměstskou radnici a čekali na příchod hlavního, pěšího vojska.

To dorazilo o půl jedenácté. Pruské pluky postupovaly městem s vlajícími prapory s bílým křížem v černém poli, pruským královským znakem a heslem Pro slávu a vlast, jejich vojenské kapely jim hrály do pochodu na bubny a píšťaly. Bylo to poprvé, kdy Pražané uslyšeli takovou hudbu, a proto jim zněla jako hudba divošská; zároveň však žasli nad pruskými "piklhaubnami", přilbami s bodcem, a především nad vzrůstem a muskulaturou pruských vojáků, kteří se ve srovnání s rakouskými jevili jako příslušníci lépe živené i cvičené rasy.

Neruda později vysvětloval čtenářům, že Prusové vybrali k obsazení města záměrně své nejreprezentativnější vojáky, členy císařské gardy. V každém případě byl pohled do tváří mužů, kteří Pražanům ještě před pár dny zabíjeli jejich otce, bratry a syny, nezapomenutelným zážitkem.

"Obědy byly toho dne namnoze kusé, ne-li docela studené," psal Heller. "Na ulicích nebylo viděti žádných děvčat ani mladých paniček - ty všechny držel u krbu strach před smělostí vítězů. Jenom dělné ženy s kostnatými pěstmi chodily bezstarostně po svých pracích nebo posílkách." Kuchařky a služky šly radši Prusům z cesty; když však vojáci dostali odpoledne volno ve městě, začalo prý oboustranné okukování. "Brzo postřehli jsme, že jsou to lidé usedlí, slušní, namnoze velmi inteligentní," tvrdil Heller, "a jako oni nejevili žádného strachu před obyvatelstvem Prahy, tak pozbyli jsme i my zvolna nedůvěry k nim a zbyla tu i tam pouhá zvědavost."

Prusům se v Praze od prvního okamžiku líbilo. Bavilo je promenovat po Příkopech a nábřeží, zvlášť když se pražští otcové přece jen osmělili a vyvedli ženy a dcery, aby prý ty hrozné Prusy uviděly zblízka. Ti se o ně v prvních dnech moc nestarali; vypadalo to, že jediné, na čem jim záleží, je, aby se ve městě najedli. "Jíst, jen jíst a mnoho jíst zdálo se býti heslem pruským," psal žárlivě Jan Neruda. "Dobrá třetina okupačních oznámení pruských jednala výhradně o jídle." O pruské žravosti se na české straně vyprávěly historky: třeba o oficírovi, který snědl dva upečené zaječí zadky, zapil to mázem čokolády a hodinu poté byl mrtev, protože mu pukl žaludek.

Uživit takové množství vojska bylo i pro bohaté město, jakým byla Praha, dost těžké. Nedostatek jídla, ale také zdravotnických potřeb nebo uhlí na sebe nenechal dlouho čekat. Navzdory tomu však sbližování vojáků s obyvatelstvem probíhalo rychle. Už třetího dne po pruském příchodu nebyl v městě ani jeden zavřený obchod. Vojáci zaplnili kavárny a hospody a nakonec se začali shánět po ženách - a protože se v cizím městě nemuseli ostýchat, procházeli se s nimi na veřejných místech. "Ze všech stran a konců sjížděly se do Prahy dámy polosvěta, prostitutky všech stupňů, od elegantních kokot až do nejzchátralejších hetér, a plnily stále hlavní ulice pražské, náměstí a ostrovy," horlil Heller. "Obecní policie páčila počet jich na dva tisíce, ale mnoholi jich zůstalo policii neznámo!... Bujela hnusná sprostota."

Vojáci milují děti

Hlavní otázka, kterou si Pražané kladli, se netýkala dění v ulicích, ale budoucnosti vlasti. Už 10. července se v ulicích města objevily letáky, obsahující slib Čechům a Moravanům, že dosáhnou-li Prusové cíle svého tažení, budou Češi moci sami rozhodnout o svém osudu. Znělo to mnohoslibně, ale byly to ty nejhezčí věty, jaké si Pražané za posledních sedmnáct let o sobě mohli přečíst. Život v pruském stínu nabízel naději, která nebyla zatížena žádnými dějinnými reminiscencemi tak jako dosavadní soužití s Rakouskem. Že by politické sblížení s Prusy bylo možné?

Sedmnáctého července pruský král Vilém jmenoval nejvyšším zemským vladařem českého království generála pěchoty Vogela z Falkensteinu a o čtrnáct dnů později se král v doprovodu ministerského předsedy Bismarcka dokonce mihl Prahou, aby vyjednával o příměří. České davy se znovu hnuly, tentokrát ke státnímu (dnes Masarykovu) nádraží, kam měli oba muži přijet, avšak návštěva je zklamala: byla blesková a bez informačních úniků. Pražané se dozvěděli jen to, že král s premiérem přespali v hotelu U modré hvězdy a odjeli pryč.

Během léta 1866 se Praha proměnila v kasárenské město, ve městě se ubytovávaly stále nové jednotky. Heller si soužití s vojáky pochvaloval: podle něho se chovali přívětivě, utráceli hodně peněz a překypovali humorem. "Starší mužstvo vpravovalo se, kam jen přišlo, rychle do života rodinného a nebylo žádnou vzácností viděti pruské vousáče hrající si s dětmi anebo konající různé práce domácí." Prusové sice do Prahy přivlekli také choleru, o té se však na veřejnosti mluvilo mnohem méně.

V noci z 22. na 23. srpna byla u Modré hvězdy podepsána prusko-rakouská smlouva o mírových podmínkách. Rakušané se zavazovali nebránit Prusům při sjednocení Německa a Prusové za to slíbili vyklidit okupované území. Do 18. září jejich vojska z Prahy spořádaně odešla. "Nikdy, nikde a nikdo neomrzel tak důkladně, jako Prusové nás," psal dodatečně Jan Neruda. Hodně jiných lidí to však s pruskými okupanty bavilo.

(Týden)