Zaří 2005

Lynč Němců připomene deska

Martin Krsek

Podle jedněch jde o nezbytné vypořádání s minulostí, podle druhých o prázdné gesto, které jen zbytečně jitří emoce z konce války. Zástupci Ústí nad Labem se totiž rozhodli, že příští víkend odhalí desku, která uctí památku přibližně padesáti sudetských Němců, zavražděných ve městě v červenci 1945. (Další neznámý počet Němců byl svržen do Labe, kde utonuli nebo byli zastřeleni – pozn. red. CS-magazínu.)

Na desce, která bude za účasti ministra zahraničí Cyrila Svobody připevněna na ocelovou konstrukci Benešova mostu, bude nápis následujícího znění: "Na paměť obětí násilí 31. července 1945 - Zum Gedenken an die Opfer der Gewalt vom 31. Juli 1945." Například krajskému zastupiteli za ČSSD Jaroslavu Foldynovi se něco takového nelíbí. Podle něho jde o zbytečné gesto, které jen jitří minulost a znesnadňuje společnou budoucnost. "Přál bych si, aby si uvědomili myšlení a pocity tehdejších Ústečanů, Čechů, kteří prožili vyhnání z pohraničí 1938, kteří se vrátili z nucených prací a z německých koncentračních táborů. Řečeno lakonicky, byl konec války, kterou rozpoutali tehdejší Němci, kdy my Slované spolu s Židy jsme byli určeni k likvidaci," prohlašuje.

Naprosto jinak se na pietní akt dívá primátor Petr Gandalovič. "Zahynuly civilní osoby, a to v době míru. Toto není zbytečné gesto, to je splacení dluhu obětem," míní.

Co se před šedesáti lety v Ústí nad Labem odehrálo? Vybuchl zde muniční sklad a mnozí místní považovali za viníky Němce. Na mostě se brzy po výbuchu shromáždil dav a začal shazovat do Labe předpokládané viníky - Němce. Lidé byli stříleni, ubíjeni k smrti. Mezi nimi byl například antifašista, který předtím strávil čtyři roky v koncentračním táboře. Útočníci se rekrutovali z řad československých a sovětských vojáků a českých civilistů.

Odhalení pamětní desky se zúčastní i zástupci sudetských Němců. Jiní však pořádají vlastní pietní akt v Durynsku. Jsou totiž přesvědčeni, že obětí bylo mnohem víc, dokonce až 2

700.

Sudetské Lidice

Benešův most a nedaleké zbytky bývalého cukrovaru stojí dodnes jako němí svědci těch událostí. Kdyby mohly mluvit, konečně bychom se dozvěděli, co se tehdy doopravdy odehrálo. Nedostatek důkazů a snaha událost využít propagandisticky vedla na české i německé straně k upřednostnění účelových hypotéz. Pro českou stranu byl po desetiletí 31. červenec 1945 dnem největšího teroristického činu Werwolfu, záškodnické nacistické organizace, která měla vést válku i po kapitulaci. V sudetoněmeckých kruzích je událost dodnes nazývána sudetskými Lidicemi s 2700 zavražděnými. Ještě dnes mají na obou stranách tyto pochybné teze vášnivé zastánce.

Nová svědectví

Přiblížit historickou skutečnost mohou jen archivní materiály a paměti očitých svědků. Maximum zjistitelného v tomto ohledu přináší k nynějšímu výročí vydaná kniha Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, kterou sepsala trojice historiků, dva čeští, Jan Havel a Vladimír Kaiser, a jeden německý, Otfrid Pustejovsky. Je právě na trhu. „Absence přímých důkazů nám umožnila jen naznačit nejpravděpodobnější průběh událostí,“ zdůrazňuje ředitel ústeckého archivu Kaiser.

Jak k masakru došlo?

Pro novinový článek si lze jistě dovolit popsat na základě historiky naznačené nejnovější verze událostí situaci 31. července 1945 v Ústí takto: Sklad zabavených německých zbraní a munice v Krásném Březně spravuje rotmistr Josef Čapek. Osudného dne odpoledne přijme návštěvu, dva muže v civilu, možná agenty ministerstva vnitra. Dostane s největší pravděpodobností úkol vyhodit sklad do vzduchu. Ve skladu se vedle zbraní nachází i zkonfiskovaný majetek odsunutých Němců a podle svědků se rozkrádal po nákladních autech. Na druhý den je ohlášena kontrola a zamést stopy může jen požár. Krátce před půl čtvrtou vejde správce do skladu jako poslední před výbuchem. Má nastavit časovanou bombu a odejít. Jenže pekelný stroj je vyroben tak, aby explodoval okamžitě a zlikvidoval i nepohodlného svědka. V 15:38 slyší svědci první slabší výbuch, mnozí ještě stačí utéci. Následuje řetězová reakce explozí uskladněných pancéřových pum a min. Škody jsou obrovské.

Tlaková vlna vyráží okna až v centru města, vyděšení lidé běží na Benešův most, aby zjistili, co se děje. Z centra je to nejbližší místo, odkud je hořící sklad vidět. Ve školní budově kousek od mostu byli právě včera ubytováni vojáci 28. pěšího pluku, osvědčení při divokých odsunech. Měli po výbuchu vyprovokovat násilí proti Němcům? Fanatický nacista Georg Schörghuber je ale předběhne, začne na mostě vykřikovat slávu nacistické říši a raduje se z exploze. Rozrušený dav ho hodí do Labe. „Takové sebezničující jednání je podezřelé. Říkám si, zda k tomu nebyl ten člověk dotlačen, zda to není jen smyšlená osoba k ospravedlnění násilností,“ míní historik Havel. Když se Schörghuber pokouší vyplavat, vojáci ho zastřelí.

Davem se šíří verze, že výbuch je dílem Němců. Brzy jsou házeni do řeky další lidé označení bílou páskou, kterou po válce museli Němci nosit. Mezi nimi i žena s kočárkem. Násilnosti se rozšiřují na další místa ve městě. Lidé v civilu i uniformách ubíjejí Němce.

Takto popisuje událost šokovaný svědek J. H., který hodinu po rozpoutání pogromu přijel do Ústí vlakem: „Všude kolem byly hole, berle, tašky, zkrvavené oblečení, klobouky, protézy, uřezané uši a hodně krve. Blíže k mostu jsem pak viděl hromadu ženských těl.“

Na dnešním Mírovém náměstí se například odehrála následující scéna: v protipožárních nádržích se dav snažil utopit pět civilistů. „Když se řádící dav pokoušel uklidnit předseda ústeckého místního národního výboru Josef Vondra, chtěli ho do nádrže hodit také. Pořádek učinila až skupinka československých vojáků. Jeden vyskočil na hranu nádrže a vzrušeně křičel: Nechte toho, jsme národ Masarykův a nebudeme se snižovat k takovým gestapáckým metodám!“ popsal odvahu jednotlivců spoluautor knihy Jan Havel. I mezi vojáky 28. pěšího pluku, podezřívaného z rozpoutání násilností, se vyskytly podobné příklady. Poručík Karel Bružek s poddůstojníkem a dvěma vojáky německými povely směřovali Němce mimo místa konfliktů a strhávali jim bílé pásky, podle nichž si násilníci vybírali oběti.

Pamětník Jiří T. pomáhal zachraňovat německou přítelkyni svého známého, která ležela před nádražím na zemi a kopal do ní holohlavý muž, uváděný v několika svědectvích jako jeden z největší sadistů masakru.

Pokorný na scéně

V noci přijíždí do Ústí vést výslechy štábní kapitán Bedřich Pokorný z odboru obranného zpravodajství, který možná celou akci zorganizoval. Druhý den na tiskové konferenci zveřejňuje verzi o pekelném stroji odpáleném Werwolfem. „Věděl příliš mnoho podrobností na to, že ze skladu rozmetaného na kousky nebylo možné získat jedinou stopu. Byl šedou eminencí ministerstva vnitra, mimo jiné se podílel i na organizaci tzv. pochodu smrti v Brně, při němž zemřelo přes tisíc Němců,“ zdůraznil možnou roli Bedřicha Pokorného ústecký archivář Vladimír Kaiser.

Historici ale zdůrazňují, že vyloučit nemohou ani jiné verze. Sklad nakonec skutečně mohli vyhodit do vzduchu Werwolfové, mohlo jít i o nešťastnou náhodu. Jistý je ale fakt, že v Postupimi právě vrcholila konference vítězných mocností a Československu zpráva o výbuchu a následném pogromu pomohla přesvědčit spojence o oprávněnosti svého požadavku na urychlený odsun Němců.

Uctění památky

Na pamětní desce, jež bude na mostě Edvarda Beneše odhalena ve výroční den masakru, bude nápis v němčině a češtině: Na paměť obětí násilí 31. července 1945, město Ústí nad Labem v roce 2005.

O umístění desky rozhodli ústečtí městští radní jednomyslně.

(MFDNES)