Zaří 2005

Tajemství výbuchu v Krásném Březně

Martin Krsek

Tajemství výbuchu skladu zbraní v Krásném Březně a následného masakru ústeckých Němců ředitel ústeckého gymnázia Jan Havel odhaluje už třicet let. Vyzpovídal řadu pamětníků, pročetl desítky archivních dokumentů. Lze ho označit za nejzasvěcenějšího znalce této causy. Patří mezi trojici spoluautorů právě vydané knihy Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945. Tvrdí jednoznačně: „Výbuch skladu zbraní a následný masakr Němců byl předem připraven. Byla to česká práce.“

Byl problém získat svědky těch událostí?

Využíval jsem příležitosti, kdy jsem zpovídal Ústečany k různým tématům a když jsem si u nich získal důvěru a ověřil si, že mluví pravdu, zeptal se, zda něco nevědí o tom konfliktu. Našel jsem více očitých svědků, ale většina se pak obávala potvrdit mi svědectví podpisem. Jedním z mých renomovaných pamětníků byla Marie Innemannová. Jako družka a posléze manželka Květoslava Innemanna, krajského tajemníka KSČ a bezpečnostního referenta ústecké okresní správní komise, byla velmi informovanou osobou. Nic si nepřimýšlela, když nevěděla, řekla nevím. Navíc byla sestrou Agnes Sehakové, a to byl klíčový svědek výbuchu cukrovaru. Ta viděla rotmistra Čapka jako posledního člověka, který vstoupil do skladu těsně před explozí a podle všeho tam odpálil nálož a sám při tom zemřel.

Jaké zásadní archivní materiály se zachovaly?

Například situační zprávy o události pro ministra vnitra, záznamy telefonátů ministerstvu. Výnosné jsou i články z tehdejších novin, i když například ústecké vydání Mladé fronty bylo z důvodu utajení událostí zabaveno a původní článek nemáme. V novinách je i klíčová zmínka zástupce ministerstva vnitra Bedřicha Pokorného o načasovaném pekelném stroji. Jako by přesně znal plán sabotáže. Dochoval se také záznam o kremaci 24 Němců zabitých v Ústí v terezínské pevnosti a další zmínky různě roztroušené. Některé se objevily teprve nedávno, jako zápis o události od posádkového dozorčího důstojníka v Ústí, který kdesi vyhrabali nějací nadšenci vojenské historie.

Má smysl ještě v bádání pokračovat?

Historická práce stále roste pod rukama. Narazili jsme na některé odlišnosti v číslech, například zmíněný zápis posádkového dozorčího důstojníka uvádí 23 odvezených těl a v Terezíně jich bylo zpopelněno 24. Okamžitě jsme pojali podezření, zda někdo z trestanců internačního tábora, kteří s těmi mrtvolami manipulovali, nebyl přidán. To se pokusíme ještě zpětně vyzkoumat. Budeme také pokračovat v identifikaci mrtvých. Zatím známe dvacet jmen. Objevil jsem v městském archivu záznamy. Pokusili bychom se přes časopis krajanského sdružením ústeckých Němců jména prověřit. Další záhada, která by si zasluhovala výzkum, je uvěznění ústecké antifašistické komise. Byla ve vazbě 20. července, protože podala stížnost anglickým novinářům. Zřejmě kritizovali zacházení s antifašisty. Pokud se potvrdí, že jejich vazba trvala ještě 31. července, bude to další podezřelá okolnost. Byli tak izolováni pozorovatelé německé národnosti, kteří měli statut prověřených osob.

Jaký přínos mělo spoluautorství německého historika Otfrida Pustejovského?

Měl svědky a některé zajímavé dokumenty z německé strany. Ověřil například pravost existence Němce Schörghubera, který vlastně vyprovokoval násilnosti na mostě. Fanatickým provoláváním slávy nacistické říši chvíli po výbuchu rozjitřil vztek Čechů. Takové sebezničující jednání mi bylo podezřelé. To byla skutečně sebevražda. A říkal jsem si, zda k tomu nebyl ten člověk dotlačen, zda to není jen smyšlená osoba k ospravedlnění násilností. On existoval, pocházel z Bavorska.

Jak si vysvětlujete rozdíl v počtu obětí udávaných ve vaší knize, zhruba 50, a číslem 2 700, kterým dodnes operují sudetoněmecké kruhy?

Naše číslo je seriózní odhad vycházející z mnoha svědectví a archivních záznamů o počtu mrtvol. Číslo 2 700 je naprosto nereálné. Oni se snažili opřít o počty vyplavených mrtvol na náplavovém břehu ve Schmilce v Sasku. Těch bylo asi 200. Ale co vyplavilo Labe, nemuselo nutně být důsledkem krvavých událostí v Ústí. Například v Lovosicích u jezu zanechali nacisté svému osudu vězně, které svezli loďmi z koncentračních táborů v Německu. Mezi nimi řádil skvrnitý tyfus a nejjednodušší způsob, jak se ti vysílení lidé mohli zbavit mrtvol, bylo svalit je do vody a nechat odplavat. To byl další ze zdrojů mrtvol, které plavaly směrem na Hamburk. Důležité je také zdůraznit, že pád z mostu ze 13 metrů v lehkém letním oblečení do hlubokého řečitě nemusel nutně znamenat smrt, zvlášť v počátku konfliktu, kdy se ještě po shozených nestřílelo. Kdyby měl někdo zlikvidovat 2 700 lidí za dvě hodiny (asi tak dlouho pogrom trval), to by je museli spořádaně přivádět před hlavně kulometů a střílet.

K jaké z verzí příčin výbuchu skladu zbraní a následného masakru se přikláníte?

Jednoznačně k tomu, že to byla událost předem připravená, zorganizovaná ministerstvem vnitra ve spolupráci s ministerstvem národní obrany. Že to byla česká práce s cílem ovlivnit rozhodnutí mocností na Postupimské konferenci k odsunu Němců. Samozřejmě průběh události ovlivnily i emoce a náhody.

(MFDNES)