Zaří 2005

Uhrát si své koryto

Ivan Lavrov

Schopnost rozšifrovat politiku současného Uzbekistánu připomíná kremlologii, vědu z dob SSSR, kdy se vědci na Západě snažili ze sovětských novin rozluštit, co se v nejvyšším vedení země právě odehrává. S tím rozdílem, že místo politbyra řídí dění v Uzbekistánu prezident Islam Karimov. Rétorika uzbeckých novin se vyostřila po událostech 13. května v Andižanu, kdy podle odhadů místních obyvatel zahynulo až 4 000 lidí.

Pravda podle Pravdy Vostoka

Vůdcem uzbecké propagandy je deník kabinetu ministrů Pravda Vostoka (www.pv.uz), ostatní tituly pak jeho články čas od času přetiskují. Hned po nepokojích začala Pravda Vostoka „uvádět andižanské události na pravou míru“. Propaganda využila i teroristických útoků v Londýně. Ve státní televizi vystoupil v přímém vstupu (ve zdejších zprávách naprosto výjimečná záležitost) „spřátelený“ uzbecký novinář z rádia Deutsche Welle: z jeho zpravodajství vyplynulo zhruba to, že Západ dlouho přehlížel varování prezidenta Karimova před mezinárodním terorismem a teď na to doplácí.

Uzbecká média reprodukovala i stanovisko režimu k zasedání Šanghajské organizace pro spolupráci, které se odehrálo 5. července v kazachstánské metropoli Astaně. Připomeňme, že tato organizace vznikla v roce 1996 a nyní sdružuje Uzbekistán, Čínu, Kazachstán, Rusko, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Jedním z nejdůležitějších závěrů zasedání byl zatím časově nijak nespecifikovaný požadavek na stažení vojáků USA a NATO ze základen ve Střední Asii. Čtyři dny po summitu otiskla Pravda Vostoka článek podepsaný historikem a politologem Nodirem Zajnabidinovem, o hodně ostřejší než závěry summitu. Autor zpočátku vyzdvihl Šanghajskou šestku jako efektivní a nadějnou organizaci a pak se pustil do tématu americké základny v Chanabádu, kde působí asi 800 vojáků amerického letectva. Nezvykle ostrá rétorika byla skutečně předzvěstí dalších kroků Taškentu, který krátce po otištění článku dal Američanům půl roku na úplné stažení ze země.

Jak vyždímat více peněz

Z ostré protizápadní rétoriky uzbeckého režimu lze usuzovat, kdo otázku základen USA a NATO ve Střední Asii na summitu otevřel. Prezident Karimov mohl očekávat podporu dvou klíčových členů spolku, Ruska a Číny. Neznamenalo to ani nic proti zájmům Kazachstánu. Podřídit se naopak musel Kyrgyzstán, který hostí 1 200 příslušníků dopravní letecké jednotky US Air Force na letišti v Manasu, a Tádžikistán s francouzskými vojáky v Kuljábu na jihu země. Vzhledem k tomu, že konečné prohlášení Šestky nedává žádný časový limit, je teď na jednotlivých členech, jak se s ním vypořádají. Vznikají tak dvě otázky: Budou muset vojáci USA a NATO skutečně z regionu odejít? A je Karimovův tah dalším pokračováním „Velké hry o Střední Asii“, která začala v 19. století soupeřením Ruska s Anglií?

Odpověď na první otázku ukáže čas. Podle Pentagonu jsou základny ve Střední Asii stále vojensky důležité hlavně kvůli relativně dobré infrastruktuře, nikoli však nenahraditelné. Uzbekistán dal najevo, že Američany v zemi nechce, a dal jim 180 dnů na stažení. Američané to ovšem nevzdali a chtějí s Karimovem dále jednat. Takže je možné, že z celé věci vzejde kompromis v podobě výrazného zvýšení plateb za pronájem (Američané tu platí méně než v Kyrgyzstánu) a nakonec se ukáže, že šlo o typický orientální manévr, jak z nájemníka vyždímat víc peněz. Pokud ovšem Američané odejdou, přesunuje se uzbecký režim do tábora nepřátel Bushovy vlády. To, jak naznačil ruský list Kommersant, znamená pro Karimova značné riziko: Američané se budou snažit udělat vše pro jeho svržení a nahrazení někým předvídatelnějším.

Kyrgyzstán i Tádžikistán se vyjadřují opatrně – obě nejchudší země Šestky jsou v podobné situaci. Výsledkem několikatýdenního tápání nedávno zvoleného kyrgyzského prezidenta Kurmanbeka Bakijeva je prohlášení, že „američtí vojáci můžou zůstat tak dlouho, jak bude kvůli situaci v Afghánistánu potřeba“. Vzhledem k tomu, že Kyrgyzstán musí splácet 80 milionů dolarů dluhů a podle prognóz čeká na podzim ekonomiku citelný pokles, si země nemůže zahrávat s případnými sponzory. Tádžikistán pak raději zvolil taktiku mlčení a prezident ani nikdo další z jeho okruhu se k této otázce raději nevyjadřuje.

Rusko spíše couvá

Ruská média přinesla na téma „Velké hry“ řadu více méně senzačních zpráv. Nězavisimaja Gazeta napsala, že Karimov slíbil v tajné dohodě Vladimiru Putinovi možnost využít deset základen včetně Chanabádu. Podle dalších informací by měla posílit dosavadní ruská základna v kyrgyzském Kantu, kde zatím působí asi 500 vojáků. A o statutu plnohodnotné základny, sdružující všechny složky včetně ministerstva vnitra i Federální bezpečnostní služby, se mluví v případě ruské báze v Tádžikistánu, následovnice legendární 201. motostřelecké divize, která bojovala v Afghánistánu i v občanské válce v zemi pod Pamírem.

Ve skutečnosti se však Rusko z regionu spíše stahuje. Moskva totiž nemá peníze. O posílení základny v Kantu se mluvilo už loni, kvůli nedostatku financí však ministerstvo obrany plány zrušilo. Nedávno Rusko také stáhlo své pohraničníky z afghánsko-tádžické hranice a na této frekventované trase, kterou putuje afghánský heroin, nechalo jen poradce – i přes nesouhlas okolních zemí, zejména Kyrgyzstánu, který tádžickým pohraničníkům nevěří kvůli hojně rozšířené korupci.

Rusku se nelíbí, že po případném stažení Američanů by vzrostl vliv Číny. Moskva si také všimla, jak se pouze několik dnů po Andižanu Karimov objímal v Pekingu s tamními komunisty. Nicméně podle komentátora Rádia Svoboda Daniella Kimmage tu nejde o mocenské turbulence, nýbrž o projev strachu vládnoucích postsovětských elit. Dodejme, že ten se týká zejména Uzbekistánu i Kazachstánu, Rusku i Číně se hodí do krámu a outsideři Kyrgyzstán a Tádžikistán mají co dělat, aby z nepříjemné situace vybruslili.

(Respekt, www.respekt.cz)