Zaří 2005

Sudetská pouť aneb Der Waldgang (Část 2)

Petr Mikšíček

Kraj dvojníků

Z vrcholu Mědníku (Kupferberg — 910 m) je překrásný kruhový rozhled po této části hor. K vidění jsou i zvláštní útvary v poli pod Klínovcem. Zdejší traktorista zřejmě vládne značnou dávkou krajinné libosti a imaginace. Hora je unikátní také tím, že je celá poddolovaná těžbou rud již od 15. století. Kousek pod vrcholem je otevřený vchod do těchto rozsáhlých prostorů. Duní to, burácí, hřmí a ozvěna se vrací tak silně, že to vypadá jako duté pohoří. Představoval jsem si, jak horníci vypalovali dutinu pod Mědníkem a rubáním rudy tento prostor rozšiřovali dál.

Ve zdejší krajině se vyskytuje zajímavý prvek, na který jinde v Čechách těžko narazíte. Je to totiž kraj dvojníků a bratrů. Od vesnice Výsluní až po vrchol Klínovce lze pozorovat pravidelné, vždy po dvou vedle sebe se vyskytující kopce. Jelení hora (Hirschberg — 997 m) a Velký Špičák (Spitzberg — 965 m), které trčí po obou stranách Přísečnické vodní nádrže, představují u nás raritní obnažené čedičové stolové hory, které vypadají jako kdesi v Arizoně. (Asi tam stojí na věčné stráži jako upomínka na bývalé městečko Pressnitz, tedy Přísečnice, které bylo zatopeno. V roce 1930 zde žilo 2 045 lidí, z toho dvacet čtyři Čechů.) Další jsou Kamenný (Steinberg — 963 m) a Bärenstein (932 m), zakulacené čedičové kupy stojící za sebou. Bratry jsou hlavně ale Klínovec (Keilberg — 1244 m) a Fichtelberg (1214 m), strážící vstup do poslední, tolik odlišné třetiny Krušných hor na západě.

V Měděnci, kde jsem se posiloval před výstupem na Klínovec, jsem v hospodě uviděl tři mladé cyklistky a dal se s nimi do řeči. Přejížděly přes celé Krušné hory. Já jsem jim zase vyprávěl, že je přecházím pěšky. Jely na Boží Dar, kde chtěly přespat. Domluvili jsme se, že se tam potkáme. Dělal jsem si z nich ještě legraci, že tam na ně počkám. Počítal jsem, že s třemi pivy v nohou se tam z Měděnce dostanu za tři hodinky. Vytáhl jsem zpěvník a hulákal do kraje, čímž jsem ještě zvýšil rychlost. Když mě pak někde před Horní Halží (Oberhalz) holky předjely, prvenství jsem sice ztratil, ale ten pomyslný závod mne táhl až na vrchol a pomohl mi škrábat se s dobrou náladou sjezdovkou na Klínovec.

Sudetská architektonická hranice

V celých Krušných horách stojí krásné domy. Jsou většinou ve špatném stavu, ale sálá z nich zvláštní síla. Jsou to poctivé kamenné stavby, které odolávají klimatu. Takové ve vnitrozemí neuvidíte. Tyto „sudetské“ či „jiné“ domy, jejichž počet postupně směrem k české státní hranici narůstá, nás upozorňují na skutečnost, že jsme právě překročili pomyslnou hranici do oblastí, kde žili čeští Němci a vytvářeli zde svoji kulturu a architekturu, ovlivněnou více německým tvaroslovím.

Je zřejmé, že právě odlišná architektura dělá z pohraničí region s jinou tváří. Že má duši jinou, to již víme.

Tuto rozdílnost popisuje Quido Kastner v knize Osidlování českého pohraničí od května 1945 následovně:

„Při srovnání vnitrozemských měst a tzv. měst sudetských vycházejí nám tato jako města majetkově mnohem bohatší. Vysvítá to již z jejich výstavnosti (budovy velkých kubatur) a celkového rozsahu. Posuzujeme-li např. česká města po stránce urbanisticko-architektonické, tak od Prahy směrem na sever, severozápad a západ (snad jen s výjimkou Mladé Boleslavi, Kladna a Plzně) nalézáme pás skutečně velkých měst až ve vnějším pohraničí poměrně nedaleko státní hranice od Jablonce nad Nisou, přes Liberec, Děčín, Ústí nad Labem a Podkrušnohořím až k Chebu. Hodnotíme-li města z hlediska dopravního, tak v období před rokem 1945 měla v českých zemích městskou dopravu především města v pohraničí — i to ukazuje na majetkovou sílu těchto měst. (...) tato města se odlišovala i co do vzhledu zejména novější architektury (19. a 20. stol.) a potom hlavně technických zařízení — silničních, uličních a tramvajových a železničních (silniční ukazatelů, telegrafních sloupů, pouličních lamp, nádražních lamp, patníků, železničních budov, signálních zařízení, nástupišť, vozového parku, lokomotiv apod.), zřizovaných říšskými a sudetskými firmami. Tento specifický ráz českého vnějšího pohraničí přetrval ještě několik desetiletí po druhé světové válce a jenom velmi pomalu ustupoval novým technickým stavbám a zařízením. Železniční a silniční technická zařízení tzv. sudetského typu nalezneme dnes sporadicky ještě v určitých, zejména odlehlých pohraničních oblastech (např. na staré českolipské silnici u Úštěka, v železniční stanici Štítina na Opavsku, na silnici z Horšovského Týna do Domažlic a na některých dalších místech). (...) Naproti tomu obytné činžovní domy, stavěné od podzimu 1938 sudetskou stavební firmou v Kadani prakticky po celých tzv. Sudetech, nalezneme v hojném množství pořád v pohraničních městech (větší komplexy např. v Litvínově, v Ústí nad Labem, v Litoměřicích, v Liberci, ve Svitavách, v Moravské Třebové, v Opavě a jinde.“

Horní Halže je postavena na tak fantastickém místě, až jsem si pomyslel, že někde tady bych v budoucnu chtěl mít podobný dům. Hluboký a dramatický výhled do Podkrušnohorské pánve a na Doupovské hory mě okouzlil. Cestou se výrazně zhoršilo počasí, těžké mraky ukusovaly Klínovec a nahoře nebylo nic vidět. Fičelo tam tak zběsile a telekomunikační věž v mlze tak skřípala, že jsem se raději rychle vydal dál. Když jsem došel až za tmy a zcela vysílen do Božího Daru (Gottesgab), nikdo na mne nečekal a já se svalil pod stříšku vlekařské boudy. Bylo mi všechno jedno. Dokonce mne za tmy tmoucí objevil majitel při každodenní kontrole, posvítil si na mne, viděl, jak usínám ve spacáku, a beze slova odešel. Byl jsem mu za to vděčný.

Západní Krušnohoří

Poslední nejzápadnější, nejčistší, nejvíce křivolaká a nejbujnější část hor od Božího Daru až po Luby (Schönbach) je odlišná. Je zde zřetelně cítit změna krajiny. Mizí absolutní dominance průmyslu v podhůří a krajina se roztahuje do dálav, bez větších kazů. Jako celek západní Krušnohoří zapadá spíše do modelu horstva a krajiny západních Čech s jejich šířkou, relativně vyšší plošností a menší hustotou zalidnění než do kraje extrémů, zlomů, rozdílů a dynamiky kraje Severočeského.

Okolo Božího Daru se může člověk zastavit u naučných tabulí a představovat si, jak se zde dříve těžil cín, stříbro a jak zde početné obyvatelstvo žilo. V první polovině 20. století zde tvořil prý i jistý Anthon Günter, krušnohorský lidový skladatel, autor popěvků o Krušných horách. Zajímalo by mě, jak tehdy Němci vnímali Krušné hory, co na nich obdivovali. Snad si někdy přečtu překlad, když už neuslyším jeho písničky zpívat.

Boží Dar je nejvýše položené městečko ve střední Evropě. Nachází se zde i nejvyšší čedičová kupa ve střední Evropě, a to Božidarský Špičák (Spitzberg — 1 115 m) hustě porostlý smrky. Cesta jde poté pozvolna dolů do horního městečka Abertamy (Abertham) pod vrchem Plešivcem (Plessberg — 1028 m). Je na něm rozhledna, ale pozor, velmi nelidové ceny.

Zde protíná napříč Krušné hory jednolitý horský hřeben táhnoucí se od jihu na sever, od Vlčince (Wölfing) až takřka po Auersberg (1 019 m) na německé straně. V průměrné nadmořské výšce 950 metrů rozděluje centrální Krušné hory od západní části. Hned pod ním se nachází centrum této části, město Nejdek (Neudeck), sportovní areál Nové Hamry (Neuhammer), „obchodní centrum“ — největší vietnamské tržiště západních Čech Potůčky (Breitenbrunn) a také vesnička Rudné (Trinksaifen), kde stojí chalupa, v níž jsem vyrůstal.

Odlišný ráz zdejší krajiny lze jednoduše popsat. Nad údolím Rudného se tyčí kopce dosahující výšky okolo 940 metrů. Jsou všechny hustě zalesněny, a to smrkem. Oproti tomu v oblasti nad Teplicemi až k Chomutovu jsou vrcholky hor odlesněné a zničené exhalacemi. Vrchol Loučné (956 m) je zcela holý a kamenitý. Tato část Krušných hor je ekologicky nejzachovalejší a reliéf je také mnohem členitější. Nejvýše položený je Tisovský vrch (Peindlberg — 997 m) s rozhlednou z roku 1897. Její výstavba podtrhovala veliký ekonomický vzestup města Nejdku, které tehdy získalo železniční spojení s Karlovými Vary a s Johanngeorgenstadtem, čímž se výrazně zvýšil prodej a export výrobků nejdeckých továren.

Od „Pajndlu“ zvlněný terén stoupá, vytváří krásná údolí, která lidé osadili vesničkami a obklopili loukami, a končí na přebuzské náhorní plošině, kde se nalézají rozsáhlá rašeliniště. Ale hlavně zde byla velmi vydatná ložiska cínu, železné, manganové a uranové rudy. A z tohoto nerostného bohatství zdejší kraj a obec Přebuz (Fribus) od 15. století žila. Ještě dnes jsou zde k vidění památky na toto období. Neklamnými znaky těžby jsou tzv. „pinky“ ve stráních (např. nad obcí Rudné ve stráni Skalnatného vrchu — Steinberg), které vypadají jako díry po dělostřeleckých granátech. Jsou to trychtýřovité propadliny nad stropem šachty. Další technickou památkou zdejšího kraje je vodní kanál, který přiváděl vodu z řeky Rolavy na území obce Rolava až pod Havraní vrch nad obcí Rudné. Toto jedenáct kilometrů dlouhé dílo pomáhalo při rýžování cínu. V roce 1930 žilo v městečku Přebuz 1 396 obyvatel a dnes pouhých 56. Tato parovinatá oblast končí Kraslickým Špičákem (Spitzberg — 991 m) a úchvatným Rájeckým údolím (Nancy), kde svahy prudce klesají z náhorní plošiny a padají do údolí obce Stříbrná (Silberbach) a města Kraslic (Graslitz), odkud se dále vlní již jen 800 metrů dosahující kopce, které nadobro končí u Vysokého kamene (Hoher Stein — 773 m) u vsi Kostelní (Kirchberg). Kopce se svažují kolem údolí až do Lubů (Schönbach). Zde se krajina rovná a nachází se zde doly na kaolín.

Místo zakotvení a pochopení

Když jsem dorazil k naší chalupě v obci Rudném, sundal jsem batoh a pustil se do systematického vyprazdňování špajzu. Po všech těch polévkách jsem potřeboval pořádnou stravu. Odpočíval jsem v posteli, chodil na houby a užíval si pohodlí domu. Zdejší kraj je na houby bohatý. Kolik jsem jich tam ten rok našel, o tom se mi dosud jen snilo. Okolí obce Rudné dobře znám. Odmalička jsem podnikal dobrodružné výpravy do lesů, luk a rašelinišť. Nalezli jsme zde dokonce v lesích opuštěnou polorozbořenou továrnu.

Rudné leželo ve vůbec nejméně dosídleném okrese pohraničí — v Nejdku. Do roku 1947 se podařilo tuto oblast osídlit maximálně ze 40 %. V červnu 1945 bylo v obci obydleno Čechy 5 domů, 80 jich bylo prázdných a ve 200 domech bydleli ještě Němci. V roce 1946 bylo v obci 144 Čechů a ještě 635 Němců. Tentýž rok ale odešlo při odsunu z Nejdecka 9 660 Němců a zůstalo zde 3 622 německých obyvatel. V obci Vysoká Pec bylo zkonfiskováno 74 domů či pozemků a v obci Rudné 148 domů.

V Rudné znám mnoho svých vrstevníků, kteří zde žijí. Vyprávěli mi hodně příběhů. Jedním z nich je příběh mého kamaráda Franty. Letos mu je devětadvacet let. Do svých desíti let žil v Krušných horách. Poté se na druhý stupeň základní školy a na střední školu odstěhoval s rodiči do Prahy, kde vystudoval hotelovou školu. Ale již od svých šestnácti tvrdil, že se vrátí zpět a tam v horách si postaví dům. Ve dvaceti tak skutečně učinil. Začal pracovat v lese, přivydělávat si zároveň ve vsi sekáním polí a drobnými stavebními výpomocemi. Dřel sedm dní v týdnu a neznal nic jiného než práci. Oženil se a dnes má dvě dcerky. Jeho žena je bývalá letuška. Bylo mi záhadou, jak je možné do takové malé zapadlé vísky dostat takovou světaznalou ženu. Frantovi se to povedlo. Před pěti lety začal stavět dům a dnes v něm již bydlí. Má traktor, služební nissan, slušný plat a pracuje v lese. Na nepracovní aktivity nemá čas. Pokaždé, když ho navštívím, vyzařuje z něho jakési poslání, odhodlanost a houževnatost, které mu pomáhají bojovat s tvrdostí práce a života v horách. Nikdy si nestěžoval, že sem odešel a opustil možnosti Prahy. Když jsem se ho ptal, jestli tento čistě pracovní rytmus je tím, co od života čeká a chce, odpověděl, že ano. Dokud je prý mladý, silný, chce postavit dům (dokud je to levnější). I proto se brzy oženil a pořídil si děti. Chce vydělat peníze a investovat do budoucnosti. A až zestárne, bude mít čas a klid užít si života a peněz. Takové lidi venkov asi potřebuje. Takové, kteří investují energii do své vesnice a neutopí ji v kotli velkoměsta. A takových lidí si ostatní váží. To, jak spojil svůj mladý život s touto horskou vesnicí, je krásným příkladem pouta k rodnému místu. Přesto jsme se v některých otázkách lidského směřování neshodli. Zvláště poté, co u místních lidí ztratil nálepku „Pražana“, širší svět kolem ho přestal zajímat a rekreantům z Prahy se sám začal smát.

Pro mne, studenta kráčejícího světem, jenž nahlíží pod pokličku a snaží se přivonět ke všem barvám a chutím života a který ve svých čtyřiadvaceti letech ještě nezačal pracovat a zaopatřovat sám sebe, natožpak rodinu, je jeho přístup opakem mého života a symbolem tradičního života na vsi — soběstačného, ale velmi náročného, života lidí, kteří hory milují a naučili se mít rádi i tu dřinu.

Tajemství malované truhly

Jednou se mě Franta zeptal, jestli bychom mu nedali či neprodali truhlu, kterou jsme měli ve stodole. Dědeček do ní ukládal hřebíky a listy do pily. Řekl jsem, že mu ji klidně dám, že je stará a určitě je možné ji nahradit něčím jiným. Truhlu si odvezl a dlouho jsem o ní nic nevěděl.

Když jsem při svém putování dorazil do Rudného, potkal jsem Frantu na silnici. Vzal mě autem až k chalupě. Domluvili jsme se, že ho přijdu večer navštívit. Docela se za ty roky, co zde žil, změnil. Zarostl vousem, jeho povaha zhrubla a uzavřela se. Mé počínání mu přišlo pošetilé a létá strávená studiem považoval za ztracený čas. Po chvíli jsme se začali přít, jak že se má správně žít. Netrvalo dlouho a přestal mě tento typ zápasu bavit. Zaprvé neumím příliš diskutovat a zadruhé, proč bych měl obhajovat svoje ideály před někým, kdo je stejně nikdy neuzná? Proč bych to měl dělat? Stojím si za tím, myslím si, že nedělám nic špatně. Jsem akorát jiný.

Kýval jsem tedy hlavou a v duchu myslel na to, kdy vyrazím zase na cestu. Přitom jsem si všiml na stěně staré černobílé fotografie. Zeptal jsem se, co je to za obrázek. Franta rázem změnil téma, přinesl fotografii a začal mi vyprávět, že to je pohled na stráň, kde stojí jejich dům, že autorem snímku je zdejší dávný fotograf Ruppert Fuchs a že má podobných snímků plnou truhlu. Vybavila se mi najednou ta naše stará truhla. Ukázal mi ji a já se nestačil divit. Franz ji zrestauroval, vydřená místa natřel světle modrou barvou, dokreslil drobné motivy. Vyrobil i novou nožičku, už se nekývala. Z truhly vytáhl krabici se starými fotografiemi. Užasle jsem na ty snímky hleděl. Většina záběrů pocházela z obcí Rudné nebo Vysoká Pec. Ta místa jsem ale nepoznával. Všude byla políčka, lidičky, lidové slavnosti, a dokonce skokanský můstek! V naší vesnici býval skokanský můstek! Ukázal mi také fotografii rybníčku, který jsme v rodině nazývali Čerňásek. Řekl, že se ve skutečnosti jmenuje Fuchswinkel — Liščí kout — podle části obce Rudné, která tam kdysi stála. Byla to pro mě úplná novinka.

Zatoužil jsem se podívat na místo, kde stával můstek. Dnes je tam les, zřetelný je jen kousek doskočiště. Obcházel jsem to místo a na fotce hledal detaily. Vidět ty změny bylo opravdu vzrušující. Cestou zpět mi Franta vyprávěl, o kolik více lidí zde před válkou žilo, co všechno tu stálo a co tu ti lidé dělali a jak se živili. Bylo to vyprávění jako ze snu, z nějakého paralelního světa, který v krajině dožívá či jako ozvěna se stále odráží od kopců kolem a postupně slábne. To jsi mi neřekla, krajino!

Večer jsem ještě musel jít k rybníčku Čerňásku. V jeho okolí lze opravdu nalézt mnoho základů domů. O tom ale už dlouho vím. Vždyť jsme kolem nich často chodili s babičkou na houby. Nikdo mi ale o jejich historii nevyprávěl. Bral jsem to tak, že tu prostě jsou, vždycky tu byly a nikoho to vlastně nezajímá. Jsou zkrátka součástí krajiny.

Život horských zemědělců

Večer na chalupě, když jsem popíjel víno, jsem si znovu vzpomněl na předválečné fotografie. O kolik je zde nyní méně domů, luk a pastvin. Každý, kdo zde chtěl v té době žít, si musel ve všem pomoci sám. Zásobování bylo chabé, a hlavně na nákupy nebyly peníze. Lidé si museli sami zajistit potraviny a postarat se o píci pro zvířata. Zdejší drsný kraj nikomu nic zadarmo nedal. Proto se udržovaly pastviny i v těch nejnemožnějších místech, aby se sklidilo dostatek sena na zimu. Po odsunu obyvatel srostlých se zemí už nebylo možné samozásobování udržet. Všechna ta krásná místa zalitá potem byla zalesněna. Ekonomická hodnota lesa byla prvoplánová a nikdo se o něj nemusel starat. Zvířata nikdo nechoval. Dobytek se toulal po obci a okolí.

Uvykli jsme tomu, že potraviny nakupujeme v obchodech a zbytky házíme do košů či kontejnerů. Energie máme dostatek, netřeba proto šetřit. Tato rozhazovačná společnost zbytků, skládek, odpadu a velkých nákladů potřebuje ke svému komfortu nové a nové palivo-energetické základny. Pro tento pocit dostatku jsme si rozhrabali zemi pod Krušnými horami a házíme lopatu za lopatou uhlí do chřtánu našeho „otesánka“. Úsporné hospodaření s energií a potravinami bylo přesně tou devizou, kterou měli dříve obyvatelé našich hor. Ačkoliv jejich život vypadal nuzně, pocity ze života, sousedství člověka a přírody, byly stejně silné jako dnes a lidé žili spokojeně.

Těžký život, ale plný souznění s místem a ostatními lidmi, popisuje např. Josef Hegerth v kronice obce Jelení. Tato vesnice se nacházela v hloubi hraničního hvozdu pár kilometrů od saské hranice a asi deset kilometrů od Rudného.

„Území obce je otevřeno do všech směrů, a proto se zde vyskytuje tak drsné klima. Severní a severozápadní větry s častými srážkami jsou převažujícím typem počasí. Mlhy zde vznikají často, neboť jsou produktem všeobjímajícího lesa. V takto vysokém položení vsi neudivuje, že se zde již v říjnu očekává první sníh a že sníh leží dlouho do dubna a v lese často zůstává až do května. Silná, na sníh bohatá zima, krátké léto, brzký, ale velmi krásný podzim, to jsou naše roční období. Jaro se ztrácí v přechodném období. Uvedu nějaká data, abychom mohli zdejší klima zvláště trefně charakterizovat: v polovině února, jakožto v prosinci 1886 ležely čtyři metry sněhu před školní budovou. Stromy podél silnice nebyly vůbec vidět, tím spíše domy na Fuchsseite. Celým osm dní nemohly chodit děti do školy. 15. 9. 1889 již sněžilo, avšak sníh nezůstal ležet. O církevní pouti a vysvěcení kostela (polovina června) sněžilo tak silně, že sněhová pokrývka zůstala ležet. Krámkaři museli sbalit zboží a na sáních odjet. Jednu zimu bylo sněhu tak ohromné množství, že u posledního domu u silnice na Eibenstock byl vyhlouben tunel, aby byla silnice zprovozněna. Časté deště zde ochlazují vzduch. Takovéto ochlazení trvá tři až čtyři dny.

Roku 1812 v Marienthalu u Jelení (na silnici z Chaloupek do Rolavy) byla zkušebně uvedena do provozu skelná huť používající jako palivo rašelinu. Tento pokus s rašelinou jako palivem ukazoval, ač se rašelina na pálení a výrobu skla hodí, že celá tato záležitost se sklárnou nebyla dílem odborníků. Místní zedníci postavili sklářské pece zcela nevhodně, protože byly postaveny z písku s příměsí rudy, který činil sklo kalné, takže dodávky dutého a tabulového skla byly velmi nízké. K tomu ještě došlo k situaci, že během vlhkého léta roku 1812 rašelina nevyschla, použití řezaného dřeva nebylo povoleno, a tak musel být provoz sklárny zastaven.“

Rok 1916, duben, kveten a červen: život obce v době první světové války:

„Žitná a pšeničná mouka chyběla zcela a na jejich místo přišla fazolová a bramborová mouka a také kukuřičná mouka a proso; ceny byly vysoké, takže ani tuto náhražkovou mouku si chudé rodiny nemohly koupit. Co všechno se vařilo dohromady, je stěží uvěřitelné. Jeden příklad: v chudé rodině se usušily bramborové slupky, ty se rozemlely na mouku v mlýnku na kávu, přidalo se k tomu trochu kukuřičné mouky a řepkového oleje a celá tato směs se dala péci. Po požití této směsi následovalo zvracení, průjem, smrti podobný spánek a několikadenní únava. Chybělo všechno, vše byla zabavováno a zakazováno a předměty, které byly zadarmo, přestavovaly pro lichváře velmi výdělečné zboží; takovéto věci bylo pak možné koupit, ale cena byla třikrát až pětkrát vyšší. Zřídka byly k mání brambory, mouka, maso, nebylo žádné oblečení. Všichni lidé trpěli a toužebně očekávali, až vyrostou houby a přijde čas lesních plodů. Staří lidé, kteří nemohli dále přivykat na tuto stravu, náhle umírali a všichni ostatní byli podvyživení. Tabákové výrobky také dlouhé dny nebylo možné získat, kuřáci si pomáhali kouřením suchých listů, smrkového jehličí (lišejníků, lučních bylin) a dalšími. Nedostatek papíru, začátkem roku 1916 citelný, se stále zvětšoval. Školní děti chodily do školy s pálenými destičkami. Koncem června nebyl za celých osm dní žádný chléb. Hromadně se vydávali obyvatelé do vnitrozemí za rolníky koupit nebo za tabákové výrobky vyměnit zboží, sůl, petrolej, krajky a zemědělské produkty. Při vší takové bídě byli odvedeni narození v letech 1867–1871, jen vyloženě nemocní zůstali volní.“

Kultura a pospolitost pohraniční obce

Frantovy fotografie mě inspirovaly, takže jsem se začal po nějakých poohlížet i u nás. Prohledal jsem pokoj babičky a dědečka, skříně pod televizí, ale nic jsem nenašel. Objevil jsem však starý svázaný módní žurnál, krásnou knihu s barevnými fotografiemi zvířat a tlustou knihu o obchodování. Vše ve švabachu, vše bez jasného původu. Ty knihy byly stejně staré jako dům. Patřily původnímu majiteli, který jej v roce 1939 dostavěl. Vzpomněl jsem si, že v zásuvce stolu v kuchyni je kopie poválečné kroniky z Rudného. Ležela tam dlouho, párkrát jsem si ji prohlížel, ale teprve teď jsem cítil potřebu si ji přečíst.

Celý další den venku pršelo, a tak jsem ležel na gauči, rozsvítil si lampičku a ponořil se do kroniky. Takhle jsem to tu na chalupě měl nejraději, když jsem sem dřív jezdíval prožívat deprese. Celé víkendy jsem lehával v posteli a spojoval věty, na papíře jsem si z nich uštrikoval svetr na světabol. Taky jsem hodně fotografoval a syrovost zdejšího počasí mi do těch všech textů a fotografií pronikala více, než jsem si myslel. Jezdil jsem sem zřejmě proto, abych mohl být sám. A protože jsem dlouho sám nebyl, měl jsem pocit, že mám depresi. Potřeboval jsem, aby ke mně promlouvalo pouze prostředí, duchové a víly.

Nejvíce mne upoutalo vyprávění kronikáře o vlivu televizního vysílání na místní společenský život. Bylo to tak trefné. Jak to, že se to dnes necituje? Všichni polemizují o vlivu televize na kvalitu soužití a tady v Krušných horách na to už dávno přišli, a ještě to i konkrétně doložili.

V zápisu z roku 1956 stojí: „...objevily se první vlaštovky v obci — první televizory. Zatím ho má Šubert Ivan a Michálek V. Budou-li se lidé dívat celé večery na program, nebude se číst.“ To jistě místního knihovníka rmoutilo. V roce 1957 přijíždělo do obce každých deset dní putovní kino s „hodnotným filmem“. Ještě roku 1958 kronikář Šperl píše: „Na nedostatek kulturních podniků bychom si v tomto roce nemohli stěžovat, kino, ať už naše či putovní, estrády, přednášky, varieté, zájezdy na festival i na výlety, které vlastním autobusem pořádala úpravna rud…“ Tentýž rok kronikář bilancuje: „Aniž bychom se dívali sousedům do hrnce, jak vaří, můžeme konstatovat, že hospodářské poměry jsou dobré vzhledem k neustálým nákupům televizorů (ačkoliv viditelnost u nás není ještě ta nejlepší) a motorových vozidel všeho druhu, kterých jest již přes dvacet. Letos bylo také v knihovně zavedeno německé oddělení a byl založen smíšený pěvecký sbor, který úspěšně objížděl obce v regionu.“

V roce 1960 knihovník stále chválí kulturní úroveň svých čtenářů, ale podotýká, že: „...je třeba vyvinout velké úsilí, mají-li lidé čísti, poněvadž přibýváním televizorů nastává úbytek čtenářů.“ Koncem roku 1960 bylo v obci pětatřicet televizorů. V roce už 1961 Šperl musí změnit strategii, aby knihovna a čtenářstvo přežili: „Knihovna měla letos výpůjček 1 490, svazků 912, 100 německých, čtenářů 84. I když čtenářů ubývá v tom poměru, jak přibývá televizorů, tedy počet výpůjček je uspokojivý díky mládeži a rekreantům. A když hora nejde k Mohamedovi… tak se i knihovník na to zaměřil a nosí lidem knihy do bytu. Televizorů je ke konci roku 53.“ Zde je již cítit zvyšující se zájem rekreantů o obec a kulturu, zatímco místní lidé tráví volný čas více před televizní obrazovkou. Do této doby interpretoval kronikář vzrůstající množství televizí pouze jako symbol blahobytu a lepšího žití. V roce 1962 však nastává zvrat: „V tomto roce nastala úplná stagnace ve spolkovém životě obce. Sokol již dávno necvičí, mládež se velmi málo schází, rozpadl se pěvecký soubor, nesešli se požárníci, rozpadl se výbor žen, poměrně čilý Červený kříž, velmi malou činnost má Svaz česko-sovětského přátelství. Jedinou organizací, která se má k životu, jsou Pomocníci pohraniční stráže — PPS.“

V roce 1963 stagnace kulturního života pokračovala: „Nedá se zrovna mluvit o společenském životě ve Vysoké Peci. Snad může být omluvou drsný kraj ve výši od 730 m výše. V neposlední řadě na tom mají zásluhu televizory. Nikomu se zrovna za špatného počasí nechce vylézat z tepla, má-li doma o zábavu postaráno.“ Nejprve se vina přičítala nastupující mládeži, která ztrácí zájem o věci veřejné a sama od sebe žádnou činnost nevykonává. Pan Šperl to krásně popisuje následovně: „Kapitolou pro sebe je naše mládež, navštěvující zábavy. Zatímco je veselo pouze u stolů starších lidí, mládež sedí zadumaná (mluvím o mužské mládeži) a jen pije a kouří. Ať mi nikdo neříká, že dumají nad nějakými problémy. Já sám jsem pro heslo: všechno důkladně. Když dělat, tak dělat, a když zábava, tak se bavit. S děvčaty se skoro vůbec nebaví, a když se náhodou někdo zvedne a jde tancovat, můžete být jištěni, že jde o twist.“

Postupně se ukázalo, že nejde o úpadek mládeže, ale o změnu vyvolanou masmédii. Mladí lidé tancují pouze na hudbu, kterou slyší v rádiu a v televizi. Co se spolkové činnosti týče, je orientovaná na dobu 50. a 60. let a je úzce spojena s politickou rovinou, což mladé lidi netáhne. A jak to vypadá statisticky se strukturou obyvatelstva obce? Ke konci roku 1964 je ve Vysoké Peci a Rudném 268 obyvatel. Žije zde 145 Čechů, 82 Němců a 41 Slováků.

V roce 1966 pan Šperl shrnuje: „S klidným svědomím možno napsat, že společenský život v Peci není. Když jsou hovory s občany, přijde jich několik, jinak se schází pouze pravidelní hosté v hostinci. K těm ale nepatří Němci, kteří nemají vrozenou lásku k hospodám jako Češi. Občané klidně sedí u televizorů, což je konečně pochopitelné, proto byl televizor koupen, také je dost drahý a nějak se musí rentovat. Konečně v zimě, kdy je tady sněhu přes metr, málokomu se chce ven. Řeklo by se, že se pivo zdražuje, a že se tudíž nemusí pít. Ale o co se méně vypije v hostinci, o to se více kupuje pivo v Pramenu a v lahvích.“

Kdo by řekl, že televize za deset let položí veškerý společenský život v obci. Bylo zřejmé, že v pohraničních obcích probíhal vývoj směrem k „moderní“ a „socialistickými výdobytky oplývající“ společnosti zrychleně a výrazně. Všechny děje byly více kontrastní. Chybělo zde asi pojivo — ty šedé tóny.

Dostal jsem žízeň a byla mi zima. Uvařil jsem si čaj a přinesl pořádnou peřinu. Kolem postele jsem rozestavěl olejová kamínka a znovu hupsnul do duchen.

Zaujala mě další věc. Bylo to vypravování o poválečném „baby boomu“ a místních rekreantech. V roce 1949 docházelo do školy 32 dětí — 13 chlapců a 19 děvčat. V roce 1954 bylo zapsáno 45 žáků. Nejvyšší počet byl zapsán v roce 1955, a to 49 žáků. Od té doby se již počet dětí v obci snižoval. Je zřejmé, že odrostly děti z poválečných silných ročníků a nových dětí se mnoho nerodilo. Po roce 1968 došlo k dalšímu poklesu obyvatel a žáků, když se ve velkém z republiky stěhovali Němci. Celou situaci popisuje v roce 1969 pan Šperl takto:

„V roce 1949 bylo pronajato ČKD Vysočany 47 domů k rekreaci pro dělnictvo. Rekreantům se zde tak zalíbilo, že si po čase všechny domky zakoupili a od těch dob k nám stále jezdí v každý volný čas. Je důležité dodat, že celkový počet domů v roce 1946 byl 285. … Roku 1951 počet domků pronajatých rekreantům dosáhl čísla 47. Minulého roku rozhodla pražská ČKD, že bude jezdit na rekreaci do Krkonoš, a všichni rekreanti odmítli a jezdí sem. …z okresu došel zákaz převážení materiálu z bouraček do jiných okresů. Ovšem to již většina bouraček byla vyvezena. … Mnoho Němců se vystěhovalo a jejich domy se prodávají rekreantům. Tito lidé, kteří se zde zdržují jen několik dní v roce, jsou také příčinou, proč obec stagnuje. Má-li obec prosperovat, mají v ní být mladí lidé. Tito jsou ale nuceni odcházet, poněvadž nemají kde bydlet. Odchodem Němců jen Pramen přichází o 15 000 Kčs tržby za měsíc. Nic proti rekreantům z blízkosti, kteří jsou tu často nebo kteří tu mají tovární rekreaci, ale byla kdysi dodržována zásada, že domy snadno přístupné budou prodávány lidem, kteří zde chtějí bydlet a pracovat stále. Takto se pohraničí neudrží.

V roce 1973 píše poslední zápis, který se nedochoval celý:

„K zavření místní obecné školy a školky došlo v tomto roce pro nedostatek dětí (4). Hlavní příčinu nutno hledati v tom, že je zde obec důchodců a rekreantů, a když se mladí lidé vezmou a nemají kde bydlet, pak jim nezbývá nic jiného než odejít jinam, kde dostanou byt. Kdysi jsme stanovili pravidlo, že se domy budou prodávat lidem, kteří zde budou bydlet a pracovat. Ale domy se prodávají prvnímu rekreantovi, který přijde. A důsledek? Mladí lidé odcházejí, plná obec rekreantů, z nichž ovšem každý má auto… místní lidé se do prodejny nemohou dostat pro nával výletníků, a tak my, kteří jsme šli v roce 1946 do pohraničí s nadějí…

Ačkoliv není zápis celý, je zřejmé, že pan Šperl vidí v rekreantství brzdu a populační zkázu pro pohraničí. Přestože se těmto lidem podařilo zachránit mnoho domů a také ekonomickou situaci obce, populační pokles hraje v bilanci důležitější roli. Pan Šperl však nedohlédl, že mladí lidé, kteří odešli z obce, v pohraničí z drtivé většiny nakonec zůstali. Přestěhovali se do měst v okolí. Způsobila to veliká propagační akce režimu, který sháněl pracovní sílu pro povrchové doly na Sokolovsku, Chomutovsku a Mostecku stejně jako pro zpracovatelský průmysl. Jisté ale je, že sezónní rekreanti v tak vysokém počtu velmi narušují životnost obce, které se nedostává bytů pro mladé, pracovní síly ani finančních prostředků. Od 70. let se rekreanti v obci určovali kulturní život a pořádali pravidelné akce, v jejichž rámci se setkávali místní a Pražané.

K večeru jsem měl kroniku přečtenou a začal jsem vzpomínat na vlastní epizody podtrhující události zapsané v kronice. Moje paměť však nesahá tak daleko, vlastně jsem se narodil v rok, kdy kronikář zemřel. Vzpomněl jsem si však na jeden příběh, který se zde stal. Je o místním starém hřbitově:

Po odsunu ve Vysoké Peci zůstal hřbitov původních starousedlíků, o který se nikdo nestaral, a tak začal zarůstat a mizet před očima. Od poloviny 80. let se sem začali sjíždět lidé, kteří zde dříve bydleli, a chtěli navštívit i svůj starý hřbitov. Co uzřeli, byla ale zdevastovaná ruina. Hroby bylo mezi vysokou trávou, kopřivami a keři těžko najít. Rekonstrukce začala teprve počátkem 90. let. Nejprve byl obnoven plot, poté pár nadšenců posekalo trávu, vytrhalo kopřivy a vykácelo keře. Dnes je hřbitov vyčištěný. Ale tím více vyráží dech jeho skutečný stav.

Když se tam dnes člověk prochází, uvidí třeba, jak na rozvaleném hrobu leží střepy skleněné tabulky se jménem mrtvého. Příjmení již není možno vyluštit. Tyto zbytky identity prorůstá mech. Jako by ten německý hřbitov pohlcovala zpět příroda. Nynější obyvatelé vesnice si postavili uprostřed, v horní třetině hřbitova urnovou „zeď“, kde jsou pochováni jejich mrtví. Je to velmi symbolické. Češi se semkli k sobě, včlenili se do malého prostoru uprostřed hřbitova, ale většinu hřbitova nechali těm, kdo tu žili před nimi. Jako memento tak stojí tento zbořený hřbitov na paměť toho, že lidé jsou si vědomi chatrného zakotvení v krajině a tradici. Dnes hřbitov vypadá vlastně velmi kultivovaně a pro Sudety typicky. Mnohem hůř dopadl kostelní hřbitov v Rudném. Zde si chtěli zaměstnanci Ústavu sociální péče postavit bazén a nikdo jim to nebyl schopen vymluvit. Takže na místě dávného odpočinku generací se dnes plave a po dobu stavby bazénu se okolo válely kosti, které místní psi roznášeli po vesnici.

Protože znám své vrstevníky, kteří se v obci narodili, mám i další informace o dnešní „chemii“ ve společenském životě obce. Po roce 1989 nenastala v počtu obyvatel žádná výraznější změna. V první polovině 90. let část lidí rekreační objekty prodala. Na vině byl většinou nedostatek peněz na dojíždění a rekonstrukce. S pomocí německých rodáků se místním podařilo opravit kostel. Bývalí obyvatelé také společně s pár místními začali organizovat setkání rodáků. Většina místních lidí si této aktivity spíše nevšímala nebo je už přestala zajímat. Pouze Němci, kteří zde zůstali, a rekreanti je brali na vědomí.

V současné době je starostou T. H., sedmadvacetiletý místní rodák s německými kořeny. Za jeho starostování se podařilo zachránit místní zájezdní hostinec Modrá hvězda, kterému hrozilo, že se z něj stane autodílna. Díky zdejším rekreantům se restaurace kvalitně zrekonstruovala a nyní je vyhledávaným podnikem, kde o víkendech občas hraje i hudba.

Obec také změnila taktiku ve vztazích s rekreanty. Začalo se s odprodejem půdy a stavebních parcel. Pokud o pozemky neprojevil zájem restituent, mohl stát, respektive obec, nabídnout půdu ke komerčnímu prodeji. Vzhledem k nízké kvalitě půdy si ji po druhé světové válce zakoupilo jen málo obyvatel. Většina lidí bydlela v domech a pracovala v továrnách či jiných provozech a neměli zájem či čas se starat o pozemky. Proto se o půdu nepřihlásili také takřka žádní restituenti. Ti, kdo měli před rokem 1948 půdu a dekret na ni, ji získali zpět bez ohledu na národnost. Zbylá půda byla skoupena v komerčním odprodeji, všichni rekreanti museli obci zaplatit půdu, kterou do té doby měli v dlouhodobém nájmu. Po takovéto úpravě územního plánu katastru obce se začalo na jejím území stavět. Po roce 2000 začali skupovat veškerou půdu v okolí obce místní pan B. a rekreant, mecenáš zdejšího kulturního života, pan P. Místní lidé i obecní úřad jim věří, že půdu chtějí ochránit před spekulanty.

Dnes se díky aktivitě starosty obce rozvinulo kulturní centrum obce Vysoká Pec — Důl Hieronymus — kde se organizují zábavní programy řízené místními lidmi. Ve výše položené obci Rudné se naopak více aktivizují rekreanti, kteří zde organizují akci „Knapárna — mejdan“ každý první víkend v srpnu, drakiádu a fotbalové zápasy. Bylo zde obnoveno fotbalové hřiště, pravidelně se čistí koupaliště, je organizován svoz odpadu. Vzhledem ke krásné poloze obou obcí v údolí Rudenského potoka, k aktivní komunitě rekreantů, kteří sem přinášejí investice a o kraji píší, a kulturně činným rodákům je vývoj obce nastartován směrem k úspěšné budoucnosti. V okolí není takřka žádný penzion, rozvoj obce tedy závisí na majitelích objektů. Lze očekávat, že se obě obce s okolní krásnou horskou krajinou a bohatým kulturním zázemím i blízkým rozvíjejícím se městem Nejdkem stanou vyhledávaným místem pro rekreaci a odpočinek.

Protože se roztrhaly mraky a skvělé večerní slunce svítilo do celého údolí, ohřál jsem si rychle konzervu trenčínských párků, popadl vaťák, do kapsy hodil lžíci a s kastrolem v ruce vyběhl na kopec, který byl nejdokonalejším výhledovým místem, jaké jsem znal. Je tam totiž strom, lavička a ohniště. Vychutnával jsem si královskou večeři a kontroloval při tom, jestli se v mém královstvíčku nešíří zlodějina a nepoctivost.

Hledání původního genia loci

Ráno bylo stejně krásně jako večer, a tak jsem opět vyrazil na pouť. Cestou na Přebuz jsem si začal více všímat kulturních artefaktů zaniklé horské civilizace. Nehledal jsem houby, ale moje oči se rozhlížely stejně intenzivně. A díky tomu jsem objevil v travnatém údolí řeky Rolavy, široce a mělce se rozprostírajícím na hřebenu hor, bývalou obec Rolava (Sauersack). U Franty jsem viděl její dřívější tvář. Když jsme tudy chodili s rodiči pro chleba do Přebuze, myslel jsem si, že je to prostě jen údolí s loukou. Teď jsem ale věděl, že to tak jednoduché není. Snažil jsem se do té stráně přimyslet domečky, usazovat je do vysoké trávy a mokrého mechu. Přes enormní úsilí se mi to ale nedařilo, fotografii jsem si tak přesně nezapamatoval.

Vešel jsem proto do svahu a sedl si těsně pod lesem na kus zídky vystupující z porostu. K orientaci mi pomáhaly zbytky cest, stromořadí jeřábů a linie lesa. Takto jsem objevil střed zaniklé obce. Stráň byla velmi řídce zastavěná, mezi domy musely zřejmě protékat všudypřítomné potůčky, aby odvodnily rašeliniště nad obcí a aby půda pod domy zůstala suchá. Každý pozemek byl oddělen potůčkem. Úplně jsem viděl, jak si tu hrají děti a cákají po sobě. V místě, kde zřejmě stála restaurace, hotel či škola, zůstalo pár stromů a hlavně ohromný nepropadlý sklep. To byl nález! Nakoukl jsem dovnitř a chvíli přivykal tmě. Pak se začala rýsovat vodní hladina, nějaká železná konstrukce a haldy sutin. Byla tam zima a jinak nic. Vylezl jsem ven a sedl si pod starý jeřáb, na jehož větvích se ve větru pohupovaly červené jeřabiny. Proti modré obloze to bylo velmi krásné. Škoda že jsem neměl starou fotografii s sebou, to bych mohl chodit od domu k domu a celou vesnici „uvidět“.

Protože zde bylo krásně a celkem i teplo, vytáhl jsem si ešus a uvařil si polévku. Už jsem měl sice plné zuby všeho toho instantního jídla, ale na chalupě jsem jedl královsky, tak mi to zatím tolik nevadilo. O pár kilometrů dál jsem už ale trpěl — v Chebu mi totiž došly peníze. Než mi rodiče nějaké poslali, dva dny jsem jedl mrkev z polí, kyselá jablka a chleba. Tou dobou jsem již shodil nějakých sedm kilo a cítil se stále lépe.

Zatím jsem ale stále polykal polévku a přežvykoval chleba na návsi bývalé obce Rolava. Všude kolem mne byla nádherná horská louka otočená k jihu a porostlá vysokou trávou. Vítr si pohrával s travinami, které mě lechtaly na celém těle. Co by asi lidé, kteří zde žili, řekli tomu, že jim tady bivakuji a vařím si na návsi? V tu chvíli jsem zaslechl takové to ticho, které se nad obydlími rozprostírá po nedělním obědě. Všichni tráví a nikdo nevychází ven. Přesto cítíte, jak to tam žije. Slyšíte vzdálený smích, zvuk pily, ječení dětí či ržání koně. Bylo to přesně to ticho, které dnes stále slyším řvát v uších, které se jako těžký mrak válí nad hřbitovem obcí a kulturní krajiny v Sudetech. Jsou to údolí plná zaniklého osídlení, posmrtného života, umírajícího genia loci. Taková místa můžete spatřit, ucítit a uslyšet v celém pohraničí.

Z Rolavy jsem zamířil na Kraslický Špičák (Spitzberg) a dolů do Stříbrné. Na mokré cestě se mě zeptal lesák na motorce, jestli chci svézt, a já přikývl. V Kraslicích, kde si mimochodem otevřel svůj první obchod místní rodák Julius Meinl, jsem si dal na posilněnou jedno pivo a začal přepočítávat peníze. Moc jsem jich už neměl. Raději jsem se rychle vydal dál, aby mě civilizace nelákala utrácet. Vzal jsem to přes Počátecký vrch (Ursprung-Berg) na Kostelní (Kirchberg) a na jeden zátah jsem došel až do Lubů. V Lubech, zcela zapomenutém městě, jež žije pouze z tradice výroby hudebních nástrojů, na konci cest, kde si děti hrají a staví hrady z písku uprostřed hlavní městské křižovatky, jako by to bylo kdesi na vsi, se ke mně přitočil starší pán a ptal se, kam mířím. Ukázal jsem mu mapu, pán si přisedl, nasadil brýle a začal vzpomínat, kde všude byl, co musím určitě vidět, co sám neznal, kam dojížděl za svou milou, kde je nejlepší koupání. Zopakoval mi to všechno asi čtyřikrát, dokud se dostatečně nedojal svou sladkou sentimentalitou.

Je velmi zajímavé, co mapa provede s domorodcem. Vysvětlování cesty si automaticky spojí s vlastními zážitky a neubrání se vyprávění o tom, co kde zažil. Mapa se tak stává emocionální fontánou. Při pohledu na ni se vyjevují mnohé příběhy života. Zkuste to také. Funguje to.

Právě v tomto hudebním duchem ovlivněném místě mi vytanula věta, kterou slýcháme od mládí: „Co Čech, to muzikant.“ Bereme to jako poctu a jsme na to pyšní.

Anglický cestující diplomat Sealsfield o Češích i českých Němcích napsal:

„Jedině hudba prozařuje melancholické čelo Böhma neboli Čecha. Je překvapující, jak hluboký smysl pro hudbu má Čech z nejnižší třídy. Jeho zasmušile upjatý pohled se projasní, jeho bystrý šedý zrak zajiskří a vzplane ohněm a citem, člověk se úplně změní. Nic nemůže překonat důstojnost a harmonii duchovní hudby.“

Česká muzikálnost byla v Evropě známá. V 18. století se tvrdilo, že Čechy jsou konzervatoří Evropy. Nemělo by se zapomínat, že velký podíl na této pověsti měli i čeští Němci. Zvláště zde v Krušných horách bylo mnoho měst a továren, kde se hudební nástroje vyráběly. V bývalém městečku Přísečnice fungovala slavná hudební škola, odkud pocházeli zvláště známí hráči na harfu. V Kraslicích dodnes existuje výroba bicích souprav a kytar. V Lubech se i dnes vyrábějí housle. A kde se vyrábějí hudební nástroje, tam se na ně také musí umět hrát. S odchodem těchto lidí ztratily hory i nápěvy, melodie a harmonie.

Došel jsem přes Plesnou (Fleissen) až do Chebu (Eger). Tak tady mělo být to centrum nenávistné protičeské kampaně. Zde Henlein a jeho nohsledi začali fanatizovat dav. Jak to ale dělali? Jak k tomu vůbec došlo? Jak to, že si lidi nechali tak rychle vnutit myšlenku připojení Sudet k říši?

Už v roce 1918 němečtí obyvatelé zřetelně ukázali, že by radši viděli jako svoji vlast Německo nebo Rakousko. Vzhledem k geopolitické poloze Československé republiky však odtržení těchto oblastí nebylo možné. Tyto separatistické snahy utnula až československá vojska. S tímto faktem musel každý prvorepublikový kabinet počítat, tedy s binární politickou opozicí hned v základech státu. Proto bylo zásadním strategickým úkolem získat na svoji stranu německy mluvící třetinu obyvatel.

Ve 30. letech, když i do ČSR přišla hospodářská krize, se ale tento zřetel přestal brát na vědomí. Krize totiž přinesla nezaměstnanost a bídu, která zasáhla příliš mnoho lidí. Tento transgenerační prvek, který se nezastaví před dosaženým vzděláním ani před fyzickou konstitucí, spojil dohromady lidi všech vrstev a vznikl tak dav. V Sudetech bylo lidí bez práce mnohem více než ve vnitrozemí. Informace a podpora z Prahy ale nepřicházela, a tak obyvatelé začali naslouchat nabídkám, které jim předkládalo Německo.

Další příčinou radikalizace sudetoněmeckého davu, jež se dnes nebere příliš na vědomí, bylo podcenění propagace myšlenky společného státu Němců a Čechů v německém jazyce ze strany státu. Právě neexistence uceleného, koncepčního vysílání v německém jazyce pro takřka třetinu obyvatel Československa bylo hlavním důvodem, proč drtivá většina Němců v pohraničí poslouchala pouze říšské rozhlasové stanice, které šířily vlastní ideologii a nenávist k Čechům. Tak například až do roku 1938 vysílala v ČSR pouze jedna rozhlasová stanice — Radiojournal. Německy se do té doby na jejích vlnách mluvilo pouze jednu hodinu denně, a to ještě v době, kdy většina posluchačů pracovala nebo již spala. Protože se vysílač nacházel v Praze a nebyl příliš výkonný, bylo velmi nelehké naladit v pohraničí českou stanici. Obsahovou stránku vysílání měl na starosti německý spolek Uranie. Jeho činnost nebyla však profesionální a zcela chyběl živý kontakt s posluchači a zpětná vazba, v pohraničí zvláště. Byla to spíše hodinka kultury a hudby pro pražské německé a židovské intelektuály. Výsledkem nezájmu byl masový poslech říšských stanic, jež si byly vědomy tohoto důležitého selhání českých státních úřadů a vytvořily speciální pořady pro Němce v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. To vedlo k rychlému politickému sjednocení sudetských Němců před volbami v roce 1935 a k výbuchu nacionálních vášní. Jak píše Lenka Klášterková: „V letech 1925 – 1938 se tedy v Československu vysílalo 90 % programů česky, v pohraničí nebyl rozhlas téměř slyšet, a přesto více než třetinu koncesionářů rozhlasu tvořili Němci.“ V roce 1932 zveřejnil list Reichenberger Zeitung výsledek ankety mezi posluchači rozhlasu. Na otázku: „Který vysílač posloucháte nejraději?“ odpovědělo 91,4 % dotázaných, že německé stanice, 3,5 % Prahu, 2,2 % Vídeň.

Teprve v roce 1938 vznikl čistě německý vysílač Mělník, který měl za úkol informovat německé obyvatele o Československu a státní politice a podpořit v nich státní cítění. To ale už bylo pozdě. Mělnický vysílač působil v zájmu české věci pouze do září 1938, kdy jej převzali Němci a učinili z něj nástroj šíření nacismu.

Jazyk a média sehrály v tomto období fatální roli a dovolím si říci, že svůj díl viny za rozpoutání nacionálních vášní v Sudetech nese také nezájem české pražské vlády o německou mutaci státního rozhlasu, stejně jako nepochopení významu tohoto média pro ovlivňování mas. Protože v éteru neznělo oficiální státní vysílání v němčině pro Němce v českých zemích, poslouchala se německá propaganda z říšských stanic, a dokonce zde pravidelně oslovoval své voliče v Čechách politik Konrad Henlein.

Město Cheb udělalo tečku za opuštěností a jako honosný maják ukončilo mé putování se sluncem po boku na západ. Začala cesta na jih. Mohl jsem tak dát při odpoledním slunci oddechnout levé tváři, která byla při cestě Krušnými horami na západ stále připalována sluncem.

Mířil jsem do Českého lesa a na Šumavu.

(pokračování, přetisk s laskavým svolením autora a nakladatelství)

(Mikšíček, Petr: Sudetská pouť aneb Waldgang, Dokořán, Praha 2005, 165 stran, doporučená cena 225 Kč, ISBN 80-7363-009-5, www.dokoran.cz, dokoran@dokoran.cz)

(www.zmizelesudety.cz, petrmiksicek@seznam.cz)