Zaří 2005

Dějiny Židů na Slovensku (Část 4)

Ján Mlynárik

9. Slovenský autonomismus a demokratická tradice ČSR

Mnichovskou dohodou z 30. září 1938 mezi čtyřmi velmocemi – Velkou Británií, Francií, Německem a Itálií – skončila éra první ČSR. Mnichov znamenal definitivní rozklad versailleského systému, na němž československý stát vznikl a byl mezinárodně garantován. Jeho rozpad zapříčinila především agresivita Třetí říše vedené Adolfem Hitlerem a politika ustupování před agresorem, kterou uskutečňovaly západní velmoci. Důsledkem Mnichova bylo vytvoření druhé ČSR, Česko-Slovenska, v něm na Slovensku moc převzali výlučně přívrženci autonomistického hnutí, Hlinkova slovenská lidová strana, a to 6. října 1938 v Žilině.

Oproti parlamentní, demokratické první republice to byl krok zpět. Nástup konzervativních, nedemokratických sil na Slovensku zlověstně poznamenal osud Židů. Ľuďáci totiž z bídných sociálních poměrů na Slovensku vinili především Židy a měli k nim zásadní výhrady i z konfesionální stránky. Již zakládající dokument slovenské autonomní vlády zdůrazňoval, že „setrvá po boku národů bojujících proti marxisticko-židovské ideologii rozvratu a násilí“.

První Tisova slovenská autonomní vláda zpočátku neměla čas zabývat se problémem slovenských Židů, šlo jí o mocenské etablování. Ale přece jen se již objevovaly první náznaky postupu. Zemská vláda 24. října 1938 publikovala nařízení, podle něhož veřejný notář mohl být ze služebních důvodů přeložen na jiné místo. Ustanovení zasáhlo české a židovské notáře, kteří byli na poslední chvíli přeloženi do obcí, o nichž se vědělo, že připadnou Maďarsku. To znamenalo vyřazení značné části židovských notářů z veřejného života na Slovensku.

Radikální protižidovské tóny se začaly ozývat z nově utvořeného ministerstva propagandy, do jehož čela byl dosazen agresivní antisemita Alexander Mach. Podle oficiálního prohlášení měla tato instituce likvidovat na Slovensku pozůstatky prvorepublikového „Benešova systému“, marxismu a zednářství a zlomit hospodářský monopol slovenských Židů. Ústřední orgán ľuďáků Slovák je publikoval již 26. října 1938.

Rozpad versailleského systému umožnil revizi i těch hranic, jež byly ustanoveny roku 1920 v Trianonu v neprospěch Maďarska. Vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938 rozhodla o přičlenění jižního Slovenska horthyovskému Maďarsku. Byl to hluboký zásah do slovenského území a zemská Tisova vláda arbitráž považovala za svou porážku. Ještě před arbitráží se 1. listopadu 1938 v Bratislavě konala demonstrace bratislavských Židů, zřejmě podporovaná z Maďarska, která se vyslovila pro připojení Bratislavy k Maďarsku. Pobouření, jež tato akce vyvolala, využila ľuďácká propaganda pohotově k tomu, aby tvrdila, že za ztrátu jižního Slovenska jsou odpovědní „maďarizující Židé“.

Odezva se dostavila okamžitě: když bylo známé rozhodnutí arbitráže 3. listopadu 1938 Hlinkova garda zorganizovala v Bratislavě, ale i v jiných městech protižidovské demonstrace, při nichž byla vytloukána okna židovských bytů a výklady obchodů, došlo k provolávání protižidovských hesel a k násilnostem. Tyto demonstrace antisemitismu založily roku 1938 tradici, podle níž se demonstrace na začátku listopadu opakovaly v prvních letech slovenského státu každoročně.

Roztrpčenost Slováků nad ztrátou jižních území se snažil využít nacistický předák Třetí říše Adolf Eichmann, pověřený tzv. konečným řešením židovské otázky (Endlösung). Ten inicioval příchod svého spolupracovníka Falatha z Vídně do Bratislavy. Falath rokoval s vládními přestaviteli včetně premiéra Tisa a přesvědčoval je, že ztráta slovenského jihu je vhodnou příležitostí k radikálnímu a rychlému vyřešení židovské otázky. Z Vídně si přivezl několik desítek příslušníků tzv. Slovenské legie svobodného Slovenska, teroristických skupin, jež měly slovenským úřadům pomoci vyhnat Židy. Falath vystupoval na Slovensku jako zmocněnec Tisa pro řešení židovské otázky a jeho jménem rozeslal na okresní úřady 4. listopadu 1938 v poledne telegram o vystěhování Židů. Podle tohoto Tisova nařízení měly úřady ve svých obvodech zadržet nemajetné židovské občany a vyvézt je i s rodinami nejpozději do 24. hodiny téhož dne do hloubky 20 kilometrů na odstoupené jižní území. Rozkaz měl postihnout zejména ty Židy, kteří neměli československou státní příslušnost a chyběla jim i domovská příslušnost. Všem se mělo ponechat dvacet korun na osobu, ostatní peníze se jim měly odebrat, bankovní konta zablokovat, byty a obchody zapečetit.

Rozkaz o vystěhování Židů byl však nejasný a rozporný. Asi ve 22 hodin došel na okresní úřady nový, podle kterého měli být vystěhováni jen Židé bez československé státní příslušnosti a bezdomovci. Byl to důsledek akce představitelů slovenských policejních orgánů, kteří intervenovali u Tisa a upozornili jej na vážné komplikace, jež může akce vyvolat doma i v zahraničí. Tiso jejich argumenty uznal a vydal druhé nařízení, jež se již netýkalo slovenských Židů. To však v akci, která se rozběhla, nemělo velký účinek.

Okresní úřady postupovaly podle původního nařízení. Nestalo se tak ale všude, protože někde tento telefonogram nedostali a někde jej – jako náčelník v Banské Štiavnici – odmítl jako opatření „nehumánní a kruté“, jiní – jako v Novém Mestě nad Váhom – argumentovali katastrofálními následky pro hospodářský život. Navzdory tomu se vystěhovalecká akce v mnoha okresech realizovala, a to zejména tam, kde se do ní zapojili příslušníci Hlinkovy gardy a Deutsche Partei, jakož i lumpenproletářské živly, které se po rabování roku 1918 opět dostaly k plenění a krádežím židovského majetku. Falathovi legionáři v Nitře v noci ze 4. na 5. listopadu 1938 začali samostatnou akci: přepadli židovské i nežidovské domy, v nichž prováděli domovní prohlídky, kradli peníze, šperky a obyvatele násilně vyváželi. Až po novém telefonogramu vlády z 5. listopadu 1938, který nařídil celou akci zastavit, zasáhli proti legionářům četníci. Okresní náčelník v Banské Štiavnici hlásil, že členové Hlinkovy gardy se „přes výslovný zákaz okresního úřadu dopustili vůči Židům i brutálních a nekřesťanských činů“.

Vyhnaní Židé se již 5. listopadu 1938 vraceli z pohraničního pásma. S nimi se podařilo vrátit i části bezdomovců a těch, kteří neměli státní občanství. S navrácením jejich bytů, obchodů, peněz a jiného majetku nastaly problémy, které negativně ovlivnily chod hospodářského života. Vyhánění slovenských Židů kritizovala ústřední pražská vláda, ale kritické hlasy se ozvaly i v samotné slovenské autonomní vládě: ministr Teplanský akci označil za „nedomyšlený chvilkový zásah“, který mohl odstrašit zahraniční kapitál, jenž by mohl Slovensku pomoci. Ukázalo se, že měl pravdu – po listopadových událostech byla část židovského i nežidovského kapitálu předisponovala ze Slovenska do českých zemí a do zahraničí; ohlas v zahraniční byl negativní, což ohrozilo hospodářské styky s okleštěným Česko-Slovenskem.

Když začalo maďarské vojsko obsazovat jižní Slovensko, pochytalo tam vyhnané židovské osoby ze Slovenska a přivezlo je zpět na novou hranici. K tomu přidalo i ty maďarské Židy, kteří byli nemajetní a nepohodlní maďarské vládě. Slovenské pohraniční orgány vyhnance nechtěly na Slovensko vpustit, čímž na nové slovensko-maďarské hranici vznikla „území nikoho“. Vznikly tam tábory soustřeďující několik stovek Židů včetně dětí a starců. Tábory se vytvořily u obcí Veľký Kýr, Štvrtok na Ostrove a Miloslavovo; lidé bez ochrany a přístřeší v chladném počasí brzy onemocněli a strádali. I přes pomoc slovenských židovských organizací se stav vyhnanců začátkem prosince 1938 stal kritickým. Židovská ústřední úřadovna intervenovala u premiéra Tisa, aby povolil vyhnancům návrat. I ústřední kancelář ortodoxních Židů apelovala na slovenskou vládu. Obě organizace se zavázaly postarat se o ubytování, stravu a léčení Židů po jejich návratu na Slovensko. Slovenští Židé se měli vrátit do svých domovů, bezdomovci měli zůstat na Slovensku do doby, než se legálně vystěhují.

Zemský úřad 8. prosince 1938 povolil návrat Židů z provizorních táborů, ale jen těch, kteří byli vyvezeni z okleštěného Slovenska. Těm, které vyhnaly na Slovensko maďarské úřady z anektovaného jižního Slovenska a Maďarska, návrat nepovolily. Ti, kteří měli domovskou příslušnost, se vrátili do svých domovů, ostatní byli po dezinfekci soustředěni v koloniích v bratislavské Patronce, u Nitry a v okresu Zlaté Moravce. Příslušníci těchto kolonií byli přednostně zařazováni do vystěhovaleckých skupin, jež roku 1939 odcházely do Palestiny nebo do jiných zemí.

Listopadové události roku 1938 upozornily na naléhavost židovské otázky, jak byla prezentována ve slovenské společnosti. Ústřední vláda v Praze byla v této věci opatrná a zvolila vyčkávací postoj, ačkoli antisemitské nálady spolu se zatracováním systému první ČSR a jejího parlamentarismu narůstaly i v českých zemích. Karol Sidor, zástupce ľuďáků v ústřední vládě, navrhl začátkem prosince 1938, aby se židovská otázka řešila. V tomto svém úsilí pokračoval, a tak se 23. ledna 1939 zemská vláda na Slovensku usnesla na utvoření komise pro řešení židovské otázky, zvané též židovský výbor, za předsednictví Karla Sidora. Vedle tří ľuďáckých ministrů byli v komisi zastoupeni i dva umírnění politici z agrárního křídla, Teplanský a Virsík. Komise, která existovala jen do vzniku samostatného Slovenska v polovině března 1939, projednávala návrh senátora Mederlyho na židovský kodex. Sám Mederly patřil k umírněným ľuďákům a jeho návrh jako jediný nebyl ovlivněn národně socialistickou ideologií. Vyjadřoval představy většiny vůdců HSĽS a slovenských vládních kruhů jako základ oficiální politiky při takzvaném řešení židovské otázky.

Mederlyho návrh židovského kodexu, přednesený 5. března 1939 na zasedání Sidorovy komise, se soustředil na řešení otázky definice Žida, tedy kdo je a kdo není Žid. Židem měla být osoba hlásící se do 6. října 1938 k izraelitskému náboženství, ale i osoba bez konfese, hlásící se k Židovstvu „a blízkým jím řízeným ideologiím (komunismu, zednářství a jiným)“. Židé pokřtění po 6. říjnu se měli pokládat za Nežidy až po uplynutí tří let po přezkoumání zvláštní komisí. Židé měli být vyloučeni z vykonávání některých profesí, jakými byli učitelé, vychovatelé, vydavatelé a redaktoři časopisů, knih a tiskovin. V kategorii funkcí Židům přístupných Mederlyho návrh obsahoval profese advokáta, lékaře, inženýra, soukromého zaměstnance, a to v omezeném množství. Vhodné nařízení mělo omezit počet židovských posluchačů vysokých škol. Židovský podíl na podnikatelském vlastnictví neměl překročit 40 % a Žid nesměl obhospodařovat víc než 60 katastrálních jiter půdy. K nejdůležitějším bodům Mederlyho židovského kodexu patřilo ustanovení, podle něhož se Židům umožňovalo emigrovat s částí majetku.

Objevily se i jiné plány, jak řešit židovský problém. Na konci roku 1938 byl v prezidiu zemské vlády vypracován návrh vládního nařízení, který ukládal povinnost přihlásit a ohodnotit židovský majetek. Ministr dopravy a veřejných prací autonomní slovenské vlády Ferdinand Ďurčanský navrhl komplex osmi zákonných opatření protižidovského charakteru, v nichž se návrh zákona o nabytí státní příslušnosti a domovského práva obsahově podobal zákonu o říšském občanství z roku 1935. Další nařízení se týkala omezení židovského majetku, jeho vývozu a manipulace s ním, úpravy seznamů advokátů, živnostenských koncesí a úpravy statutu soukromě zaměstnaných osob a konečně vyloučení jistých osob ze státních, veřejných a jiných služeb. Ďurčanského pobočník Virsík navrhl další zákon, který hodlal organizačně zabezpečit protižidovská opatření vybudováním zemské ústředny pro židovské záležitosti. Historik Ladislav Lipscher v díle Židé v slovenském státu 1939–1945, vydaném roku 1979, napsal: „Tyto návrhy nemohly být uskutečněny jen kvůli krátké existenci Autonomní slovenské země. Představovaly však oficiální názory na protižidovská opatření, vyjádřená v legislativním uspořádání, jak je zastávaly oba hlavní politické proudy slovenských vládních kruhů.“

K Lipscherovu konstatování je třeba dodat, že tyto první návrhy židovského kodexu byly sice antihumánní, diskriminační, vylučující celou velkou skupinu obyvatelstva z veřejného a hospodářského života, avšak proti tomu, na čem se o několik let později usnesly vláda a sněm samostatného slovenského státu, byly ještě „osvícenské“, umožňující Židům přes veškerý útlak jistou existenci. Byl tu patrný i ohled na ústřední vládu v Praze a její politiku, jakož i na tradici stále ještě existujícího Československa. Kapky legislativního jedu antisemitismu byly však do slovenského života vpraveny již během existence autonomie, což mělo zanedlouho katastrofální důsledky pro celou slovenskou společnost.

S úplným prosazením antisemitismu v životě Slovenska počítali především radikálové kolem Vojtecha Tuky, Alexandra Macha, zpočátku i Ferdinanda Ďurčanského, kteří viděli příklad řešení židovského problému v Třetí říši. Slovenské Židy předhodili představitelům nacistického Německa jako zálohu na udržení celistvosti Slovenska ještě před vídeňskou arbitráží s nadějí, že nacisty na tento slib nachytají. Již 12. října 1938 Ďurčanský v rozhovorech s Göringem za přítomnosti Macha, Karmazína a Seyss-Inquarta zdůrazňoval slovenské přání „plné samostatnosti, opíraje se politicky, hospodářsky a vojensky o Německo“, a vyjádřil přesvědčení, že by „židovský problém řešili podobně jako v Německu“. Ľuďáčtí radikálové i přes zklamání, které jim ve Vídni připravilo nacistické Německo podpisem odstoupení jižního Slovenska Maďarsku, nepřestali pozorně poslouchat, co se v Berlíně říká o Židech. Zaznamenali s potěšením prudké výčitky vůdce Třetí říše Adolfa Hitlera, adresované 21. ledna 1939 ministrovi zahraničních věcí druhé republiky Chvalkovskému: „Židé jsou u nás zničeni. (…) Ale v Československu dodnes Židé otravují lid.“

Ministr propagandy Alexander Mach vzápětí 5. února 1939 na manifestaci v Rišnovcích prohlásil: „Se Židy, kteří mají zlato, šperky, bohatství, udělali všude pořádek a uděláme ho i my. Silou slovenské země je práce a kdo tady nepracuje, ten tu nebude ani jíst. Kdo tu co nakradl, to se mu vezme! To je praktické řešení celé židovské otázky.“

Tyto výhrůžky soustavně opakovali gardisté ve svých vystoupeních a ve svém listu Gardista, vycházejícím od začátku roku 1939. Jeden z velitelů Hlinkovy gardy Karol Murgaš prohlásil, že garda nezná „žádný židovský majetek, jen slovenský národní kapitál“. Gardista tvrdil, že jedině HG je schopna vyřešit židovskou otázku na Slovensku podle poučení nacistů, vylučujících „zhoubný vliv Židovstva“. Radikálové již během autonomie vystupovali proti vládnímu principu řešení židovské otázky, propagovanému i Jozefem Tisem – procentuálnímu vyrovnání mezi počtem židovského obyvatelstva a jeho hospodářskými pozicemi. Kritizovali připravovaný židovský zákon, že nevychází z rasových, ale z konfesionálních zásad.

Radikálové se tu dostali do ostrého sporu s umírněnými ľuďáky, k nimž patřil i předseda autonomní vlády Tiso. Ten před Slovenským sněmem 21. února 1939 prohlásil – a jako by tím odpovídal na gardistické výzvy po uplatňování cizího, tedy nacistického, vzoru: „Při řešení této otázky není možno jít podle vzoru žádného jiného národa vzhledem k vlastnímu postavení mezi národy a k možným následkům řešení tohoto problému v životě národa.“

Tiso ve svém vystoupení připustil existenci jistého nátlaku, „popuzování“ při řešení židovské otázky na Slovensku, což bylo jednoznačně namířeno proti Berlínu. Proto též v únoru 1939 německé vyslanectví hlásilo do Berlína, že kněz Tiso je v židovské problematice pod vlivem Vatikánu a Prahy, a vyjádřilo nespokojenost s dosavadním řešením židovského „Endlösungu“ na Slovensku. V tomto smyslu šla rovněž hlášení z Vídně a z okruhu Sicherheitsdienstu, v nichž byl Tiso označen dokonce za ochránce Židů. Tiso tehdy ještě musel respektovat danosti druhé republiky. Předseda ústřední vlády Josef Beran jej v lednu 1939 vyzval, aby na Slovensku zamezil protižidovským demonstracím, což Tiso slíbil, a navíc prohlásil, že s nimi nesouhlasí, neboť Slováci se zatím bez Židů nemohou obejít, pokud chtějí, aby obchod a průmysl na Slovensku neutrpěly ztráty.

Navzdory Tisově umírněnosti a váhavosti na začátku autonomie měl slovenský antisemitismus nabíral akceleraci. Ve vlně vzedmutého slovenského nacionalismu se lehce prosazovala protičeská hesla, spojená i prakticky s vyháněním Čechů ze Slovenska, a na ně navazující hesla antisemitská. Šlo o totální boj proti „nepřátelům“ Slováků, o zúčtování s nimi – a těmito nepřáteli podle ľuďáků a radikálních gardistů byli právě Češi a Židé. V tomto smyslu vznikala na Slovensku průmyslová sdružení a obchodní společnosti, zejména v dřevařském průmyslu, jejichž členem se mohl stát jen křesťan a Slovák. Jiné hospodářské kruhy, zejména v zemědělství, žádaly účast na podnicích ovládaných židovským kapitálem, a to i za pomoci státu.

Antisemitismus v celoslovenském měřítku se v době autonomního Slovenska nejvýrazněji projevil ve dvou aspektech: v zákazu politické strany a ve vyloučení Židů ze zastoupení ve Slovenském sněmu. Ľuďácká autonomní vláda se vypořádala se svými politickými protivníky nejprve zastavením činnosti a poté rozpuštěním a zákazem oponentských politických stran, a to strany sociálnědemokratické a komunistické. Šlo o politické subjekty celostátního charakteru, jež měly na Slovensku své zemské organizace. Byly to strany socialistického zaměření umírněného a radikálního směru, jež na Slovensku od svého vzniku za první ČSR ostře vystupovaly proti ľuďákům a jejich autonomismu. Bylo tedy logické, že politická argumentace zákazu těchto stran byla namístě.

Jenže 25. listopadu 1938 tento zákaz postihl i Židovskou stranu, přesněji řečeno její zemskou organizaci na Slovensku. Židovská strana nebyla vyhroceným ľuďáckým oponentem. Její zákaz měl antisemitské pozadí. Židé na Slovensku tak ztratili svou politickou reprezentaci, kterou by tak naléhavě potřebovali v době těžkých zkoušek na obranu proti začínající diskriminaci. Zemský úřad v Bratislavě 25. listopadu 1938 nařídil rovněž rozpuštění Sjednocené socialistické dělnické strany na Slovensku.

V prosinci 1938 se konaly volby do Sněmu Slovenské země. Mezi kandidáty na poslanecká křesla nebyl ani jeden zástupce židovské komunity, ačkoli Židé tvořili 4 % obyvatelstva Slovenska, tehdy již více než zástupci maďarské menšiny, kteří si kandidáty určit mohli. Když se Židovská telegrafní agentura zeptala Jozefa Tisa, proč 89 000 slovenských Židů nemá zastoupení v zákonodárném sboru, odpověděl, že židovští představitelé byli vyzváni, ale odmítli nominovat vlastního zástupce a zvláštní zastoupení ve sněmu nepožadovali. Tisův výklad však není možno akceptovat: vzhledem k antisemitské orientaci HSĽS, jakož i k rozšířeným protižidovským náladám se sotva dalo předpokládat, že by se zástupce Židů dostal na místo na společné jednotné kandidátce předložené ľuďáky.

Obě dvě centrální organizace slovenského Židovstva, Ústřední kancelář židovských autonomních ortodoxních obcí a Židovská ústřední úřadovna, veřejně vyzvaly své přívržence, aby se voleb zúčastnili a hlasovali pro kandidáty „jako projev loajality k národní svébytnosti slovenského národa“. Židé volili jako převážná většina voličů jednotnou kandidátku, která dostala 97,5 %, což vedení ľuďáků veřejně ocenilo s tím, že židovští obyvatelé „až na malé výjimky vykonali svou povinnost a vyjádřili se pro nové šťastné Slovensko“. Netušili ani v nejmenším, že zvolili zákonodárný sbor, který schválí jejich fyzické vyhlazení. Zástupci Židů si dokonce vyžádali zvláštní volební urny, aby nesouhlasné lístky automaticky nebyly připisovány židovským voličům. Již tento fakt svědčí o tom, v jak dusné atmosféře se slovenští Židé tehdy nacházeli.

Neúčast Židů v nejvyšším slovenském zastupitelském sboru byla zlověstná. Ladislav Lipscher to ve zmiňovaném díle komentoval slovy: „Ve sněmu kromě Židů nebyla zastoupena ani sociálnědemokratická, ani komunistická strana. Obě dvě tyto strany byly ze světonázorových důvodů pokládány za nepřátele nového řádu. Skutečnost, že Židé byli bez ohledu na své politické náhledy přiřazeni k nepřátelům národa a státu, měla brzy první konkrétní politické a společenské následky.“

Ačkoli slovenská autonomistická vláda musela v celostátním měřítku respektovat rámec ČSR a politiku ústřední vlády v Praze, udělala již za své krátké existence řadu opatření, která ji odlišovala od pražské vlády. Ukázalo se, že je rigorózně konzervativnější s tendencí akcelerace antisemitismu. Za to, že se tento negativní rys nerozvinul do větší šíře, je možné vděčit jen krátké době jejího působení a morálně politickému tlaku ústřední vlády. Ta v otázce židovských opatření vycházela z negace všeobecné rasistické a náboženské diskriminace Židů, která byla vynucena zvenčí. Tento postoj pražské vlády se opíral i o taktické úvahy, jež se snažily neznemožnit případnou zejména hospodářskou pomoc ze strany západních mocností. Ústřední vláda se navíc obávala bojkotu československého zboží, jakož i úniku kapitálu z domácích bank. V tomto smyslu varovně působil úbytek kapitálu z bratislavských bank jako následek protižidovských excesů na Slovensku. A navíc – Česko-Slovensko bylo zatím sice zmrzačeným, ale přece jen suverénním státem s možností alespoň částečně eliminovat politické tlaky Třetí říše, která si nemohla před 15. březnem 1939 v českých zemích, ale ani na Slovensku dělat, co chtěla. Jiná však byla situace, když se vojenská přítomnost Třetí říše v západní části Česko-Slovenska stala skutečností a když zbraně nacistického Wehrmachtu řinčely pod Devínem, v Petržalce a na polovině Pováží.

Sionismus, tedy židovský nacionalismus s cílem vytvoření národního židovského státu v Palestině, měl na Slovensku po roce 1918 přívržence především mezi mladými lidmi. Mládežnické hnutí Hašomer Hacair, jež vzniklo v rámci tělocvičné organizace, vyslalo za první ČSR do Palestiny své členy, kteří v letech 1928 až 1938 založili čtyři kibucy. Vysílání dalších, kteří se již připravovali, přerušila druhá světová válka.

Od třicátých let našeho století se sionistické mládežnické hnutí rozvětvilo působením liberálně socialistického hnutí Makabi Hacair, jež vzniklo též v rámci tělocvičné organizace Makabi. Mladým již nestačilo heslo „V zdravém těle zdravý duch“, cítili potřebu vyslovit se k závažným otázkám svého národa: zvítězil mezi nimi sionismus s tím, že povinností každého člena je odejít do Palestiny. Vedení tělovýchovné organizace Makabi s tím však nesouhlasilo, jeho členové se nechtěli zavázat k emigraci do Palestiny. Vystěhování chápali jako individuální volbu členů, jež s cíli Makabi nemá nic společného. A tak uvedená organizace Makabi Hacair v podstatě vznikla proti vůli ústřední tělovýchovné organizace a proti vůli vedení Makabi.

Makabi Hacair vzniklo roku 1931 v Německu, krátce poté vznikly organizace ve Vídni a v Bratislavě. Hnutí vychovávalo mládež v duchu sionismu a požadovalo od každého svého člena život v kibucu v Palestině. Za tímto účelem zřídilo přeškolovací centra, jež měla mladé na život v kibucu důkladně připravit.

První skupina Makabi Hacair odešla ze Slovenska do Palestiny roku 1935; založila kibuc Kfar Hamakabi. Je to jediný kibuc slovenského hnutí, i když členové ze slovenského hnutí byli i v několika dalších kibucech. Slovenští příslušníci v Palestině vstoupili do Sdružení Kvucot, kibuckého sionisticko-socialistického hnutí. Neztotožnili se však se socialistickou ideologií hnutí, nesouhlasili s rudou vlajkou a Internacionálou. Se Sdružením Kvucot je spojovalo přesvědčení, že kolektivní život kibucu může fungovat jen v rámci malé, úzké skupiny. Byla to odlišná koncepce od té, kterou prosazovalo Kibucké hnutí, jež preferovalo velké kibucy, které se měly stát základem socialistické společnosti v Palestině. Proto Makabi Hacair nevstoupilo do Sociálnědemokratické politické strany MAPAJ. Jejími členy se stali jen někteří jednotlivci z tohoto hnutí. Vcelku byla výchova členů ovlivněna německým mládežnickým hnutím, jež vzniklo čtyřicet let před Makabi Hacair. Hlásalo sociální spravedlnost, jež má být základem kibuckého života, bylo proti třídnímu boji, tedy marxismu-leninismu, a jeho ideologií byl Volkssozialismus, syntéza sionismu a socialismu.

Když se roku 1938 vystěhování Židů ze Slovenska stalo akutním tématem, vedení Makabi Hacair hledalo cesty k vystěhování židovské mládeže. Podobně jako ostatní židovská mládežnická hnutí vytvořilo přeškolovací střediska pro středoškolskou mládež, aby se připravila na život v kibucu. Tato střediska se nazývala MIHA – Mittlernhachscharah – a jejich členové měli naději, že dostanou certifikáty palestinské vlády pro středoškolskou mládež v rámci organizace Emigrace mladých. Je třeba konstatovat, že v rámci mládežnických sionistických organizací Hašomer Hacair a Makabi Hacair se zachránilo mnoho mladých Židů ze Slovenska před tragédií holocaustu.

Jednou z organizací světového sionistického hnutí bylo hnutí Mizrachi, jež od roku 1904 existovalo i na území Slovenska; toto hnutí patřilo k zakladatelům sionismu. V jeho rámci pracovaly samostatné kroužky mládeže. Roku 1935 se z nich vytvořilo hnutí nazvané Bnej Akiva, a to na letním táboře v Sobrancích. Založil je posel-instruktor z Palestiny Elias, který sjednotil místní kroužky a vytvořil z nich zemské hnutí; jeho ústřední kancelář sídlila v Košicích.

Sionistické „střešní“ vedení Mizrachi nepřijalo rozhodnutí mladých o vytvoření samostatné organizace; mladí se se staršími dostali v této věci do ostrého sporu. Nakonec vedení Mizrachi nezbylo nic jiného než uznat nezávislost Bnej Akiva; dohodli se, že Bnej Akiva bude činné v rámci Mizrachi jako nezávislá organizace a jeho členové budou zúčastněni v Mizrachi prostřednictvím své organizace – šlo o formu takzvaného kolektivního členství. Bnej Akiva založilo přeškolovací centra v Piešťanech, Zlatých Moravcích, v Topoľčanech, Vrbovém a Uherském Brodu. Středoškolská mládež se přeškolovala ve středisku MIHA v Nitře. Hnutí mělo i noviny Odezva pionýrů – Hed Hechaluc. Po emigraci jednotliví členové Bnej Akiva vstoupili do existujících náboženských kibuců.

Na rozdíl od tělocvičných, socialisticko-radikálních a socialisticko-umírněných či religiózních mládežnických hnutí sionismu na Slovensku mělo hnutí Bejtar přísný militaristický ráz, založený na vojenském uspořádání. Roku 1927, v době rozkladu hnutí Hašomer Kadima, je založil Zev Žabotinský, vůdce revizionistického hnutí, spolu s Júliem Grossem. První zemský sjezd hnutí Bejtar se konal v Bratislavě v prosinci 1929. Bejtar se obrátil na Palestinský úřad, rozdělující vystěhovalecké certifikáty, aby certifikáty pionýrů přidělil i jemu. Protože podmínkou Palestinského úřadu bylo přeškolení kandidátů v centrech pionýrů (chalucim), založil své přeškolovací středisko i Bejtar.

Bejtar byl sionistickou mládežnickou organizací s politickými cíli, což jej odlišovalo od ostatních organizací mladých. Jeho letní tábory a přeškolovací střediska byly organizované jako vojenská výcviková střediska. Jejich ideologií byl židovský stát v Palestině vydobytý bojem, vojenskou akcí. Roku 1936 byl velitelem československého Bejtaru jmenován Menachem Begin. V této funkci setrval několik měsíců, než byl odvolán zpět do Polska. Světové vedení Bejtaru roku 1938 sídlilo v Praze a působilo tam do 15. března 1939, poté přešlo do Polska. Jako epilog je třeba dodat, že Bejtar za slovenského státu organizoval ilegální emigraci do Palestiny. Roku 1940 členové hnutí odešli ze Slovenska a loď Pančo, na níž pluli, ztroskotala. Její cestující se zachránili na ostrově Rhodos; válku přežili v Itálii.

Sionismu na Slovensku za první ČSR, prezentovanému zejména židovskými mládežnickými organizacemi, jsme věnovali větší pozornost proto, abychom zvýraznili štěpení Židovstva na Slovensku do různých politických, ale i nacionálně státoprávních směrů. Viděli jsme, že pro Palestinu a její kibucy neměli starší, většinou ortodoxní Židé na Slovensku velké pochopení; v tom se v mnohém rozcházeli s mladou generací, jež k národnímu židovskému státu upírala větší naděje. Sionismus pod označením židovský buržoazní nacionalismus se později, za komunistické diktatury po roce 1948, v Československu stal předmětem teroru a justičních vražd.

Prvorepublikové demokratické zřízení nejenže uznalo a potvrdilo rovnoprávnost Židů s ostatním obyvatelstvem, ale v nových republikánských podmínkách jim umožnilo naplno se ekonomicky rozvíjet v samostatných politických stranách anebo působit v jiných politických seskupeních. V tomto smyslu se politický život Židů naplno rozvětvil i v různých mládežnických, tělovýchovných, ženských, osvětových a kulturních sdruženích a spolcích. Tato košatost politicko-spolkového života pomáhala Židům dostávat se z uzavření a religiózní ortodoxie, což napomáhalo jejich sbližování s okolním obyvatelstvem a slovenským národem. Vcelku je možno konstatovat, že prvorepublikové demokratické zřízení svými vymoženostmi a institucemi pomohlo emancipaci Židů v celkovém československém společenství, napomohlo jejich duchovnímu i hospodářskému růstu a integračním trendům.

Již jsme se zmínili, že Židé v Československu se již v lednu 1919 dohodli na organizování v rámci samostatných politických židovských stran. V květnu 1919 vznikl Národní svaz Židů na Slovensku, který spolupracoval s Židovskou národní radou. Tyto organizace prosazovaly zejména prostřednictvím svých mládežnických sekcí ideologii sionismu.

Nejpohotověji a jako první se zorganizovali do politické strany sociálnědemokratičtí Židé. Vyplývalo to z poválečných revolučních dob, kdy, jak se říkalo, socialismus přišel do módy a kdy socialistické hnutí uvnitř státu mělo velkou váhu a jeho levicové křídlo si dokonce kladlo za cíl získat politickou a státní moc. Roku 1919 vznikla v celostátním měřítku strana Poale Zion – židovská strana sociálnědemokratického charakteru, stojící jinak na principech a cílech sionismu. Diferenciační proces, který v ní probíhal, vedl k vytvoření levicově radikálního křídla, jež spolupracovalo s marxistickou levicí, vedou dr. Bohumírem Šmeralem v českých zemích a Júliem Verčíkem na Slovensku. V lednu 1921 se radikální slovenští Židé zúčastnili sjezdu marxistické levice slovenské sociální demokracie v Ľubochni. V květnu 1921 se levicové křídlo Poale Zion na svém třetím sjezdu přejmenovalo na Židovskou stranu v Československu, jež se na slučovacím sjezdu KSČ v říjnu 1921 spojila s KSČ.

Židé měli v KSČ nejen v celostátním, ale i slovenském měřítku značnou váhu jako popřední funkcionáři a ideologové. Většinou se zde přikláněli k ultralevicovým směrům, k sektářům. Z některých se stali i členové nejvyšších grémií KSČ. Pavel Reimann, působící v českém prostředí, byl prvním autorem Dějin KSČ z roku 1931. Na sklonku dvacátých a na začátku třicátých let se ve slovenském komunistickém hnutí na ultralevicově sektářské pozici výrazně profiloval jeden z vedoucích zemského vedení KSČ na Slovensku Eugen Klinger. Od konce dvacátých let se v ústředí KSČ jako Gottwaldův blízký spolupracovník profiloval Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ v poválečné éře.

Židé se angažovali i v místním, regionálním hnutí KSČ. Zakladatelem a dlouholetým funkcionářem KSČ v Lučenci byl dr. Alexander Herz. Židé byli mezi komunistickými poslanci a senátory, byli za KSČ zastoupeni v komunálních představenstvech. Jejich značná váha v komunistickém hnutí dávala záminku konzervativně křesťanským politickým stranám jako například Hlinkově slovenské lidové straně, ale i jiným, označovat účast Židů v KSČ, ale i v širším světovém měřítku, zejména pokud se připomínala sovětská realita s vysokým zastoupením Židů ve vládě, za „židobolševismus“, směr ohrožující údajně evropskou civilizaci, proti kterému je třeba vést vyhlazovací boj. Bohužel, právě tato teorie měla ničivé důsledky poté, co se na Slovensku HSĽS ujala státní moci. Tragédie slovenských Židů se udála ve znamení boje proti „židobolševismu“.

Poale Zion v Československu spolupracovala s Československou sociálnědemokratickou stranou; její slovenský zástupce se však nikdy nedostal do parlamentu. Vliv měla zejména mezi částí židovské mládeže, hlásící se k socialismu liberálního směru. Tady strana zakládala organizace kulturně spolkového a tělovýchovného směru, z nichž se vyvinulo sionistické mládežnické hnutí, orientující své členy na podporu židovského státu v Palestině vystěhovalectvím do kibuců. Sídlo Poale Zion bylo v Brně a jejím tiskovým orgánem byl Jüdischer Sozialist. Hlavním představitelem Poale Zion na Slovensku byl redaktor zmíněných novin Leo Spilberg. Roku 1937 se Poale Zion přejmenovala na Sjednocenou socialisticko-sionistickou stranu dělnickou. V listopadu 1938 ji ministerstvo vnitra slovenské autonomní ľuďácké vlády zakázalo.

Vedoucí osobnost Poale Zion na Slovensku Leo Spilberg-Spielberger, ročník 1898, pocházel z rodiny košického číšníka. Vystudoval obchodní akademii. Po úřednické kariéře redigoval od roku 1921 sportovní týdeník Sportvilág, později sportovní reportážní a literární deník Friss Hírek v Košicích a nakonec politický deník Magyar Ujság v Bratislavě. Současně a trvale však působil jako vedoucí osobnost židovské socialistické strany v Jüdischer Sozialist. V intencích Poale Zion napsal práce o otázkách Židovstva, zabýval se vnitropolitickou situací Židů a vztahem ČSR k nim. Sestavoval encyklopedická díla, spolupracoval s redakcí Zsidó Lexikon. Překládal hebrejskou literaturu do maďarštiny. Zajímavé je jeho literárně politické dílo. Roku 1930 vydal v Bratislavě knihu Masaryk und das Judentum, roku 1936 knihu o prezidentu Benešovi a jeho vztahu k Židům. Mezi jeho encyklopedická díla patří Sportalmanach, vydaný v Košicích roku 1924, a Zsidó építök z roku 1926. Věnoval se i próze – roku 1921 vydal knihu s názvem Gól a roku 1936 dílo Tizenegy olimpiász története.

Z uvedených fakt je zřejmé, že Leo Spilberg, jenž zřejmě skončil tragicky v nacistickém vyhlazovacím táboře, byl všestranně vzdělanou novinářskou a politickou osobností se zvláštním vztahem k tělovýchovně sportovním mládežnickým problémům, nejsilnějším oporám slovenského sionismu.

Rozpory mezi ortodoxními a reformními Židy neumožňovaly, aby se na Slovensku ihned po roce 1918 etablovala jednotná židovská strana. I v celostátním měřítku vlastně Židovská strana vznikla až v polovině dvacátých let sdružením málo významných spolků a organizací na bázi moderního židovského nacionalismu – sionismu. Strana měla celostátní charakter, na Slovensku měla svou zemskou sekci, jež se po vyhlášení autonomie Slovenska 6. října 1938 osamostatnila a organizačně transformovala na Židovskou stranu na Slovensku. Nebylo jí to však nic platné; v očích ľuďáků toto osamostatnění nebylo kvitováno jako odluka od českého centralismu – v listopadu 1938 byla zakázána a v lednu 1939 rozpuštěna.

Židovská strana se orientovala na majetnější vrstvy židovských občanů a na příslušníky židovské inteligence. Její sjednocující platformou byl sionismus s perspektivou vytvoření národního státu v Palestině, ale přitom byla zcela loajální k Československé republice, oceňovala a podporovala její demokratický systém. Její vliv však byl kvůli ustavičné rozhádanosti Židů poměrně malý; nedokázala si jej získat ani ve vlastní komunitě – do parlamentních voleb nešla s vlastní kandidátkou, protože by se neprosadila. Proto utvářela koaliční bloky s pravicovými stranami, zejména s Československou národní demokracií, a také se státotvornou Československou sociální demokracií, v jejímž klubu byl v druhé polovině dvacátých let hospitantem dr. Július Reiss, vedoucí osobnost Židovské strany na Slovensku. Židovská strana měla jako tiskové orgány týdeníky, a to v letech 1919 až 1933 Jüdische Volkszeitung, v letech 1926 až 1933 Jüdisches Familienblatt a roku 1938 na Slovensku Židovské noviny. Odpovědní a hlavní redaktoři tohoto tisku – O. Neumann, E. Winterstein, M. Zaobel a jiní – byli současně i vedoucími osobnostmi Židovské strany na Slovensku.

Představitel Židovské strany na Slovensku dr. Július Reiss, ročník 1880, pocházel z Igramu u Bratislavy. Po maturitě v Bratislavě vystudoval právo na univerzitách v Budapešti a ve Vídni. V Bratislavě si otevřel advokátní kancelář, současně působil jako funkcionář humanitárních a sociálních spolků v bratislavské židovské komunitě. Byl spoluzakladatelem a od roku 1926 předsedou slovenské sekce celostátní Židovské strany. Zájmy židovské komunity ve městě zastupoval v letech 1909 až 1929 v bratislavském městském zastupitelstvu. Zabýval se též finančními transakcemi, byl spoluzakladatelem Dunajské banky. Július Reiss byl v letech 1929 až 1935 za Židovskou stranu senátorem. Patřil k nejvýznamnějším představitelům Židovstva na Slovensku ve 20. století. V dalších letech již židovské generace politiků na Slovensku vyrůst nemohly kvůli státně politickým změnám a zásahům genocidy, a proto ani Július Reiss neměl ve své politické činnosti následovníka.

Kromě celoslovenských či celostátních židovských stran, jež měly na Slovensku své sekce, zde působily i regionální židovské strany. Jedna z nich, Zemská židovská strana – Országos zsidó párt, vznikla již roku 1919 a působila ve dvacátých letech na teritoriu jižního Slovenska. Byla organizována na principu náboženské ortodoxie Židů a politicky nejblíže měla k místním maďarským politickým stranám, působícím na jižním Slovensku. Neměla dost sil k tomu, aby samostatně kandidovala ve volbách, a proto se spojovala s maďarskými stranami. Orientovala se na židovské střední vrstvy na jižním Slovensku. Vydávala tu i řadu tiskovin jako Csallóközi Hírlap, týdeník vycházející během celé první republiky v Dunajské Stredě, dále Nyitrai Lapok, týdeník vycházející v letech 1920 až 1936 v Nitře, a Nyitrai Vármegye, týdeník vycházející během celé první republiky rovněž v Nitře.

Židé na Slovensku v letech 1918 až 1938 svou veřejnou činnost realizovali zejména v religiózně rituálních spolcích a kulturně osvětových a pedagogických zařízeních. Již za monarchie byli známí mnoha dobročinnými spolky pro mládež, chudé a nemocné či přestárlé Židy. V každé židovské obci, i poměrně chudé, jich bylo několik. Za první republiky, se vzrůstem hmotného blahobytu, se tyto židovské spolkové instituce rozšířily a zbohatly. Nemáme zde dost prostoru, abychom vyjmenovali aspoň ty nejvýznamnější. Bylo jich však tolik, že pokryly potřeby nejen židovské komunity v obci či městě, ala zasahovaly i do širších souvislostí. Židovskou lidovou školu v Žilině navštěvovala třetina křesťanských dětí; 58 katolíků, 27 evangelíků, 5 žáků československého vyznání a 9 bez vyznání. Július Verčík, který tuto školu navštěvoval, vzpomíná na její vynikající úroveň. Rodiče, kteří chtěli, aby jejich děti měly pořádné vzdělání, je dávali právě do židovské školy, která převyšovala ostatní ústavy, a to nebylo jen v Žilině, známé rodinami Popperů, Rosenfeldů, Weilů, Wixů a celou plejádou dalších. Punc žilinské škole dal vynikající pedagog dr. Karol Kohn.

Významné spolky, organizace a školy založili a za první republiky rozmnožili Židé v Topoľčanech. Bylo to jistě i proto, že patřili mezi nejbohatší na Slovensku. Již za pozdního středověku se Židé v tomto kraji zabývali obchodem se solí, byli podílníky (třicátníky) a inspektory mnoha dolů a královské solné komory. Díky Židům se Topoľčany staly vyhlášeným obchodním střediskem. Roku 1900 jich ve městě žilo na 1 400, což znamenalo třetinu všech obyvatel. Roku 1930 jejich počet vzrostl na 2 200. Z topoľčanské židovské komunity odešlo do světa mnoho vynikajících rodáků. Pocházel odtud dr. Ignác Friedmann, advokát, vynikající znalec mezinárodního práva, zástupce Uher u Mezinárodního soudu v Haagu. Pocházel odtud i Lazar Schweiger, ročník 1872, později rabín v Ostřihomi, známý svými spisy z filozofie přírodních věd. Jeho nejznámějším dílem byla Philosophie der Geschichte z roku 1912

Významný politický, kulturní a společenský život vedli trenčínští Židé, kteří již od začátku 19. století kladli velký důraz na budování školství. Na světských a soukromých školách se vyučovalo hebrejštině, němčině, dějepisu, zeměpisu a aritmetice. Pro značnou část trenčínských Židů byla slovenština mateřskou řečí, a proto jejich adaptace na poměry první ČSR nebyla složitá. Roku 1930 zde žilo více než 1 500 Židů. Z Trenčína pocházeli například dr. Markus Korányi, primář Rotschildovy nemocnice ve Vídni, Ignác Ziegler, rabín v Karlových Varech, a Emil Fuchs, rytec medailí na dvoře anglického krále Eduarda II.

Banskobystričtí Židé pocházeli z Radvaně; byli omezováni regulemi báňských měst, jež dovolila Židům usadit se v nich až v polovině 19. století. Tady si náboženskou obec založili roku 1862. Patřili k „pokrokářům“, jejich obec byla neologická, vzdálená tradičnímu ortodoxnímu směřování Židů na Slovensku. Proto se snadněji dostávali do významných pozic v hospodářském a politickém životě města. Roku 1930 jich ve městě žilo 1 100, k židovské národnosti se jich hlásila polovina. Banskobystrická židovská obec měla též několik významných rodáků, z nichž je nutno připomenout známého slovenského malíře Dominika Skuteckého, který své náměty čerpal ze života města, ale též z dolů, hutí a hamrů středního Slovenska.

V židovských obcích na Slovensku se narodily a vyrostly úspěšné osobnosti, jež se svým talentem mohly prosadit jen v širších a inspirativnějších podmínkách, než jaké jim poskytovala jejich chudá rodiště a reakčními poměry stísněné Uhry. Vzpomeňme jen na Samuela Fischera, rodáka z Liptovského Mikuláše, který roku 1886 v Berlíně založil světoznámé nakladatelství, nesoucí jeho jméno dodnes. Anebo připomeňme Adolfa Czukora, rodáka z východoslovenské vesničky Réča, jednoho z nejznámějších magnátů americké kinematografie. Sám Czukor při svých návštěvách Evropy nezapomínal na své předky a na náboženskou obec, jež měla synagogu v Seni.

Historický výzkum podílu Židů na kultuře v dějinách Slovenska má značné mezery. Vyžádá si další práci, aby to, co bylo specificky židovské a neslo svůj původ, nebylo zakrýváno amorfní všeobecností slovenské kultury. Hlubší poznání jejích kořenů umožní detailnější rozpoznání jejích východisek, pramenů a proudů. Pociťujeme to zejména při zkoumání podílu Židů na tvorbě slovenské literatury.

Literární tvorba českých Židů je známa, jména jako Julius Zeyer, František Gellner, Vojtěch Rakous, Otokar Fischer, Richard Weiner, Karel Poláček a Jiří Orten–Ohrehstein patří k bohatství české literární tvorby. Navíc je tu německá židovská literatura představovaná osobnostmi, jakými byli Franz Kafka, Franz Werfel, Otto Pick, Rudolf Fuchs, Pavel Eisner a další.

Do slovenské literatury však vstoupilo jen málo členů židovských komunit, v nichž ještě i ve 20. století převažovala rabínská literatura. Pravděpodobně převaha ortodoxie zapříčinila, že Židovstvo na Slovensku nevydalo v literární světské tvorbě hodnotnější plody. Měla by to však ozřejmit hlubší sondáž. Zatím se uvádí, že nejvýznamnějším meziválečným židovsko-slovenským autorem byl Gejša Vámoš, ročník 1901, rodák z Maďarska, student z Prahy a Anglie. Jeho studia zejména v Praze mu umožnila odpoutat se od tradiční zatíženosti slovenského Židovstva a překročit jeho rámec. Tento lázeňský lékař z Piešťan se po literárních začátcích představil nejvýznamnějším dílem – románem Ulomená větev z roku 1934. Jeho děj je situován do židovského prostředí před první světovou válkou a během ní a má autobiografické rysy. Klíčovým bodem románu je otázka rovnoprávnosti lidí, odstranění rasových přehrad, integrace Židů do společnosti. Ortodoxní Židé na Slovensku to chápali jako urážku Židovstva a autor se musel bránit před útoky z jejich strany. Román namířený proti ideovému despotismu nemohl uspět ve společenství, jež jej v mnohém praktikovalo a uznávalo. Vámoš se kvůli svým vyhroceným názorům dostával do sporů se slovenskou publicistikou a politikou. Jako by svou senzibilitou tušil tragédii slovenského Židovstva, v březnu 1939 emigroval do Číny a svůj život zakončil praxí lékaře v Brazílii roku 1956. Byl to jediný autor slovenské literatury, kterému Štefan Krčméry přisoudil vrcholy humoru („Veselost krédem je mu“), ale i pády nihilismu. Vámoš anticipoval nelidskost své doby a snad ani netušil, jak hluboce předvídal tragédii svých rodáků.

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha

Nenaleznete-li knihu v obvyklých knihkupectvích, navštivte specializované pobočky knihkupectví Academia: Václavské nám. 34, Praha 1, tel. 224 223 511, Národní 7, Praha 1, tel. 224 240 547, Na Florenci 3, Praha 1, tel. 224 814 621, nám. Svobody 13, Brno, tel. 542 217 954, Zámecká 2, Ostrava, tel. 596 114 580. Je možné si knížku objednat e-mailem i na dobírku: expedice@academia.cz