Zaří 2005

Divný soud s králem bot Janem Baťou

Luděk Navara

2. května 1947 rozhodl mimořádný národní soud, že král bot Jan Antonín Baťa je vinen zločinem proti státu podle Benešova dekretu. Dostal patnáct let vězení, zostřeného zavřením do temnice každý rok 15. března, v den výročí německé okupace. Bez odvolání. Ostatně Baťa by se odvolával těžko: byl v cizině, soudu se neúčastnil, nedostal československý pas a brazilský ještě neměl.

Nejdůležitější bylo pořádně si pospíšit. Takzvaný revoluční národní soud, který měl trestat zrádce a kolaboranty (a proti jehož rozhodnutí nebylo odvolání), končil svou činnost 4. května 1947. Nakonec se to „šťastně“ stihlo: Baťa byl odsouzen 2. května 1947. Tedy o dva dny. Soudu však předcházela mohutná kampaň a vyšla také brožura s názvem: Bude odsouzen zrádce J. A. Baťa? Samozřejmě, že byl.

„Ten proces byl naprosto zmanipulovaný. Přestože si poválečná justice před Únorem nevedla špatně, tento proces jí ke cti neslouží,“ říká spisovatel Jaroslav Pospíšil, který o procesu psal ve své knize Hyeny.

„Odsoudili jste mne za podivnou vinu. Podle zpráv mých obhájců rozsudek říká toto: J. A. Baťa se odsuzuje, že se veřejně neprohlásil stoupencem zahraniční vlády za války. Kdo z vás, vážení soudcové z povolání i z lidu, se za války veřejně prohlásil za stoupence zahraniční vlády?“ ptal se Jan Antonín Baťa ve svém dopise z Brazílie. Zahraniční vládou se samozřejmě myslí ta Benešova, exilová. A Baťa pokračoval: „Ti z Vás, kdož jste žili ve vlasti, v protektorátě, máte za to, že to po Vás nikdo ani chtít nemohl. Můžete namítnout, že já jsem v protektorátě nežil... Avšak právě jako vy, měl jsem ve vlasti desítky příbuzných, tucty osobních přátel a na padesát tisíc spolupracovníků...“

Jan Antonín měl svůj boj prohrát. Z jeho tří advokátů vydržel až do konce jeden, dva rezignovali. Soud nepřipustil důkazy v jeho prospěch.

Kolaboranti usvědčují z kolaborace

Podle pamětníků byl Jan Antonín Baťa tvrdohlavý a svérázný člověk s prudkou povahou. Je pravda, že jej Spojenci napsali na černou listinu, a je pravda, že se nepřihlásil k podpoře exilové Benešovy vlády. Sám Tomáš Baťa mladší to hodnotí takto: „Dle mého mínění byl jeho postoj k prezidentu Benešovi a jeho vládě přinejmenším pochybený. Ale v žádné skutečné demokracii by to nebylo považováno za trestný čin.“

Ovšem poválečné Československo, kde komunisté za přihlížení řady demokratických politiků obsazovali klíčové pozice, bylo demokratické jen z poloviny. Úkol odsoudit muže, který byl symbolem úspěšného kapitalisty, dostal Bedřich Pokorný, fanatický komunista, podezřelý ze spolupráce s gestapem. Byl to právě Pokorný, muž na špinavou práci, který bude později budovat tábory nucených prací a posílat do nich „buržoazní elementy“. Paradoxem doby však bylo, že kolaboranta udělali z krále bot jiní kolaboranti: Pokorný a další konfident gestapa Ivan Holý.

„Pokorný využil i služeb JUDr. Ivana Holého, generálního ředitele bývalých Baťových závodů, později n. p. Svit Gottwaldov, jehož spolupráce s gestapem v době okupace byla známa a věděl o ní generální tajemník KSČ Rudolf Slánský... Pro Pokorného pomáhal vyhledávat usvědčující dokumenty proti Janu Baťovi,“ píše ve své nejnovější studii archivářka Jiřina Dvořáková. Ta v archivech dohledala dostupné materiály o Pokorného zločinné minulosti a mimo jiné i jeho dopis z roku 1956, v němž se chlubil svými „profesními úspěchy“: „Odhalil jsem podvody rodiny Baťů při převodu majetku z Tomáše Bati na jeho bratra A. Baťu a podvod s tak zvanou akciovou společností firmy Baťa. Dosáhl jsem souhlasu bývalého presidenta Beneše ke stíhání a odsouzení A. Bati jako válečného zločince a prohlášení všeho majetku firmy Baťa za propadlý majetek ve prospěch státu.“

V té době byl Baťův koncern už znárodněn (po pádu komunismu bude muset Baťa za svůj někdejší majetek zaplatit), ale takto bylo účtování s legendární firmou samozřejmě mnohem účinnější. Především komunistům vadil celý baťovský systém. Takže na odsouzení se už netrpělivě čekalo.

Zemský národní výbor okamžitě přijal usnesení, podle něhož se měly konfiskovat i ty akcie, které nechal J. A. Baťa ještě za války převést na paní Baťovou či ředitele firmy. A Baťa byl zbaven i doktorátu, který dostal na brněnské technice. Spokojený mohl být i prezident Beneš, který krále bot neměl rád. Což ovšem platilo i naopak.

Ale komunistický režim chtěl víc: požadoval i majetek v Brazílii, což tamní úřady odmítly. Brazilský soud dokonce uznal J. A. Baťu za majitele zlínského podniku, takže tím konfiskaci vlastně zpochybnil.

Ještě předtím se československé orgány snažily Baťovi zmařit udělení brazilského občanství. Podle některých informací se na Baťu později zaměřila i tajná služba komunistického Československa.

„Zabývali jsme se podáními fyzické osoby, která vyslovila podezření, že naše rozvědné složky byly aktivní ve snaze kompromitovat dobré jméno Jana Antonína Bati v zahraničí. Ale nepodařilo se nám dohledat žádné materiály, které by to dokazovaly,“ říká náměstek ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret.

Čím se provinil?

„Doma“ ovšem nic takového nebylo potřeba, tam komunistická propaganda pracovala dokonale. Například tomu, že prý Jan Antonín Baťa s nacisty plánoval vysídlit Čechy do Patagonie, věřili mnozí až do pádu komunismu a asi i po něm. Při tom už poválečný soud ho zrovna tohoto obvinění zprostil. Ostatně stejně jako řady dalších. Verdikt vypadal takto: „... byl zproštěn ze zločinu proti státu a ze zločinu vojenské zrady, které měl spáchat tím, že v době zvýšeného ohrožení republiky, tedy za války, opatřil nepříteli prospěch tím, že dodávkou gumy a jiného zboží podporoval německé hospodářství a zrazoval československé brance od vstupu do československého vojska a dále ve stejné době podporoval nacistické, případně fašistické hnutí tím, že po dohodě s Hermannem Göringem připravoval plán na přestěhování českého národa do Patagonie a v časopisu Zlín uveřejňoval své články fašistické tendence.“

Zbylo tak jen nekonkrétní obvinění z toho, že v době zvýšeného ohrožení republiky vědomě poškozoval její zájmy, že se odmítl připojit k odbojovému hnutí, bránil v tom i svým zaměstnancům a jednal tak, že i se svými závody přišel na anglickou a americkou černou listinu.

Pokusy o nápravu

Bylo jen logické, že se jeho potomci s podobným verdiktem nespokojili a hned po pádu komunismu se pokusili o jeho obnovu. Stížnost pro porušení zákona na podnět dcer Jana Antonína Bati podal v roce 1994 tehdejší generální prokurátor Jaromír Šetina. Upozornil v ní, že proti státu se mohl provinit jen ten, kdo aktivně rozvracel například osvobozenecké hnutí. „Skutková podstata uvedeného zločinu zjevně nemohla být naplněna pouhou skutečností, že odsouzený se k odboji stavěl zdrženlivě,“ psal Šetina. Nejvyšší soud však jeho podnět zamítl.

„Otázka rehabilitace Jana Bati je otázkou budoucnosti a jednou k tomu určitě dojde. Vím, že to naráží na Benešovy dekrety a že to nebude jednoduché. Ale je to otázka jednak historická a jednak právní. A k té historické rehabilitaci už dochází nyní,“ říká spisovatel Pospíšil.

Podle právních expertů je právě odsouzení podle Benešových dekretů poválečnou justicí tou nejnebezpečnější výbušninou. Případ Jana Antonína Bati by mohl spustit lavinu - o revizi tehdejších v poválečném zmatku nepříliš dokonale odůvodněných rozsudků by mohli žádat další, včetně sudetských Němců.

„Takhle by se obrazně řečeno vyviklávala jedna cihla za druhou. Mohl by se tím prostě vytvořit precedens. Nejlepší by bylo, kdyby se mu dostalo satisfakce jiným způsobem, včetně například i omluvy v tisku,“ říká bývalý soudce Ústavního soudu Antonín Procházka. Podle něj by šlo tento případ po právní stránce otevřít jen velmi těžko.

(MFDNES)