Zaří 2005

Sarko čeká na šanci

Václav Nekvapil

Na kapitánském můstku potápějící se lodi francouzské pravice stále velí Jacques Chirac. Po nezdařeném referendu o euroústavě jen vyměnil nevýrazného premiéra Jeana-Pierra Raffarina, zakládajícího si na image muže z venkova, za kariérního diplomata s literárními sklony Dominiquea de Villepina, který je pro veřejnost přijatelný ještě hůře. V této situaci čeká na svou šanci nejpopulárnější pravicový politik, ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Doufá, že jeho šance přijde za necelé dva roky, kdy bude Francie volit nového prezidenta. Sarko, jak se mu přezdívá, patří k favoritům a ve své politické kariéře nezahálí.

Gaullistou, tudíž revolucionářem

Padesátiletý Sarkozy uspěl téměř ve všem, na co v politice sáhl. Dokázal vždy sám ostatní přesvědčit o svých schopnostech, nikdo mu neuhrabával cestu životem. Nevyrůstal v přepychových poměrech jako většina jeho kolegů z vlády, jeho otec Pál Nagy Bocsa y Sarközy utekl v rámci chaosu během konce druhé světové války do Francie – prý na podvozku vlaku.

První politický projev pronesl dvacetiletý Sarkozy jako mladý gaullista na kongresu v Nice. Jen pár let po pařížských barikádách z roku 1968 hřímal z tribuny: „Být mladým gaullistou, to jest být revolucionářem!“ Tehdejšího premiéra Chiraca přesvědčil natolik, že si jej pozval do vládního Matignonského paláce a řekl mu: „Ty jsi stvořen pro politiku.“ Možná svých slov později litoval.

Sarkozyho výhoda spočívá v tom, že nezapadá do tradičního obrazu francouzského politika. Nevystudoval prestižní školu pro státní službu ENA, nýbrž práva a stal se advokátem. Během svého působení na radnici v Neuilly si vysloužil pověst čestného politika, který umí účinně bojovat proti kriminalitě. Tuto přednost zúročil během svého prvního působení na ministerstvu vnitra v Raffarinově vládě. Jako ministr například razantně zpřísnil postihy za dopravní přestupky, zavedl efektivnější kontrolu rychlosti na silnicích a pokročil v zavádění přísnější imigrační politiky.

Sarkozy má také nesporný osobní šarm, v porovnání s většinou francouzské politické garnitury je relativně mladý a umí si získat publikum pohotovými, přesvědčivými i vtipnými reakcemi. To je dobrá kombinace vlastností pro vůdce politické strany, ale stačí na prezidenta?

Vítejte v Sarkolandu

Ve svých 28 letech, necelých šest měsíců poté, co se odstěhoval od rodičů, se stal úspěšným starostou luxusního pařížského předměstí Neuilly-sur-Seine, ve kterém žije smetánka francouzského byznysu, médií a politiky. Dosud je předsedou rady nejbohatšího departementu Hauts-de-Seine (do něhož patří i Neuilly), který bývalý premiér Raffarin nazýval „Sarkolandem“.

V roce 1993 se stal poprvé ministrem – ve vládě Édouarda Balladura získal křeslo ministra pro rozpočet, navzdory tomu, že do té doby neměl s ekonomikou a s financemi moc společného. Roztržka mezi ním a Chiracem začala v roce 1995, kdy Sarkozy podporoval Balladurovu prezidentskou kandidaturu proti té Chiracově. Tak se z rodinného přítele (byl dokonce za svědka na svatbě Chiracovy dcery Claude) stal prezidentův hlavní politický rival uvnitř gaullistické strany.

V posledním roce je stále patrnější polarizace uvnitř nejsilnější strany, vládní Unie pro lidové hnutí (UMP). Opozice proti klanu prezidenta Chiraca vykrystalizovala právě kolem Nicolase Sarkozyho. Loni v listopadu vystřídal Sarkozy v čele UMP mnoha aférami zprofanovaného Alaina Juppého. Stalo se tak i přes tichý, nicméně zjevný nesouhlas Jacquese Chiraca, který tehdy přinutil Sarkozyho opustit vládu, „aby se mohl plně věnovat stranické funkci“.

Sarkozy tím však svou pozici v UMP upevnil. Nepopulární téma evropské ústavy přenechal prezidentu Chiracovi a ještě nepopulárnějšímu premiéru Raffarinovi, což se mu vyplatilo. Chirac si uvědomil, že vyhazov Sarkozyho z vlády nebyl prozíravý krok, neboť šéfa UMP před voliči vyvázal z politické odpovědnosti a zvýšil jeho popularitu. V nové de Villepinově vládě tak dostal na starost opět ministerstvo vnitra.

Imigrant imigrantům

Syn imigranta Sarkozy se poté znovu vrhl na přistěhovaleckou politiku. Před týdnem slíbil, že připraví sérii zákonů omezující příliv imigrantů, například plošným zavedením víz s biometrickými údaji nebo ztížením dnes často zneužívaného institutu scelování rodin (že rodinní příslušníci imigranta mají nárok na trvalý pobyt ve Francii).

Přestože Sarkozy bývá někdy označován – i pro svůj částečně židovský původ – za politika sympatizujícího s izraelskou radikální pravicí (například pro své přátelství s Benjaminem Netanjahuem), jeho názor na integraci muslimské menšiny do francouzské společnosti je velmi liberální. Jako jeden z mála politiků se postavil proti zákonu zakazujícímu nošení náboženských symbolů ve školách (zvláště hidžábu) a vyslovuje se pro časově omezené zavedení pozitivní diskriminace a kvót při obsazování některých politických postů.

Jako ministr vnitra prosadil v roce 2004 prvního muslimského prefekta (vládou jmenovaný správce departementu se značnými pravomocemi). I přes počáteční odpor prezidenta Chiraca usedl do prefektského křesla departementu Jura Aïssa Dermouche. Jako ministr také zrušil zaběhnutou a diskriminační praxi dvojího trestání cizinců – spáchal-li cizinec trestný čin, byl za něj odsouzen a současně vyhoštěn z Francie.

Zpřísnění imigrační politiky, které Sarkozy ohlásil minulý týden, vyvolalo polemiku o tom, zda má Francie právo na takovou „instrumentalizaci“ přistěhovalectví. Ministr chce zavést systém bodů i pro studenty, kteří jedou do Francie studovat. Proti tomu se staví nejen studentské odbory, ale též větší část levice, která obviňuje Sarkozyho, že otevíráním tématu imigrace nahrává extrémní pravici.

Premiér de Villepin zase napadá Sarkozyho návrhy na pozitivní diskriminaci s tím, že to „dostane Francii na lopatky a do pasti komunitarismu“. Ministr vnitra prohlásil, že v situaci, kdy Francie dosahuje v různých oblastech tak špatných výsledků (nezaměstnanost, veřejný dluh, referendum o ústavě i prohra s Londýnem o pořádání olympiády), „si nemůže nepoložit otázku, zda to není náhodou tak, že my se mýlíme a celý svět má pravdu“. S odkazem na ekonomické reformy ve Velké Británii a ve Španělsku říká: „Je třeba, abychom dělali to, co dělají ostatní.“

Směr Elysejský palác

Mnoho Francouzů, včetně těch, kteří by nikdy nevolili Chiracovu stranu, přiznává Sarkozymu politický talent a ve vrcholné politice tak vzácnou nezprofanovanost. Sarkozy se jakoby zázrakem „nenamočil“ do žádné politické aféry, ani těch, které se týkají UMP (respektive její předchůdkyně RPR založené současným prezidentem).

Sarkozyho vysoká popularita také vychází z faktu, že na levici nemá rovnocenného protivníka. Rozštěpené socialisty vede málo charismatický François Hollande, naopak velmi populární Bernard Kouchner (zakladatel Lékařů bez hranic a bývalý civilní správce Kosova) se nedere do první řady. Sarkozy je tak potenciálně schopný získat v prezidentských volbách hlasy části těch, kteří by do parlamentu volili socialisty.

Chiracův druhý mandát vyprší na jaře 2007. Sarkozy dosud nikdy přímo nepotvrdil svoji kandidaturu, ale otázkám na ni čelí při každém rozhovoru s novináři. Je zřejmé, že si případným oznámením kandidatury nechce vystřílet všechnu politickou munici. Šikovně udržované očekávání mu dovoluje zůstat v centru pozornosti médií co nejdéle.

Vyhlídky Nicolase Sarkozyho na vstup do Elysejského paláce jsou ovšem stále velmi nejisté. Socialisté by se rádi po dvanácti letech vrátili do nejvyšší státní funkce, kterou během V. republiky (od roku 1958) zastával z jejich řad pouze François Mitterrand (1981 – 1995). Nepopulární kvazireformní politika posledních pravicových vlád jim nahrává stejně jako neúspěšný boj vlády proti vysoké nezaměstnanosti.

Pokud však socialisté nenaleznou vhodného vůdce, který by se mohl v prezidentských volbách postavit vycházející hvězdě pravice, je možné, že Sarkozy uspěje. Na rozdíl od ostatních politiků současné vlády nemá Sarko mezi lidmi tolik odpůrců, ačkoli je běžným Francouzům jasné, že i on hraje Chiracova oblíbená „škatulata“ posledních tří vlád – hru na vyměňování ministerských resortů po prohraných volbách (referendu). Jenže lidé jej vnímají jako sympatického politika, který se, ač gaullista, vyhraňuje proti Chiracovi a jeho všeobecně zavrhované garnituře – což se samo o sobě cení.

Nicolas Sarkozy se narodil 28 . ledna 1955 v Paříži

1981 – advokátská zkouška;

1979 – 1981 – postgraduální studia na Institut d’Etudes Politiques v Paříži;

1977 – zvolen radním Neuilly-sur-Seine;

1983 – zvolen starostou Neuilly-sur-Seine;

1988 – poprvé zvolen poslancem;

1993 – 1995 – ministr pro rozpočet a mluvčí vlády Édouarda Balladura;

květen 2002 – březen 2004 – ministr vnitra;

březen 2004 – listopad 2004 – ministr financí, hospodářství a průmyslu;

listopad 2004 – předseda Unie pro lidové hnutí (UMP);

červen 2005 – ministr vnitra a územního rozvoje.

(Respekt, www.respekt.cz)