Zaří 2005

Po stopách Marka Pola ke světovládě

Petr Robejšek

Chtějí-li si Spojené státy uchovat globální hegemonii, musejí ovládnout strategicky důležitou oblast mezi Středním východem a Čínou. Události z poslední doby ukazují, že se jim to daří a posilují svou pozici na úkor hlavních rivalů: Číny, Ruska a Evropské unie.

V roce 1271 se vydal Benátčan Marco Polo na svou bájnou expedici. Začala v Palestině, kde mu papež předal dopis pro Kublaj chána. Přes Sýrii a dnešní Irák zamířil Marco Polo k Perskému zálivu a západním Afghánistánem obešel Himálaje. Přes Bucharu, Samarkand, Taškent a poušť Gobi konečně dorazil až do dnešního Pekingu. Marco Polo putoval po stopách dobyvatelů, misionářů, obchodníků a dobrodruhů. Mongolové se tudy dostávali na Západ, Alexandr Veliký na Východ. Cesta Benátčanů vedla prastarou laboratoří vědeckého pokroku. V 9. století zde vznikl traktát o číslech, která teprve po čtyřech stech letech let dorazila jako "arabská" do Evropy. V Buchaře položil v 10. století Avicena základy lékařství a v Samarkandu postavili v 15. století hvězdárnu, jejíž přesnosti Evropané dosáhli až o 300 roků později. Dnes jdou po stopách Marka Pola ti, kteří usilují o světovládu.

Už v době Marka Pola stály v popředí moc a obchod: zlato, diamanty, jantar, koberce, sklo, keramika, kožešiny, čaj a samozřejmě hedvábí. Na Západ tudy prchalo v roce 551 několik křesťanských mnichů; tito zbožní mužové ukradli motýlí vajíčka a semena bource morušového. Exotický název "hedvábná stezka" vymyslel až Ferdinand von Richthofen koncem 19. století. Tehdy šlo zase jednou o všechno. Německý průmyslník Georg von Siemens podnítil v roce 1898 stavbu železnice Berlín – Bagdád, průlom k novým trhům. Německé plány korespondovaly se stavbou transsibiřské magistrály a podkopávaly nadvládu Velké Británie na Blízkém východě. Tehdy byla řeč o "velké hře" (great game) mezi Ruskem a Německem na jedné a Velkou Británii na druhé straně. Vyústění bagdádské dráhy v Perském zálivu se tehdy Londýnu podařilo zmařit, díky čemuž Velká Británie ještě několik let udržela anglocentrický světový pořádek.

O sto let později probíhá repríza legendárního střetu o blahobyt a moc. Německo stojí dosud mimo, zatímco Rusko a Velká Británie jsou pořád ve hře; hvězdou večera jsou však Spojené státy. Místo železnic se hraje o ropovody, respektive o okolnosti, za kterých získají západní státy ropu. A nejenom to.

Hedvábná stezka, to je dnes deset tisíc kilometrů dlouhý trh, protínající státy, surovinová naleziště a bojiště; ropovody, dopravní magistrály a pašerácké stezky spojují obchodní metropole, zapomenuté garnizóny, prospektorské osady, rejdiště obchodníků s drogami a zbraněmi.

Kdo ovládá svět?

Současný geostrategický význam hedvábné stezky je mimořádný. Nadvláda nad ropou kaspické oblasti je poslední zdroj, kterým se živí ruský velmocenský sen. Pro Evropu znamená "stezka" otevřenou cestu do Číny a zároveň posílení velmocenské role EU. Plánovaný vstup Turecka do EU je z geopolitického hlediska pokusem promítnout evropský vliv na této tradiční ose. V Iráku ale už narazí na Američany. Čím širší by byl koridor do Číny, tím spíš by mohla Evropa obstát proti americké konkurenci na Dálném východě. Čína, sama žíznící po energii, zde nachází mocný pramen přímo za humny.

"Kdo ovládá východní Evropu, vládne centru, kdo ovládá centrum, vládne světové ostrovní říši, kdo ovládá světovou ostrovní říši, vládne světu." Tuto autoritativní větu vyslovil v roce 1904 otec geopolitického myšlení sir Halford Mackinder - považoval euroasijskou kontinentální masu za bránu ke světovládě. Dnešní američtí stratégové jsou konkrétnější; věří, že svět ovládá ten, kdo kontroluje hedvábnou stezku.

Američané jsou na vrcholu hegemoniální moci; odtud vede cesta pouze dolů. Jediný protilék je zakonzervování současné pozice. Spojené státy chtějí zvěčnit "blahodárnou americkou hegemonii", jak to v roce 1997 formuloval Zbigniew Brzezinski. Podaří-li se Američanům ovládnout prastarý mocenský oblouk hedvábné stezky, mají naději udržet svou velmocenskou pozici. Na to už název "velká hra" nestačí. Vydavatel časopisu US News & World Report Mortimer Zuckerman použil před časem pojem největší hra (greatest game).

Modernizace Orientu

Hedvábná stezka vede od Palestiny přes Sýrii, Irák, Irán, Afghánistán a středoasijské státy až k čínské hranici; oblouk plný šancí a rizik, napjatý až k prasknutí. Proto Američané zakotvují "pax americana", tedy svět podle amerického gusta tam, kde Marco Polo zahájil svou cestu: na Středním východě. Washington se snaží vyvolat silný impuls k modernizaci regionu a celého islámského světa. Po staletí harcovali muslimové proti křesťanům. Zpočátku velmi úspěšně: dvakrát se dokonce probili až k Vídni.

Ale v roce 1918 padla Osmanská říše a bilance soupeření obou kultur se obrátila výrazně ve prospěch Západu. Dokonce i některé bývalé kolonie předběhly islámské státy. Hlavně proto, že se v islámských zemích nepodařilo zatlačit náboženství na úroveň hodnotové inspirace a duchovní útěchy. Jeho všudypřítomný vliv už nejméně tři sta let blokuje hospodářský a politický rozvoj tohoto civilizačního okruhu. Zaostalé islámské společnosti a jejich nevypočitatelní vládci dnes kontrolují produkci ropy a produkují terorismus. Čekání na modernizaci Orientu z vlastní vůle a z vlastních sil by se mohlo nevyplatit nám všem.

Americká invaze do Iráku najednou dostává docela jiný význam. Smyslem svržení Saddáma Husajna bylo vyvolání řetězové reakce modernizace v islámském světě. Jsme-li spravedliví, nemůžeme popřít první výsledky. Ve zvířeném písku pouští Středního východu se rýsuje a upevňuje nová forma "hedvábné stezky"; vede do končin, kde vládnou liberálněji myslící obchodníci a technokraté, nikoliv náboženští fanatici. Američané se snaží a prosazují demokratizaci, neboť vědí, že o mír se postarají sami občané, kteří raději cestují a obchodují, než živoří a bojují.

Nedejme se splést teroristickým fanatismem. Arabský antiamerikanismus byl sice po svržení Saddáma Husajna posílen, ale to není celá pravda. V islámském světě mnozí považují Spojené státy za příčinu veškeré špatnosti tohoto světa, zároveň však s náruživostí narkomanů dychtí po výdobytcích "american way of life". Dojde-li chudina v Iráku a v dalších arabských státech k přesvědčení, že symboly západního blahobytu jsou pro ni dosažitelné, poklesne její bojechtivost. Navíc není pravda, že Arabové nejsou schopni demokracie - ostatně po francouzské revoluci také hned nepřišla "rovnost, volnost, bratrství", nýbrž monarchie, císařství a diktatura.

V očích budoucích historiků by válka v Iráku mohla stát na počátku smíření islámu a západní civilizace. Předpokladem ale je, aby po dobytí Bagdádu následovalo urovnání mezi Izraelem a Palestinci. A skutečně: na obzoru se rýsuje palestinský stát. Americká ministryně zahraničí Condolezza Riceová nedávno ukončila inspekční cestu regionem a prosadila konkrétní kroky k vyklizení pásma Gazy. Začne v polovině srpna a otevře cestu ke vzniku samostatného palestinského státu.

Irák přesto hraje strategickou roli. Situace v této zemi dnes není jednoduchá, ale přece jen je příznivější, než jak o tom slyšíme v médiích. Zprávy o kvetoucím obchodu v bazarech bezejmenných městeček, o vzniku malých živností a zlepšujícím se zásobování nestojí novinářům za zmínku; nejsou totiž dost dramatické. Sama americká vojenská přítomnost v Iráku není samoúčelná. Zaštiťuje technologický transfer, příliv finančních prostředků a vědomostí o tržním hospodářství, vznik drobných firem a vstup zahraničních podnikatelů do hospodářství.

Zastrašení sousedé

Sousední Sýrie byla po tisíciletí ovlivňována svými sousedy: mezopotamskými městy, pak Egyptem a posléze říšemi Malé Asie. Teď se v Iráku usídlil nový, dotěrný soused. Amerika nemusí hrozit přes oceán, je pouze o dům dál. Syrský prezident Bašár Assad pochopil, že proti politickému zemětřesení se nedá vyhrát, a reaguje poměrně vstřícně. Sýrie stáhla své okupační jednotky z Libanonu; před pár týdny tam protisyrská opozice vyhrála volby. Modernizace samotné Sýrie má poměrně dobré vyhlídky, neboť ze čtrnácti milionů obyvatel patří drtivá většina k umírněným sunnitům. A především, stejně jako v Iráku, zde již došlo k oddělení státu a náboženství (i když si to vynutil Saddám Husajn).

Situace v Íránu je složitější. Američané teheránské vládě předhazují rakety středního doletu, podporu terorismu, stavbu atomových elektráren a vměšování se do vnitřních záležitostí Iráku. Tyto výtky jsou zčásti vykonstruované, tlak s nimi spojený je však velmi reálný. Američané a Britové mají navíc klíč k osudu íránského hospodářství, ovládají totiž významný obchod s Irákem. Také v Íránu se daly věci do pohybu. Náboženské nadace, které kontrolují téměř šedesát procent iránského hospodářství, se otevírají zahraničním investorům. Přestože v prezidentských volbách vyhrál Mahmúd Ahmadínežád, nebude si moci dovolit potlačovat demokratizační tendence. Byl kandidátem a ochráncem chudiny, chce-li však zlepšit hospodářskou situaci země, musí s Američany dobře vycházet.

Už dva roky se Američané činí na obou koncích tzv. hedvábné stezky. Podaří-li se jim modernizovat její začátek, upevní své pozice i v Kaspické oblasti. Zde se Washington snaží oslabit přirozenou ruskou nadvládu, kontrolovat přístup Evropy ke kaspickým ropným nalezištím a oddělit Čínu od zdrojů energie. Páteří tohoto projektu je 1 800 kilometrů dlouhý ropovod Baku - Tbilisi - Ceyhan, dlouho zatracovaný jako nehospodárný; údajně měl stát čtyři miliardy dolarů, ale nakonec stačila polovička. Od konce května proudí ropa mezi Kaspickým a Středozemním mořem. Ázerbájdžán bude v příštích dvaceti letech (při ceně 25 dolarů za barel, dnes je dvojnásobná) inkasovat 50 miliard dolarů, Gruzie a Turecko vydělávají na tranzitu. Až pojede ropovod naplno, bude denně transportovat 1,5 milionu barelů, které budou chybět zejména Číně.

Pro západní svět je ropa pohonem rozvinutého hospodářství, pro Čínu je teprve zárukou jeho vzniku a šancí získat vytouženou velmocenskou roli. Až v hospodářské dospělosti předkládají stamiliony lidí velmocenský nárok, kdežto v zaostalosti znamená vysoký počet obyvatel brzdu a ohrožení. Rychlý rozvoj Číny proto není ani v americkém, ani v ruském zájmu. Vladimir Putin nedávno odmítl dát Pekingu svolení ke stavbě ropovodu a plynovodu na Sibiř. Místo do Číny zamíří ropovod k přístavu Nachodka, do rukou čínských rivalů Japonska a USA.

Čína soupeří s Japonskem o ropu, plyn a nadvládu v regionu; chce vystřídat USA na stolci hegemona. K tomu nezbytně potřebuje energii. Američané jdou kvůli ropným polím do války, Číňané na trh. Peking se topí v miliardách z celého světa; může si koupit kdykoliv cokoliv. V těchto dnech se státní čínský koncern CNOOC neúspěšně pokusil koupit osmou největší americkou ropnou společnost Unocal. Zhruba 70 procent prokázaných rezerv ropy a zemního plynu firmy Unocal se nalézá právě v oblasti Kaspického moře. Číňané chtěli platit hotově, nabídli o jeden a půl miliardy dolarů více než Chevron, přesto se Unocal rozhodl pro americkou firmu. Americká vláda blokuje vyzbrojování čínské armády. Izrael v těchto dnech ustoupil americkému nátlaku a nepřijme čínskou objednávku na modernizaci raket středního doletu. Navíc bude veškeré zakázky tohoto druhu pro "určité země" konzultovat s Washingtonem. Současně bylo oznámeno, že Amerika posílí zbrojní spolupráci s čínským rivalem - Indií.

Nic pro malé země?

Nové vytýčení "hedvábné stezky" znamená hospodářskou kolonizaci a politickou modernizaci islámských zemí, snoubící se s kontrolou evropských, ruských a čínských velmocenských ambicí. Obsazení strategických pozic na nejdůležitější ose světového hospodářství má upevnit americkou hegemonii. Podaří-li se to, nadvláda USA by sice už nebyla absolutní a bezpodmínečná, ale nikdo by nemohl jednat proti americké vůli. Dnes už hegemon nemůže (a ani nemusí) obsazovat a ovládat; stačí, bude-li ovlivňovat a blokovat. V této "největší hře" mají Spojené státy dobré karty.

Velká hra, nic pro malé země? Státy proamerické koalice, jeden po druhém, ohlašují stažení svých vojáků z Iráku. Možná by stálo za úvahu projevit právě teď jednoznačnější podporu Spojeným státům. Moc by nás to nestálo, ale leccos by to mohlo přinést. V Iráku dosud držíme asi stovku školitelů pro iráckou policii a hrstku armádních lékařů.

Co takhle nabídnout zesílenou pomoc při výstavbě země? Že nevíme co nabídnout? A že to riziko nikdo nepodstoupí? Možná, ale stálo by za pokus oslovit v této věci naše podnikatele. Třeba je něco napadne. Nebo si na tolik zahraničněpolitické samostatnosti netroufáme?

V písku pouští Středního východu se rýsuje a upevňuje nová forma "hedvábné stezky"; vede do končin, kde vládnou liberálněji myslící obchodníci a technokraté, nikoliv náboženští fanatici.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)