Zaří 2005

Rozhovor s Luďkem Munzarem

Milan Šimáček

Alma mater autora těchto řádků zove Vyšší odborná škola publicistiky, je jediná svého druhu v České republice a nachází se v pražské Opatovické ulici. Zde byl v únoru 2003 jmenován do funkce zástupce ředitele pro ekonomiku a provoz, nenasytná byrokracie v resortu školství ho však denně odrazovala, a tak tady nyní pedagogicky vede tvůrčí dílnu s názvem „Interview jako dramatická hra“, vzbuzující kladnou odezvu studentstva. A protože nejlepší teoretickou výukou je konkrétní praxe, chodí do semináře, díky svojí vstřícnosti a laskavosti, významné osobnosti a mladí publicisté mají tu čest učit se umění interview přímo s mistry jednotlivých oborů. Před vyvrcholením letního semestru jsem oslovil legendu českého herectví – Luďka Munzara, dlouholetého sólistu činohry Národního divadla v Praze.

„Pane Šimáčku, rozmyslete si to. Vždyť mě nikdo nezná, jsem už od roku 1990 v důchodu. To bylo těm vašim studentům šest let! A my s manželkou“ (Janou Hlaváčovou, herečkou Divadla na Vinohradech – pozn. autora) „záměrně nikam nechodíme, na žádné rauty, dneska mezi takzvané celebrity – fuj, to je odporné slovo, ani vyslovovat ho nechci! Teď je herečkou každá holka, co tančila rok v baru u tyče, pak dostala první roli v seriálu - a už je na titulních stranách časopisů!“

Domluvili jsme se, že si se studenty demokraticky proberu, zda se na Luďka Munzara dokáží připravit, a zavolám. Nebál jsem se otázek typu: „Máte psa? Jak se jmenuje? Vaříte rád? A co?“ Takové stupidity (viz každodenní lavina společenských periodik) mají od prvních hodin zakázány. Chtěl jsem, aby mi zodpovědně slíbili, že si svědomitě nastudují, například v Divadelním ústavu, Munzarovu kariéru ve filmu, televizi, dabingu, ale zejména ve Zlaté kapličce, na jejíchž prknech zářil od roku 1957.

Slíbili a Luděk Munzar přišel, resp. přijel tramvají. „Vždyť je to nejjednodušší. A jako důchodce nad sedmdesát ji mám zadarmo. Tak si ani s odvozem nedělejte starost, pojedu stejnou linkou.“ Zatočila se mi hlava, neb jsem si představil manýry nejrůznějších tuzemských hvězdiček, jejichž tvář přestává být známou po přejetí prvního hraničního přechodu.

Bez nároku na honorář pak poskytoval studentům individuální rozhovory trpělivě, shovívavě, jako vlídný dědeček, a ze dvou vyučovacích hodin přetáhl na tři. „Tváří tvář Luďku Munzarovi vás napadne jako první slovo respekt,“ četla příště v úvodu svojí práce jedna ze studentek. A já se z těch mnoha vět, které zazněly v polohách vážných, kritických, šarmantně veselých, ale hlavně upřímných, s vámi o pár podělím.

V roce 1990 jste odešel z Národního divadla a několik let jezdil po republice s pořadem S vůní šminek a benzinu. Proč jste vyměnil jistotu Národního divadla za kočovný život?

Kočovný život jsem si nevybral, dali jsme s Janou úmyslně výpověď a to jsme ještě ani netušili, do jakých hrůz se Národní divadlo dostane, když tam nastoupí nové vedení. Jako když máte rodnou vesnici a přijedete tam k stáru a ona je úplně jiná. To místo máte v sobě, ten kořen vám nikdo nevezme. Co já všechno o Národním divadle vím! Pro mne to nikdy nebyla jenom divadelní budova, ale kus národních dějin! Přišel jsem do Národního divadla jako dvaadvacetiletý, hráli tam velikáni jako Ladislav Pešek, Jaroslav Marvan nebo Zdeněk Štěpánek, a v mých sedmapadesáti na totéž místo přišli hoši, kteří v hledišti křičeli: „Jděte někam, vy s tím Národním naděláte!“ a otevřeli si tam víno.

To se opravdu děje v Národním divadle?

Nedíval jste se na předávání cen Alfréda Radoka ve Stavovském divadle?

V televizi jsem zhlédl jen kousek. Vím, že si moderátoři dělali na pódiu jakousi legraci…

Dělali si legraci jakože ze všeho. Ale jako klaun musí být vynikající artista, aby se nezabil, tak oni si nemohou dělat legraci z něčeho, co neznají! A ještě k tomu si rozdávat ceny se slovy: „Dělej, dělej, pojď si pro toho Radoka!“ Po přenosu jsem myslel, že napíši do novin otevřený dopis. Sám jsem s Radokem začínal, ten kdyby tohle viděl, tak - jako Ježíš Kristus z chrámu kupce - vymlátil by z památného místa u Vltavy je, protože oni o něm nevědí vůbec nic!

Čím to je, že lidé berou tradiční věci na lehkou váhu?

Jsou bez pokory! Mají pocit, že všude byli a všechno znají. Vždyť třeba režisér Vladimír Morávek je podvodník prvního řádu, to je něco strašného. Copak on dokáže posloužit autorovi? Jeho inscenace jsou prezentace typu: „Pozor! Teď se všichni dívejte, jak já jsem chytrý!“ Taky jsem byl mladý, ale nestavěl jsem se na zadní. A pak jsem jako starší pomáhal mladým režisérům a byl s nimi trpělivý. Oni jsou teď nepokorní a namyšlení. Zajděte se podívat na Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové z pera J. K. Tyla a v režii Jiřího Pokorného. Schválně! Ať vidíte, co všechno je dnes na jevišti Národního divadla možné. Vydrželi jsme s Janou jenom první půlku.

Kdo přišel s myšlenkou realizovat besedy S vůní šminek a benzínu?

Agentura. Bylo to kvůli penězům, mě to vůbec nebavilo, zvracel jsem sám nad sebou.

A jak dlouho jste to dělal?

Asi rok a půl. Protože jsme se tím živili. V Národním jsme dali výpověď, ve filmu jsem nehrál čtvrt století. Nikdo mi nenabídl roli.

Váš hlas známe i z dabingu, je neodmyslitelně spojen třeba s Paulem Newmanem. Přesto vás v poslední době ani zde tak často neslyšíme, čím to je?

Odmítl jsem dabovat. Připadá mi nedůstojné, jak se teď dabing dělá. Nemluvím o honorářích, které jsou naprosto směšné. O ně nejde, nikdy jsem dabing nedělal pro peníze. Ale měl jsem tu čest být u tohoto žánru od jeho počátků. Nejprve byly velké spory, jestli filmy vůbec dabovat, byly jen titulky. Postupem času si dabing lidi získal. Dělala ho poměrně úzká skupina, ale vynikající profesionálové: překladatelé, režiséři, herci. Měl jsem možnost kdysi mezi ně patřit, proto mě současná situace tak strašně vadí. Nezdůrazňují se koncovky, nesynchronizuje se, tohle naprosto odmítám! Volali mi opět kvůli Newmanovi, ale řekl jsem, že už ho dělat nebudu. Za současných podmínek ne.

V roce 2000 jste dokonce získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.

No jo, byl jsem tenkrát nemocný, měl jsem rakovinu, oni si mysleli, že umřu, tak si vzpomněli, že jsem v životě taky něco nadaboval.

Měl jste svoji vysněnou roli?

Ne. Tu měl pro mne přítel básník František Hrubín. Přeložil Cyrana, dokonce byl vydaný, jenže pak jsem ho nemohl hrát. Ano, je to sen velké většiny herců – zahrát si Cyrana – ale že bych se pro něj trápil, byl nešťastný a začal pít, jak se dočítám dnes o pití seriálových hvězd, kterým ublížili komunisti, to je mi k smíchu!

Co tedy dělá Luděk Munzar dnes? Dědečka na plný úvazek. Věnuje se vnučce Aničce. Ale abychom nekončili pesimisticky! Minimálně v knihovnách je k sehnání Munzarova kniha …když jsem to slíbil, nedávno vyšla knižní podoba pořadu Zpět k pramenům, kterým s noblesou, moudrostí a pokorou prováděl, a v divadle U hasičů na Královských Vinohradech stojí rozhodně za vidění inscenace hry Smíšené (po)city v jeho režii a s Janou Hlaváčovou v jedné z hlavních rolí. Za tu další získal herec Petr Kostka dokonce Cenu Thálie. Jezdí s ní všude možně po zájezdech. Nenechte si ujít!