Zaří 2005

Kostlivcům se nechce ven

Viktor Šlajchrt

Čeští historici se vyhýbají éře komunismu jak vosímu hnízdu. Návštěvníci laciných hospod o nedávné české minulosti debatují víc než profesionálové.

V české společnosti žijí svým životem přinejmenším dva vlivné, vzájemně neslučitelné obrazy minulosti. Podle jednoho se komunistický režim jeví jako organizovaný zločin s loupežemi, vydíráním, znásilňováním, otrockou prací, únosy a vraždami, podle druhého šlo o pokus nastolit sociální rovnost, který byl více méně úspěšný, i když se nevyhnul jistým „přehmatům“. V lacinějších hospodách se hosté na toto téma občas pohádají, ale ti, kteří by měli říci rozhodující slovo, zůstávají spíš zticha. I české historiky totiž rozdělují odlišné zkušenosti s totalitou – někteří ji pomáhali budovat, někteří se před ní uzavírali do odborných specializací, někteří byli umlčeni, popřípadě odešli do exilu. Dnes ovšem nad rozpory aspoň navenek převládá stavovská soudržnost, jež velí nešťourat se ve vosím hnízdě.

Dobré vztahy nade vše

Čas od času se z novin dozvídáme, jaké problémy se díky historikům dostávají do popředí veřejného zájmu v jiných zemích. Obvykle se jedná o nějakého kostlivce ve skříni, který je v souvislosti s nově zjištěnými fakty vytažen na světlo, kde se stává předmětem vědeckých i publicistických polemik. K německým evergreenům patří míra spoluúčasti řadového obyvatelstva na zločinech nacistických elit, ve Švýcarsku přišla na přetřes tajná konta s nakradeným židovským majetkem, Francie se opakovaně vrací ke kolaboraci v dobách okupace a k dramatům rozpadu své koloniální říše s krutými válkami v Indočíně či Alžíru, Spojené státy se vyrovnávají s traumatem Vietnamu, ale také s genocidou indiánů, potlačováním menšin či rasovou segregací.

K podobným revizím nevede jen zvědavost badatelů, kteří chtějí minulost nově pochopit, aby osobitě přehodnotili její ustálený výklad. Nezbytný je především zájem odborné i laické veřejnosti – teprve díky její pozornosti se výsledky bádání mohou stát skutečnými událostmi a vést případně ke společenské katarzi. Na kostlivce jsou jistě bohaté i české skříně éry komunismu, jenže knihy na toto téma, které v posledních letech vyvolaly významnější ohlas, nepocházely vesměs z pera profesionálních historiků. Stačí připomenout životopisné studie publicisty Pavla Kosatíka nebo mašínovskou ságu romanopisce Jana Nováka. Jejich úspěch nevyjadřuje jen počet prodaných výtisků, ale také společenský dopad – jako by trochu nezávazně a jaksi prozatímně nahrazovaly vskutku reprezentativní vylíčení minulosti, s jakým vyškolení odborníci zatím nepřišli.

Ukazují však také, že zájem čtenářů o tuto oblast nechybí, vyvolaly rovněž publicistické diskuse, jenže poklidnou hladinu odborných kruhů příliš nerozčeřily. Obec českých historiků zřejmě dbá na ty nejlepší sousedské vztahy, které nehodlá narušovat žádnými nesmiřitelnými spory a nesváry.

Kdo čeká jasné odpovědi na otevřené otázky, dočká se jen vzácně. Může mít dokonce dojem, že u nás žádné pořádné historické knížky ani nevycházejí, ale to by se mýlil. V posledních patnácti letech zažívá naopak česká historiografie nebývalý boom, stala se páteří edičních programů několika velkých nakladatelství a pro knihkupce patří už jen díky vyšším cenám k obchodně nejvýznamnější části sortimentu. Tématika, jež plní příslušné regály, je ovšem téměř bezbřehá. Zkusme si jen namátkou připomenout tituly vztahující se k českým dějinám, které zdejší historici označili v každoročních anketách časopisu Dějiny a současnost za nejvýznamnější. V roce 1999 to byla monografie o Františkovi Palackém a knížka o počátcích obrození, v roce 2000 pátý díl Velkých dějin zemí koruny české o době husitské, v roce 2001 monografie o Evženovi Savojském a životopis Antonína Švehly, v roce 2002 studie o bitvě u Zborova, v roce 2003 rozbor nejstarší české mytologie. Knihami roku 2004 se letos stala jednak studie o vnímání hříchů a zločinů v 18. století, jednak studie o světové politice v éře studené války.

Všechna zmíněná díla stojí za přečtení, jsou pozoruhodná a leckdy převratná. Obdobné práce by však mohly v jakékoli zemi vyjít kdykoli, aniž by vzbudily větší rozruch. Jejich výběr snad až příliš okatě demonstruje, že česká historiografie dnes funguje naprosto normálně přes veškeré abnormality, s nimiž se musela ještě nedávno vyrovnávat. Třeba se opravdu blíží jakési abstraktní světové úrovni, ovšem za cenu odstřižení od domácích bolestí.

Případ Kaplan

Nechuť seriózních učenců k přespříliš senzačním příběhům se dá pochopit – velké hrdinství i velká podlost jsou spíš nadčasové fenomény, které se historickému pohledu trochu vzpírají. Méně srozumitelná je však rezignace na průzkum spletitých a pokřivených reálií předlistopadové éry, z nichž vzešla polistopadová skutečnost. Pokud se čtenář pokouší dopídit nějaké širší historické syntézy o peripetiích komunistických stranovlád, skončí většinou u prací Karla Kaplana. Ty u nás sehrály naprosto nezastupitelnou roli, jenže hlavním důvodem byla skutečnost, že se této tématice nikdo jiný soustavně nevěnoval. A tak celá váha čtyřiceti let neomezeného státního násilí, jehož důsledky dodnes deformují naše životy, jako by spočinula na bedrech jediného osamělého historika.

Letos sedmasedmdesátiletý Karel Kaplan se vyučil obuvníkem u Bati, roku 1947 vstoupil do KSČ a krátce nato se stal profesionálním stranickým funkcionářem. V ideologickém oddělení ÚV KSČ důkladně poznal stranické archivy a na jejich zkoumání se specializoval i po roce 1963, kdy začal působit jako historik. Coby znalec dokumentů o politických procesech pracoval roku 1968 v rehabilitační komisi, počátkem normalizace byl vyhozen ze strany i zaměstnání, nějaký čas byl vězněn a pak zaměstnán v kotelně. Když se rozhodl pro emigraci, podařilo se mu dopravit na Západ rozsáhlou sbírku dokumentů o komunistické nezákonnosti, které zpracoval v několika knihách.

Důkladnému průzkumu komunistických archivů se věnuje i po návratu do vlasti. Knižním dovršením Kaplanova díla by se zřejmě měla stát osmisvazková Kronika komunistického Československa. Představu o ní si zatím můžeme učinit jen podle obsáhlého čtvrtého dílu Doba tání (1953 – 1956), jímž nakladatelství Barrister & Principal zahájilo její vydávání. Podrobnější recenzi Respekt teprve chystá, ale už při letmém prolistování budí kniha vedle úcty také rozpaky. Je vskutku dílem spíš kronikářským než vědeckým. Chybí jí například poznámkový aparát, který by uváděl zdroje citací, a řada soudů vychází jen z osobních zkušeností a vzpomínek na rozhovory s účastníky dění, které pochopitelně nelze doložit.

K podstatám i podivným vnitřním pohybům nepřirozeného režimu, který se po Stalinově smrti ocitl v situaci, jakou nikdo nepředpokládal, se přitom Kaplan touto metodou dostává asi blíž, než kdyby volil standardnější postup. Ví, na co upřít pozornost, dovede číst mezi řádky dobového tisku a přisoudit patřičnou váhu zdánlivě zanedbatelným faktům. Není ovšem jisté, zda jeho dílo bude právě v tomto ohledu dostatečně věrohodné pro generace, které nezažily průběžné deformování obrazu skutečnosti, k němuž za komunistů docházelo nejen v médiích, ale při všech administrativních aktech. Pamětník tuší, jak cenná jsou vodítka, která Kaplan nabízí, jenže zkušenost s reálným socialismem je nepřenosná.

Čekání na debatu

Karel Kaplan, který toho ví o českém komunismu víc než jiní, si našel svérázný způsob, jak svou jedinečnou zkušenost co nejobsáhleji vyjádřit. Do jaké míry však přitom zůstává historikem? Jeho pokus o velkou syntézu ukazuje, že po odborné stránce jsou asi schůdnější analytické průniky do úzce vymezených oblastí. Rezervovanost jeho kolegů k bádání v zakalených vodách minulého režimu může vycházet třeba jen z metodologické nejistoty.

Nelze ovšem vyloučit ani jiné důvody. Ve zdejším prostředí se například příliš nerozvinulo umění skutečné polemiky, k níž patří nejen odvaha útočit, ale také schopnost unést cizí výpad, aniž by se napadený uchyloval k nepřípustným chvatům. Ke zdejší tradici patří už od dob rukopisných bojů organizování štvanic, izolování nepohodlných jedinců pomlouvačnou šeptandou, kádrování, vylučování a spřádání zabijáckých intrik. Tiché srozumění se v Čechách zatím vždycky vyplácelo víc než originalita – příliš odvážné názory nevedly k otevřeným střetům, ale spíš ke snaze existenčně zlikvidovat jejich nositele. Možná i proto na zásadní debatu historiků o komunistickém kostlivci v české skříni teprve čekáme.

(Respekt, www.respekt.cz)