Zaří 2005

Evropa s hadem na prsou

Jiří Sobota

V Evropě žijí lidé, kteří ji k smrti nenávidí. Šok z jejich teroristických útoků na Londýn však může přinést obrodnou krizi. Jak reagovat na život v ohrožení? Na jedné straně stojí masochismus ryze západního střihu: zločinní teroristé jsou v jeho podání ubozí zoufalci, které k extrémním činům dohnala chudoba a bezvýchodnost. Pročpak nechtějí být jako my a s námi? Proč opovrhují nezahalenými ženami? Proč nás nemají rádi? Copak jsme udělali špatně?

Vůbec nic. Žijeme stylem, který jsme si po právu sami svobodně vybrali a který znovu a znovu měníme k obrazu svému, protože k tomu máme potřebný prostor. Těžké motorky nebo horská kola, heavy metal nebo world music, Thatcherová nebo Zapatero. Je to v pořádku do okamžiku, kdy se nám onen prostor někdo pokouší sebrat. Pak ovšem končí hravá legrace.

Takový konec ale může nabýt podoby sadismu většiny – Kdo není s námi, jde proti nám. Multikulturalismus je absolutní nesmysl odsouzený k zániku. „Každý bude muset přísahat na vlajku a slzet při hymně,“ řekl v den londýnských atentátů bývalý španělský premiér Aznar. Podobné hlasy ještě uslyšíme, ačkoli nám neříkají, jak dnešní fungování Evropy změnit od základů: soužití kultur je evropskou realitou, dnešní Evropa jednoduše multikulturní je.

Dobře, všeobjímající vlídnost se neosvědčuje, tvrdé oddělování zrna od plev ale také ne. Není nic špatného na nekompromisním dohledu nad radikálními muslimy, není nic špatného na zákazu organizací a spolků, jež šíří nenávist a vyzývají k násilí. Ale není to samospasitelné. A se zákazem islámských extremistů se to má jako s každou jinou radikální skupinou: zahnána do kouta přechází do ilegality, z jejích vůdců se stávají hrdinové, z vrahů mučedníci.

Kriminalizace stoupenců násilí ano, ale situaci sama o sobě nevyřeší, tak jako nikdy nepřinesla mír pouhá kriminalizace teroristů z ETA či IRA. Je však důležitým gestem bojovníka, v nějž se pacifisticky naladěná evropská společnost tváří v tvář hrozbě musí znovu převtělit, nechce-li prohrát sama sebe. Máme společné hodnoty, kterých se nechceme vzdát – svobodný prostor, demokracie, možnost seberealizace. Je čas se jich znovu začít aktivně dožadovat proti lidem, kteří na ně nevěří, a připravit se na další oběti. Boj s terorismem jakéhokoli druhu totiž není otázkou měsíců, ale let.

Tvrdě podle pravidel

„Kdybychom byli v Izraeli, pošleme bojové vrtulníky a rozstřílíme domy rodin atentátníků napadrť,“ napsal britský konzervativní poslanec a novinář Boris Johnson do týdeníku The Spectator a vzápětí takovou myšlenku odmítl. Taktika zastrašování a odplata mimo zákonný rámec by ani ve vyděšené Evropě zatím mnoho zastánců nenašla.

Kdybychom byli Američané, vyhlásíme teroristům válku a vpadneme na jejich území. Ani to není pro Evropu úplné řešení – nepřítel tu už dávno žije s námi. To ovšem neznamená, že nemáme stát po boku Američanů v Iráku, ať už si o rozpoutání tohoto konfliktu myslíme cokoli. Rozvrácený Irák teď již nelze nechat na pospas muslimským radikálům. Představa, že se nám za to „odmění“ a nechají nás na pokoji, je šílená. Irák je pouze záminka – když bin Ládinovi muži útočili na New York a Washington, vládl v Bagdádu nerušeně Saddám Husajn.

Evropa se musí spojit, teror se totiž lehce přelévá přes hranice. Ochablý kontinent se v pudu sebezáchovy musí probudit z letargie, protože ho energie jiných chytila pod krkem. Máme nepřítele, před kterým si nikdo z nás na cestě Evropou nemůže být jistý životem. Je třeba proti němu použít především zákony, policii a soudy – důsledná hra podle pravidel je přesně tím, co nás od extremistů odlišuje. Při každé jejich změně je ale potřeba mít především na zřeteli lidská práva slušných lidí.

Péče o bezpečnost v Evropě by se měla stát dalším pilířem evropské integrace. Evropa v tom ani po útocích v Madridu mnoho nevykonala – ustanovila koordinátora, ale kdo o něm kdy od té doby slyšel? Jediný viditelný výsledek zvýšené snahy o spolupráci, evropský zatykač, se okamžitě stal předmětem rozhořčení nacionalistů snad v každé členské zemi EU.

A vývoj po londýnských masových vraždách? Na mimořádnou schůzku svolanou Brity do Bruselu nedorazil ani český ministr vnitra František Bublan ani ministr spravedlnosti Pavel Němec. Symbolika jejich neúčasti na společné péči o bezpečí v Evropě je závažná. Česka se přitom terorismus týká, i když je pravděpodobnost útoků nižší než v jiných zemích. Jsme součástí spolku, s jehož členy vyznáváme společné hodnoty – právě ty, na něž extremisté útočí. Naše členství nás k péči o společné blaho zavazuje. Nemůžeme houpat nohama a starat se o sebe, když vraždí naše sousedy. Neumíme-li útokům vždy zabránit, je symbolika jasně definovaných postojů pro udržení morálky ze všeho nejdůležitější.

(Respekt, www.respekt.cz)