Zaří 2005

Stereotypy

Když před lety britský princ Philip při pohledu na jakousi zfušovanou stavební práci v žertu prohodil, že "to musel dělat indický instalatér", neposloužil si. Politicky korektní armáda proti němu vytáhla s pokřikem, že indičtí instalatéři jsou nejméně stejně dobří jako britští. Kdyby nakrásně nebyli, stejně se to nesluší říkat nahlas.

Také v češtině podobná, obvykle pramálo uctivá rčení jen kvetou. Jsou mezi nimi obraty snadno zdůvodnitelné, například reáliemi nebo národohospodářskou situací dotyčné země; to když je „zima jak v ruském filmu“, respektive někdo "žere jak polskej zájezd". Kromě nich používáme metafory méně logické. Třeba na španělské vesnici není nic objektivně méně pochopitelného než na obci stejné velikosti ve Švédsku či na Madagaskaru. Dánové jsou podstatně menší násoskové než třeba Irové (nebo Češi, když jsme u toho). Italové mluví nahlas, ale manželky nebijí o nic častěji než třeba Řekové, tatarština je pro mezinárodní dorozumění stejně vhodná jako čeština a turecké hospodářství sice není nic moc, ale alespoň je nesužují nenasytné premiérské manželky.

Poučné je naopak sledovat, jak se do jazyků jiných národů zapsali Češi. Již mezinárodní název Bohemia naznačuje (nepravdivě), že Čechy jsou původní vlastí bohémů, tedy Cikánů, podle české korektní verze Romů. Česká vesnice v němčině označuje stav, jejž v češtině nejlépe vystihuje výraz bordel, pro Poláka je překlep "českou chybou" a v Rakousku se říká "koupit po česku" namísto ukrást.

Z čehož plyne, že stereotypy jsou užitečné, protože nám pomáhají udržet si smysl pro realitu. Ale také neublíží vědět, že na každý hanlivý idiom a přirovnání, jimiž častujeme ostatní, někde po světě existuje jiné, stejně výstižné a zároveň nespravedlivé, které si za rámeček sami nedáme.

(dan)

(Týden)