Zaří 2005

Sto dní premiéra Paroubka

Martin Jan Stránský

Z pohledu manažera politické strany si lze jen těžko představit lepší výsledky, než jakých dosáhl Jiří Paroubek během prvních sto dní jako premiér. Po odstupu Grosse a po volebních preferencích ČSSD kolem deseti procent se Paroubkovi podařilo stabilizovat stranu a přiblížit ji téměř na stejnou rovinu, jakou má ODS.

Rychle se ocitl vedle předních politiků světové scény (zahraniční cesty). Strategicky ukočíroval prezidenta Klause v otázkách jeho nereprezentativního tlumočení oficiálních názorů země. Vyslovil pevné přesvědčení o prohloubení integrace do Evropy a zároveň dokázal, co žádný čelný český politik po Václavovi Havlovi neuměl - nabídnout vážné gesto k usmíření, tentokrát sudetským Němcům.

Paroubkův úspěch potvrzuje zavedené pravidlo západních demokracií pro získání úspěchu: nejprve musí člověk něco dokázat, a tak získat zkušenost, a pak se může ucházet o možnost reprezentovat lidi. Nejde o politickou zkušenost (poznámka pro strany, kde si mladí talentovaní politici musí „odsedět“ svůj čas, než se dostanou na kandidátskou listinu), ale o zkušenost, která by přispívala ke schopnosti dělat politiku. Gross projel celou trasu domácí politické „školy“, ale chyběly mu podstatné životní zkušenosti, a tak se rychle ukázalo, že neuměl ani jednat, ani pořádně lhát.

Metodologie pro získání úspěchu reálněsocialistického politika je stejná jako pro demokratického politika. Oba musí vědět, „jak se dělá politika“: vždy upřednostnit kompromis, a když to nejde, odpůrce převálcovat. To, že Jiří Paroubek jako kandidát uspěl pouze jednou, a to v komunálních volbách, není podstatné. V normalizačním období se stal nestraník Paroubek panem vrchním hlavní restaurace bolševiků (RaJ). Bez dokonalé schopnosti jednání a posuzování rizik bylo dosažení takového cíle nemožné. Možná jediná věc, která může premiérovi ublížit, jsou jeho předchozí jednání a kontakty, například jeho přátelství s agentem StB Ďuričkem. Stejně tak na pražské radnici, kde donedávna sloužil, musel být okruh podplacených v „Ráji“ obrovský. Jenže pravděpodobně existuje vzájemná vydíratelnost mezi Paroubkem, primátorem a dalšími bývalými spolupracovníky, což většinou znamená klid po pěšině pro obě strany.

Pro ODS reprezentuje Paroubek vážnou výzvu. Obklíčena rostoucí nepředvídatelností kvazipředsedy Václava Klause na jedné straně a plebejským vystupováním předsedy Topolánka na straně druhé, bude strana ve stále svízelnější situaci, pokud nepřestane kritizovat a nezačne nabízet.

Pro ČSSD tedy reprezentuje Paroubek krok na vyšší úroveň. Na rozdíl od předchozích premiérů se zdá, že Paroubek je nejen na správném místě, ale je tam i ve správném čase. Zatím odpovídá a debatuje bez výhrůžek, bonmotů či předhazování viny. Stejně jako u zkušeného Tonyho Blaira je tón Paroubkových odpovědí ujišťující, nikoli výhrůžný. Pro českou společnost musí být tento styl velice účinný. Nabízí se totiž prospekt klidu a stability.

V nedávném rozhovoru se Paroubek nechal slyšet, že prezident a premiér by měli být schopni duchovního a morálního vedení země i za cenu, že se občas postaví proti mínění spoluobčanů. Z nedávného gesta usmíření se sudetskými Němci, které označili německý prezident a polský premiér za statečné, je zřejmé, že Paroubek tak činí. Ať jde o statečnost, chladnou kalkulaci či kombinaci obou, je zřejmé, že jako premiér přináší Jiří Paroubek změnu do české politiky.

(MFDNES)