Zaří 2005

Těžká hra na Karlově mostě

Petr Třešňák

Sedmnáct let sedával Jiří Wehle na pražském Karlově mostě a vydělával si hrou na středověké nástroje. Za tu dobu se stal vyhlášenou atrakcí, o níž informují světové bedekry. Letos v létě si ale drobný opálený padesátník musí hledat novou štaci. Zákaz produkce na pět let, tak zní dokument, proti němuž není odvolání. A pátrání po důvodech se mění v objev, že v Česku existuje místo, kde „režim“ prohání umělce se stejnou pečlivostí jako před třiceti lety.

Konec čepičářů

Nejslavnější památka Česka vždycky výstižně ilustrovala, jak na tom aktuálně je celá země. V oteplení 60. let sedávala na Karlově mostě vlasatá mládež, pak ji na dvacet let vyhnali esenbáci a první vlaštovky měnící se atmosféry se začaly vracet až v dobách blízko před listopadem. S kloboukem a kytarou si sem chodil přivydělávat i učitel Jiří Wehle. Po revoluci padly zábrany a na most vtrhli muzikanti z celého světa, které lákala čerstvě oddrátovaná Praha. A kromě nich také armáda prodejců suvenýrů. Na stánky s ruskými čepicemi, matrjoškami a rudými hvězdami ve své knize Gulag, oceněné Pulitzerovou cenou, s úžasem vzpomíná i americká historička Anne Applebaumová – právě přízračná atmosféra Karlova mostu raných 90. let jí prý vnukla nápad studovat dějiny komunistických represí.

Komunální politici dlouho nevěděli, co si s všudypřítomnými čepičáři, kteří podle legend dokázali vydělat až 50 000 korun denně, počít. Město proto uspořádalo v roce 1993 výběrové řízení na provozovatele, který by vrátil Karlovu mostu příjemnou atmosféru. Vítězné Sdružení výtvarníků Karlova mostu vzalo věci pevně do rukou: čepičáři šli nekompromisně pryč a most zůstal vyhrazen výtvarníkům a muzikantům. „Musela mě hlídat kriminálka a tři roky jsem se bál vkročit do Karlovky, kam se čepičáři přestěhovali,“ popisuje těžké začátky jeden z šéfů Sdružení Roman Kotrč. Mezi umělci ale získal respekt. „Tehdy bylo sdružení dobré, dokázalo udělat pořádek,“ vzpomíná Jiří Wehle, který mezitím přesedlal z kytary na středověké instrumenty a stal se pouličním muzikantem na plný úvazek.

Chcete být trubadúrem?

Jenže s jídlem roste chuť, zvláště v Čechách. Pořádající sdružení zavedlo – nejprve pro výtvarníky a od roku 2000 i hudebníky – pravidelné konkurzy před komisí, jež měla posoudit, zda dotyčný ovládá své řemeslo a zda se jeho výtvory na nejslavnější český most hodí. „První rok jsem prošel,“ popisuje svou zkušenost Miroslav Kohout, který na mostě kreslí karikatury a portréty, „druhý rok jsem předkládal úplně stejné věci, ale neuspěl jsem. Nikdo mi nevysvětlil proč.“ Podobnou věc zažil i nestor malostranských trubadúrů Jiří Wehle. Poprvé bez problémů, podruhé mu ale komise povolila vystupovat jen se skupinou, sólově ne. O půl roku později uspěl i sólově, dovolili mu ovšem hrát pouze na dudy a niněru, harfu měl zakázanou. „Chtěl jsem vědět proč. Není vůbec jasné, podle jakých kritérií se rozhodují. Kontaktoval jsem magistrát a s kolegy jsme založili konkurenční sdružení. Začal jsem jim být nepohodlný,“ říká Jiří Wehle.

Rebelům vadí, že většinu výběrové komise jmenují sami šéfové sdružení, kteří se současně účastní jednání a mohou je ovlivňovat, a zároveň se do konkurzu hlásí jako umělci. Podle stanov navíc komise nemusí zveřejnit jména svých členů. Letos v tom nebyl takový problém, protože mezi hudebními sudími zasedla známá tvář – herec a moderátor soutěže Chcete být milionářem? Vladimír Čech. Nedostatek kvalifikace prý necítil, protože se na DAMU učil zpěv a má za sebou účinkování v muzikálech. „Rozhodovali jsme objektivně, nikdo nás neovlivňoval. O panu Wehlem pořadatelé říkali, že s ním jsou problémy, že nedodržuje pravidla a je konfliktní. Ale prošel.“

Estetická zrůdnost

Jenže muž, který už měl u Sdružení nejeden vroubek, si dlouho nezahrál. Na mostě, kde permanentně působí sdružením najatá strážní služba, ho stíhala kontrola za kontrolou. Jednou použil při produkci „neschválený nástroj“, elektrické klávesy. Podruhé kontroloři naměřili, že plocha, kterou jeho kapela zabírá, překračuje povolené dva metry čtvereční. Potřetí si v rozporu s pravidly opřel futrál od nástroje o zábradlí a počtvrté si zahrál pár písniček se dvěma norskými turisty, tedy osobami, jež neprošly přehrávkami. „Těch nahlášených přestupků byla celé řada,“ shrnuje Roman Kotrč, „takže jsme se jednoho dne rozhodli vyrazit na kontrolu s kamerou.“ Na videozáznamu z letošního června, který Kotrč ochotně pouští, přichází skupinka k nic netušícímu Wehlemu, který zrovna vyhrává s kapelou. Kontroloři přeměřují zabranou plochu (překročení o 2,7 m2), konstatují, že nemá viditelně pověšenou povolenku, a informují muzikanta, že se dopustil závažných přestupků. „A ještě něco, podívejte – kočárek,“ ukazuje Kotrč na obrazovku, „mít na mostě dopravní prostředek je zakázané, to je přece estetická zrůdnost.“

Po vyhazovu se obrátil na starostu Prahy 1 Vladimír Vihana a ten slibuje, že po prázdninách nechá poměry na Karlově mostě prošetřit. „Pan Wehle nás loni úspěšně reprezentoval na festivalu pouličních hudeb v Itálii. To je jeden z důvodů, proč se jeho případem budeme zabývat,“ říká Vihan.

Zatím ale na mostě dál vládne tvrdá ruka. „Ano, víme, kolik muzikantů tady smí v kapele hrát a na co a kontrolujeme to,“ říká jeden z dvojice hlídačů přímo na mostě. Opodál stojí karikaturista Miloslav Kohout. „Je tady nálada jak za komunistů. Hodně lidí se bojí, aby nepřišli o místo. Mně třeba jednou poslali dopis, že jsem byl viděn, jak sedím na zábradlí, a že bych mohl přijít o licenci.“

Jiří Wehle zatím našel náhradní místo v Železné a Nerudově ulici. „Tady stačí zaplatit na úřadě a můžete hrát, stejně jako je to jinde ve světě,“ říká. „Hrál jsem na ulici v Německu, ve Francii i ve Španělsku, ale to co na Karlově mostě jsem nezažil. Nikde nejsou žádné komise nebo měření metrů. Šel jsem na ulici přece proto, abych byl svobodný.“

(Respekt, www.respekt.cz)