Zaří 2005

Vysvětlování popudů krvelačných

Ota Ulč

Při pohledu na kolotoč událostí ve světě – od New Yorku po Londýn s odbočkou na Bali - se seznamujeme s všelijakými interpretacemi, s věrohodnými i s takovými, jejichž logika by mohla nejspíš zaimponovat mentálně postiženým konzumentům. Příkladem nám poslouží rudý potrhlík Ken Livingstone, jehož si Londýňané povýšili na svého primátora. Za explozivní útok na metropoli, kterou spravuje, odpovědným označil Bushe a Blaira. Američany navíc obvinil, že oni si stvořili – naverbovali a vycvičili - Usámu bin Ládina.

Když to takhle může myslet významnému předákovi, pak ovšem nepřekvapí kvalita diagnóz, formulovaných lidmi, jimž se s obtížemi podařilo absolvovat pár tříd základní školy. Kdekoliv ve světě se objeví terorista, vždy se to dá svést na Ameriku, vždy lze vymyslet výmluvu odkazem na nějaké historické příkoří a tak zdůvodnit vlastní sebebarbarštější čin. Aniž se někdo pozdržuje například chronologickými souvislostmi. K invazi do Afghánistánu a Iráku nedošlo před, ale až po 11. září.2001. V oné době let devadesátých al-Kajda plánovala největší masakr na americké půdě v celé její historii. Devadesátá léta za Clintonova prezidentství byla muslimským zájmům ta nejpříznivěji nakloněná, když Američané se angažovali ve prospěch muslimů třikrát: v Bosně, Kosovu a Kuvajtu, vyhnat agresora Saddáma, který – pokud je ještě někdo ochoten si pamatovat – byl odpovědný za ztrátu rekordního počtu životů stoupenců islámu. Nikdo jich víc nezabil.

A tehdy se nikde nekonaly protestní pochody mírumilovných mas, mravně rozhořčených nejen Evropanů. Tento stav věcí se ovšem nadále opakuje. Komu by v těchto dnech zvlášť vadil severokorejský superdespota Kim Čong-il? Nicholas D. Kristof, žádný to Bushův příznivec, je jeden z mála publicistů, který se obtěžuje zabývat přímo apokalyptickým počínáním takového režimu. Teď po nedávném návratu z tamější totality oznamuje (The New York Times, 24. 7. 2005) skutečnosti, které ochráncům lidských práv jaksi nevadí: korejští uprchlíci, z Číny násilně navrácení, sto tisíc je jich odváženo jako dobytek, svázáni drátem, probodnutým buď jejich dlaněmi nebo pod klíční kostí. Hladového provinilce, když přistižen při krádeži jídla, čeká středověké utrpení být upálen na hranici a jeho příbuzní jsou donuceni zažehnout oheň. Že by třeba humanista filozof Erazim Kohák si šel zaprotestovat ve prospěch poddaných v počtu 33 milionů? Spíš bude ventilovat mravní rozhořčení před americkým vyslanectvím.

Ono rekrutování a trénování bin Ládina: důsledně promoskevskému Livingstonovi se ovšem nemohl zamlouvat průběh sovětské invaze Afghánistánu, jež končila fiaskem, do značné míry zásluhou amerických dodávek zbraní. Západ nebyl natolik naivní, že by si byl dělal iluze o sympatii povstalců k principům pluralistické demokracie. Však to byla doba studené války a konflikt dvou supervelmocí probíhal na víc než jednom kontinentě. Každý uvažující předák té doby přece pokládal říši Leonida Brežněva, vybaveného tisíci atomových bomb, za dominantní nebezpečí. Washington už přece tehdy cosi věděl o fundamentalistických fanaticích typu bin Ládina, který už dávno před útokem 11. září 2001 vydal fatwu s výzvou vyvraždit všechny Američany, včetně nemluvňat, bez výjimky, to vše k nesmírné potěše Alláha.

Jen značný slepec bude hledat kořeny islámského terorismu v konfliktu na Středním Západě. První generace bojovníků al-Kajdy opustila v osmdesátých letech Střední západ přesunem do Afghánistánu a tam se pustila do boje proti rudoarmějcům.

Bin Ládin se nějakou Palestinou vůbec nezabýval, jeho bojovníci al-Kajdy byli přece globální džihádisté usilující o vytvoření nadnárodního kalifátu. K jejich válečným střetům docházelo v Afghánistánu, Kašmíru, Bosně, Čečně – všechno to oblasti vzdálené arabskému světu.

Jestliže prapříčinou tohoto do Evropy přeneseného terorismu je skutečně současná situace v Afghánistánu, Iráku a Palestině, jak tedy vysvětlit, že mezi teroristy nejsou lidé právě z těchto oblastí, ale naprostou většinou pocházejí ze Severní Afriky, arabského poloostrova a Pákistánu? Jestliže bombový útok v Madridu vyprovokovala účast španělských jednotek v Iráku, proč tedy ve Španělsku teroristé se ve své zkázonosné činnosti snažili pokračovat (a policii se naštěstí podařilo zabránit) i po kompletním a potupném stažení vojáků z Iráku? Jedna nepříjemná otázka za druhou.

Starosta Livingstone rovněž předložil další vysvětlení současného terorismu, které mě zvlášť rozveselilo: že příčinou je Izrael, poněvadž znemožňuje Palestincům výkon svobodného volebního práva. Kde v arabském světě – s výjimkou Libanonu, jen částečně mohamedánského – se toto právo uplatňuje či je postrádáno? Yaroslav Trofimov, na Ukrajině narozený žurnalista s italským pasem, plynný v arabštině, ve své knize Faith at War: A Journey on the Frontlines of Islam, From Bagdad to Timbuktu, cituje saúdského ministra spravedlnosti, když vyjadřuje své přesvědčení, že „demokracie je neislámská.“.

Vyhodit v Izraeli mateřskou školu do povětří se dá snadno ideologicky zdůvodnit. Z dětiček, nebýt jejich včasného roztříštění – Alláh buď pochválen - mohly vyrůst sionisté. Jak ale ospravedlňovat útoky v končinách pravověrných jako Riád, Taba, Casablanka, Istanbul? Při úspěšně uskutečněném výbuchu na egyptském území v Šarm aš-Šajchu koncem července 2005 došlo k rozmetání převážně muslimských souvěrců. V tomto případě aby se apologeti krvelačného nihilismu vyzouvali z nepohodlně úzkých střevíců. Nicméně se jim to přece jen podaří. Jako v každém vlaku, kde lze zatáhnout záchrannou brzdu, zde je k dispozici Amerika, která přece zavinila všechno.

Nezjistilo se, zda islámští teroristé by byli někdy působili v legitimním mírovém hnutí či se jakkoliv angažovali ve prospěch lidí, za jejichž dobro údajně bojují. Motivem jim rovněž není materiální strádání. Sebevražední útočníci, včas v Izraeli pochytaní, blahořečí nádheru mučednictví („love of martyrdom“) a mezi v Evropě narozenými se to stává módou, jíž lze získat status celebrity. Fouad Ajami, vědec a vynikající znalec světa islámu, nám doporučuje (U.S. News & World Report, 25. 7. 2004), abychom zanechali vyhledávání důvodů co jsme asi byli zavinili, jim ublížili, takže oni teď na nás takto. Principiální je jejich nenávist v balení náboženské rétoriky, je to válka proti fungujícímu řádu moderního života.

V týdeníku Newsweek (14. 3. 2005), v Indii narozený Fareed Zakaria, vynikající komentátor, vznáší heretickou otázku, zda George W. Bush vlastně nemá pravdu, a odpovídá si na ni kladně. Tento globálně opovrhovaný až nenáviděný prezident se totiž odmítá ztotožnit s názorem, že prapříčinou islámského terorismu je náboženství, kultura či izraelsko-palestinský konflikt, ale že to je útlak, nedostatek modernizace, nefunkční despotický vládní systém bránící se potřebným reformám. Tuto interpretaci sdílí řada předních odborníků jako například Bernard Lewis z univerzity v Princetonu a rovněž arabští intelektuálové, autoři studie OSN „Arab Human Development Report“, konkrétně dokumentující přesmutný stav arabských věcí. Černé na bílém.

A žádná cizí moc či supervelmoc to za ně nevyřeší, je to jejich vnitřní záležitost a odpovědnost. Velmi jsem ocenil záblesk naděje, který poskytl Irshah Manji, autor knihy „Potíže se současným islámem“ (The Trouble With Islam Today: A Wake-Up Call for Honesty and Change) v článku „Kdy popření dovede zabíjet“ (Time, 25. 7. 2005). Začíná zmínkou o své přednášce na univerzitě v Oxfordu, jak že islám ztratil tradici kritického myšlení a schopnosti podílet se na racionální debatě. Jestliže mnozí mladí lidé se cítí umenšováni a trpí nedostatkem seberespektu, kolik k tomu přispělo náboženství, jeho rétorika? Iqbal Sacranie, generální sekretář Muslimské rady Británie, vyjmenovává vysvětlující, ospravedlňující příčiny jako “segregace“ či „odcizení“, ale že by s tím mohl mít něco společného islám, to mu na mysl vůbec nepřijde. Islám jakoby stál stranou - tento nezúčastněný divák. To však autor Manji odmítá se slovy „Příliš dlouho jsme si my muslimové strkali prsty do uší a skandovali „Islám znamená mír“, abychom přehlušili negativní zvuky ze svaté knihy“. Jestliže kniha zdůrazňuje ctnosti jako například nezabíjet a přitom připouští výjimky ze závazného pravidla, přemnohé je tak znicotňováno. Jak spoléhat na pravidlo, ochromené výjimkami?

Muslimové nechť přestanou svádět své nedostatky na všemožné cizí faktory, nechť najdou odvahu se pustit do poctivé kritické introspekce, odhodit své zafixování na nádhernou svou minulost, kdy vládli i v Andaluzii a vynalezli kytaru. A nenaslouchat apologetům, zdůvodňovatelům barbarství jakkoliv nehorázného, tak jak činí myslitelé kalibru londýnského primátora.