Zaří 2005

Že by z Londýna Londonistán, z Evropy Eurábie?

Ota Ulč

Takové tužby se snaží realizovat nejeden zanícený následovník Mohameda. Ale i když se záměr s použitím třaskavin nepovede, cíle bude dosaženo neutuchající migrací a rekordním rozmnožováním na místě. V Evropě dosavadní počet dvaceti milionů muslimů (čili ČR x 2) se za něco málo dekád se stanou většinou na kontinentě, mnou si ruce imámové. Dosud se nejlíp daří ve Francii zásluhou pěti milionů souvěrců s převážně severoafrickými kořeny.

Britské ostrovy prozatím mají muslimů dva miliony, což je činí čtyřprocentní minoritou v zemi. Jejich původním domovem byla převážně (60%) jižní Asie – Indie, Pákistán, Bangladéš, Srí Lanka. Nejpočetnější jsou Pákistánci, odhadem je jich 570.000.

Velká většina muslimských přistěhovalců se úspěšně adaptuje, pracuje, aniž dává přednost parazitismu s využíváním a zneužíváním státem poskytovaných podpor. Málo se ale asimilují, v očích většinových outsiderů zůstávají tzv. aloof - rezervovaní, kulturně a společensky. V přistěhovaleckých rodinách dochází ke generačním konfliktům, mladé ženy se snáze adaptují v novém prostředí než jejich mužské protějšky.

Odborníci tvrdí, že imigranti se stávají loajálními občany britského království. Odhadem pouhých 10.000 až 20.000 podporuje al-Kajdu (organizaci, vzniklou v osmdesátých letech s primárním programem svrhnout saúdskou monarchii) a ne víc než 600 osob absolvovalo výcvik v bin Ládinových výspách, v minulosti v Afghánistánu, v současnosti neznámo kde.

Poté, co si svět zvykl na číslice 911 jako synonym teroristického počinu, teď tu máme snadno pamatovatelné dvě sedmičky – 7. 7. 2005, třeskutou událost londýnskou. Evropa se tak dostává do centra pozornosti strůjců terorismu. Již se vyhrnula spousta analytiků, interpretů. Nejjednodušší to měli v Praze vycházejících Muslimských listech: ty, s odkazem na íránské zdroje, potvrdily, že zkázonosné dílo zrežírovaly věrolomné britské úřady - a Izrael, samozřejmě.

Verbíři se rozhlížejí třemi směry: 1. K teprve nedávno dorazivším přistěhovalcům, stále nedostatečně se orientujícím; 2. k druhé generaci ve Velké Británii narozených mladíků. Ti, na rozdil od staré gardy svých předchůdců, již nezažili trénink al-Kajdy pod záštitou Talibánu v Afghánistánu, ale získávali svou destruktivní znalost pomocí videa a internetu. 3. ke konvertitům, kteří se v islámském prostředí nenarodili a začali se s touto vírou seznamovat až později v životě, často ve vězení, jako například kriminální recidivista Richard C. Reid, jemuž se nepodařilo odpálit výbušninu ve své botě na letu do USA.

Politicky korektní hlavy automaticky pokračují opakovat mnohonásobně zdiskreditovanou verzi o chudobě jako fundamentálním motivu teroristů. Kádrový profil dotyčných tomu ale vůbec neodpovídá: ani v případě saúdských sebevrahů 11. 9. 2001 či těch z Leedsu 7. 7. 2005. Politolog Robert A. Pape z chicagské univerzity nashromáždil data o celkem 315 sebevražedných útocích v období 1980 – 2003 a došel k překvapivému zjištění, že ve většině případů chyběla náboženská motivace.

Nejzkázonosněji si počínali tzv. tamilští tygrové, marxisticko-leninsky ladění sekularisté (útoků 76). V porovnání, Hamas se přičinil 54krát a Islámský džihád 27krát. Mezi muslimy Dělnická strana Kurdistánu a Fronta pro osvobození Palestiny spolu s tzv. Al Aksa Martyrs Brigade, všechno to nenábožensky motivované organizace, mají na svědomí třetinu všech sebevražedných akcí. Obtížněji lze ale souhlasit s autorovým tvrzením, že takové útoky jsou reakcí na okupaci zahraniční mocností. Jaká asi cizí okupace byla příčinou masakru na indonéském ostrově Bali v říjnu 2002?

Harold Evans, editor týdeníku U.S. News & World Report, tento druh teroristů nikterak lichotivě charakterizuje jako Islamifascists, s jalovostí a sterilitou jejich zprofanovaných doktrín. Peter Bergen, autor knihy Holy War, Inc., píše o této generaci odcizených a znuděných mladíků jako o „lumpen Jihadists“, překypujících hněvem, cloumaných pocity všelijakého rozhořčení.

Tématem, proč právě mladí muslimové sunnitské verze jsou ochotni k tak explozivnímu ukončení své pozemské existence, se podrobně zabývá významný publicista Thomas L. Friedman v pojednání „Chudoba sebedůstojnosti a bohatství hněvu“ (The New York Times, 15. 7. 2005). Tvrdí, že na přetváření v nihilistického ultraradikála se podílí několik faktorů. Jedním z nich je fundamentální skutečnost, že Evropa, na rozdíl od Ameriky, kontinentu přistěhovalců, není onen melting pot, „tavící hrnec“, kde nový příchozí získá, osvojí si novou identitu. Tito muslimové, odříznutí od svého původního prostředí, řeči, kultury (což je ovšem případ všech emigrantů) se v Evropě obtížně asimilují a snadněji pak podlehnou vábničce nabízené džihádské identity. Cítí se pokořeni evropskou civilizací, kterou ovšem pokládají za morálně podřadnou, však v takovém přesvědčení byli vychováváni, a najednou kolem sebe na každém kroku vidí, že ona údajně méněcenná civilizace funguje daleko lépe než ta jejich islámská, která se brání smysluplným reformám už od 12. století, a teď, vzdor někdejší historické slávě a zásluhám a vzdor nynějšímu ropnému bohatství jsou na úplně nejspodnějším stupni světového vývoje.

Útěchu, povzbuzení nacházejí v mešitách. Tam se jim vysvětluje svět jako válečné kolbiště, v němž proti věřícím stojí všichni ti nevěřící. Toto světové neznabožství, ohrožující islám, má mnoho tváří – sekularismus, kapitalismus, imperialismus, globalismus, liberalismus, feminismus, dekadence, všechny nemravnosti, které přináší hříšně tolerantní pluralistická demokracie urážející islám. A ďábelským záměrem bezvěrců je okupace muslimských území, zmocnit se jejich bohatství, zničit islám - a invaze Iráku to přesvědčivě potvrzuje. Naskýtá se ale možnost postavit se proti tak satanské hrozbě - stát se bojovníkem, mučedníkem, k velké potěše Alláha, radostně se podílet nejen na džihádu, ale i následně na slastech posmrtného sexu s přidělenými pannami v ráji (počet 72 zůstává nezměněn). Bez velkých obtíží se pak najdou dobrovolníci, třeba i nedostatečně indoktrinovaní, pro něž heroická představa stát se „mučedníkem“ (martyrem), odpálit se a do pekel smést co největší počet nevěřících psů, se stane tzv. fad čili móda, něco kýženého, přitažlivého.

Mao Ce-tungovi se přisuzuje rčení (prezentované v několika podobách), jak že přirovnával teroristy k rybám, hovícím si, úspěšně působícím v moři demokracie. Svatá pravda: v jiném vládním systému, za tyranů, například za Hitlera či Stalina, by jim kvapně sklaplo. Však oni sami měli na teror monopol.

Evropské státy reagovaly na nebezpečí islámského fanatismu šnečím tempem a s rozhodností Hamleta. Převládala malá mezistátní spolupráce bezpečnostních složek. I po masakru v Madridu (11. 3. 2004) euroúřad, zřízený za účelem potírání terorismu, měl všeho všudy tři zaměstnance. Velká Británie byla tradičním útočištěm radikálů, běženců, prosazovatelů i značně destruktivních záměrů. Britům se dařilo přímo vynikat v jejich gentlemanské velkorysosti. Americká F.B.I. se je léta snažila přesvědčit, že se svou bezbřehou tolerancí si hodně zahrávají s ohněm. Například v březnu 2005 pustili na svobodu ultraradikálního kazatele Abu Qatadu, pokládaného za ideologického vůdce al-Kajdy v celé Evropě, též bývalého rádce Mohammada Atty.

Tato tolerance dodávala váhu předpokladu, že se jedná o druh appeasementu se záměrem pacifikovat domácí radikály, kteří pak budou vybíjet svou fundamentalistickou energii jen za hranicemi. Washington se velmi zajímal, neboť tito v Británii narození muslimové, s nárokem na bezvízový vstup na americkou půdu, znamenali značné bezpečnostní riziko. Jak se brzy ukázalo, nákup domácího klidu byl jen dočasný.

Záruky občanských práv za všech možných okolností, prosazovaných ad absurdum, se pak blíží svou tolerancí k návodu jak spáchat celonárodní sebevraždu. Případ šejka Omara Bakri Mohammeda, nadále se těšícího neomezeným občanským svobodám: V osmdesátých letech uprchl z rodné Sýrie a do Anglie přijel v roce 1996. Obdržel politický azyl a teď již devatenáct let žije ze státem mu poskytované sociální podpory. Britské státní občanství ale nedostal, což komentoval slovy „Nechci se stát občanem pekla.“ Pokládá se za následovníka Usámy bin Ládina a nepřetržitě se ve svých kázáních domáhá svaté války proti hanebnému Západu. Podněcuje k násilí, velebí mučednictví, vábí mladíky rozprávkami o erotických slastech v ráji – sladkými polibky a radovánkami v bazénu s přemnoha ženami, a vychvaluje smrt v islámském boji jako vstupenku do ráje. „Naši muslimští bratři v cizině jednoho dne sem přijdou, zde se toho zmocní a my budeme žít v islámu v důstojnosti,“ citát tohoto velebného pána, který jsem tu doma našel v archivu, uveřejněno v The New York Times 26. dubna 2004 a psáno v průmyslovém městě Lutonu nedaleko Londýna, tam, odkud šejkem Omarem vábení mládenci z Leedsu o rok později odjeli vlakem zabíjet do tolik tolerantního Londýna.

Britská justice se do dne 7. 7. 2005 vypořádávala s teroristy takto: 800 osob uvězněno na základě Terrorism Act of 2000, 121 zažalováno, 21 odsouzeno.

Velkorysost s udělováním azylu prozatím též doplňovala neochota britských úřadů provinilce deportovat, respektive vydat k potrestání na žádost jiného státu (čili extradice). Jsou z toho soudní tahanice s procedurálními odvoláními a odklady ad infinitum. Muhammad al-Gerbouzi, veterán bojovník v Afghánistánu, který plánoval útok v Casablance v květnu 2003, v němž přišlo o život 45 lidí, dosud nebyl vydán do Maroka. Francie se už deset let snaží dostat k soudu Alžířana Rachida Ramdu, obviněného z účasti na bombovém útoku v Paříži 1995. Mustafa Setmarian Nasar, další terorista, obviněný z plánování masakru v Madridu, přísahající věrnost Usámu bin Ládinovi, teď žije v severní čtvrti Londýna a živí se jako editor radikálního islámského časopisu Al Ansar.

Islám se tedy s rostoucí vervou ze svého rodného, tradičně mizerně spravovaného prostředí, šíří do Evropy k nenáviděným neznabohům Západ podvracet a při té příležitosti inkasovat štědré sociální požitky. Naštěstí pro Českou republiku, al-Kajda prozatím soustřeďuje svou energii k útokům na velké státy. Ovšem není všem dnům ještě konec.