Zaří 2005

Causa Spravedlnost

Eduard Vacek

Koordinační centrum Generální prokuratury ČR (dále KC GP ČR) se počátkem devadesátých let obrátilo na veřejnost, zejména k pronásledovaným osobám, členům Konfederace politických vězňů a mlčícím svědkům, vězněným a týraným osobám v 50. letech i pozdějším období s žádostí o upřesnění konkrétních jmen mučených a umučených obětí, nebo jinak tragicky zmrzačených v lágrech i mimo ně. Byl zájem vyhledávat podrobná svědectví příbuzných obětí, spoluvězňů, případně i strážců, správců objektů nebo policistů, kteří dosud neztratili paměť a svědomí. Aktéři výzvy byli přesvědčeni o tom, že i jedna objasněná vražda vrhne světlo pravdy i částečné zadostiučinění na desítky dalších, kde utrpení zůstane navždy němé a svědkové již nepromluví. K tomuto účelu byly rozeslány pro spolupracující osoby dotazníky s konkrétními otázkami, které byly zaměřeny na důležité informace pro objektivní šetření.

Otázky, které KC GP ČR pokládalo pamětníkům událostí:

1. Byl jste vězněn v jednom nebo postupně ve více táborech (věznicích?)

2. Kolik Vás bylo na cele, chodbě, patře, a jaké jste měli vzájemné vztahy?

3. Máte zkušenosti z korekcí, co hlad, pracovní vyčerpání a lékařská péče?

4. Jaká byla pracovní doba, „převýchova“ a pod?

5. Byl jste svědkem očividné vraždy, nebo jasného mučení?

6. Byli jste špiclováni a jak se k Vám chovala StB po propuštění?

7. Pro evidenci případů perzekuce uveďte prosíme své jméno, příjmení, rodné číslo a

současnou adresu.

Zde jsou svědectví některých bývalých politických vězňů o poměrech ve výkonu vazby a trestu v padesátých letech pro Koordinační centrum Generální prokuratury, zaznamenané v roce 1993

Plk. Jan Prokop

Jako příslušník zahraničního letectva RAF jsem prožil celou válku od začátku až do konce na frontě, nejdříve ve Francii, pak v Anglii a v Africe. V komunistických vyhlazovacích táborech jsem prožil 17 let – 203 měsíců. Z Leopoldova jsem byl propuštěn po 17 letech 25. června 1966 na základě rozhodnutí generálního prokurátora č. j. T 504/50 pro porušení zákona v můj prospěch.

Za okupace nacistů jsem měl dva bratry a starou maminku v nacistickém koncentráku jako rukojmí za moji účast v zahraničním odboji. Vdaná sestra po zatčení se nervově zhroutila a v roce 1942 zemřela.

Prohlašuji ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého – Pán je mým svědkem, že vše, co je zde psáno, jsem prožil a celých 17 let jsem nevinně trpěl. Ve výkonu vazby a trestu jsem byl od podzimu 1948 na Pankráci, v trestnici na Borech od ledna 1949 až do 15. května 1950.

Koncem dubna 1950 byl uměle vyprovokovaný proces tzv. „Bory“10. Při vyšetřování na StB mně bylo řečeno, že kdyby se jednalo o politický případ, tak by to vyšetřovali, ale že vyšetřování si vede ministerstvo spravedlnosti samo, tak oni s tím nemají nic společného. Případ vyšetřovaní na Borech vedl náměstek ministra spravedlnosti plk. Klos společně s velitelem Borů, sadistou Františkem Šafařčíkem. Z StB mne za dva dny převezli zpět na Bory, kde mně dali rovnou do korekce, kde jsem prožil to nejhorší utrpení, jaké snad může být. Tam jsem byl ve vyšetřovací vazbě. Denně jsem byl po ránu bit zločinným komandem dozorců, kteří v té době ovládali celé Bory. Dole v korekci byl každý den naplněn strašným řevem vězňů z druhých cel, jak tam toto komando řádilo. Toto zločinné komando – jmenovitě: Miloš Brabec, Vasil Račko, Václav Trepka, Václav Valm, Šimon Šepík, Jaroslav Tichý, Viktor Bartoš a také jsem mezi nimi viděl zástupce Františka Šafarčíka, Stroina a Potužníka. Bylo jich někdy i více. Tito měli moc a také v té době bylo mnoho vězňů ubitých k smrti.

Já jsem byl několikrát těmito zločinci úplně dobit– ponejvíce Račkem. Měl na ruce otočený řetěz, mlátil mne hlava nehlava. Bylo mně vyraženo šest zubů a páteř krční – dva obratle přeraženy a celé tělo dokopáno. Jeden den, myslím, že to bylo začátkem května, po opětném zbití, jsem ležel na zemi a tito dozorci zůstali stát mezi dveřmi cely a vyprávěli mezi sebou: „Dnes máme moc tady, tu samou moc, co má vláda v Praze a nám nemůže nikdo poroučet.“ Ano, nikdo nemohl jim poroučet a tak oni mohli tato zvěrstva a ubíjení vězňů k smrti provádět, neboť je nikdo nekontroloval. To se odehrávalo každý

den, po celou dobu, než nás odvezli k soudu.

Jednoho pozdního večera mezi 4. a 8. květnem 1950, kolem 21. hod. přivedli na vedlejší celu č. 3 neznámého vězně. Tento zločinný gang jej začat bít, byl to šílený řev oběti, který nelze vylíčit. Bylo slyšet lámání kostí, až nebohá oběť řev snižovala, pak přešel v chroptění, až nastalo ticho. Jen jsem zaslechl, jak někdo ze zločineckého gangu říká: „Podívej se vedle, zda-li ta svině spí“. Byl jsem přimražený a jen jsem slyšel svůj silný tlukot srdce. Po chvíli světlo z baterky zhaslo a špehýrka zapadla, pak se mně ulehčilo. Všichni odešli a asi tak za dvě hodiny jsem zaslechl tlumené kroky, odemknutí vedlejší cely a zvuk, jako když jsou položeny nosítka. Jelikož to bylo již v noci a bylo úplné ticho, slyšel jsem, jak nějaký hlas říká: „Ten je zřízen a už je hotový.“ Pak jej odnesli, slyšel jsem zamčení kobky a pak i zacvaknutí katrů. Toto svědectví vydávám, aby bylo známo, jaký strašný zločinecký gang se v těchto letech v trestnici na Borech nacházel.

Naproti cely, kde jsem byl, se nacházel Standa Broj, poslanec lidové strany. Ten mně řekl v autobusu, když nás převáželi z Plzně na Pankrác: „Jendo, tys tam strašně křičel“ a já jsem mu na to řekl: „Stando, tys tam křičel a úpěl taky.“ Na to mně odpověděl: „Já vím, ležel jsem dobitý na zemi a Šafarčík do mne kopal jako do psa.“

Stejné utrpení jako já prožíval několik cel vedle mne mjr. Josef Bryks. Když nás po tomto monstrprocesu vedli oba společně spoutané v řetězech s ostatními, řekl mně: „Než žít ještě nějaký čas v těchto borských katakombách v té hrůze a utrpení, tak kdyby nás měli popravit, což by byla stejně vražda, bylo by to pro nás vysvobození z toho pekla.“ Celý tento proces byl naplněný nejtěžšími vraždami jak politickými, tak justičními.

Ještě téhož roku v říjnu 1950 jsem byl znovu z Vojenské trestnice v Opavě převezen k výslechu do pověstného „domečku“ na Hradčanech. Bolestmi jsem trpěl celé měsíce, když jsem se dostal k lékaři – vězni, tak vše skončilo nějakým práškem. Zde na Hradčanech jsem žádal ošetření, neboť mně hnisaly kořeny zubů vybité na Borech. Během vyšetřování mne nikam nepředvedli. Bestiální zacházení na „domečku“ vedlo k dalšímu zhoršení mého stavu. Musel jsem psát celé noci bez spánku něco, co bych si musel vymyslet. Vzhledem k tomu, že jsem nenapsal nic, tak mne po ránu zločinecký velitel domečku Pergl za pomocí strážných několikrát zmlátil pendrekem a přitom vykřikoval nejhnusnější nadávky. Když mě někdy v noci nechali spát, ruce musely být venku na pokrývce. V cele byla zima, stalo se mi, že jsem ve spánku složil ruce pod deku. Do cely vtrhla stráž, vybraní lidé, strhli ze mne pokrývku a já musel v zimě do rána chodit nahý od okna ke dveřím. To se opakovalo mnohokráte – znovu opakuji - venku byl mráz.

Kolem 23. prosince mne odvezli do nemocnice v Krči na zubní oddělení, neboť jsem měl veliké bolesti. Lékař, který mne přijal, se choval jako křesťan. Nařídil pověstnému veliteli Perglovi, aby mně sundal pouta a ihned mne nechali v nemocnici. Ten se mu vysmál a řekl, aby mně dali něco pro zmírnění bolesti, že mne zítra odvezou zpět do Opavy. V Opavě jsem chodil s eskortou mnohokrát do nemocnice na zubní oddělení, kde se mně dostalo od ošetřující lékařky nejlepší péče. Kořeny zubů mně museli tahat bez umrtvení, neboť žádná injekce nezabrala na hnisající dásně.

V roce 1952 jsme všichni vojáci byli převezeni z Opavy do Leopoldova. To byl stejný vyhlazovací koncentrační tábor, jako Bory. Velitel Leopoldova Balint k nám při převzetí na samotkách prohlásil: „Tady zdechnete všichni a odtud půjdete jen nohama napřed.“ Na celách byly jen poloviční dávky, okna zavřená a cela se musela umývat nesčíslněkrát denně, vzduch byl k zalknutí a při každém kopnutí dozorce do dveří cely, museli jsme ihned skočit pod okno a dělat dřepy – tisíce a tisíce dřepů jsme museli vykonat denně do úplného vysílení. Šikana při tom byla hrozná. Během několika měsíců pobytu v těchto celách vypukl břišní tyfus. Po zásahu zdravotní komise byla otevřena okna po celý den a začaly denně půlhodinové vycházky, přestalo několikeré umývání podlahy. Byla zřízena pracovní komanda a začali jsme stavět halu. Mluvilo se o tom, že toto bestiální mučení bylo vybráno podle knížky „Továrny na smrt“ vydané po skončení války u nás a týkalo se bestiálních zákroků nacistů v koncentračních táborech. Šikana byla stálá a mnoho lidí dostalo tuberkulózu. V roce 1956 mi byl v Leopoldově operován na nerv sympaticus – bylo to v důsledku korekcí a mučení v chladu a zimě. Proti bolesti jsem užíval různé léky, neboť, jak každý lékař – vězeň, říkal: „Tady se neléčí, tady se jen udržuje stav tak, aby pokud možno člověk přežil.“

Případy ubití mnoha vězňů na Borech byly v roce 1968 vyšetřovány protokolárně a nacházely se u vojenského prokurátora plk. Buriana v Plzni. Případ vraždy rolníka Žídka z Mokrouše v roce 1950 orgány StB byl rovněž vyšetřován v tomto roce. Po vpádu okupačních armád do vlasti byli však tito vrazi propuštěni a jak prohlásili: „Bratři přišli, a zachránili nás.“

Josef Slavíček

Byl vězněn od roku 1949 – 1950 v Brně – Cejlu, 1950 – 1951 v Plzni Borech, odsud byl v prosinci 1951 převezen do Leopoldova, kde byl uvězněn do února 1955. Od roku 1955 až do května 1960 byl vězněn v jáchymovských dolech v táboře Svatopluk a Rovnost.

Byl jsem zatčen v listopadu 1949, vyšetřován jsem byl v Brně a v Klatovech. Způsoby vyšetřování jsou dostatečně známé a ani já jsem nebyl výjimkou: vyražené zuby, rozbité nohy a pod. Odsouzen jsem byl v roce 1950 Státním soudem v Brně na 25 roků a byl jsem převezen na Bory. Zde jsem pracoval v řemínkárně a dral peří. Ubytován jsem byl na oddělení A - samotky, kde jsme byli tři na světnici a pytel peří. Prostředí bylo velice špatné, zvláště když se v zimě málo topilo, takže se peří dalo obtížně udržet v prstech. Dozorci byli většinou krutí a sprostí, zvláště Brabec, Trepka a velitel věznice Šafarčík.

V prosinci r. 1951 jsem byl převezen do Leopoldova. Jeli jsme celý den autobusem, nákladní auto a anton – celkem 110 osob. V Leopoldově nás ubytovali na nových samotkách, kde byl režim ještě horší než na Borech. Přes den jsme si nesměli sednout, jen stále chodit, nebo umývat podlahu, třeba třikrát denně. Podlaha byla stále vlhká. Když dozorce zjistil, že se vězeň zastavil, tak musel dělat dřepy třeba až do vyčerpání. Zvláštní zloduch byl vězeň Hepnárek, který dělal chodbaře a upozorňoval dozorce, nebo sám uděloval trest dřepů.

Pracovalo se na bourání různých objektů (opevnění, kostel, aj.) uvnitř pevnosti a dělala se nakloněná rovina od obvodových zdí dovnitř, kde se potom připravovalo ostřelovací pásmo a stavěly se věže. Později probíhala výstavba dalších objektů – hal a kotelen. Dozorci byli vesměs zlí, zvláště tzv. partyzán, který nás šlehal při ježdění s károu vrbovým prutem, který si vždy ráno přinesl, dalšími byli Hvízdavý Dan a Bočuj. Rovněž zde byli použiti pro dozor vězni, vedoucí skupin, kteří vězně popoháněli a udávali, Siracký a Rys. Dostat se na ošetřovnu bylo pro člověka s vnitřní chorobou problematické. Náčelník Bíliny se při raportu ptal: Co vám je? A buď pustil a nebo udělil trestní dávku jídla. Byl jsem svědkem, kdy starý člověk řekl, že potřebuje prášky, že má anginu pectoris – dostal týden trestní dávku jídla, druhý den ho odnesli na ošetřovnu v komatu.

Na Štědrý den v roce 1951 jsem pomáhal v kotelně, když po večeři (ke které byl hrníček čaje a jeden rohlík) přišel na kontrolu náčelník Palint se svým zástupcem a ptal se, jaké máme stížnosti a přání. Nechtěli jsme nic říci. On nás však vybízel a tak kolega, který byl Slovák, řekl, že by nás potom dal do bunkru. On se zaručil čestným slovem, že ať povíme cokoli, nic se nám nestane. Řekli jsme tedy vše od zacházení dozorců, stravy, ošacení, lékařského ošetření apod. Bylo patrné, jak ho to rozčílilo, řekl, „zasloužili byste nejméně měsíc bunkr, ale dal jsem slovo, pamatujte si však, že již nikdy a nikomu něco podobného nebudete mít možnost opakovat,“ bouchl dveřmi a odešel.

V Leopoldově byla strava velice špatná a chleba jen 20 dag na den až do jara 1953, kdy se vše zlepšilo.

Antonín Raiskub (důstojník)

Vězněný Na Špilberku, v Plzni – Borech, v pracovním táboře Horní Bříza, opět v Plzni – Borech, ve vojenské trestnici v Opavě, v pracovních táborech na Jáchymovsku, vojenském táboře šachty 14, v Ležnici, ve Svatopluku a opět v Ležnici.

Antonín Raiskub se po udání spoluvězněm za nepovolené rozšiřování zpráv dostal do korekce ve věznici Plzeň – Bory. Vyšetřován a mučen byl politickým zástupcem Šafarčíka, po raportu skončil v korekci se střídáním dnů postu a temné komory. Tvrdé lože mu bylo zajištěno trvale a v nepostních dnech i s polovičními dávkami jídla. Od trestních tzv.„býkovcových“ výprav komanda Brabce, Trepky a vedoucího kuchyně, jej zachránila dočasná nepřítomnost Miloše Brabce, který tyto výpravy zřejmě organizoval. Po konci trestu byl převelen ze společného oddělení na samotky, kde se dralo peří.

Největší hlad prožil Antonín Raiskub právě na Borech, kde byli vězni postihováni sníženým přídělem jídla při nesplnění pracovní normy. Kromě snížení stravní dávky na polovinu, byli vězni postihováni zakázáním dopisů, balíčků, návštěv.

V Ležnici byl pan Raiskub postižen vředy na dvanáctníku. Měl křečové záchvaty, krvácení a vše co tuto nemoc provází. Nebyl mu povolen rentgen, vyšetření, či léčení v nemocnici. Při této nemoci musel fárat na tři směny a jako narážeč odtahat za směnu tuny materiálu. Jako jediný lék mu byla povolena místo chleba veka. Na šachtě 14 se jednou nepodařilo splnit pracovní normu (cyklus: navrtat, nechat odpálit a vytěžit). S mokrými fáráky musel bez jídla zůstat v šachtě další směnu a pokračovat v práci. Pokud vzpomíná na mučení, vybaví se mu Ležnice, tvrdá zima, mráz, půl metrů sněhu. jdou z lágru na šachtu, na směnu, v zahradě u velitelství stojí tři živí sněhuláci, příslušníci křesťanské sekty - snad jehovisté, či baptisté. Prý odmítli sfárat a vůbec pracovat s uranem, který chápali jako materiál pro válku. Zasněžení a nazí tam stáli několik dnů. Potom náhle zmizeli, prý je odvezli jinam, aby nenarušovali pracovní morálku.

A. Raiskub byl zatčen na základě udání u vojenského útvaru, kde sloužil. A pokračovalo po dobu celého věznění. Nejhůře bylo v Plzni na Borech, a v Ležnici.

Thdr. Antonín Huvar

Byl vězněný ve Zlíně, Uherském Hradišti, na Borech, v Libkovicích, Jiřetíně, Mírově, v Mladé Boleslavi, Kartouzích, v uranovém dole Tmavý důl a na samotkách v Kartouzích. Vzpomíná na jednání bachařů, které bylo někdy nelidské, kruté a zákeřné. V korekcích na Borech byl vícekrát delší dobu. Byl nelidsky týrán, mlácen pendrekem, býkovcem, zažil kopance, byl bez vycházek, bez možnosti raportu i lékařské péče, někdy jen se džbánkem o jednom litru vody, se záchodovým hrncem, podřízený celodenní šikaně, za řevu, byl nucen cvičit až do vysílení.

Co se týká krutostí na Borech, touto vynikali zvláště František Šafarčík, Strojín, Václav Ladman, Václav Valm a Václav Brabec. Zvířecím způsobem si počínal zvláště Václav Valm, který Antonínu Huvarovi způsobil trvalé následky na zdraví.

„V létech padesátých celého půl roku v korekcích mlátili všichni, kdo měli službu nebo ruce. Byla to hudba bolesti a řev těch, kdo i několikráte za den byli nelidsky mláceni i kopáni. Mimoto jsme museli o hladu cvičit a cvičit, až jsme padli.

„Na šachtě Tmavém dole, jsem byl svědkem hrozného zacházení s Vojt. Basovníkem, knězem, který krátce po tom zemřel. Byl jsem jediný přítomen při lékařském zákroku Dr. Fruwirta (bez narkózy, s kouskem dřeva v zubech jej operoval a vysmíval se mu: „ Ukaž,faráříku, kolik vydržíš“. Kbelík hnisu mu již vytlačil z naříznutých ran na obou stehnech. Bez nemocnice ve špíně na lágru, ve Rtyni. Následovala smrt.

Pokud se dralo peří, pracovalo se až do 18. hod. aby se něco stihlo, jinak podle norem. Na samotkách bylo nutno pracovat bez konce, kromě spaní po celý čas. Hladu jsem si užil bohatě, mlácení co možno nejčastěji na Borech. Převychovatelé byli většinou primitivní, debilní, hrubci, uráželi a dělali vězňům naschvály, kradli věci i z vánočních balíčků.“

Byl často svědkem mučení, zvláště při vyšetřování v Uherském Hradišti, na Borech v korekci, sám byl často nelidsky týrán, v jeho cele vedle něj nelidsky ubili v červnu 1950 majora Bednaříka, rozbili mu tvář a celá záda. Ještě v roce 1989 byl jeho byt v Orlové vykraden StB, posbírali mu všechno co bylo cennější z jeho osobního majetku.

Nohel Ján

Byl vyšetřován na Cejlu vězněn v Brně, v Plzni–Borech, v Táboře XII, Rovnosti, Bytízu. Poté, co se nedovoleně podíval z okna, byl potrestán celý týden poloviční dávkou jídla. Vzpomíná na dozorce Miloše Brabce, který běžně tloukl vězně. Facka nebyla považována za bití, ale za běžný výchovný prostředek. Za nejhorší práci považuje draní peří. Za nesplnění denní normy byl uložen trest snížení dávky jídla.

„Ve vyšetřovací vazbě v Brně, na podzim 1949 nás bylo na cele 7 – 12. K výslechu nás přiváželi na Příční. Referent Daniel byl známý svými metodami: klečení na židli, bití po patách, předpažení, na rukách s psacím strojem, nějaká ta facka. Byl mezi námi Antonín Daněk, ten si však Daniela chválil, nedostal od něho ani facku. Byl u něho na výslechu čtyřikrát, prý dostal i cigaretu. Později mně nabídl, abych pomohl jeho bratru Karlovi, aby nedostal provaz, že toho má moc. Oba bratři o sobě málo věděli, Antonín pracoval ve Zlíně, Karel studoval v Brně. Vše u soudu přiznali a po soudu, kdy jsme se sešli ve společné místnosti, kde byli též rodinní příslušníci, tak jejich maminka plakala, že oba dostali trest smrti. Oni se tomu smáli a říkali, že to bylo všechno vymyšlené a nebyla to pravda. Jeden druhému říkal, co sdělil soudu a co bral na sebe, aby pomohl tomto druhému. Oba byli popraveni dne 14. 10. 1950.

MUDr. Jaroslav Chvátal

Byl vězněn ve vojenských věznicích Volary, České Budějovice, Tábor, Pankrác, Plzeň–Bory, v pracovním táboře Horní Slavkov–důl Ležnice a v Jáchymově – v táboře R–I. V táboře Ležnice byly umístěnépalandy, takže na světnici bylo 26 – 30 postelí. V únoru 1951 byl převezen z Borů do uranového lágru Ležnice–Horní Slavkov. Druhý den na nástupišti z něj velitel tábora Václav Laur a jeho zástupce „Čepička“ vyrobili horníky a Jaroslav Chvátal byl určen jako lamač. Ihned po sfárání byli nuceni plnit tvrdé normy, které určovali civilové. Pracovali až 16 hodin denně bez jídla a pití. Za neplnění norem byla poloviční strava. Pracovní doba trvala až do splnění úkolů. Vyfárat směli až po souhlasu civilního dozorce; na stížnost, že je vysílen a od rána od sfárání bez jídla, bylo mu odpovězeno: „Měl jste makat a mohl jste vyfárat na oběd. My vás naučíme dělat a tak vás předěláme na pracujícího člověka.“

V Plzni-Borech viděl, jak bachař Miloš Brabec na chodbě surově bil a kopal do vězně, ten upadl, znovu byl kopán do břicha a obličeje, až z něho stříkala krev. Později se dozvěděl, že dotyčný vězeň bojoval za války v západní armádě. V táboře Rovnost–I: velitel tábora Paleček nechal sedm vězňů bez ustání chodit mezi vládním barákem č. 7 a barákem č. IV ve dne v noci bez jídla a pití. Vězni postupně vysílením a chladem odpadali (údajně byli odváženi do vězeňské nemocnice). Pět dnů vydržel poslední. V nemocnici tři zemřeli. Zprávu podali vězňové, přicházející do tábora z vězeňské nemocnice. Důvod trýznění: Vězni odmítli fárat a těžit uran k výrobě atomových zbraní.

Tábor Rovnost I: velitel Paleček, zástupce „fešák“, vysoké pracovní nasazení. Trýznění hladem a zimou. Pro jednu světnici byl příděl nekvalitního uhlí jedna lopata. Nosili jsme si ze šachty „doláky“ na přitopení. Velitel stráže „Vykloubená prdel“ dal rozkaz vysvléci fáráky (mráz -20°C) dřevo z rukávů vyndat a nechal nás stát do půlnoci v promočených šatech mrznout na větru. Šli jsme spát bez jídla, kuchyně byla již zavřena).

Paleček – sadista zaslepeně nenáviděl inteligenci, zejména kněze a studenty. Vybral nás celkem sedmnáct, zavolal nás do kanceláře, tam nám přiděloval jednotlivé části – rajony, kde jsme museli denně udržovat pořádek. Já dostal rajon č. 17, bylo to bezprostředně u drátěného koridoru, kde se bez výstrahy střílelo. Plení trávy, kopání, uhrabávání. Za nesplnění – poloviční strava. V té době jsem dělal „mašináře“ vozili jsme hlušinu z R I na šachtu Eduard.

Jáno „Vysoké Tatry“ přiděloval chleba. Ten dostávali jen lamači, pomocníci a tesaři. Po nahlášení vězeňského čísla Jáno pravil: „Zatvorte dvere zvonka!“ Nedostal jsem žádný lístek na nákup chleba v kantýně. Hrozný hlad nás donutil vyměňovat smolinec za chleba, rohlíky a salám od civilů Při splnění normy bylo dovoleno v kantýně koupit týdně: 10 dag salámu, 500 g chleba a 250 g cukru. Hygiena: Výměna prádla jednou za 4 – 6 týdnů, jedno mýdlo s jelenem na koupání i praní prádla.

Jan Jelínek

Byl vězněn v Plzni–Borech, na Jáchymovsku, v táborech Svatopluk, Dvanáctka, Prokop, Ležnice, na Příbramsku v táboře Bytíz.

Na Borech byl z rozkazu velitele kpt. Šafarčíka, který byl bezohledným sadistou, který se vybíjel na politických vězních, 3 měsíce v korekci, kde se střídal: jeden den půst, druhý den tvrdé lože, třetí den temnice.

„Na Svatopluku byli ve výkonu trestu adventisté. Byli to chlapci odsouzeni proto, že jako vojáci odmítli sloužit se zbraní, což jim jejich víra nedovolovala. V táboře odmítali pracovat na těžbě uranu pro válečné účely. Za trest a ke zlomení jejich odporu byli postaveni jen ve spodním prádle pod „špačkárnu“, kde museli stát v mraze přes noc. Zda přežili, nevím.

Na dvanáctce jsem byl vždycky o volných dnech (vánoce a Velikonoce, státní svátky) ještě s několika dalšími politickými vězni, o nichž si bachaři mysleli, že působí na ostatní vězně, dáni do korekce, kde nás týral Vašek Bydžovský – Táborák.

Pokud jde o hlad , největší hlad ze všech táborů byl na Dvanáctce a to po celou dobu její existence. To proto, že augumenťák s potravinami kšeftoval. Při likvidaci tábora, když už nemohl zásoby, účetně již odepsané, odvézt, zničil. Mouku likvidoval tak, že ji poručil sypat do kanálu splachovat vodou. Tři kamarádi z našeho komanda to dělali. Spláchli 80 q mouky.

O tom, jak nelidské podmínky byly na Dvanáctce, uvedu jen to, že po celou zimu 1951/52 se v barácích netopilo. Byl jsem v komandu, které pracovalo na staveništi sídliště (výkopy, kanalizace, vodovod, komunikace). Na pracoviště jsme byli hnáni rozbahněným terénem, bláto nám nateklo do bot a v tom jsme zůstali po celý den. Po směně, která končila se až se setmělo, jsme přišli do tábora a tam jsme hodinu stáli při sčítání a pak nás pro potěšení honili zase v blátě po spodním táboře. V noci pak nás po několik měsíců po tragickém pokusu o útěk v říjnu 1951 pro zvýšení šikany dvakrát i třikrát za noc nechali nastoupit na sčítání a zase nás pohonili blátem. V botách jsme měli permanentně mokro a ohřáli jsme se a usušili je teprve na jaře, které tam přichází v květnu.“

Zdeněk Mikš

Od roku 1949 do roku 1962 byl postupně vězněn ve věznicích a táborech: Praha–Pankrác, Plzeň–Bory, Iľava, trestní tábor L, Vykmanov II, tábor Z, Bytíz.

Mnohokrát byl v korekci, především v trestním táboře L, kde byl náčelníkem Miroslav Píbl. V tomto táboře v důsledku podvýživy vážil pouhých 48 kg. Zde neměli jediný volný den, pracovali i o nedělích a svátcích a po skončení práce po návratu do tábora museli na nucené brigády. Lékařská péče byla minimální. Na Pankráci lepil pytlíky pro prskavky, pracovní doba byla neomezená, odvozená od plnění pracovních norem, jinak byla snížena stravní dávka. Na Borech práce pro Waldes – za odpracovaný den vydělal jednu Kč ve staré měně. Nejhorší podmínky zažil v táboře L – zde se zpracovávala veškerá ruda bez jakékoli ochrany. Byl zde minimální odpočinek při stálém pocitu hladu.

„Dne 13. 5. 1949 jsem byl účasten pokusu o odlet letiště Choceň. Jsem jediný, který tento pokus z jednoho letadla přežil. Mám prostřelenou páteř a projektil je dosud v plíci. Přitom příslušník SNB Josef Bernard zastřelil Vlastimila Klenovského a Hedu Prokopovou z bezprostřední blízkosti zezadu. Na Borech byl členy SVS Valmem a Brabcem zmlácen býkovcem spoluvězeň Pravomil Rajchl. Při pokusu o odlet z republiky z letiště Choceň došlo k tragédii, když se uvolnil z pout příslušník SNB Josef Bernard. Pokusu se zúčastnilo 5 leteckých vojenských akademiků vyhozených z letecké akademie proto, že nebyli členy KSČ. Šestou účastnicí byla snoubenka Vlastimila Klenovského. Těsně před startem soudruh Bernard z bezprostřední blízkosti zastřelil nejprve Vlastimila Klenovského, pak těžce zranil mne a nakonec zastřelil Hedu Prokopovou. Druhé letadlo odstartovalo, ale havarovalo u Sušice. Všichni přežili s různými zraněními. U Státního soudu Praha jsme dne 31. 8. 1949 dostali jedenkráte doživotně a třikrát po 30 letech těžkého žaláře. Na amnestii v roce 1960 byl propuštěn jen Jaroslav Valášek s nejvyšším trestem . Agilní Jiří Formáček o vlastní újmě (KS Praha z 21. 10. 1960) napsal, že je mne nutné považovat za teroristu, což takto nekvalifikoval ani Státní soud Praha,ani Nejvyšší soud v roce 1950. Valášek byl po odhalení skutečnosti, že byl potichu propuštěn, vzat asi za půl roku zpět do výkonu trestu a pak jsme byli na amnestii v roce 1962 propuštěni všichni. To už zase ,teroristou´ nebyl. Valášek je na seznamu agentů StB, už nežije.

K případu Pravomil Rajchl z Borů. „Byli jsme na společné cele a on jednou uslyšel hlas a poznal v něm svého spolubojovníka z východní armády a tak s ním prohodil pár slov. SVS od zdi nahlásil na oddělení, že se tam baví vězni, načež do světnice vtrhli jiní SVS a Raichla odvedli. Pak ho vrátili zmláceného býkovcem Brabec a Valm. Oba byli známými sadisty na Borech. Brabec nosíval býkovec v nohavici uniformy. Byl také velitelem korekce, která byla proslulá krutostí. Rajchl měl spodní část zad a hýždě nepředstavitelně zmlácené - jedna modrofialová podlitina s napnutou pokožkou. Reichlovi se později podařil útěk z trestnice Leopoldov a uprchl do USA.

František Heřman

Od září 1949 byl v samovazbě v StB Jihlava, od února 1950 v Plzni–Borech (trestní dávky při draní peří), od konce června 1950 v pracovních táborech v uranových dolech Ležnice, Svatopluk, Rovnost a Příbram.

Byl svědkem zmlácení vězně při příjmu na Borech, když mu z ruky vypadl cigaretový papírek. Tuto exekuci provedl dozorce Brabec, zmlácený vězeň byl odnesen. Zažil zastřelení vězně při útěku v Ležnici. Byl uvězněn disciplinárně za připravené útěky v bunkru Svornost, byl v korekci Klatovy, Vykmanov – tvrdírna rud (věž hrůzy) v Kartouzích , kde byl podřízen trestním dávkám za neplnění normy při navlékání rybiček pro cenovky, nebo stiskání patentek do kartonků.

Největší hlad zažil v bunkru na Svornosti a v samovazbě v Klatovech. Také, když byl v Horním Slavkově zavřený do komína, kde se pouze dalo stát na místě. Po té se zhroutil. Hladověl také na Borech, v Kartouzích i ve Vykmanově. Pracovní doba na Borech a v Kartouzích byla od světla do zhasnutí na večerce. V pracovních táborech 8 hodin s nástupy a cestami v sevřených útvarech převázaných ocelovým lanem. Po příchodu z práce musel absolvovat brigády v kuchyni, na rajonech v táboře (trhání trávy mezi oplocením atd.) Pracovalo se do soboty a mnohdy i v neděli.

Byl také svědkem zastřelení dvou vězňů na útěku na šachtě Svatopluk. Dozorce, který střílel, neznal jménem, ale v té době měl službu u těžní věže dozorce Martínek, který věděl, kdo prchající vězně zastřelil. Po dobu trestu byl špiclován retribučními vězni i kriminálními živly, kteří přáli politickým vězňům vše špatné.

„Byl jsem svědkem fyzického násilí na Borech ze strany dozorců Brabce, Nováka a Kramela, kteří vedle stálého řevu vězně fackovali, kopali při každé příležitosti, ponejvíce v korekcích odkud byl denně slyšet řev, hlavně večer. Do korekce se dostal také bývalý štábní kapitán letecké čs. perutě v Anglii za to, že nás učil anglicky. Juksem dostal obdobně jiný disciplinární trest, neboť když jsem byl u raportu, korekce již byla plná. Po třech nedělích se štkpt. Bartoš vrátil z korekce, byl k nepoznání. Vysedlé lícní kosti, do krve rozmlácená záda i zadek, hnijící zápěstí i maso nad kotníky od okovů.

Na dole Svatopluk jsem vycházel z dílny, ozval se náhle štěkot kulometu. Pak byl do tábora přivezen mrtvý vězeň, který šel přes dráty. Tohoto hodili dozorci polonahého na uhlí a celý tábor musel molem něho přejít. Celý vršek jeho těla byl provrtaný kulkami. Druhý vězeň zase ležel zastřelen v koupelně na podlaze. Oba nám ukázali pro výstrahu.

Byl nalezen vězeň, který již nemohl vydržet špatné zacházení a oběsil se v dobývce uranových dolů. To jsou jen malé ukázky z mnoha dalších podobných případů, které jsem zažil.“

Jaroslav Lukeš

Byl vězněn na Pankráci, na Borech, ve Vykmanově, pracovním táboře Rovnost, Bytíz, Iľava, půl roku v izolaci v Leopoldově.

V korekci zažil bití od komanda Brabce, Trepky, a dalších. Vysoká norma při draní peří se nedala splnit, prožil trestní poloviční dávky jídla, Lékařskou péči hodnotí jako bídnou. Na Jáchymovsku ve Vojanově pracovali nepřetržitě i v sobotu a v neděli, způsob práce jako ve středověku. Čistou smolku natloukali těžkými kladivy do barelů. Bez lékařské péče. V korekcích bylo mučení ke spatření denně.

„Dne 21. prosince 1951 se s kamarádem Karlem Morkusem pokusili o útěk z lágru Vykmanov. Večer, v 19. hodin, kdy byla už tma jsme bez jakéhokoli násilí, proklouzli přes strážnici bachařů. Oni ze strážnice za námi okamžitě neběželi, takže jsme měli náskok. Konečně jsme zahnuli do volného prostoru. Prvně po nás začal střílet bachař z budky oplocení. Byla tma, takže střílel naslepo. Už sto metrů v poli mě zasáhla kulka do zad, měl jsem průstřel plic. Po krátké chvíli jsem se svalil na zem. Po deseti až patnácti vteřinách přiběhl bachař a mě, bezmocně ležícího na zemi, střelil do hlavy ze vzdálenosti půl metru. Přiběhli další a udělali kolem mne kruh. Jelikož jsem nebyl v bezvědomí a pohnul jsem hlavou, jeden řekl: „Počkejte, on je ještě živý, já ho ještě dorazím“. Jeden z nich řekl: „To už je zvěrstvo“. Vlastně mně tím zachránil život. Po přenesení do ordinace lékaře-vězně, který se staral o první pomoc, přiběhl velitel lágru Malina a řval na lékaře, že mě nesmí ošetřit, že musím chcípnout. Lékař se nedal a nakonec mě dovezli do nemocnice v Karlových Varech. Tam mě doktoři vyléčili. Střela vlétla do hlavy 3 cm pod levým okem a na druhé straně za pravým uchem vylétla.

Již první noc na lůžku jsem ležel přivázán řetězy k nohám postele. Léčení trvalo 3 měsíce. Jako památku mám trvalé ochrnutí na půl hlavy.“

Václav Havelka

Po zatčení dne 2. 1. 1949 v Hodoníně byl převezen do věznice v Uherském Hradišti. Velitelem byl Horák, sadista a trýznitel. Bachař Šácha byl zlý, každému ubližovali a stále nadávali. Na světnici jich bylo 7, byl tam také jeden konfident, na kterého byli upozorněni. Pracovní doba byla od rána do večera, režim velice přísný, stále jen nadávky. Pracovní náplň: Svazovali provázky ze snopků, velice se u toho prášilo, nesměli větrat. Kdo nezvládl normu, měl poloviční stravu a hlad.

Po státním soudu v Brně dne 24. června 1950 byl odsouzen ke letům žaláře a 10 000 Kčs

pokuty. Jeho manželka byla odsouzena na 22 let a 10 000 Kčs pokuty. Po soudu byl transportem převezen na Bory. Vzpomíná na velitele Šafařčíka jako na tyrana, jeho chování k vězňům bylo horší než k dobytku. Na Borech dral peří, norma byla velmi vysoká – 0,5 kg. denně. Kdo ji nesplnil, měl poloviční stravu a hlad. Po 3 měsících byl přeložen do truhlářské dílny. Velitel stráže byl vlídný, uznalý.

„Když jsem byl na Borech v truhlářské dílně, jel velitel dílny se 4 trestanci do Prahy, kde zařizovali nábytkem nějaký sál pro ministerstvo. V té době ho v dílně zatupoval bachař Brabec, který určil jednoho vězně do korekce. Když se vrátil po 14 dnech do dílny, nemohli jsme ho poznat. Vykládal, jak byl ve dne i v noci bit pendreky až upadl do bezvědomí, byl polit studenou vodou a v bití zase pokračovali. Za 14 dnů v korekci zhubl o 15 kg. Spával na mokrém betonu někdy i nahý.

Z Borů jsem byl převezen do lágru v Ležnici. Tam byl velitelem Laur. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do truhlářské dílny, kde byl vedoucím vězeň Bauš. Velitel slušný alespoň na nás. Ti, co pracovali v dolech, si na něho také stěžovali. Laur mně před propuštěním na svobodu napsal posudek, v jehož důsledku jsem byl propuštěn již po odpykání 2 roků a 7 měsíců na podmínku, s tím, že budu pracovat 3 roky v těžkém průmyslu.

Je mi 83 let a už si nepamatuji na všechno, co jsem v kriminále prodělal. Trpím revmatismem a pohybuji se s francouzskými holemi; bez nich bych nebyl schopen udělat ani krok.

Pplk. Svatopluk Kráčmar

Byl odsouzen Státním soudem v Praze 12. 9. 1949 na 5 a 15 roků odnětí svobody. Byl zatčen 26. 5. 1949 a propuštěn na amnestii dne 9. 5. 1960.

Důvodem jeho zatčení byla účast na oslavě narozenin škpt. Ludvíka Vašíčka. V průběhu vyšetřování u obou soudů mu dokazovali jeho snahu integrovat republiku do Federace evropských národů. Většina bodů obžaloby byla vznesena po podepsání vyšetřovacího protokolu. Obviněný nebyl po celou dobu vyšetřování seznámen s obžalobou. Z vězení si odnesl neurastenický syndrom a silikózu. Lékařská péče byla zanedbatelná od retribučních vězňů - lékařů, kteří pohrdali člověkem a pokračovali ve svých zločinech. Kdo nesplnil normu, byl přinucen fárat i na dobu 24 hodin. Civilní zaměstnanci často spolupracovali s velitelstvím. Prodloužené směny byly bez odpočinku a bez stravy.

Ve věznicích a táborech panoval nepřetržitý hlad. Když ho eskortovali v roce 1951 z Borůk soudu na Pankrác měl na dveřích své kobky přes 160 trestních dávek. Bachař Evžen Stroin vpadl do cely a zařval: Patnáct! Chodbař připsal 15 trestních dávek, aniž bylo řečeno za co.

Když dělali povřísla z upotřebených provázků samovazačů, hledali zrníčka obilí, což bylo pro vězně vítaným zpestřením stravy. Na táboře Nikolaj odvažovali vězňům i brambory. Velitel tábora, kterému přezdívali pro jeho surovost „Šlechtický“, pořádal pro kolegy a nadřízené královské hostiny ze zásob určených pro vězně. Jejich účastníci odcházeli s výslužkou. U vězňů převažoval stav hladomoru.

Vězni si přivydělávali u civilistů tak, že jim za pecen chleba vyfedrovali rozrážku, nebo navrtali čelbu. Kdo nesplnil normu byl poslán zpět na pracoviště, kde byl tak dlouho, dokud normu nesplnil, bez jídla a odpočinku. Pokud se to stalo opakovaně, šel do korekce. Z korekce však fáral po tvrdém loži a poloviční stravě znovu do práce.

Nejhorší korekce byla na Borech, kde byl velitelem Brabec, alias Zubatá Rézi. Tento surovec každého přibylce přivítal surovou nakládačkou. Spolu s dalšími dozorci vnikali do cel a často zbili vězně do bezvědomí. Často je v noci probouzel nářek obětí, které trpěly na samotkách.

Nudnou směnu si bachaři zpestřovali tím, že se na chodbě korekce rozvinuli do rojnice a vypustili vězně z cely. Obušky a kopanci ho přinutili ustupovat ke zdi. Tam vězni nezbylo nic jiného, než kordon prorazit a situace se opakovala až vězeň padl. Bachaři se rozjařeně povzbuzovali jako při fotbalovém zápase.

Jednou z obětí „nočního honu“ se stal i mjr. René Černý. Stalo se to v roce 1949. O rok později byl pro přípravu hromadného útěku z Borů odsouzen k smrti a spolu s poslancem Brojem a dozorcem Petelíkem byl popraven. Proces byl vykonstruovaný velitelem věznice škpt. Šafarčíkem, por. Krameriem a por. Trepkou. Por. Kamer byl za zásluhy o tento vykonstruovaný proces jmenován velitelem věznice Pankrác.

Iniciátorem nočních honů v korekci byl nadpraporčík Pečený. Velitel věznice Bory byl škpt. Šafarčík, který byl nelidským sadistou. Osobně se účastnil represí s býkovcem, který často používat. Při trestním raportu byla jeho oblíbená dávka 3 x 12, což znamenalo 12 tvrdých loží, 12 dnů temnice a 12 půstů. Když se domníval, že vězeň odporuje, zvýšil dvojnásobně dávku.

K podivnému případu došlo na táboře Rovnost (1955?). Náčelník Vašíček, alias Fešák, jeho zástupce a několik příslušníků ostrahy jsou vinni smrtí Ladislava Poňara z Dobšic u Znojma. Tento odolný vězeň byl zavřený do korekce. Jeho hlasité protesty bylo slyšet po celém táboře. Několikrát vnikla do korekce skupina příslušníků, aby ho umlčela. Naposled pod vedením zasloužilého náčelníka. Z korekce se ozývaly zvuky zápasu. Když skupina vyšla, měla na svých uniformách bílé stopy vápna. Za určitou dobu vyšel z korekce příslušník a přivolal další. Pak přijel vůz a odvezl mrtvého Ladislava Poňara. Oficiálně bylo oznámeno, že se oběsil na roztrhané košili. Podle průběhu této tragické příhody, celý tábor nabyl nezvratného přesvědčení, že byl vězeň ubit. Zpuchřelé plátno vězeňské košile nemohlo jeho podsadité tělo unést.

Na sklonku roku 1951 spáchal sebevraždu oběšením na 1. patře Svatopluk Tichý,skromný mladý vězeň. Ranní směna vyfáral bez tohoto chlapce. Odpolední narážeči jej našli oběšeného na komíně, kde pracoval. Tento mírný chlapec nevydržel kruté podmínky tábora a zoufal si. Tyto podmínky vytvářel bezohledný příslušník „Andrej“ ve funkci pracovního referenta a příslušník „Ščot“ ve funkci bezpečnostního. Samozřejmě za benevolentního přihlížení velitele por. Zelenky. „Andrej“ trestal Svědky Jehovovy tak, že je postavil do vstřelovacího pásma ve spodním prádle a polejval je vodou. Bylo to v zimě. Chtěl zlomit jejich odpor pracovat proti válce.

Před mým příchodem do tábora Svatopluk se uskutečnil tragický pokus o útěk z dolu odvětrávacím komínem. Příprava a samotný útěk byl pod kontrolou StB. Vězni, dříve než odstranili mříž, byli rozstříleni čekajícími příslušníky. Chtěli se zbavit nepohodlného člověka.

Naše eskorta byla složena z mladých, rychle povyšovaných příslušníků, kteří byli schopni pro stranu vykonat všechno. Když pro nás nepřijelo auto, seřadili nás do čtyřstupu a eskortovali otevřeným terénem do tábora. Aby nás zastrašili, ostřelovali boky tohoto malého útvaru dávkami ze samopalu.

Nemohu nevzpomenout zbytečnou smrt Richarda Sovy, poslance za Národní stranu Zemského sněmu v Brně. Krásný, statečný člověk, plný vitálního optimismu. Onemocněl na zápal plic, nebyl uznán nemocným a musel fárat. Z ranní směny, myslím na šachtě Rovnost, jej vyvezli v hlubokém bezvědomí a krátce na to, zemřel. Příčina smrti byla jasná - odmítnutí základní zdravotnické péče. Lékař – retribučák, zdravotní referent - pologramotný příslušník.

V letech 1949 – 50 byl velitelem rovnosti poručík s přezdívkou „Paleček. Byl to mnohonásobný vrah. Jeho poslední oběti byli dva vězňové, kteří se ukryli na šachtě s nadějí, že naleznou útěkovou cestu ven na povrch, na svobodu. Jejich poslední úkryt byl odhalen. Vzdali se a sestupovali po žebřících těžebního komínu dolů. Na chodbě byli dávkami samopalu „Palečkem“ a dalšími příslušníky zavražděni.

„Paleček“ se stal později velitelem dálkových eskort. Tento surový vrah se upil.

Při založení tábora Nikolaj se osazenstvo tábora skládalo z kriminálních zločinců a retribučních vězňů. Politických vězňů bylo asi deset procent. Velitelství s osvětářem, kterému jsme přezdívali „Hnusák“ nebo „Děcko je všecko“, organizovalo z těchto kriminálních asociálů bojůvky pro vedení „třídního boje.“ Tyto bojůvky vnikaly do světnic politických vězňů, surově je bili až do bezvědomí, nebo je ukřižovávali na čela dvojitých kavalců.

Jeden případ za všechny: Jan Mátl, selský synek z Moravy, si odnesl trvalou újmu na zdraví, jako důsledek těchto nájezdů. Ještě po létech mu vyrážel hnis z pravého ucha po těžkém zranění hlavy. Později mu nabízeli okamžité propuštění, když změní výpověď původu zranění. Neučinil tak.

Na 1. máje tito „bojovníci za práva pracujícího lidu“ pochodovali táborem kolem kuchyně pod rozvinutými transparenty, na kterých byla nenávistná hesla z padesátých let, opilí vnikali do světnic politických a bili nevinné. Osvětář jim dal sud piva, který se čepoval v kolektivním sále, aby tak podpořil jejich zrůdnou aktivitu třídního boje. „Vy jste oběti kapitalismu, náš společný nepřítel je reakce!“

Situace se začínala měnit, když přibývalo politických, ale hlavně, když do tábora přišel příslušník II. odboje, parašutista, který seskočil do protektorátu z Anglie. Organizoval odpor a naučil politické sebeobranným chvatům. Zloději a násilníci byli schopni páchat své špinavé násilnosti, jen když měli převahu, a proti bezbranným. Byl konec násilí. Když se po letech jeden vrah, iniciátor pogromů, dostal zpět do tábora, prosil srocený tábor o odpuštění a obvinil velitelství ze všeho, co se stalo. Nebyla to účinná lítost, bál se odvety. Byl zavřený do korekce a v noci tajně odvezen. Ten báječný major, který nám

vrátil důvěru a sebevědomí se jmenuje Rudolf Pernický.

Asi v roce 1955 v táboře Nikolaj se uskutečnil hromadný útěk kolektivu asi 27 vězňů

podkopem z I. baráku do areálu kasáren Vnitřní stráže, která vykonávala ostrahu tábora. Stalo se tak na výročí Velké říjnové socialistické revoluce v listopadu. Po několika měsících byla většina útěkářů dopadena, mnozí s těžkými zraněními. Poslední byl zavražděn příslušníkem StB před rodným domem na Slovensku, asi 2 roky po útěku. Na tomto útěku byla jedna zvláštnost, že o jeho přípravě věděla velká část tábora a přesto byl utajen. Při útěcích byla k likvidaci použita speciální jednotka Javor. Tito tvrdí hoši bez zábran likvidovali útěkáře. Těžce zraněné dobíjeli ranou do týla.

Příběhů tragických z kriminálů by bylo bezpočet, ale byla to též doba krásného a člověčího přátelství, kdy jsme se vzájemně prostoupili ve schopnost pomoci jeden druhému až k sebeobětování.

Po propuštění z vězení jsem celou dobu pracoval v dělnických profesích: válcovna trub, slévárna, ocelárna, topič v energetice, na dole Heřman v OKR. Všude jsem byl sledován. Neměl jsem šanci získat zaměstnání odpovídající mému vzdělání.

Viníci - podle svědeckých výpovědí bývalých politických vězňů se na krutostech a na nelidském zacházení podíleli především tito příslušníci.

Bicí komando na Borech: František Šafarčík, Václav Brabec, Václav Valm, Karel Kraml, Zdeněk Novák, Václav Trepka, Šimon Šepík, Václav Potužník, Antonín Tichý, Evžen Stroin, Václav Mašek, František Cajthaml, Václav Ladman, Vasil Račko, Vyčichlo, Handrle. Toto komando se oblékalo do modrých montérek, vnikalo na cely a se slovy: „Neseme Vám pozdrav

od dělníků ze Škodovky“ surově tloukli vězně. O Františku Šafarčíkovi se tradovalo, že je

„specialista na rozkopávání holenních kostí“

TUA RES AGITUR (O Tobě, o Tvé věci se jedná)

Trestní stíhání bylo zahájeno na základě podnětu tehdejšího Koordinačního centra pro dokumentaci a vyšetřování násilí proti českému národu v období od 8. 5. 1949 do 31. 12. 1989 při tehdejší GP ČR zpracovaný touto institucí dne 2. 9. 1993 ČVS: KVV-51/10-93

Usnesení podle § 159 odst. 2 tr. řádu V Plzni dne 12. května 1994

Podle § 159 odst. 2 tr. řádu odkládám věc – případ prošetřování činnosti – páchání násilí a zákonu odporujícímu výkonu pravomocí veřejných činitelů – dozorců - příslušníků SVS Plzeň–Bory vůči tehdejším vězňům, umístěným v této věznici v letech 1949 – 1951, neboť trestní stíhání je nepřípustné dle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Výpis z odůvodnění:

Bylo zajištěno stanovisko bývalé GP ČR k výkladu ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zejména k vyřešení otázky aplikace amnestií prezidentů republiky na tento zákon. Uvedené stanovisko bylo vyšetřovateli doručeno až v současné době a to po několika urgencích přes současné Středisko pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu při ministerstvu spravedlnosti ČR. Podrobným vyhodnocením uvedených svědeckých protokolů shora vyjmenovaných svědků – poškozených bylo zjištěno, že v dané věci došlo skutečně ke spáchání skutků, které naplnily skutkové podstaty trestných činů zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 současného tr. zákona a ublížení na zdraví podle § 219 odst. 1 tr. zákona z roku 1950 (zák. č. 186/1950 Sb.), přičemž při stanovení právní kvalifikace skutků bylo přihlédnuto k ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona.

Po prostudování pak v úvahu přicházejících amnestií prezidentů republiky bylo zjištěno, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 12. 1957 v článku III amnestuje trestný čin ublížení na zdraví podle § 219 odst. 1 tr. zákona č. 186/1950 Sb. a dále rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 v článku V. amnestuje trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zákona.

Na základě výše uvedených důvodů bylo tedy vyšetřovatelem Krajského úřadu vyšetřování západočeského kraje rozhodnuto jak je shora uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tedy o odložení dané věci ve smyslu ustanovení § 159 odst. 2 tr. řádu.

(Historická penologie, http://institut.vscr.cz/kategorie/?k=Literatura&o=0&p=150)

Zpátky