Zaří 2005

Rozhovor o banalismu

Eduard Vacek

John Bok je úžasná postava politické, právní a kulturní scény Československa a Česka. Jeho aktivity přesahují značně rámec průměrného jedince. Je především bojovníkem za lidská práva, spravedlnost obecně, „normálnost“ sociálních poměrů v šíleném, nespravedlivém a kdovíjakém ještě světě. Vnitřní energie Johna Boka zdá se být nevyčerpatelná. Jeho osobní vývoj, peripetie konfliktů a bojů na rozmanitých frontách (vždy na straně dobra, zákona a spravedlnosti) vydaly by podivuhodné svědectví v materiálech na samostatnou knihu.

Bohužel, teprve v posledních několika letech jsem s ním navázal osobní vztahy a nechal se fascinovat jeho postoji „bez bázně a hany.“ Musím po pravdě říci, že jsem nepoznal svobodnějšího a statečnějšího člověka. Jeho cesty jsou přímé a bez postranních uliček. V Čechách není mnoho takových osob a pokud někdo volá po výchovných a příkladných osobnostech, nemusí chodit daleko. Jednou z nich je John Bok. Nemyslím si, že by se nikdy nemýlil ve svých úsudcích, nebo že by byla nezbytně pravda vždy na jeho straně. To je také mimo jiné věcí poznání kvalitních informačních zdrojů. Jeho postoje jsou ale vždycky ryzí a nevzbuzují ve mně žádné pochybnosti o čestných úmyslech svého nositele.

Úžas ve mně John Bok vzbuzuje zvláště nesmírnou vážností na straně jedné a neskutečnou nevážností na straně druhé v případě banalismu. John Bok je protagonistou banalismu v Česku. V jeho osobě se stýkají tyto dva životodárné zdroje, ze kterých snad čerpá svoji vnitřní energii. V obou případech dokáže být Bok zaujatý, vážný a pravdivý. Týká se to ovšemže i nevážnosti a humoru, jakkoli se zdají být tyto tendence protichůdné. Kdo nahlédl do této třinácté komnaty a pochopil podstatu světa, stal se svobodným a neporazitelným. Pro objasnění podstaty tohoto životního svobodného postoje jsem se s ním nemohl minout. Bez tohoto rozhovoru, který je snad zároveň i manifestem banalismu, bychom nepochopili určitou část Bokovy osobnosti.

Jak jste přišel k banalíze, co bylo na počátku?

V roce 1985 přijeli do Prahy tři Francouzi. Paule Le Goff, Pierre Bazanty a Yves Helias. Dva z nich přednášeli na univerzitě v Rennes. Jeden učil srovnávačku a druhý přednášel politologii. Helias mluví o soudobém kapitalismu a tvrdí, že má kapitalismus také ideologii, že jsou to peníze, a své studenty vodí do ulic. Tak to vlastně začalo vznikat. Francouzi jsou velice rétoričtí, kulturní, vzdělaní, umějí se bavit a baví se rádi. Tihle tři hoši toho začali mít plné zuby, a začali si uvědomovat, že spousta lidské činnosti je náhražka. Že lidi chodí na fotbalová utkání a na vernisáže, že navštěvují různé spolky jen proto, že se bojí nudit. Že ta naše civilizace je vybudovaná na strachu z nudy a na formách, jak probendit čas. Navíc zachovává dekorum. Takže když banalisti otvírali nějakou věc, tak to bylo řečné, mělo to úžasný úvodní projev a nemělo to žádný jiný smysl, než to vlastní sdělení, které sice mělo jakoby obsah, ale nikam necílilo.

Banalíza tedy vznikla ve Francii?

Ano, banalíza vznikla ve Francii. Na to se nabalila spousta lidí ze Švýcarska, z Německa, z Kanady. Měli jsme dokonce banalistu i z Indie. První banalistické kongresy se začaly dít ve Francii, v obci, která se česky jmenuje „Nuda,“ nebo „Fádní.“ Je to zakopaná prdel na jih od Paříže, asi 150 km v hornaté krajině a kam se jede lokálkou. „Fádní“ je název nádražíčka a u toho nádraží je hotel, který se jmenuje: „Hotel u nádraží“. Program celého kongresu spočíval v tom, že člověk vystoupil z vlaku a byl zaregistrován jako delegát. Na konci nádraží byl viadukt nad propastí a tunel. Člověk přešel viadukt, prošel tunel, vrátil se, a tím splnil své poslání. To je naplnění banalistické myšlenky: Mít čas a prohospodařit ho. Mělo to své náležitosti, měli jsme svá razítka, každý delegát měl své číslo. Já jsem bohužel za totality nemohl na tyto kongresy do „Fádní“ jezdit, byl jsem tam proto ve své nepřítomnosti zastupován. Jezdil tam třeba Hybl, který žil ve Francii, a řada jiných lidí. Ve Francii to jednu chvíli začalo nabývat takové vážnosti, že se kongresu zúčastňovaly význačné francouzské televize, rozhlasy, řada novinářů a začalo to znepokojovat.

Co bylo předmětem těch programů?

Diskuse, člověk nic nemusel. Za doby, kdy my v Praze byli banalisté, se francouzští banalisti nalodili ve Francii a dopluli do Anglie. Tu loď po dobu plavby vůbec neopustili a během plavby vyhazovali láhve bez adresy, kde bylo napsáno prostě „POMOC!“ Dojeli tam, a pak zpátky, užívali si veškerých výhod být na lodi, konzumovali, procházeli se po lodi, vyspávali, nic cíleného. Yves Helias, který znal Petra Krále, bydlel u něj krátce v Paříži. Bylo to v době, kdy Petr dlel v Kanadě, a on se tam v tom bytě začal probírat věcmi o Praze. Najednou ho napadlo, že by ta Praha mohla být ideální, protože tušil, že je to země plná zákazů a vyrazili. Napřed potkali Miloše Sýkoru a Řezníčka, ale Miloš jim řekl, že ideální je pro ně John Bok. Nějak jsme se střetli a skutečně jsme začali dělat banalízu s tím, že kongresy banalízy probíhaly tak, že na konkrétní datum se na tramvajový terminál v Braníku pozvali lidi na banalistický kongres, a ten vždycky trval 9 minut. Tehdy jsme žili v komunistickém Československu a nechtěli jsme fízlům dávat příležitost k zásahu. 9 minut banalízy probíhalo tak, že jsme se setkali, někdo řekl: „je třináct dvacet sedm, zahajuji kongres,“ po devíti minutách jsme zatleskali. Mělo to takové peripetie, že jsme čekali na těch tramvajových zastávkách, najednou banalistů bylo veliké množství, všichni čekali s námi, jednou dokonce byla nějaká výluka, nejezdily tramvaje, a jezdila náhradní autobusová doprava, ale jinde. My jsem tam stáli, a ti lidi co chodili od vlaku tam zůstávali s námi v domnění, že čekáme na tramvaj. Byl to pro ně šok, že jsou součástí banalistického kongresu. Pořádali jsme také výstavy banality, otvírali jsme banalistické muzeum. Když se otvíral obchodní dům Kotva, tak po oficiálním otevření, jsme ještě udělali banalistické otevření. Sehnali jsme stuhu, velké nůžky s polštářkem, přišli jsme k hlavnímu vchodu a tam jsme zastavili proudící lidi, zůstali stát, a Yves ve francouzštině a já v češtině jsme slavnostně otevřeli banalistické muzeum, a to banalistické muzeum permanentní. Pak Yves stuhu přestřihl velikými nůžkami. Ti lidi nevěděli o co se jedná, a nebrali to jako recesi. Banalisté byli nadšení z toho, že jsou každý čtvrtek před knihkupectvími fronty. Nebo fronty před řeznictvím. Fronty před knihkupectvím byly lepší, protože měly svůj rytmus a pravidelnost. Ve své podstatě byly dokonale banální, protože stát fronty na knížky to je banalita k neuvěření. Banalisté mají rádi nádraží, tam se musí čekat, všude kde se na něco čeká, čekárny jako takové, to banalisté milují. Banalisté později rozvinuli další činnost, a tomu se říkalo archeologie v předstihu. To bylo tak, že jsme si vybrali části města nebo vísky a přesně jsme popsali, jdouce tou ulicí, čtvrtí, co tam je. Tento záznam je uchován v banalistickém muzeu ve Francii pro budoucí generace, aby se nemuseli hrabat v zemi. Tam si to najdou, a budou si moci přečíst, co tam tehdy bylo. Aktivit bylo mnoho, a banalíza začala být hodně početná. My banalisté jsme se rozhodli, že si na chvíli odpočinem, protože začala převažovat kvantita na úkor kvality. Banalistům jde zásadně o kvalitu.

Záležitost se zřejmě začala vulgarizovat.

Takovým posledním autentickým dokumentem, nebo zaznamenávajícím prvkem bylo, že ten Patrick Viret natočil film, kde jsme se vyjadřovali k politice způsobem, jakým pojímáme svět, tedy banalisticky. Bylo to o trabantech a podobně. A také procházíme celou Prahou, a komentujeme situaci.

Kde leží ona rovina banalismu?

Není to v žádném případě recese, zároveň to ale není ani zlehčování vážnosti. Ve své podstatě je to velmi vážné. Tvrdíme, že banalita je jeden z nejstarších lidských úkonů a stavu mysli. Vše, co jako lidstvo konáme, je ve své podstatě banální.

Zřejmě jde o vypíchnutí prvku iterativnosti, nebo opakování určité činnosti. Je známo, že neustálé opakovaní činí život banálním.

Považujeme lidskou existenci za banalistickou. Tím samozřejmě nic nezesměšňujeme ani nesnižujeme, pouze tuto skutečnost konstatujeme. V některých případech jí umocňujeme a podílíme se na tom, že úmyslně konáme něco banálního. Jinými slovy, nebojíme se záměrně promarnit čas. Právě banalitami se čas dá nejlépe promarnit, zejména tím, že opakujeme úkony. Že se tyto úkony odehrávají vždy poznovu, strojově, nesmyslně.

Jste ale člověk, který je známý v souvislosti s mnohými aktivitami. Jako byste jimi chtěl neustále překonávat onu všezahrnující banalitu.

U mne je to tak, že něco máte v lásce, něco na obživu. Ne vždycky, to co máme na obživu děláme rádi. Jsou jedinci, kteří mohou skládat hudbu, hrát ji, živit se tím. Nebo lékaři, kteří milují svoji práci. Ne všem se to vždy poštěstí a je velmi obtížné se například živit banalízou. Já se živím tak, jak to jde.

Možná taková klasická práce, kdy se člověk může živit banalízou je práce úředníka ve státní správě.

Ano, to je dokonalé. My jsme právě měli jednoho banalistu, našeho pařížského přítele Le Goffa, který je berním úředníkem v pařížském berním úřadu. Před tím byl surrealista, pak se stal berním úředníkem, a souběžně jako berní úředník byl banalista. Navštívil jsem ho několikrát v jeho kanceláři. Byl velmi korektní. To je opravdu ideál. Pokud to vezmeme do důsledku, na činnosti o. s. Šalamoun, je také něco banalistického, protože je to sisyfovská činnost. Nekonečná, opakující se a téměř bez výsledku. Lidi mi někdy říkají, jako třeba tuhle: „To máte radost, když dostal ten Růžička milost“. Já musím po pravdě odpovědět: „Já jsem teď vyprázdněný. Dokud jsem toho Růžičku dělal, a tři a půl roku o něho bojoval, tak tam bylo nějaké naplnění.“ Ve chvíli, kdy mu dal prezident milost, je to jako když se vyondíte a chce to zase něco nového. Přitom to není nové, ono je to spíš staronové. Ten výsledek je zase stejný.

Všechno má ráz opakování

Ano, „dělám“ Šalamouna, protože nedělá-li to někdo jiný, někdo to dělat musí. Ono to s banalízou vyloženě nesouvisí, ale ve svém důsledku, když se nad tím zamyslím, jsem možná takto banalistický věrnější, než v něčem jiném.

Banalistická obec šla do útlumu, nebo průběžně sporadicky funguje?

Ona teď funguje tiše, ale už se chystáme. Vloni tu byl přítel Yves. Řekli jsem si, že krůček za krůčkem to začneme znovu obnovovat. Francouzi, Švýcaři i Němci, milovali banalízu v Čechách, neboť pro ně měla ještě jeden esprit, a sice, fascinující systém zákazů. Není dovoleno, je přísně zakázáno. Oni se to naučili a začali Československou socialistickou republiku nazývat: „Pozórie.“ Samozřejmě přišli do styku s vnitráky, zažili má zatýkání i má domácí vězení. Zažili zde absurdity, neboť v době, kdy probíhal banalistický kongres v Braníku, tak mě vyšetřovatelé zadržovali v kanceláři a ptali se mě, co je to ta banalíza. Já jim řekl, je to jednoduché. „Pánové, naložte mě do auta, dovezte mě do Braníka a zúčastníte se jako pasivní banalisté. Zavolejte nadřízeným, určitě vás pustí. Můžete si to natočit na videokameru budete tam vidět různé lidi.“ Zúčastňovali se toho různí lidé. Ivan Havel, Patočka, ale i řadoví lidé. U nás nebyla žádná selekce jako například v Chartě. Koho jsme znali, toho jsme pozvali.

Jaký okruh osob se tím zabýval, kolik jste měli členů?

Celosvětově to nevím, ale několik stovek to jistě bylo. V Československu v době vyvrcholení to mohlo být tak čtyřicet, padesát členů. Vyloženě aktivních nás bylo asi deset. Ivo Medek, doktor Žilina, Joska Skalník, Blažíčkové, já etc.

Je současné společenské klima příznivé banalíze?

Pro banalízu je každé klima příznivé. Že za totality to mělo pro Francouze zvláštní esprit, bylo tím, že to neměli zažité. Pro nás to bylo přirozené prostředí. Pro Francouze to bylo o to úžasnější, že tu byly „ty“ fronty, které ve Francii byly zcela neznámé. Lidé byli pasivními nevědomými banalisty. Oni stáli a čekali ve frontách na maso, nebo každý čtvrtek na knížky. Banalíza má ráda pravidelnost. Opakování ritu, úkonu, každodennosti.

Když jsem se ptal Ivo Medka Kopaninského, zda se spíše cítí být surrealistou, banalistou nebo patafyzikem, řekl mi, že se cítí nacházet se v průsečíku tohoto trojúhelníku.

Já se mu nedivím, surrealisti jsou podřízeni dogmatu. Znám všechny ty jejich členy, Martina Stejskala, starého Effenbergera. Ivo patřil do skupiny, byl exkomunikován, Standa Dvorský byl exkomunikován. Petr Král byl exkomunikován. Prokop Voskovec byl taky exkomunikován. Surrealisté mi organizováním hodně připomínali bolševiky. Znal jsem ale některá jména, například Ladislav Novák, to byl svobodný surrealista. Marenčin je podle mě spíše patafyzikem než surrealistou, nicméně byl velice přimknutý k pražské surrealistické skupině.

On je regentem pro Ubudoxologii ve východní Evropě, zastává významné postavení z hlediska hierarchie patafyzického kolegia.

Pak byli spontánní lidi, jako byl Karel Šebek, básník z Vrchlabí. On byl surrealistou od Pánaboha. Nikdy ho mezi sebe nepřijali. Mám dojem, že Mikuláš Medek by se nikdy do skupiny nezařadil a byl veskrze surrealistický. Pak tu máme Pavla Řezníčka, který chtěl být vždycky surrealistou. Kdoví kým je? Možná patafyzující hulvát, on si vytváří svoji image svým neskrývaným hulvátstvím a sprostotou.

Řada mých přátel přišla k banalismu tím, že k tomu přistoupili ze své patafyzické podstaty.

Já si dokonce myslím, že jsou to pozice, které spolu bezprostředně sousedí, pokud to není jedno a totéž. Patafyzika a banalíza se nikde neideologizovala, to je způsob života a životní filozofie. Surrealismus se přibližoval k politické sféře. Ta ideologie tam je, to je zřejmé.

To je ta otázka kterou jsem Vám chtěl položit. Myslíte si, že je to jakási intelektuální vyrážka, nebo spíš životní postoj.

Já myslím, že je to životní postoj. Surrealismus je právě tou intelektuální vyrážkou. Skutečný surrealismus se nemusí organizovat, je to také životní postoj. Pro mne je Ivo Medek surrealista tím, jak žije, jeho způsob života, jeho domov, to je surreálno jako prase. Na to si můžete sáhnout. Zároveň je absolutně sebe popírající. On vytváří novou skutečnost, on ji vyrábí na běžícím pásu. Effenbegrové a teď speciálně Švankmajer, to je těžká stylizace. Zadávají úkoly. Postoj si nedává úkoly. Filozofie nachází odpovědi, ale ne tím, že si dává úkoly. Denodenně si zapisovat svůj sen, jako školní úkol, co je to za piskořinu… A nakonec i to, že se různě exkomunikovali. Banalisti nemají žádný důvod se přijímat, nebo se vylučovat.

Vytváří banalismus nějaké artefakty, nebo zanechává za sebou nějaké exkrementy?

Ne vyloženě, programově. Vesměs jsou to dokumenty. Banalisti přijeli z Paříže a zapsali revizi. Velmi popisně, co zjistili. Měli jsme o tom záznam, potvrdil se, oštemploval. Měli razítka. Pražská banalíza má také své razítko. Hledaly se banální objekty, produkty, pokud možno co nejbanálnější. Moje žena vyhrála soutěž, kdo objeví nejbanálnější banálnost. Objevila v muzeu banality (obchodní dům Kotva) hračku vyráběnou Rumuny, v takovém upatlaném pytlíku z umělé hmoty, bylo to sešívané narychlo sešívačkou. Byla v něm z umělé hmoty dětská hračka, která byla tak indiferentní, že jste nevěděl, co to je. Mohla to být kačenka, cokoliv, mělo to podivné umělé končetiny, barvu růžovo, tělnato, oranžovou. Mohlo to být kromě kačenky také prasátko, mohlo to být to, co vás napadne. Nikdo nebyl schopen rozpoznat, co to je. Jediná uvedená informace byla, že je to určeno pro děti. Původní lísteček v rumunštině, všichni byli uneseni. Přesahovalo to jakoukoli představu univerzálně banální hračky. V případě předcházející archeologie, jak už jsme o ní mluvili, se vytvářel zápis, doprovázený výkresem. Graficky znázorněno, zařazeno do mapy, atd.

Objevují se prvky banalismu také v Křížovnické škole čistého humoru bez vtipu?

Svým způsobem ano, oni jako by byli trochu v předstihu.

Podle svědectví Ivana Jirouse (Zpráva o činnosti Křížovnické školy, viz Vokno, č.2/1979) se tam ochutnávalo v pravidelných intervalech pivo, a činily se o tom pečlivě záznamy

Ano. Banalisti například zkoumají na konkrétním místě dopravu. To znamená, že vyzkouší všechno. Veřejnou dopravu, taxislužbu. Pěšky, koňmo, na koloběžce a pokouší se urazit přibližně stejné úseky v této zkoumané lokalitě. Pamatuji se, že se dělala Praha 4. Použili jsme metro, tramvaj, autobus, taxi, vypůjčili jsme si kolo. Cestovalo se pěšky i během. O tom všem se vypracovala zpráva. Co je nejrychlejší, jak to funguje jak je to dostupné, a další související, nejtriviálnější záležitosti.

To mi ovšem připomíná činnost státní správy a samosprávy, která produkuje proud svých nekonečných výkazů.

Ano, to plně souhlasí. Nic banálnějšího, než státní správa a úředníci není. Dokonalým produktem a výtvorem lidské civilizace jsou byrokratické systémy jako má Francie, nebo jaké mělo Rakousko-Uhersko. Francouzi mají jeden z nejdokonalejších byrokratických systémů, my se mu pomalu začínáme blížit. To je zhmotnělá a zbytnělá banalíza.

Vidíte nějakou perspektivu vývoje, který by podporoval tuto myšlenku a tento životní postoj? Myslím ve směřování lidstva, v jeho usilování, v politickém vývoji?

Právě proto jsme dospěli v devadesátém prvním nebo druhé roce k tomu, že jsme se rozhodli, že to na chvilku odložíme. Nebylo to k vůli tomu, co se dělo v Československu. Banalisté byli ve Francii a dokonce jsem tu potkal dva kanadské banalisty, kteří se za mnou stavili. Byla tu situace, která při kvantitě lidu byla nepřehledná. U Paříže se tehdy sešlo mnoho mladých, mně zcela neznámých banalistů, ti nám začali připadat jako mladí surrealisté. Začali být bojovní, političtí. My staří banalisté jsme jim nerozuměli. Ale neupírali jsme jim jejich právo chovat se tak, jak se chovali, směřovat k jakési racionalitě, aktivitě. Oni jenom nepochopili, proč jsme k té banalíze dospěli. Jakési aktivity můžeme provozovat vždycky, ale někde jinde. Tento prostor bychom neměli nikdy nechat zneužít tím, že se budeme politicky angažovat, jde přece o to, mít odvahu probendit čas.

Možná, doslova promařit čas.

Ano, promařit čas. Mnozí lidé nevědomě promařují čas. Promařují ho zcela neuvěřitelně a zhůvěřile, protože mají strach ho promařit.

Tím že čumí na televizi a sledují fiktivní osudy druhých lidí, promařují své vlastní. Chodí a bloumají celé hodiny v supermarketech. To je ten vrcholný, i když nevědomý banalismus. Banalíza je fenomén, který si většina lidí vůbec neuvědomuje. Oni ho žijí, ale nejsou si ho vědomi. A právě ten okamžik, kdy naši francouzští přátelé rozhodli, že budou sledovat sebe a aktivity svých vzdělaných přátel „tam to a ono musím dělat, tohoto se musím zúčastnit, tuto přednášku absolvovat“ zjistili, že se to opakuje. Já sám jsem přestal chodit na vernisáže. Ony tam visí od někoho obrazy, ale nikdo se na ty obrazy nekouká. Přišli se tam nažrat a napít. Vytahovat se nad sebou. A krafat, a za čtrnáct dní znova. Potkáváte stejné ksichty, je to stejný rituál. Až na výjimky jsou úvodní řeči stejné. Je to jako když někdo čumí na televizi na nějaký nekonečný seriál. Může to působit jako aktivní společenská činnost. A banalisti najednou navodí situaci, kdy to předstírání odmítají. Že to neděláme pro to, abychom si ten čas zaplnili nevědomě, ale že ho vědomě promarníme. Najednou jsme zjistili, že my ho máme moc. Čím více se civilizace žene dopředu, tak tím víc lidi zjišťuje, že nemá čas. Nemají ho jen proto, že mají strach ho mít. To není tím, sednout si a čumět. Naše devítiminutové kongresy nebyly protestem proti něčemu. Nebyl to ani souhlas s ničím. Líbí se mi receptář Vladislava Nováka. Nevím jestli ho znáte. On tam popisuje, co má člověk dělat, a doporučuje, že po dokončení, by měl říci: „Byli jste svědky pohybové básně Ladislava Nováka.“ To jsou záležitosti, které má člověk dělat fyzicky. Pak jsou věci, které by měl člověk dělat v soukromí. Zavřít se na čtrnáct dnů v hotelu, nemít televizi, rádio, ani noviny, jenom si tam nakoupit jídlo a pití. Psal to asi v roce 1970, ale přišlo to na veřejnost až mnohem později. Nebo udělat si schůzku s nějakou osobou druhého pohlaví, domluvit to telefonicky, až nějaká třicátá, padesátá osoba řekne ano, pak bez koketérie se setkat, normálně se s ní bavit a říci jí, že jste nechtěl být sám, že jste se chtěl zúčastnit toho nicnedělání společně. „Jestli po té schůzce budou následovat další, to už je vaše věc“, říká Novák. „Doteďka jste nebyl svobodný, teď už jste“. Náležel k surrealistům, dělal muchláže. Zároveň učil. Měl jsem od něj krásnou sbírku poezie v rukopise, ukradl mi jí nějaký psychiatr z Dobříše. Uvažoval jsem jestli ho zmlátím, nebo mu vypálím dům, pak jsem to nechal být.

Říká Nejvyšší: Nemstěte se sami milovaní, ale dejte průchod (mému) hněvu. A jakou vidíte perspektivu banalismu?

Vidím možnost, že se tento rok několik banalistů setká. A uvážíme co dál. Myslím si, že by vědomá banalíza měla zůstat živoucím pohybem, který by druhým umožňoval nahlížet do ní, aby ji viděli takovou, jaká ve skutečnosti je. Banalíza nikdy neuvažovala o tom, že by měla přesvědčit masy, že by měla mít nějaký program, chtěla být přítomná velkým spontánním banalízám. Například když za komunistů byly školy v přírodě, tak rodiče masově vyprovázeli děti k vlakům a autobusům a pak na ty děti zase čekali. Když se ty spoje vracely, většinou měli zpoždění. Rodiče čekali hodinu, pak někteří odjeli, vrátili se. Toho se zúčastňovali banalisti hrozně rádi. Bez odskakování, do doby, než konečně děti přijely a rodiče si je odvezli.

Jak se vám líbili ty monstrózní ruské vojenské přehlídky, První máje, události s masovou účastí?

Stranické konference? Tyto věci nám připadaly absurdní a nesmyslné. Ty byly o ničem. Pojímali jsme to také jako banalízu, ale dotaženou ad absurdum. Ritus, opakování, má nějaký smysl. Naplňují nevědomě předmět té potřeby, a nikdo o tom nepřemýšlí. To je, jako když člověk dýchá. V důsledku dýchání vzniká banalíza. Je to banální, nelze bez toho žít.

Ony se vynaloží obrovské prostředky, příprava, energie a výsledek se nedostaví.

Tuto oblast jsme zaznamenávali, ale nepřitahovalo nás to. I kdybychom měli pozvání a možnost, nezúčastňovali bychom se toho. Banalíza není zkoumání nesmyslnosti. Kdo přistoupí na to, že život je nesmyslný, a on v podstatě je, pak by měl vědět, že smysl nabývá tím, že ho žijeme. Banalíza jde ruku v ruce s tímto vědomím. Transcendentno netranscendentno, existence smyslná nebo ne. Tím, že je žita, vytváří situace, které jsou banální. To není žádné povyšování se nad něčím. Banalisti to pouze zdůrazňují.

Vy jste do toho nezanesli žebříček hodnot, vy to konstatujete, a poukazujete při tom na vlastní existenci.

Víte co jsme milovali? Dříve tady byly půjčovny lyží, žehliček, tenisových raket, pájek, atd. To byly potřebné věci. Nemajetní si to nemohli koupit, ale bylo to banální. Ve Francii nic podobného neznali. To jim připadalo jako fyzicky hmotně banalistické. Když jsem je tam zavedl, stáli u vytržení, fotografovali si to a mluvili o dokonalosti. Banalíza provádí průzkum, a hledá odpovědi. Zjistili jsme, že vysoké procento těch, kteří si ty předměty půjčují, si je vypůjčují pravidelně a dlouhodobě. Vědělo se o nich, že jsou spolehliví, předměty vrací včas a v pořádku. Takových půjčoven jsme obešli několik. Když po listopadu zmizely, banalisté byli nešťastní. Měli za to, že neměly ze světa zmizet.

Má banalíza nějakou kroniku, je to zaznamenáno pro příští generace?

Mám složku, jakýsi zpravodaj. Kronika a dokumenty banalízy jsou ve Francii. Tam stojí banalistické muzeum, kde se shromáždily různé artefakty. Jedním z důležitých artefaktů jsou například ženské vložky, které se vyráběly za socialismu v Československu. Byly to tak zvaní „peškové.“ Jednou přišel náš host na záchod, viděl to tam někde. Přinesl to do kuchyně a zeptal se: „Co to je?“ Když jsme mu to vysvětlili, nevěřil tomu. Okamžitě si odvezl celý balík do Francie a uložil v banalistickém muzeu, které je v Rennes, nebo v Caenn.

Co francouzského je v tomto muzeu, mají Francouzi také nějaké své banalistické specifikum?

Ve Francii existuje ideální banalistický sport tzv. koule. Jde o čas, kdy jsou ti lidé spolu, háží koule a s radostí, jakoby aktivně marní čas. Banalíza uspořádala několik soutěží. Vznikla tradice, lidé kolem Josky Skalníka chodí do Riegrových sadů několik let hrát koule. Banalíza přivezla do Čech petanque. Ten se po listopadu v roce 1989 rozšířil.

Ve filmu, který se jmenuje Pražská banalíza, natočeném Francouzi, se jako banalisty oceněný automobil umístil trabant.

Ano, to je něco jako ony vložky. Banalíza hledala něco nejtypičtějšího a nejflagrantnějšího. To je produkt, který odpovídal. To ostatní byl luxus.

V šedesátých letech vyráběli zámečníci v dílnách ze svářecího drátu figury Švejka, mořských panen, ženských. Ti tvůrci to kopírovali z kopií, a ještě z dalších kopií, takže se postupně ztrácel původní tvar, deformovalo se to a stávalo se z toho něco antropomorfního.

To je dokonalý příklad banalistického produktu. Viselo to všude v panelových domech. Také Rumcajs. Takové věci se shromažďovaly v banalistickém muzeu.

To by jistě stálo za to vydat katalog. Nafotit artefakty na digitální fotoaparát. Banalisté by měli mít svoji internetovou stránku.

Není to špatný nápad.