Zaří 2005

Quid leges sine moribus vanae profiticiunt? Ad Jan Antonín Baťa

Zdeněk Vališ

Po přečtení zpráv MF Dnes z 3. srpna 2005 ve věci Jana Antonína Bati a snahy jeho potomků o obnovu zmanipulovaného procesu Národního soudu ze dne 2. května 1947 (platnost retribučního dekretu končila právě 4. května 1947) připadne jen ono latinské - Co prospějí marné zákony, není-li mravů (Horatius).

Korunou je pak vyjádření bývalého soudce Ústavního soudu Antonína Procházky, že „by šlo tento případ po právní stránce otevřít jen velmi těžko“. Aby toho nebylo dosti, připojuje se i ombudsman Otakar Motejl – pokud už pominu možnou podjatost, protože ve věci rozhodoval už v roce 1994 jako předseda Nejvyššího soudu ČR - „že si rozsudek znovu vyžádá a prostuduje“. Ze své zkušenosti jej mohu ujistit, že z rozsudku nic nového nevyčte při současném nihilistickém vnímání práva v Čechách. Tehdejší soudci, vědomi si, že de facto porušují zákon, dávali si totiž velmi dobrý pozor, aby aspoň rozsudky – jako listiny veřejné - byly po formální stránce de iure, aby nedaly sebemenší možnost k pochybnostem či případnému úspěchu „zmateční“ stížnosti.

Tato značně pečlivá „úzkostlivost“ je zřejmá, a snad dnes už (snad) nezpochybnitelná, již z prvních vykonstruovaných rozsudků komunistického režimu nad takzvanými třídními nepřáteli. Neobjevila se náhodou, protože většina těchto soudců nasbírala své zkušenosti právě z doby mimořádného lidového soudnictví v překrátkém období poválečné demokracie, kdy v zájmu jakéhosi vyššího principu vědomě a dobrovolně ztráceli svoji nezávislost. Proto jsou soudní spisy relativně „čisté“ (i když chybička se někdy vloudí – například vyšetřující soudce byl následně ve stejném případě předsedou senátu u hlavního líčení!). Později obdobnou praxi převzala Stání bezpečnost, když předávala jen tzv. soudní protokoly, zatímco tzv. operativní svazky utajovala jen pro své další potřeby.

Na rozdíl od dr. Motejla se nedomnívám, že „aplikovat na tehdejší výjimečnou justici dnešní právní předpisy není úplně možné“, protože i tehdy platné zákony umožňovaly obnovu řízení, jenže nebyla (a zdá se, že není ani dnes) dostatečná vůle k nápravě křivd výjimečného – lidového - soudnictví!

Pokud jsme (vskutku jen) služebníky (otroky) zákona – Legis servi sumus omnes – je třeba číst vše, nejen rozsudek, protože není pravdou, že proti „rozhodnutí“ mimořádného lidového soudu „nebylo odvolání“ – nebyl jen opravný prostředek proti výrokům tohoto soudu, ale zákonodárce (moudře) přepokládal, že „bude případně otázkou dodatečného přezkoumání jednotlivých křiklavých případů cestou obnovy trestního řízení, zmateční stížností k zachování zákona, nebo cestou milosti dáti v těchto případech průchod spravedlnosti, o což nám jako příslušníkům spořádaného státu v prvé řadě musí jíti“, řekl ministr spravedlnosti JUDr. Prokop Drtina ve svém prohlášení v plénu ústavodárného Národního shromáždění 29. května 1947. Snad tedy konečně nastala doba a naše společnost snad i „dospěla“ k onomu „dodatečnému přezkoumání“ prvních poválečných politických procesů s rysy pozdější známé „třídní justice“ komunistického režimu.

Nyní, pro představu, trocha čísel. Ke všem (24) mimořádným lidovým soudům v českých zemích (na Slovensku retribuční soudnictví podléhalo zákonodárství Slovenské národní rady) došlo v první vlně retribuce celkem 132 549 trestních oznámení a spisů, z nichž bylo vyřízeno 130 114 případů, zbývajících 2 435 bylo v souladu s dekretem postoupeno místně příslušným státním zastupitelstvím. Z počtu vyřízených případů bylo žalováno 38 316 případů před mimořádnými lidovými soudy a 4 592 bylo postoupeno k dalšímu stíhání „řádným“ soudům. Ve 40 534 případech bylo pro nedostatek usvědčujících důkazů upuštěno od dalšího stíhání, dále ještě ve 14 879 případech, „aby umožněn byl nezbytný odsun Němců a repatriace jiných státních příslušníků“. Ve 31 793 případech došlo k přerušení trestního řízení, protože „pachatel“ byl neznámého pobytu či zemřel a 9 132 osob bylo osvobozeno.

Druhá vlna retribuce po únoru 1948 je totiž již „ošetřena“ zákonem č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci a částečně i zákonem č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tato skutečnost stále uniká pozornosti a způsobuje řadu nedorozumění, jak potvrzuje i článek L. Navary „Slavný Baťa zůstává neustále kolaborantem, jiní ne. Proč?“ (MfDnes 4. 8. 2005). Ne každý měl takové kontakty a možnosti jako rodina Havlova, aby zvládl odkládat soudní přelíčení či konfiskaci až do 25. února 1948.

Dosud se nenašel žádný český soud, a bohužel ani Nejvyšší soud České republiky, aby se zabýval skutečnou podstatou věci, totiž možným neregulérním postupem, porušením práv obviněného, zločinným spolčení atd. a to ani ve zvláštních případech (jako byl proces s protektorátními politiky, nemluvě o dalších obětech výjimečného soudnictví).

Koneckonců k první vlně retribučního soudnictví, přijal dosud nepublikované usnesení Nejvyšší soud sp. zn. Tzn 51/93 o zamítnutí stížnosti generálního prokurátora České republiky „v trestní věci proti obviněnému Janu Antonínu Baťovi, vedené u bývalého Národního soudu v Praze pod sp. zn. TNs 12/47 a rozhodl, že „podle § 268 odst. 1 tr. řádu per analog. se stížnost pro porušení zákona zamítá“.

Exilové londýnské ministerstvo spravedlnosti si bylo vědomo, že zpětná účinnost retribučních dekretů odporuje základním zásadám legality - výjimka byla přijata jako „oprávněná“ v důsledku mimořádnosti válečných poměrů. Ministr spravedlnosti, v již citovaném prohlášení před ústavodárným Národním shromáždění také uvedl, že exilové ministerstvo spravedlnosti v Londýně se mimo jiné řídilo zásadou, že retribučním „...zákonem nebudou postiženi ti, kdo ve svém konání byli jen oběťmi a ne původci nebo ochotnými pomocníky nepřátelské zločinnosti... Ale úmysl zákonodárce se ne vždy v průběhu retribuce podařilo naplnit, jak potvrzují následující slova ministra spravedlnosti, že se staly „případy, v nichž také někteří jedinci charakterově narušení dlouhou okupací využili revoluční doby k tomu, aby lichými, skreslenými, nebo přímo úmyslně nepravdivými udáními si vyřídili staré účty se svými odpůrci.(!) Tato skutečnost je obecně známa.“

P. Drtina dále upozornil, že „ministerstvo spravedlnosti... seznalo... že u lidových soudů není jednotné nazírání na jednotlivé trestní podstaty a že také ve výměrech trestů jsou značné rozdíly“ a „ve výrocích mimořádných lidových soudů došlo k různým nesrovnalostem.“

Závěrečná rozprava v ústavodárném Národním shromáždění k ukončení účinnosti retribučních dekretů k 4. květnu 1947 byla značně dramatická. Komunisté ze sociálně-demagogických pozic útočili na národně socialistického ministra spravedlnosti P. Drtinu za „nedostatečné potrestání české kolaborace vlivnějších a majetnějších vrstev společnosti“. O tom, že se tento negativní dobový fenomén ve větší či menší míře dotýkal celé společnosti, se v jejich útocích takticky mlčelo; byla to součást tehdejšího politického boje, v němž akcelerovalo finále o definitivní podobu poválečného Československa.

Politický zápas netrval dlouho, definitivně byl rozhodnut v únoru 1948, kdy komunisté na jednačtyřicet let uchopili moc v Československu. Již měsíc po tomto násilném aktu přijalo Národní shromáždění zákon č. 33/1948 Sb. ze dne 25. března 1948, jímž byla obnovena platnost velkého retribučního dekretu; obdobně byl obnoven malý dekret zákonem č. 34/1948 Sb. z téhož dne. Obnovená retribuce započala 2. dubna a byla ukončena 31. prosince 1948. V jejím průběhu šla veškerá právní a morální kritéria již zcela stranou, nadřazena jim zůstala původní „politická“ kritéria vedení KSČ.

Jednou z nesporných příčin některých nesrovnalostí v rozsudcích byla také okolnost, že řízení u mimořádných lidových soudů mělo být ve své podstatě řízením stanným. Některý denní tisk „objasňoval“ pak činnost jednotlivých obviněných, pro níž měli být souzeni, ještě před zahájením vlastního procesu, a to značně tendenčně (vynikaly zejména Rudé právo a Mladá fronta). Toto předčasné hodnocení viny nepochybně musilo mít vliv na smýšlení rozjitřené veřejnosti a tím i na pozdější rozhodování přísedících. Zpravodajství denním tisku za procesů o jejich průběhu nebylo v důsledku toho vždy objektivní a nestranné, nýbrž často jen kusé a zkreslené - referáty v jednotlivých novinách o témže skutku vyzněly zcela protichůdně.

Tehdejší „demokracie“ si nedokázala (či neměla dost vůle) vynutit si respektování platného právního řádu, jako např. čl. VII a VIII zákona č. 8/1863 ř. z. Jejich ustanovení totiž zakazovaly uveřejňovat obžalovací spis tiskem dříve, než byla obžaloba přednesena v hlavním přelíčení, a dále zakazovaly rozbírat moc původců a vynášet domněnky o tom, jak řízení dopadne, před vynesením rozsudku. Jedině za tohoto předpokladu, zvláště v tak výjimečné době, mohly soudy soudit nezávisle. A nezávislost je v každém demokratickém státě první podmínkou spravedlivého, nestranného soudcovského výroku.

A tuto podmínku křehká poválečná demokracie v Československu svým občanům nezajistila, byť byla zaručena tehdy platnou ústavou! Tvářit se nadále, že něco takového nebylo možné je nejen již zmíněným právním nihilismem, ale schováváním hlavy do písku. Lépe říkat, že to nejde, než se pokusit kostlivce pohřbít.