Zaří 2005

Dopis mezi soukmenovci

Rafael Vilémský

Tvoji nabídku, že mi to uděláš jako přátelskou službu, nemohu přijmout. Myslím, že bude férový, když si ten špás nechám něco stát. Ale když sám neřekneš, kolik za to, tak vyvstává nebezpečí, že vytvořím tarif značně přátelský.

Měl by ses učit od Švýcarů. Nemáš ani ponětí, jak to mezi nimi chodí - a to s naprostou samozřejmostí. Např. švagr mé ženy se octne ve finanční tísni. Moje žena hned přispěchá a nabídne mu půjčku. Ale: napíše se smlouva a stanoví se úrok 5 % (v bance by byl alespoň 9 %) a nechá se to potvrdit notářem. A všichni jsou spokojeni. I pro případ úmrtí jedné ze stran je postaráno o pořádek, o nápadu podvodu ani nemluvě, ten se tím vlastně vylučuje už i jen jako pokušení.

Když například se moje žena onehdy starala o dědictví po rodičích a měla s tím spoustu starostí úředních i materiálních, tak to sestrám, včetně své námahy, úředně, přes advokáta, při nejlepších osobních vztazích, napočítala. Není vůbec penězchtivá, to je prostě normální korektní jednání, sestry to taky tak berou, nepodílely se na té námaze, tak ji musejí zaplatit. Ale co Ti vyprávím, Němci jsou jistě právě takoví.

Jinak mezi námi, holubičími Čechy. To se kamarádovi řekne: „Hele, starej se mi, prosím Tě, o ten byt v Praze, pronajmi ho a nájem mi pak jednou předáš. Přece nebudeme dělat smlouvy, my si důvěřujeme, nakonec jsme byli všichni disidenti, aspoň v podstatě, a neudali se vzájemně StB“ (tak alespoň ta naivní strana míní). „Nepotřebuju žádnej papír, žádnej doklad, jsme přece mezi Čechy!“

Přítel tak činí, byt pronajme čečenské mafii, ta platí bez zdráhání, horentně, přítel vybírá nájem, ale když po 12 letech přijdu, že ten byt chci i s tím nashromážděným nájmem, není ani jedno ani druhé, naopak na krku žaloba různých institucí, že se nehradily za byt různé poplatky, které mezitím naběhly do astronomické výše, že byt je obstaven a trestní úroky rostou každou vteřinu. Do republiky už nemohu, protože by mne hned za ty dluhy zatkli, i ve Spříseženectvu se musím třást, kdy je napadne to dát Interpolu. A vůbec, třást se musím i před sjednoceným policejním aparátem v EU, v němž se Švýcarsko nyní podílí.

U českého soudu nemám nejmenší šance, nanejvýš na basu, pokud ho nepodmažu – sazby jsou jedny z nejvyšších v Evropě - ale na to nemám. A taky předpokládám, že ty holubičí povahy by mě stejně zas natáhli a okradli, kdybych byl ochoten mazat - úplatek by se nedostal k účinnému adresátovi, nebo ten by zapřel, že ho dostal. Prostě, jsme mezi samými holubicemi.

Píšu to v první osobě, ale nejedná se o mne. To jsi, doufám, pochopil. Ono v Německu i ve Švýcarsku je taky plno podvodníků, ale ti musejí mít určitou úroveň. A nemají to tak lehké, když i obyčejní lidé chtějí mít na všechno doklady, i v případě, když se jedná o bratra a sestru, a pro větší jistotu radši něco zaplatí advokátovi a notářovi. V nejhorším případě zasáhnou soudy. Bez průtahů.

Jak patrno, ona česká nedbalost nebo velkorysost nebo analfabetismus hodných lidí ve finančně právních záležitostech i nepořádek v uchovávání dokladů, to vlastně umožňuje a podporuje zlodějství ve velkém i celý jeho národní systém. A svádí k němu. Jako v tom případu s bytem v Praze. Kdyby byl ten přítel věděl, že mám všechny doklady na byt v pořádku, nebo dokonce kdybych s ním uzavřel smlouvu a požadoval pravidelné zprávy o placení nájmu, výtahy z konta atd., byl by mne neokradl a snad by byl ještě napůl slušným člověkem. Jsem vlastně vinen jeho morální zkázou!

Tak nevím, jestli jsem Tě svým psaním trochu pobavil, ale ono se to všechno točí kolem té české povahy, která je stále záhadou svou odlišnosti od německé. Což vidíme změněnýma očima zahraničního Čecha. Při bližším osobním či přátelském styku s Němci, nebo německými Švýcary, především když se jedná o různá zařizování a vyřizování, vnímám, jak se obě strany neustále pozorují a studují, jak se snaží být v mezích snesitelnosti tolerantní, ale jak z té druhé mentality nic, ale nic nepřijímají, jak chtějí být imunní, ale nedobrovolně přece jen něco přejímají. No, já bych vlastně rád toho hodně přejal z jejich pořádku a korektnosti, ale zažívám na sobě, jak to nejde. A pak se mi to zas stává protivným a nechci nic přejmout - prostě, jak říká starej Palackej, je to stálé stýkání a potýkání.

Měli jsme, my Češi, takovej nepopsatelnej komfort, výhodu, že jsme Němce měli v zemi a to stýkání a potýkání měli neustále prezentní. Ale to jsme už za první republiky zkazili, už to nebylo žádné potýkání, když náš partner byl bezbranný a bezmocný. Prostě jsme si to zničili, člověk se s tím nemůže smířit.

Pepa.