Zaří 2005

Náhodný revolucionář

Milan Vodička

Bankovní úředníček z malého venkovského města byl kdysi katapultován do Kyjeva, kde věrně sloužil, pak se vzepřel a nakonec se stal prezidentem, přičemž pro polovinu občanů své země se stal symbolem toho, že „pravda a láska zvítězila“. Mezitím se ho jeho protivníci pokusili zabít. I tak lze ve stručnosti shrnout dosavadní život ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka.

Na světě pravděpodobně není politik, který by byl lepším námětem pro Hollywood, než Viktor Juščenko. Začátky však tomu vůbec nenasvědčovaly. Reagan byl aspoň plavčíkem, Havel rozevlátý a pronásledovaný syn z bohaté rodiny. Juščenko byl cifršpionem. Stal se z něj náhodný revolucionář.

Začal na vesnici

Nenarodil se v rodině sovětského aparátčíka - na rozdíl od většiny těch, kdo po roce 1992 získali vládu v nástupnických státech Sovětského svazu. Vyrůstal v rodině učitele na malém městě, univerzitu nevystudoval v Kyjevě, ale v malém městě a pak pracoval na místě, které mu mezitím našla matka. Byl účetním v kolchoze ve vesnici, jakých jsou na Ukrajině tisíce. Po vojně se vrátil domů, kde ho čekal nudný život za přepážkou - stal se totiž pracovníkem místní pobočky Státní banky.

Pokud by šlo všechno dobře, mohl snít o tom, že někdy před penzí bude pobočku řídit. Všechno však šlo mnohem rychleji. Osud přihrál Juščenkovi na životní smeč v prosinci 1987, kdy si ho všiml ředitel ukrajinské zemědělské banky Agroprombank a nabídl mu místo přímo v Kyjevě.

Juščenko zřejmě zapůsobil na svého nadřízeného velmi dobře, protože když se z téhož komunistického papaláše stal postkomunistický manažer, nabídl mladému bankéři místo, které se neodmítá: křeslo šéfa ukrajinské Státní banky. Juščenko se znovu osvědčil. Zavedl novou ukrajinskou měnu, hřivnu, a uklidnil finanční situaci země. Hřivna byla stabilní a oblíbená - a totéž se přihodilo Juščenkovi. V roce 1998 se o něm hovořilo jako o kandidátovi opozice na prezidentský úřad. V žádném případě, odpověděl elegantní a mladistvě působící technokrat.

Jenže pak převážila jiná stránka jeho povahy. „Miluji sport. Je to dobrodružná, nepředvídatelná a někdy i násilná záležitost. Stejně jako politika,“ řekl Juščenko, jinak vášnivý horolezec a jeskyňář, později. Dostal všeho vrchovatě.

Jako otec a syn

Za loajalitu přišla odměna, která měla jednou zhořknout - jak pro dárce, tak pro obdarovaného. Tehdejší prezident Leonid Kučma udělal z loajálního guvernéra předsedu vlády. Psal se rok 1999 a Kučma měl brzo litovat.

Stejně tak Juščenko, který se octl ve zlaté politické kleci. Brzy zjistil, že jeho funkce je téměř výlučně ceremoniální a o všem rozhoduje prezident. Vybíral Juščenkovi dokonce ministry, a navíc měl ze sovětských časů zvykové „telefonní právo“, to znamená, že on sám či jeho poradci běžně telefonovali komukoli v zemi a ovlivňovali jeho rozhodnutí.

Juščenko chtěl demonstrovat, že i on má vliv, a tak jmenoval ministryní energetiky mladou, krásnou a nesmírně bohatou blondýnu, Juliji Tymošenkovou. Kučma ji srdečně nenáviděl, protože byla napojena na jeho politické soupeře. Pupeční šňůra mezi prezidentem a premiérem byla přetržena.

A okolnosti hrály do rukou tomu druhému. Ekonomické výsledky vládního týmu v roce 2000 byly výborné a tandem Juščenko - Tymošenková se cítil tak pevně v sedle, že začal šlapat na paty zbohatlíkům. Protože ti byli zadobře s prezidentem, nad Juščenkovou vládou se začal vznášet příznak konce. Ten přišel na jaře 2001, kdy parlament kabinetu nedal důvěru. Juščenko tehdy ve slavném projevu, podobně jako generál MacArthur na Flipínách, řekl: „Odcházím, abych se vrátil.“

Přesto mu zůstaly zvláštní vztahy s Kučmou. I poté ho často navštěvoval a jednou řekl, že vztahy mezi nimi jsou jako mezi otcem a synem. Ale to se změnilo, když Kučma mířil do penze a Juščenko se rozhodl ucházet o jeho úřad. Ukázalo se, že ho čeká bitva na život a na smrt. Doslova.

Bylo to tvrdé

Vládnoucí garnitura pochopila, že teď jde o hodně. Po rozpadu SSSR si jen převlékla kabáty a rozdělila majetek. Teď přicházel někdo, kdo k nim nepatřil a už jako premiér jim dal najevo, že jim jejich černé miliony klidně zase vezme. Tento pohled celkem odpovídal Juščenkově nátuře. „Jako chlapec jsem byl romantik,“ řekl v jednom rozhovoru. „Čítával jsem Jacka Londona a Julesa Verna. Nepochyboval jsem, že budu dělat dobré skutky a odvážné činy.“

Bitva začala drsně. A bylo stále hůř. Když Juščenko přijel koncem roku do Doněcka, na letišti byli maskovaní policisté se samopaly. Sál, kde měl promluvit, okupovaly opilé davy mladých lidí. Objevovaly se plakáty, že Juščenko je fašista, zaprodanec Západu (méně často Ruska). Stará garda, konglomerát politiků, podnikatelů a médií, udeřila.

Jeho vůz byl jednou vytlačen ze silnice. Objevovaly se zátarasy, které mu bránily v cestě na mítinky. Juščenkovi lidé byli zatýkáni, výbuch bomby v Kyjevě byl přičten jeho přívržencům. Odpůrci se šťourali v jeho minulosti (nic nenašli) a nakonec se ho zřejmě pokusili otrávit dioxinem.

Jenže to všechno nakonec Juščenkovi pomohlo. Negativní kampaň je také kampaň - a o Juščenkovi se začalo mluvit. Pro mnoho lidí byl Robinem Hoodem, který chce chudým rozdělit to, co jim bohatí upřeli. Když mu protivníci dali sarkastickou přezdívku Mesiáš, lidé vzali tuto nálepku vážně.

Zbytek už je dobře známý. Když ho stará garda nemohla zastrašit, pokusila se ukrást volby. Ukrajinci, elektrizovaní Juščenkem a hlavně „bohyní revoluce“ Tymošenkovou, vyrazili na hlavní kyjevské náměstí, kde žili dva týdny, až si vynutili nové volby.

„Mesiáš“ z nich vyšel vítězně. Další zkouška ho však teprve čeká: dostal hlasy, protože lidé věřili, že jim dá blahobyt a že jim ho dá rychle. A to je nebezpečné.

(MFDNES)