Zaří 2005

Stažení

Jiří Grosman

Přiznám se bez mučení, že když jsem v sedmdesátých letech žil v Tel Avivu, patřil jsem k izraelské levici. Jako mladému muži se mi zdálo samozřejmé nejen, že moudřejší ustoupí, ale hlavně, že „okupace“ arabských území je příkoří, kterého by se Židé na svých palestinských sousedech neměli dopouštět. Zastával jsem názor, že veškerá izraelská vojska by se měla stáhnout na území před tzv. „zelenou čarou“, tedy do hranic vymezených před šestidenní válkou.

Myslel jsem to dobře a své názory jsem hájil zarputile a tvrdě před každým, kdo se mi odvážil oponovat. Choval jsem se přesně podle předlohy Churchillova citátu: „ten, kdo je konzervativcem před třicítkou nemá srdce, ale ten, kdo je liberálem po třicítce, nemá mozek“. Bohužel mi tenkrát nedošlo, že naši palestinští bratranci vidí situaci úplně jinak. Že vidí ústupek jako prohru, stažení jako slabost a terorismus jako prostředek, kterým si lze ústupky, stažení a demoralizaci Izraele – tzv. sionistické entity – vydupat.

A nyní, v roce 2005 dochází k prozatím největšímu ústupku. Izraelská armáda se stahuje po 38 letech s Gazy. Abych nebyl špatně chápán: zde vůbec nejde o teritoriální požadavky státu Izrael. Ba dokonce nejde ani o tisíce židovských rodin, které v Gaze žijí – byť je jejich osud nezáviděníhodný. Nejde ani o to, že vlastně Gaza nepatří o nic víc nynějším Palestincům, než patří Izraelcům, kteří území dobyli v obranné válce v roce 1967. Předtím region patřil Egyptu a ještě předtím ho spravovali Britové a ještě předtím Turecko. Nejde tedy o území, které Izrael jen tak uzmul ubohým Palestincům.

O co tedy skutečně jde? Jedná se o to, že Izrael posílá vrahům a teroristům signál, že jejich taktika funguje. Posílá signál, který by ani prezident Bush, ani premiér Blair nikdy jménem svých vlastních národů neposlali, ale kterému nyní tleskají a ke kterému Izrael tlačí. Jsem z toho deprimován, protože vítězové se nestahují. Stahují se poražení. Stahují se ti, kteří jsou slušní a kteří chtějí hrát hru podle pravidel, které ovšem nepřítel od doby vzniku státu Izrael nikdy neuznal.

Připomeňme si, že terorismus v Izraeli existoval před šestidenní válkou a před tzv. okupací. Připomeňme si, že Izrael je státeček malinkatý jako dlaň, který leží obklopen obrovským územím se sto milióny Arabů a jejich ropného bohatství. Připomeňme si, že Izrael vyhrál všechny války od roku 1948 a že tzv. okupovaná území Západního břehu jsou v rukou Izraele jen proto, že král Hussajn odmítnl nabídku neutrality z izraelské strany a připojil se k armádám Sýrie a Egypta. Toto připojení ho stálo východní Jeruzalém a značnou část jeho království.

Izrael se nyní stahuje z Gazy a krvelačné bandy Hamasu a Islámského džihádu toto stažení nevidí jako slušnost nebo jako uposlechnutí mezinárodního práva, nýbrž jako slabost a morální kolaps jejich odvěkého nepřítele – sionistické entity. Vidí to jako ospravedlnění, jako vindikaci svých vražedných metod, jako důkaz, že když budou i nadále vyhazovat do povětří jesle, babičky a autobusy plné školáků, Izrael se stáhne dál a hlouběji. Pochybuji, že by toto první radikální stažení bylo tečkou za terorismem, spíš bude sloužit jako povzbuzení další krvelačné aktivity.

A teď se budete divit: přesto, že jsem z tohoto tahu deprimován, a přesto, že si nejsem vůbec jist, že je to krok správným směrem, a přesto, že se dává vrahům ten nesprávný signál, jsem rád, že židovský stát postupuje v rámci demokratických parametrů a podle přání svého parlamentu a svého národa. Většina občanů krok podporuje, protože v něm vidí alespoň jakousi slabou naději míru a protože doufá, že tato olivová větev snad přeci jen přiměje druhou stranu k odložení zbraní a k zasednutí k mírovému jednání. Podle mého je to naděje marná, ale snad se mýlím. Je také možné, že většině izraelských obyvatel je (alespoň mentálně) pod třicet.