Zaří 2005

Politika a flagelantství

Emanuel Mandler

Přehání-li někdo sebereflexi, nebývá to ku prospěchu věci. Všeho moc škodí. Politice takové nebezpečí nehrozí. Politice – ať už jde o politické strany, aliance, nebo státní exekutivu – je sebereflexe bytostně cizí. Od této celosvětové politické nechuti k sebereflexi se česká politika liší snad jedině tím, že její odpor je ještě houževnatější. Některé prezidentské dekrety, vynesené před šedesáti léty, jsou ve flagrantním rozporu s naší ústavou, a přesto to naše politika vytrvale odmítá uznat. Nechuť politiky k sebereflexi je jedna věc, fakt, že demokratická politika se bez ní neobejde, je věc druhá.

Právě teď, když si český stát poradil s účastníky CzechTek-party pomocí stupidní masivní konfrontace, byla by sebereflexe velmi na místě – i když kupříkladu premiéra Paroubka by musela bolet mnohem víc než jeho úvahy o tvrdém jádru inspirátorů, vytvořeným nebezpečně posedlými lidmi s anarchistickými sklony, kteří „masivně provokují“. Bez ohledu na jednotlivé právní aspekty zásahu policie proti CzechTek-party je nesporné, že se stalo něco, co se demokratickému státu přihodit nesmí: tisíc těžkooděnců napadlo neozbrojené shromáždění, jako by všichni jeho účastníci patřili k zmíněnému „tvrdému jádru“ a ještě měli na svědomí bůhvíjaká alotria. Česká vládní politika by měla uvážit - „reflektovat“, co znamená, že policii se tentokrát podařil nejúspěšnější zákrok za celých patnáct let, a jakého druhu tento zákrok byl. Když už nic jiného tedy nahání hrůzu obrovský rozsah akce, připomínající vojenský zásah, a připomíná, že nějaký budoucí 17. listopad se při nevhodných poměrech může opakovat.

Ani rok od poslední techno-party nebyla česká legislativa schopna vyrovnat se s takovými shromážděními a už proto měla státní moc postupovat tolerantně. Když už použila tvrdé násilí, měla v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že dojde k trapnému konfliktu, celou policejní akci odvolat nebo podstatně zmírnit. Nestalo se, je čas na sebereflexi, ale česká exekutiva k ní má málo chuti.

Tak už to u nás v Česku chodí a nedostatek sebereflexe přispívá k neutěšenosti vnitropolitických poměrů. Sebereflexe je zapotřebí. Naštěstí nejsme docela bez ní. Právě na tom politicky nejbolavějším místě jakoby vyrůstala zdola, z regionů a z obcí. Po šedesáti letech se dočkaly německé oběti masakru v Ústí nad Labem pamětní desky. Chybí na nich sice, že oběťmi masakru byli Němci, ale nesmíme chtít víc, než je v našem nacionalistickém prostředí možné. Od zastupitelstva Ústí nad Labem jde sice o opožděný, ale zato účinný pietní akt (když se o něm dozvěděl stínový ministr zahraničí Zahradil, vypadal v televizním zpravodajství jako postižený mrtvicí) a musíme jen doufat, že tímto aktem naše vyrovnávání s poválečnými „excesy“ nekončí. Bylo by jen zapotřebí trocha tolerance a mohli bychom poměrně brzy aspoň na hlavních místech, kde byli po válce masakrováni Němci, vidět pietní štítky se vzpomínkami na tyto tragické události.

Je pravda, že to, co bylo před několika málo desetiletími, společnost zapomíná. Kdo ví dnes trochu přesněji, co byla první světová válka? Čteme-li však na památnících v jednotlivých obcích seznam padlých z těchto vsí a měst, připomeneme si, že šlo o souhrn velkých a tragických událostí, kterým padly za oběť miliony lidí.

Třebas se dočkáme toho, že nám památníky na Němce, kteří byli obětí odsunu, budou připomínat to, na co bychom rádi zapomněli.