Zaří 2005

Schröder znovu proti násilí

Emanuel Mandler

Minulé spolkové volby vyhrál kancléř Schröder s pomocí velkorysého tažení proti válečnému násilí, které chystaly Spojené státy proti Iráku. Vyhrál. Nyní se historie opakuje. Při zahájení sociálně demokratické předvolební kampaně v Hannoveru Schröder prohlásil "Nechme vojenská řešení stranou, už jsme zažili, že nebyla k ničemu," a v tisku dal zřetelně najevo, že kdyby se stal znovu kancléřem, německá vláda by se válečných akcí proti Iránu nezúčastnila.

Značná část vlivných západních listů se staví k tomuto pacifistickému pojetí sociálně demokratické předvolební kampaně skepticky. Tak Die Welt soudí, že během předvolební kampaně není vhodné zacházet s mezinárodně politickými tématy tímto způsobem: „Kancléř Schröder tím obviňováním Američanů krizi kolem íránského jaderného programu jen komplikuje. Zkrátka a dobře, dějiny se neopakují, což ovšem o kancléři, který už sám patří do minulosti, neplatí.“ BBC cituje Financial Times Deutschland, že Schröder poškozuje i vlastní politiku, protože "Německo mělo spolu s Francií a Británií vyjednat řešení sporu o íránský jaderný program, a když to nejde, mělo spojit síly s Washingtonem a přijmout vůči Íránu přísná opatření“. Podle Wolfganga Schäuble z týmu kandidátky CDU dává kancléř Teheránu najevo, že západní společenství už není jednotné (Die Welt).

Pokud jde o vliv na voliče, pak je ovšem otázka, jak je skepse vůči Schröderově antiamerickému pacifismu oprávněná. Obyvatelé západoevropských demokracií si navykli za studené války, že je brání Američané, a byli jim (snad) za to vděčni. Dnes, když je studená válka za námi, opět brání Evropu Američané, ale v paradoxní situaci: velká část Evropy je (za to?) nenávidí. V Německu je antiamerikanismus značně silný a Schröderův pacifismus může získat sociální demokracii nové voliče.

V tom je však zároveň Achillova pata Schröderova postoje. Situace je vážná; v případě Íránu nelze vést debaty, jako tomu bylo při tažení proti Iráku, zda tento stát vyvíjí jadernou zbraň, nebo ne. A co když vinou Íránu vznikne válečná situace? Výroky íránských představitelů to ani trochu nevylučují. To se zase Německo a Francie budou dívat na to, jak za ně Spojené státy ponesou břímě eventuálního válečného konfliktu?

Degenerace postihuje Evropu rychle a mocně. Tváří v tvář islámskému radikalismu, který nepochybně brzy bude moci disponovat jadernými zbraněmi a začal už napadat Evropu, se snad máme my na starém kontinentě dívat na to, jak nás pomalu (nebo rychle) zlikvidují? Máme snad nastavovat jednu tvář teroristům a druhou atomové bombě?

Nezodpovědnost tak důležitých politiků, jako je německý kancléř, zachází neuvěřitelně daleko. Vždyť ve volební kampani jde o to získat co nejvíce voličských hlasů, ať to stojí, co to stojí, jen stranám, kterým je lhostejné vnitrostátní a mezinárodní působení stranického programu a způsobu, jímž je propagován. V situaci, kdy Evropa musí čelit terorismu a hrozbě, že v nepříliš daleké době bude napadena jadernými zbraněmi, je pacifismus sebevražedný.

Ale víme přece, co si kancléř Schröder a ostatní pacifičtí politici myslí: že si to radikální s konzervativní islamisté vyřídí se Spojenými státy a bude pokoj. Tento appeasement má předobraz v mnichovské dohodě. Lze parafrázovat slova, jimiž Gerhard Schröder zahájil svou letošní předvolební kampaň, takto: "Nechme zbabělá pacifistická řešení stranou, už jsme zažili, že nebyla k ničemu." A tak to skutečně je.