Zaří 2005

Utkvělá představa Jana Beneše

Emanuel Mandler, Bohumil Doležal, Jan Beneš

Jan Beneš psal v článku o CzechTeku „Císařské manévry české policie“ v LN 1. 8. 2005:

…Tancovat se sice smělo, ale jen uměřeně. Žádný jazz, hlavně častušek je ti třeba, mládeži. Páskové (taktéž trampové) jsou naší společnosti budovatelů cizí. Ohrožovalo to budovatelské úsilí všeho našeho lidu. Černé brýle vyjadřují příklon k americkému imperialismu, nosí je přece McArthur. Dtto pruhované ponožky. Kdopak dnes pamatuje "svazácké hlídky" u dveří do Slovanského domu, či "Bulvárky" přeměřující (pod ochranou SNB) návštěvníkům nohavice, aby ten, kdo je měl užší než 24 cm, nebyl vpuštěn? Však Emanuelovi Mandlerovi a jeho svazácké partě do smrti neodpustím, jak nám kradli a komplikovali mládí. Tak a máme to zde zase.

***

Bohumil Doležal 5. 8. 2005 ad Jan Beneš: Císařské manévry české policie, LN 1. 8. 2005:

Jan Beneš píše ve svém článku ohledně CzechTeku mj. toto: "Kdopak dnes pamatuje ,svazácké hlídky' u dveří do Slovanského domu... přeměřující (pod ochranou SNB) návštěvníkům nohavice, aby ten, kdo je měl užší než 24 cm, nebyl vpuštěn? Však Emanuelovi Mandlerovi a jeho svazácké partě do smrti neodpustím, jak nám kradli a komplikovali mládí." Z uvedeného článku by se čtenář mohl domnívat, že pan Mandler, který se do článku dostal jako Pilát do kréda, v 50. letech přeměřoval panu Benešovi z úředního pověření kaťata a že byl v ČSM něco jako nebožtík Jiří Pelikán.

Aby nezasvěcený čtenář nebyl obsesí pana Beneše vůči E. Mandlerovi zaskočen jako něčím nevysvětlitelným, uvádím jako pamětník následující: pan Beneš byl v roce 1965 (stejně jako Mandler a já) členem redakční rady posléze zakázaného časopisu Tvář. Někdy v polovině roku ukradl v redakci text článku Ladislava Hejdánka o Masarykovi, zabaveného předtím komunistickou cenzurou, a bez souhlasu a vědomí autora a redakce jej poslal Pavlu Tigridovi do Svědectví, kde potom část z něj vyšla. Přitom Tvář se Svědectvím vědomě nespolupracovala (jako ostatně žádný tehdejší časopis), protože jsme věděli, že by to znamenalo její okamžitý zákaz, a legální působení nekomunistického časopisu uprostřed bolševického polosvěta pro nás bylo důležitější než přetiskování textů v časopise, k němuž měl u nás tehdy kromě pověřených soudruhů přístup jen málokdo. Beneš o tom nemohl nevědět.

Beneš byl pak za spolupráci s Tigridem odsouzen a uvězněn. Po jeho propuštění v roce 1968 mu Mandler jeho "akci Masaryk" velmi tvrdě vytkl. Beneš se hájil tím, že chtěl pomoci dobré věci. Nemám důvodu o tom pochybovat, nicméně byla to podle mého názoru pomoc, o kterou dotyční nestáli, navíc hloupá a provedená krajně nekorektním způsobem. Jistěže na věc mohou být různé názory, nechť se ale mluví o tomto, a ne Mandlerově blíže nespecifikovaném svazáctví.

***

Jan Beneš: Paměť kolegy Doležala (Ad LN 5. 8., Bohu,il Doležal: Mluvme o podstatných věcech)

Paměť kolegy Doležala zde poněkud selhala. Možná i moje, tedy pokud jde o cosi, co mi někdy po propuštění z basy údajně Mandler vytkl. Nenalézám tu vzpomínku. Pamatuji však dotyčného již z 1. máje 1952 a má nevůle k tomuto pilnému svazáku a kandidátu strany začala už tehdy. V souvislosti s válkou v Koreji mi vytkl pruhované ponožky.

Jde-li o "ukradený" rukopis, tak ten jsem si odnesl zcela veřejně z redakční schůze, leč panu majoru Vavříkovi vskutku vypověděl, že jsem ho ukradl bez vědomí ostatních členů redakce. Snadno lze pochopit proč. Podobně jsem odesílal i jiné cenzurou nepovolené texty. Byly napsány proto, aby byly zveřejněny, že? Čímž jsem tedy v létech 1964 - 1966 předešel celou řadu dalších, včetně kolegy Doležala, kteří se k tomu odhodlali o dekádu později.

No, Charta například zdůrazňovala, že jí jde o dialog s režimem, já měl za dáno, že režim má být zničen. Přibližně už v tom roce 1952, takže jsem "neprošel složitým vnitřním vývojem", jak své nepěknosti dnes mnozí vysvětlují

***

Emanuel Mandler ke stejným Benešovým článkům v LN:

Nevím proč, ale děje se to. Od dob Českého týdeníku (1995) mne Jan Beneš neustále denuncuje. Nyní dvakrát v LN popisuje mé hříchy z počátku 50. let. Čtenář ani neví, jak je to bizarní – známe se s Janem Benešem teprve od poloviny 60. let z redakce Tváře, kdy nám sebral článek o Masarykovi (viz B. Doležal, Mluvme o podstatných věcech, LN 5. 8.).

Aby bylo zcela jasno: se zákrokem proti CzechTeku (mou maličkost zamotal Jan Beneš do článku o něm – LN 1. 8. 2005) nemám nic společného, náznaky o mé účasti na svazáckých hlídkách “u dveří do Slovanského domu, či ´Bulvárky´ přeměřující (pod ochranou SNB) návštěvníkům nohavice, aby ten, kdo je měl užší než 24 cm,“ nebyl vpuštěn, svědčí jen o záviděníhodné fabulační schopnosti Jana Beneše (viz LN 1. 8. – ostatně, jak se ty nohavice bez svlečení kalhot měří?). Chráněn touž fabulační dovedností, tvrdí (LN 8. 8.), že jeho nevůle ke mně „jako k pilnému svazáku a kandidátu strany začala už 1. máje 1952“. V souvislosti s válkou v Koreji (to jsme se dávno ještě neznali) – jsem mu prý vytkl pruhované ponožky. (A co jsem provedl v souvislosti s válkou ve Vietnamu?)

Pilný svazák jsem před šedesáti léty opravdu byl. V tisku jsem už popsal, jak to bylo a jak mne marxismus na vysoké škole přešel. Kandidátem strany jsem nebyl. Nebyl jsem ani spolupracovníkem ideologické komise MV KSČ v 60. letech (jak bez ostychu psal Jan Beneš už před deseti lety). V té době mne ideologická komise ÚV KSČ vedla mezi nepřátelskými osobami.

Samozřejmě, lež se tiskne a čtenář nemá možnost si ji ověřit. Čte li, jak je Jan Beneš nešťastný z doby, kdy jsme se dávno ještě neznali („však Emanuelovi Mandlerovi a jeho svazácké partě do smrti neodpustím, jak nám kradli a komplikovali mládí“ – LN 1. 8.) může tomu uvěřit. Budou-li Lidové noviny i nadále bez jakéhokoli ověření publikovat Benešovy fabulace proti mé osobě, leckterý čtenář nabude dojmu, že jsem byl cosi jako asistent Klementa Gottwalda.

***

Poznámka redakce CS-magazínu

Další všeobecně známou obsesí Jana Beneše je, že čeští autoři kritizující odsun a projevy českého nacionalismu v moderních dějinách vesměs píší v žoldu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, popřípadě pobírají stipendia od Collegia Carolina v Mnichově. Co na tom, že to neodpovídá skutečnosti. Důležité je, že nařčení je na světě!

Pan Jan Beneš, jak zcela nedávno vysvitlo, má i další zálibu či naléhavé nutkání - nosit při sobě poplašnou pistoli. Nedávno ji ze sedadla řidiče namířil jednomu agresivnímu pánovi otevírajícímu u něj dveře auta na hlavu se slovy, že mu ji ustřelí. Okolnosti případu nejsou zajímavé, jen odpověď na otázku: Proč, má-li takové nutkání s sebou vláčet poplašnou pistoli, nemá zbrojní pas na opravdovou krátkou ruční palnou zbraň, který je v Česku relativně snadno k mání?

Zcela odtažmo od osoby pana Beneše existuje pro odmítnutí žádosti o zbrojní pas jen málo důvodů. Buď člověk neprojde povinnými psychologickými testy nebo nemá čistý trestní rejstřík. Že by člověk neprošel povinným školením ve střelbě a v péči o zbraň je značně nepravděpodobné. Přitom nošení poplašné pistole je k ničemu a jen enormně zvyšuje riziko smrti pro toho, kdo ji vytasí.