Zaří 2005

Výročí dekretu číslo 60

Emanuel Mandler

Většinu z oněch takřka 130 km2 za Karpatským obloukem mezi Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Polskem a Ukrajinou můžeme právem nazvat baladickou zemí. V minulosti tento kus země netvořil ustálený správní celek (jako například české země), byl většinou součástí Uherska a zažil divoké války za tureckých vpádů a protihabsburských povstání, právě tak jako náboženské a národnostní různice. Jeho obyvatele (většinou Rusíni, v počtu něco přes půl milionu) charakterizovala na počátku 20. století zejména chudoba a to, že byli vystaveni mocnému maďarizačnímu tlaku. V mírových jednáních po první světové válce se podařilo připojit toto území s názvem Podkarpatská Rus k nově vzniklé Československé republice. Dnes o něm vědí snad jen čtenáři Olbrachtových próz.

Podkarpatská Rus dostala na mírové konferenci příslib autonomie. Československá republika však byla centralizovaný stát s malým pochopením pro jiná než česká etnika, a tak až do konce třicátých let mělo správní zřízení na Podkarpatské Rusi do autonomie hodně daleko. Přes poměrně velkorysou stavební činnost v jejích třech městech bylo v této zemi hodně hladu a nezaměstnanosti. Nicméně, je paradox, že připojení Podkarpatské Rusi k nové republice patří k nejkladnějším rysům Československa. Tehdy dosáhla na Podkarpatské Rusi vrcholu celková úroveň společenského, hospodářského a zejména kulturního a náboženského života.

V tragických březnových dnech roku 1939 se však země stala součástí Maďarska a tou zůstala po celou druhou světovou válku.

Po květnu 1945 byla Československá republika obnovena v předválečných hranicích. Ale pro Podkarpatskou Rus to platilo jen formálně. Již 22. listopadu téhož roku schválilo Prozatímní národní shromáždění odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu.

Anexe Podkarpatské Rusi Sovětským svazem je spojena se jménem prezidenta Edvarda Beneše a její „předkola“ probíhala už začátkem války. Už v září 1939 řekl Edvard Beneš velvyslanci SSSR v Londýně Majskému, že pokud by se SSSR stal po válce sousedem Československa a uplatňoval přitom nárok na Podkarpatskou Rus, „my proti tomu nic mít nebudeme“. To v poněkud odlišné formulaci zopakoval po přepadení Sovětského vazu Hitlerem. A do třetice, tentokrát zřejmě ještě rozhodněji, vyjádřil ochotu Československa zřeknout se Podkarpatské Rusi Stalinovi v prosinci 1943 za své návštěvy Moskvy. Jak a co to mělo znamenat těžko vědět, protože Československo mělo být obnoveno v předválečných hranicích.

Tehdy ovšem už sovětská vojska byla na postupu směrem do Evropy a Stalinovi se zalíbilo udělat z Podkarpatské Rusi své strategické předpolí v Evropě. Když Sověti v roce 1944 obsadili Podkarpatskou Rus, organizovali k nemilému překvapení československé exilové vlády „lidové hnutí“ za připojení země k Sovětskému svazu, organizovali správu země a zřídili tu první koncentrační tábory pro internaci „reakčních živlů“; s Československou vládou se o tom všem vůbec nebavili.

Prezident Beneš chápal, že ČSR o Podkarpatskou Rus přijde, ale nijak s předáním tohoto území Stalinovi nespěchal. Stalin mu proto napsal počátkem ledna dopis, v němž ho poměrně ostře upozornil na jeho vstřícné stanovisko v prosinci 1943. Beneš si pouze vyprosil, že formálně bude Československo obnoveno v předmnichovských hranicích a Podkarpatská Rus bude odevzdána Sovětskému svazu „dodatečně“. Pražská vláda přijala bez námitek dokonale neústavní postup svého prezidenta a 29. června 1945 uzavřela se Sovětským svazem smlouvu, jímž se Podkarpatská Rus (nyní již Zakarpatská Ukrajina) stala součástí SSSR. Zmocnění k tomuto postupu jí poskytl dekret prezidenta republiky z 15. srpna 1945 „ o přípravě provedení smlouvy mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945“. Tento dekret, který má nyní výročí, dokládá mimo jiné, že tzv. Benešovy dekrety se netýkaly pouze zahraničních politicko-mocenských vztahů k Německu a Maďarsku, ale i k Podkarpatské Rusi.

Ivan Pop, který v nedávno vyšlé knížce Podkarpatská Rus přehledně popisuje historii tohoto území, a také způsob, jak o ně ČSR přišla, vidí dva hlavní motivy Benešova postoje. Především chtěl Edvard Beneš dosáhnout toho, aby Československo z bezpečnostních důvodů (!) mělo co nejdelší hranice se Sovětským svazem, a dále měla být sovětská anexe Podkarpatské Rusi jakousi pobídkou Stalinovi, aby podporoval vyhnání Němců a Maďarů z Československa.

Obojí se české politice podařilo. Dnes to může působit docela směšně. Snad ovšem pro nás – nikoli pro nešťastné Rusíny, kteří mají za sebou už 60 let těžkého sovětsko-ukrajinského poddanství.