Říjen 2005

Co jsou tihle blogeři zač?

Daniel Anýž

Internetoví novináři šlapou tradičním médiím na paty. To zvláštní slovo blog na nás z médií, a především pak internetu vyskakuje stále častěji a ať chceme nebo ne, dokonce ovlivňuje naše životy. Například federální volební komise USA zvažuje, zda by se na blogy, průběžně doplňované internetové zápisníky, neměly vztahovat stejné regule jako na tradiční média. To je pro mnohé dalším potvrzením teorií o internetové mediální revoluci, podle které povede rozmach blogů k ústupu a nahrazení klasických médií. Ta se ale samozřejmě brání.

Jak se měří nezávislost

Zamýšlené prodloužení regulí, které upravují práci novinářů v době amerických kampaní a voleb, až k blogerům je nejčerstvějším důkazem o narůstající síle internetových zápisníků. Například Glenn Reynolds, autor známého blogu Instapundit, přirovnává význam americké blogosféry k éře někdejší pozdně sovětské glasnosti. V tomto pojetí jsou právě blogující novináři tím, čím už jejich kolegové z velkých mediálních organizací dávno přestali být – skutečnými ochránci demokracie a svobodnými šiřiteli informací. To je také důvod, proč se v souvislosti s blogy stále častěji skloňuje termín „občanský žurnalismus“, označující premisu, že v internetovém prostoru a se současnými technologiemi může být svým způsobem novinářem každý.

Jenže je tady i pohled z druhé strany. Zaprvé: pokud si blogeři tak zakládají na své volnosti a jinakosti, proč se krok za krokem urputně snaží takto institucionálně vlamovat do světa mediálních dinosaurů? Vloni na podzim totiž americká blogosféra oslavovala, když blogeři získali oficiální akreditace na předvolební sjezdy republikánů a demokratů. Letos v březnu pak dostal první bloger stálou akreditaci u Bílého domu. Blogosféra opět jiskřila radostí a pýchou.

Zadruhé se lze ptát po příčinách záměru Federální volební komise podrobit blogy regulím. Tím důvodem může být skutečnost, že po zkušenostech z loňské volební kampaně v USA je zřejmé, že v blogosféře jde často o něco jiného než jen o snahu co možná nejotevřeněji informovat, hlídat a analyzovat. Například o to, že „nezávislí“ blogeři, kterým lze zdánlivě vytknout jen silně subjektivní názory, se ve skutečnosti nechávají od politiků platit, aniž to na svých stránkách přiznají. Příkladem budiž blog konzervativních autorů Jasona van Beeka a Jona Laucka, kteří v Severní Dakotě před loňskými doplňovacími volbami do Senátu nenechali nit suchou na demokratickém kandidátovi Tomovi Daschleovi. Kdoví, jak moc to dopomohlo jeho republikánskému oponentovi Johnu Thuneovi k vítězství, jisté ale je, jak se ukázalo později, že od volebního štábu Johna Thunea vyinkasovali okolo 35 tisíc dolarů.

Někdejší dlouholetý reportér Washington Post, majitel Pulitzerovy ceny Christopher Hanson k tomu v deníku Baltimore Sun nedávno napsal, že význam blogerů je často založen na „bezohledné netrpělivosti, obyčejně podnícené ideologickou zaujatostí“. A bývalý novinář deníku Chicago Tribune, dnes autor známého levicového blogu Daily Kos, Markos Moulitas Zuniga toto hodnocení svým způsobem potvrzuje, když říká: „Božínku, jako novinář bych už porušil polovinu etického kodexu. Jsem chodící konflikt zájmů, ale aspoň si nehraji na nic jiného.“ Zuniga se netají tím, že pracoval jako placený poradce demokratického prezidentského kandidáta Howarda Deana, ale psaní pro blog s tím prý v žádném případě nesouviselo.

Testování Lewinskou

Takže co jsou blogeři vlastně zač? Zachránci otevřené nezávislé žurnalistiky? Nebo je dříve či později také semele mediální stroj? Nejsou zlenivělí a podrcení jako novináři, kteří ve svých redakcích brblají na organizační machu a komerční diktát vydavatelských a vysílacích organizací. Zato jsou často krajně informačně nepřesní, bez zodpovědnosti, spolehlivosti a průhlednosti, které ovšem vyžadují od jiných.

Tenhle rozpor ani dohady z něho vyplývající nejsou nijak nové. Právě naopak, lze je vystopovat vlastně už k pionýrovi dnešních blogerů, k internetovému zpravodaji Mattu Drudgeovi. Jeho legendární kousek, kdy v roce 1998 na své stránce odpálil aféru s Monikou Lewinskou, v podstatě nebyl ničím jiným než odvahou (či drzostí) uveřejnit drb, který v té době koloval po několika kamenných redakcích. Otazníky kolem internetové žurnalistiky a blogerů už také mezitím byly v USA rozpitvány v desítkách analýz i učebnic. Důvodem, proč se tahle diskuse se vzestupnou intenzitou spirálovitě vrací, je fakt, že každá nová velká událost do ní vnáší nové prvky. Prezidentské volby 2000, 11. září 2001, válka v Iráku, a konečně loňský volební rok – a blogosféra je vždy o hodně mohutnější, připravenější a chtivější účastnit se děje.

A tedy i významnější, i když zde se znovu dostáváme na tenký led různých výkladů. V mnohých rozborech se lze dočíst, že ona dichotomie blogy versus tradiční média je falešná, že otázka nestojí „buď, anebo“, ale že oba tyto světy se vzájemně doplňují. Na tom je dost pravdy, jenže rétorika, s kterou o sobě obě strany navzájem referují, je přímo či v podtextu konfrontační. V posledních měsících v médiích a v blogosféře tato vzájemná deziluze znovu opakovaně probublává jako reakce na několik předcházejících střetů.

Do boje s novináři

Loni na podzim, několik týdnů před prezidentskými volbami republikánsky orientovaní blogeři rozmetali investigativní reportáž televize CBS, podle které se měl prezident George Bush vyhnout vojenské povinnosti někdejší službou u Národní gardy. Blogeři si všimli, že v televizi zveřejněné dokumenty, které měly dokazovat Bushovu vlažnou službu vlasti, byly ve skutečnosti napsány na počítači a v softwaru, které v době údajného vzniku dokumentů ještě vůbec neexistovaly. Pod tlakem blogosféry musela CBS couvnout, její omyl (či záměr) stál televizi potupnou omluvu a jejího vlajkového hlasatele Dana Rathera předčasný odchod do důchodu. V samotný den prezidentských voleb pak blogeři v souladu se svou tradicí, ale v rozporu s nepsaným pravidlem tradičních médií, uveřejnili průběžné výsledky ještě předtím, než se zavřely volební místnosti.

A letos v únoru pak blogeři sestřelili šéfa zpravodajství CNN Easona Jordana, když rozmázli, že měl na ekonomickém fóru Davosu kritizovat americké vojáky za to, že prý v Iráku záměrně útočí i na novináře.

Podle novinářky Lindy Douglassové z televize ABC se někteří blogeři snaží dívat na témata z nových „svěžích úhlů“, ale ostatní „pohání jen zlost a snaží se utnout názory druhé strany“. Douglassová se dostala do hledáčku blogerů za reportáž, která tvrdila, že v případě Terri Schiavové se republikáni měli názorově držet jednoho centrálně rozeslaného memoranda. „Poučila jsem se, že nemám jen kritiky, ale že jsou i lidé, kteří mě skutečně nenávidí,“ shrnuje Douglassová, jejíž materiál se nakonec ukázal (co se týkalo existence dokumentu) jako pravdivý. Podobný názor publikoval například i reportér New York Times Adam Nagourney.

Kevin Anderson z BBC pak ve svém příspěvku s příznačným názvem Americká média versus blogy nechal zaznít ještě vášnivější hlasy, podle kterých jsou blogeři prostě jen „lovci trofejí“, případně „pseudožurnalistickým lynčujícím davem“. Hlas z druhé strany barikády, Will Colier, autor blogu Vodkapundit, naopak dobře vystihuje pohrdání blogerů novinářskou ješitností: „Nikdo, ani Eason Jordan či Dan Rather ani kdokoli jiný, není nedotknutelný jen proto, že se nazývá ,novinářem‘.“

Podle umírněnějšího Jaye Rosena, profesora žurnalistiky z Newyorské univerzity a autora známého mediálního blogu PressThink, se nástupem blogerů mění poměr sil. „Myšlenky a názory, které patřily novinářům, jsou volně k mání, otevřeny otázkám, leží u cesty.“

Jeden pro druhého

Jay Rosen tím debatu znovu vrací k důležitému bodu, že přes nebo spíše skrze vzájemný problematický vztah se novináři a blogeři velmi potřebují. Pro ty první představuje blogosféra reflexi jejich vlastní práce, ale především za ně skenuje prostor, který by nikdy nebyli schopni sami obsáhnout. Blogeři jsou pak stále informačně závislí na velkých médiích, bez jejich potravy by neměla být blogosféra čeho onou obrovskou ozvěnou.

Potvrzením této zvláštní symbiózy je v květnu zveřejněný výzkum washingtonského Pew Institutu, který v rámci svého Projektu internet a americký život zjistil, že osm z deseti amerických novinářů pravidelně sleduje a čte blogy. Ale obecná veřejnost? Jen 16 procent Američanů čte nějaký blog a jen 2 procenta to činí denně. „Názory, že blogy nahrazují tradiční média, zatím určitě neplatí,“ říká k tomu analytik zmíněného výzkumu Michael Cornfield. Zároveň ale upozorňuje, že blogy slouží novinářům jako dnes nepostradatelní průvodci po dění a po názorovém a informačním kvasu na internetu.

(Respekt, www.respekt.cz)